Transgenderismus, transsexualita a genderová identita
Přijato generálním presbytářem na zasedání 5.–7. srpna 2017
Podle Písma Bůh stvořil lidské bytosti jako „muže a ženu“ a jejich manželskému svazku požehnal (Gn1:26–28; 2:20–25). Pozdější svatopisci vyložili dvojí akt stvoření a požehnání jako mravní normu vzájemného sdílení intimity mezi manželem a manželkou a zároveň jako zákaz sexuální nemorálnosti a rozvodu (srov. Mt 19:4–9; Mk 10:5–12; 1. Kor 7:12–20; Žd 13:4). Prorok Mojžíš, Mesiáš Ježíš a apoštol Pavel jsou jednotní ve společném svědectví, že biologická komplementarita lidí, spolu s touto morální normou, jsou prospěšné a mělo by se jimi řídit sexuální chování muže a ženy.
Nedávná desetiletí byla svědkem trvalého rozkladu biblických morálních norem, řídících sexuální chování. Jelikož se tyto normy mimo jiné týkají i nemanželského pohlavního styku, homosexuální aktivity, manželské věrnosti, plození a rozvodu, biologická komplementarita ustoupila v širší kultuře svolnějšímu chápání a objevily se nové, zásadnější výzvy pro definici samotného pojmu komplementarity. Tak zvané „transgenderové hnutí“, – v němž si člověk genderovou identitu volí v rozporu s jeho biologickým pohlavím – vyžaduje biblické a teologické hodnocení.
Jak by tedy měly Assemblies of God reagovat na transgender osoby?
V tomto dokumentu jsme se rozhodli odpovědět na tuto otázku tím, že nejprve porozumíme zkušenostem transgender osob ve společensko-vědních pojmech. Poté přejdeme k teologickému zhodnocení věci ve světle toho, co Bible učí o posvátnosti těla a o transgender chování. Nakonec poskytneme pokyny pro církevní službu lidem, kteří bojují s genderovou identitou, což je boj, který je pro velkou většinu lidí – křesťanů i nekřesťanů – těžko pochopitelný.
SPOLEČENSKO-VĚDNÍ ANALÝZA TRANSGENDERISMU
Genderová identita versus sexuální identita. „Transgender“ je v populární zkratce LGBTQIA+ (lesbičky, gayové, bisexuálové, transgenderové, queer nebo dotazující se, intersexuálové, asexuálové, reprezentován písmenem „T“, přičemž „+“ zastupuje jakékoli jiné označení). Zatímco demografické údaje je obtížné zjistit, transgenderismus může být v rámci větší komunity nejmenší skupinou LGBTQIA. Pro srovnání, homosexualita může představovat 1–2 procenta americké populace (muži převažují nad ženami), bisexualita 2–4 procenta (ženy převažují nad muži), intersexualita 1–4 procenta, asexualita 1 procento a transgenderismus 0,6 procenta, a to na základě široké definice termínu (nicméně někteří výzkumníci uvádějí méně než 0,1 procenta). (1)
„Transgender“ může označovat každého jedince, jehož genderová identita (kulturně definovaná jako vnitřní smysl pro pohlaví) se nějakým způsobem liší od narození nebo biologického pohlaví. Termín „transsexuál“ se obvykle používá pro ty, kteří, aby změnili své biologické nebo vrozené pohlaví, vyhledávají lékařskou pomoc. Významným krokem v moderním pojetí transgenderismu bylo oddělení genderu jako sociálního konstruktu od biologického pohlaví jako danosti při narození. Narodit se jako žena už neznamenalo, že byl někdo podle očekávání společnosti omezen jako žena. Vývoj tohoto chápání poskytoval významnou sílu pro vysvětlení transgenderové zkušenosti genderové inkongruence (prožívání vnitřního pocitu pohlaví, který je v rozporu s vrozeným nebo biologickým pohlavím).
I když již z definice transgenderismus není totéž, co homosexualita, existuje mezi nimi dostatek překrývů, pročež někteří považují transgenderismus za homosexualitu pod jiným názvem. Například, pokud je transgender jedinec biologicky muž, ale svou identitu vnímá jako žena, která je sexuálně přitahována k muži, bylo by to považováno za homosexuální přitažlivost těmi, kteří daného jedince považují za muže. Na druhou stranu, ta samá osoba by se sama mohla považovat za heterosexuála díky své identifikaci být ženou. Jaké by však bylo rozhodnutí, kdyby transgender jedinec podstoupil operaci změny pohlaví? Naše kultura se v odpovědi neshoduje.
Bez ohledu na začlenění do LGBTQIA+, sdílené politické výhody a překrýv mezi transgender a gay komunitami, zůstává transgenderismus kulturně odlišitelný od homosexuality, jelikož ten první se zabývá genderovou identitou (identifikující se jako muž, žena apod.), a ta druhá se zabývá sexuální orientací (sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví). I když se překryv mezi transgender a homosexuální komunitou uznává, je důležité si uvědomit, že ti, kteří se identifikují jako transgender, nemusí být nutně homosexuálové.
Dnes se obvykle označení „transgender“ používá jako zastřešující termín pro nesčetné množství způsobů, které mohou jednotlivci zažít a vyjádřit nesoulad mezi vrozeným pohlavím a svojí genderovou identitou. „Transgender“ je aplikován na různorodé jedince, jako jsou děti bojující se smyslem pro pohlaví, drag queens a intersexuální jedinci narození s mužskými i ženskými rysy, které neumožňují snadnou identifikaci (i když mnoho intersexuálních jedinců označení trans nepřijme jen z důvodu, že se narodili bez jasného pohlaví). Mezipohlavní chování může také zahrnovat různé projevy od tajného převlékání, až po operační změnu pohlaví. Neexistuje tedy žádné univerzální vysvětlení transgenderismu, ani univerzální odpověď na bolest, kterou zažívají transgender jedinci.
Lékařsky podmíněná příčina. Někteří lékaři předpokládají, že existuje biologická podstata transgenderismu, nicméně léta výzkumů a debat v lékařské komunitě nic takového neprokázaly. Ovšem i pokud by pro transgenderismus bylo možné prokázat biologický původ, je tato podstata určující, nebo poskytuje pouze dispozici transgenderismu, která musí brát v úvahu také další environmentální a kulturní faktory?
Některé nedávné studie pokládají otázku, zda lze pro utváření pohlaví nalézt jiný biologický základ, než je vrozené pohlaví. Tyto studie naznačují, že jedinci, kteří zažívají inkongurenci se svým vrozeným pohlavím, tak nečiní na základě volních faktorů, ale že vedle biologické příčiny se jedná i o příčinu psychologickou a kulturní.
Dnes se odborníci na duševní zdraví snaží spíše než s genderovou inkongruencí samotnou, pomoci jednotlivcům s jejich zkušenostmi s ní. Třetí vydání Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch Americké psychiatrické asociace (DSM) poprvé definoval „poruchu genderové identity“ jako duševní poruchu, při které se někdo identifikuje s jiným pohlavím než s pohlavím vrozeným. Aby se odstranilo stigma spojené se slovem „porucha“, bylo v pátém vydání DSM (2013) slovní spojení „porucha genderové identity“ nahrazeno termínem „genderová dysforie“. Diagnóza duševní poruchy již není inkongruence jako taková,ale jedná se o nepohodu nebo dysforii, kterou člověk při genderové inkongurenci prožívá. Podle nové klasifikace by ne všichni lidé, kteří by byli identifikováni jako transgender, obdrželi zároveň diagnózu genderové dysforie jako například někdo, kdo již nahlásil pocit dysforie po operaci změny pohlaví, přičemž 41 procent jedinců, kteří zažijí genderovou dysforii, se pokusí o sebevraždu.(2)
Existují čtyři možná východiska pro ty, kteří hledají léčbu genderové dysforie: (1) genderová dysforie může zůstat nevyřešená, (2) může být vyřešena ve prospěch vrozeného pohlaví, (3) může být zvládnuta intermitentním mezipohlavním chováním (např. cross-dressing) nebo (4) případně je možné nalézt řešení volbou plného přijetí preferovaného pohlaví před pohlavím vrozeným (včetně lékařských možností, jako je operace změny pohlaví).
Zatímco některé studie transgender jedinců prokázaly krátkodobý psychologický přínos operativní změny pohlaví, jiné studie také ukázaly, že míra sebevražd je stále abnormálně vysoká u těch, kteří pohlaví změnili. Někteří nalézají jako příčinu pokračující psychickou úzkost po operativní změně v důsledku nedostatečného přijetí společností. Tato teorie sama o sobě ovšem za vysoký počet sebevražd odpovídat nemusí. Léčba, která klade důraz na volbu upřednostňované změny pohlaví může maskovat problémy, které samotná změna nevyřeší. Několik odborníků na duševní zdraví zpochybnilo etiku chirurgické změny pohlaví, zejména ve světle nedostatku jasných důkazů pro biologickou příčinu transgenderismu. Invazivní chirurgická cesta zahrnující likvidaci zdravých orgánů nemusí být etickým řešením toho, co může být hluboce zakořeněno v psychickém stavu. V takovém případě z dlouhodobého hlediska nemusí jít o vyřešení podstaty kořene celého problému. Kvůli těmto obavám již některé nemocnice nepovolují operativní změnu pohlaví.
U dětí s diagnózou genderové dysforie možná léčba zahrnuje vyčkávací přístup v povzbuzování dítěte v sebeidentifikaci s vrozeným pohlavím nebo povzbuzení, aby se identifikovalo v souladu s jeho genderovou inkongruencí. Tato poslední možnost může dokonce zahrnovat aplikaci hormonálních blokátorů k oddálení puberty, takže děti budou mít čas vstoupit do dospívání až poté, kdy se rozhodnou, jak vyřešit svou genderovou inkongruenci. Poslední možnost léčby se nezdá být odpovědná vzhledem k potenciálním rizikům sterility, dopadu na kostní hmotu a vývoj mozku, a s ohledem, že většina dětí s diagnostikovanou genderovou dysforií si tuto diagnózu nepřenáší až do dospělého věku.
Genderová dysforie se vyskytuje v celé transgender komunitě a přináší s sebou některé negativní a nebezpečné chování, počínaje sebepoškozováním od amputací až po sebevraždu. Tvrzení, že jde o psychický stav vyžadující léčbu, nic neubírá na duchovní dimenzi genderové dysforie nebo transgenderismu obecně. Tento duchovní rozměr také volá o pomoc. Podle doktora Marka Yarhouse, evangelikálního psychologa, by transgender jedinci neměli být vnímáni jako vojáci v kulturní válce, ale spíše jako její oběti. Otázkou, kterou je třeba zodpovědět, je skutečnost, jak by měla církev reagovat na problematiku transgenderismu a transgender jedinců způsobem, který je plně v souladu s obecným Božím vykupitelským plánem.
KŘESŤANSKÁ ODPOVĚĎ
Ve světle těla. Kromě určitého chování, které lze interpretovat jako odraz transgenderismu, se Písmo specificky současným chápáním genderu jako sociálně konstruovaného konceptu, odlišného od biologického pohlaví, nezabývá. Křesťanská odpověď na transgenderismus se, spíše než hledáním biblických důkazních textů ve světle konkrétního chování, lépe utváří prostřednictvím biblické teologie těla.
Jádrem transgenderové zkušenosti je genderová inkongruence, resp. vnitřní vnímání pohlaví, které je v rozporu s pohlavím vrozeným. Běžným způsobem, jak se s touto nesrovnalostí vypořádat, je upřednostnění vlastního vnímání pohlaví jako pravého já, v rozporu s pohlavím vrozeným. Někteří v církvi na podporu řady projevů transgenderismu argumentovali tvrzením, že něčí vnitřní já identifikovali s duší, jež by měla určovat pohlaví spíše než tělo. Jinými slovy, pokud má někdo s mužskými genitáliemi vnitřní pocit, že je žena, pak by měl být správně chápán jako ona. Orgán nemá hlasovací právo.
Biblická teologie těla však argumentuje podstatností těla při určování naší identity. Svědectví Písma o posvátnosti těla přetrvává, a to bez ohledu na měnící se kulturní chápání pohlaví. Písmo nehovoří o transgenderismu tak, jak je chápán dnes, ale stále mluví k transgender komunitě a k církvi. Biblická teologie těla, která respektuje Boží záměr a vykoupení lidských bytostí, může církvi pomoci v hledání odpovědi na problém transgenderismu.
Biblická teologie těla nutně zahrnuje tři ústřední křesťanské doktríny – stvoření lidstva, vtělení Ježíše a vzkříšení věřících. Prostřednictvím těchto učení lze plně ocenit svědectví Písem o lidském těle. Tyto doktríny také slouží jako podklad pro pochopení pasáží, které se přímo vztahují k chování souvisejícího s transgenderismem.
Gn 1:26–31 je záznamem toho, že Bůh stvořil, požehnal a přikázal lidstvu jako muži a ženě. Lidé jsou stvořeni k „obrazu Boha“ jako muž a žena. „Boží obraz“ odkazuje přinejmenším na roli lidstva jako představitelů autority Boží nad stvořením. Boží požehnání lidstvu, stejně jako další Boží požehnání v Genesis, se týká pokračování, což v tomto případě znamená plození. Má-li lidstvo reprezentovat Boží vládu nad zemí, musí lidstvo zemi naplnit. Prvním Božím příkazem lidstvu je tedy plodit se a množit se. Stvoření lidstva jako muže a ženy umožňuje lidskou plodnost, a tím i povolání jednat k Božímu obrazu.
V tom všem je prvořadý tělesný aspekt mužství a ženství. Být ženou a mužem umožňuje schopnost pohlavně se rozmnožovat. Dokonce i po pádu lidstva zůstává reprodukční schopnost připisována Bohu, který stvořil lidstvo jako muže a ženu (Gn 4:1), stejně jako přetrvávající status lidstva jako stvoření k Božímu obrazu (Gn 5:1–3; 9:6). Boží stvoření lidstva jako muže a ženy je zde přinejmenším proto, že Bůh zamýšlí, aby se lidé rozmnožovali.
Boží záměr, aby lidství bylo žena a muž, může souviset s lidskou neúplností bez ohledu na sexuální diferenciaci. Gn 2:18–25 popisuje počáteční vztah mezi ženou a mužem s Božím poznáním, že „pro muže není dobré být sám“. „Vytvoření“ ženy z muže vede muže k tomu, aby se on uznal jako muž, stejně jako ji uznává jako ženu. Až do verše 23 je hebrejský výraz „člověk“ adam, což souvisí s hebrejským slovem pro zem, adamah. V Gn 2:7 je „člověk“ stvořen z prachu země a je pojmenován ve vztahu k zemi. Po stvoření ženy, ishshah, je muž poprvé identifikován jako „ish “, protože žena, ishshah, vzešla z muže, ish. Muž jako muž zůstává neúplný bez svého biologicky druhého pohlaví, bez něhož by ona ani on nemohli být známí a ani sami sebe poznat jako ženu a muže. Jak poznamenalo mnoho teologů přinejmenším od Karla Bartha, Bůh může mít v úmyslu, aby lidstvo bylo k Jeho obrazu jako muž a žena společně, protože to z lidí nutně činí vztahové bytosti, které nenacházejí úplnost odděleně od sebe, ale také si uvědomují svou neúplnost v oddělenosti od Boha. Naše genderová těla slouží jako svědectví o naší odpovědnosti žít jako Boží obraz a o naší neúplnosti v nás samotných.
Ježíš toto biblické uznání dvou odlišných lidských pohlaví, ženy a muže, od stvoření lidstva v Gn 1:26–27 potvrzuje v Mt 19:4 a Markovi 10:6. Počínaje Genesis 3, Starý zákon pak rovněž popisuje roli, kterou hraje hřích při pokažení lidské přirozenosti. Nový zákon tuto zkaženost lidstva potvrzuje, a to dokonce do té míry, že ovlivňuje sexuální touhy (Ř 1:18–32). Neexistuje jediný aspekt bytí člověka nebo lidské zkušenosti, které by nebyly ovlivněny pádem lidstva, včetně, ale bez omezení pouze na ně, biologie, poznání, spirituality, vlastní identity a vztahů mezi všemi aspekty lidstva. Vztah se Stvořitelem a zbytkem stvoření, včetně jiných lidských bytostí, je také ovlivněn pádem člověka. Spása, nalezená v Kristu, zahrnuje uzdravení následků pádu, takže žádný aspekt lidského bytí nebo lidské zkušenosti by neměly zůstat neovlivněny Božím vykoupením skrze vtěleného Pána.
Lidskému tělu se nedostává větší cti než v nauce o vtělení. To, že se Slovo Boží stalo tělem a přebývalo mezi lidmi (Jan 1:14) ukazuje, že lidské tělo, jak bylo stvořeno Bohem, může ztělesňovat Boží přítomnost. Ježíš se narodil, žil a zemřel plně lidským životem jako Bůh v těle, ale bez hříchu. Jeho vzkříšení bylo tělesné vzkříšení lidské bytosti, prvotiny všech těch, které Bůh vzkřísí (1 Kor 15:20–23).
Ježíš žil se všemi zkušenostmi lidského těla a se vší odlišností, kterou lidské tělo má ve srovnání s jinými lidskými těly. Ježíš vyrostl do určité výšky se specifickými rysy, díky nimž byl identifikovatelný pro všechny, kdo ho znali. Narodil se s předky, kteří Ho označili za Žida v Izraeli a v římském světě. Měl sexuální make-up, který Ho identifikoval jako muže. Dokonce i jizvy na Jeho těle, které Ho Jeho následovníkům pomohly identifikovat jako Vzkříšeného Pána, zůstávají součástí Jeho tělesného života i po Vzkříšení. Ježíš zažil všechna omezení lidského těla, včetně spánku, hladu, potu a bolesti. I když není popsáno vše o Ježíšově těle (jeho výška, váha, pleť, barva vlasů, barva očí atd.), to, co je popsáno, odhaluje Ježíše jako plně vtěleného člověka se vším, co k tělu patří.
Ježíš zůstal po svém vzkříšení plně vtělenou lidskou bytostí. Ježíš je jediným konkrétním příkladem konečného lidského vzkříšení. Jestliže Ježíš vstal z mrtvých s tělem, které bylo identifikovatelné nejen jako lidské, ale jako Ježíš stále nese jizvy po ukřižování, pak budou všechna těla vykoupena při vzkříšení a budou stále identifikovatelná. Tělo pak bude pokračováním těla současného, i když se bude odlišovat vzkříšením Boží mocí.
Plný rozsah vykoupení padlého lidstva, a tím i pravá lidská identita, je chápána ve světle vzkříšeného těla. Nejvýznamnější učení o vzkříšení těla v Novém zákoně pocházejí ze zpráv o vzkříšení v evangeliích a v 1. Kor. 15. Oba zdroje zdůrazňují kontinuitu a diskontinuitu mezi lidskými těly před a po vzkříšení, ale identita je zajištěna. V L 24 a Jan 20 musí Ježíš dokázat, že jeho vzkříšení není ani zjevením mrtvoly, ani zjevením ducha. Ježíš ukazuje, že není zjevením tím, že nabízí své tělo, aby se ho učedníci dotkli, a tím, že před nimi jedl. Jeho jizvy dokazují, že jde o stejného Ježíše, který byl ukřižován (L 24:37–43, Jan 20:20–27). Důkaz Jeho vzkříšení závisí na Jeho pokračujícím vtělení, což skýtá záruku i našeho fyzického vzkříšení. Ježíš není o nic méně vtělený i jako Vzkříšený Pán.
Jelikož někteří v korintské církvi očerňovali tělo do té míry, že popírali pravdu nebo nutnost vzkříšení, Pavel podle mnoha komentářů vysvětluje v 1. Kor 15 nauku o vzkříšení. Obhajuje učení ve světle prokázaného vzkříšení Ježíše (vv.1–11), které zaručuje i budoucí vzkříšení lidstva (vv.12–34). V poslední polovině kapitoly Pavel popisuje vzkříšení prostřednictvím srovnání se současným obrazem těla. Vzkříšená těla budou spjata s přítomnými těly, jako je rostlina spjata se semenem, ze kterého vyrůstá. Zatímco dřívější těla podléhají zkáze, jsou slabá a „z prachu“, vzkříšená těla budou nehynoucí, mocná a „duchovní“. Je to „tělo a krev“ současných těl, která nemohou být dědicem království Božího, ale Bůh udílí oslavená těla, která těmito dědici býti mohou. Rozdíl mezi přirozeným a oslaveným tělem je rozdílem smrtelnosti, nikoli rozdílem identity.
Nauka o vzkříšení zakládá věčnost lidského těla jako Boží záměr při spáse lidstva. Bůh, který stvořil lidi jako celistvé bytosti (sestávající z těla a nehmotné přirozenosti), zamýšlí, aby lidé byli i v budoucím věku celistvými bytostmi. Vykoupení není úplné, dokud těla nejsou vzkříšena k životu. To samozřejmě neznamená, že mezi fyzickou smrtí a vzkříšením lidé nemají zkušenost s Bohem (2. Kor 5:6–8), ale znamená to, že celistvost není úplná bez těla. Bible představuje lidské bytosti jako celistvé jedince, jako těla z prachu, již zpočátku oživená dechem Božím (Gn 2:7), která se jednoho dne stanou těly slávy, oživenými Duchem Božím. Žádný popis nebe, který činí konečné vzkříšení antiklimaktickým, nelze považovat za křesťanský pohled na posmrtný život.
Pravá lidská identita je to, co se uskutečňuje ve vztahu s Kristem, tělem a nehmotnou přirozeností, což vyvrcholí vzkříšením. Žádný popis lidstva, který prosazuje vnitřní život jako pravé já oproti tělu, není biblickým chápáním lidstva. Pravé já je tedy celá bytost, vykoupená a obnovená Kristovým dílem ke slavnému vzkříšení, které odráží konečný Boží záměr se ztělesněným lidstvem. Toto vzkříšení se týká celého těla, protože těla rozdělená podle pohlaví byla součástí Božího dobrého stvoření, nikoliv výsledkem pádu. Lidstvo nebude méně vykoupené než před pádem, a na základě evangelií byl Ježíš i po svém vzkříšení stále uznáván jako celistvá bytost.
Existuje jedno biblické učení, které tento pohled může zpochybnit, a které se nachází v Mt 22:23–32 a Mk 12:18–27. Saduceové zpochybnili víru ve vzkříšení tím, že Ježíšovi nabídli případ týkající se jedné ženy, která se v souladu s Mojžíšovým zákonem postupně provdala za sedm bratrů, ale všechny přežila, aniž by měla děti. Jejich otázka, čí ženou bude při vzkříšení, měla ukázat na problémy, které jejich víře způsobilo doslovné chápání Zákona ohledně tělesného vzkříšení. Ježíš odpověděl tím, že zpochybnil jejich znalost Zákona i Boží moci. Řekl, že při vzkříšení budou lidé jako andělé v tom, že se nebudou ženit ani vdávat (Mt 22:30; Mk 12:25). Někteří to chápali tak, že vzkříšená těla budou jako těla andělů s předpokladem, že pokud jsou andělé bezpohlavní, pak budou bezpohlavní i vzkříšení lidé. Ježíš ale pouze říká, že instituce manželství nebude po vzkříšení existovat o nic více, než existuje mezi anděly. Účel, kterému slouží manželství v tomto věku, nebude potřeba ve věku, který přijde. Tato pasáž by neměla být chápána tak, že po vzkříšení budou ve srovnání se současností lidem chybět těla.
Příslib vzkříšení slouží jako ohnisko pro rozvíjející se identitu v Kristu, neboť úplné lidství v Kristu se naplní při vzkříšení těla. Je to nauka o vzkříšení, která, daleko více než učení o stvoření, zdůrazňuje posvátnost těla, protože je jasné, že konečným Božím záměrem pro lidstvo je existence tělesných bytostí. Tuto teologii těla, která je zcela zásadní pro naše pravé já, nelze popřít, když se zabýváme genderovou inkongruencí, stejně jako nemůžeme přehlížet bolest z genderové inkongruence při službě těm, kteří trpí genderovou dysforií. Touha ze strany mnohých, kteří trpí genderovou inkongruencí najít řešení změnou svého těla, je zde známkou důležitosti těla pro lidskou identitu.
Opravdový soucit se musí projevit vůči těm, kdo trpí bolestí, i když řešení, které upřednostňuje vnitřek před vnějškem, nelze přijmout kvůli víře v posvátnost těla a celistvost lidských bytostí. To neznamená, že ti, kdo bojují s genderovou inkongruencí hřeší, ani to neznamená, že pokusy o vyřešení inkongruence proti tělu by měly být považovány spíše za úmyslnou vzpouru proti Bohu než za boj o přežití. Komunita, ve které se 41 procent jejích členů pokusí o sebevraždu, je komunitou lidí s velkou bolestí. I když se Bible přímo nezabývá transgender identitou nebo transgender životním stylem jako takovým, uznává, že jednotlivci mohou činit rozhodnutí, která jsou záměrně v rozporu s jejich vrozeným pohlavím. Nikdo plně nerozumí tomu, co způsobuje genderovou inkongruenci, ale určité chování, které odráží transgenderovou identitu, je v souladu s křesťanskou teologií těla morálně nevhodné. To neznamená, že by měl existovat zcela rigidní a nepřiměřený standard pro vyjádření určitého pohlaví na základě kulturních stereotypů. Ne všechna chování mají stejný význam bez ohledu na kulturu nebo její kontext. Avšak absence jakýchkoli norem nebo hranic a odmítnutí uznání naši kolektivní tělesné lidské existence jako mužské a ženské s ohledem na záměr našeho Stvořitele, vede ke zmatku, který negativně ovlivňuje naši kulturu jako celek.
Ve světle chování. Nejčastěji citovaným veršem ohledně trangenderového chování je Dt 22:5: „Žena na sebe nevezme, co patří muži, a muž neobleče, co nosí žena. Hospodin, tvůj Bůh, má v ohavnosti každého, kdo to činí.“ (EP). Tento verš se nachází v části Dt 22, která se zaměřuje na úctu k životu lidí i zvířat (verše 1–8). Verše 9–11 lidem připomínají, aby nesměšovali to, co by mělo zůstat odlišné, zatímco poslední polovina kapitoly pokrývá předpisy na ochranu integrity manželství a jednotlivců sexuálně zneužitých. Souhrnně se tyto zákony týkají ochrany života v přírodě i v manželství. Život a sex jdou ruku v ruce a ochrana prvního vyžaduje ochranu druhého. Jestliže, jak se mnozí komentátoři domnívají, Dt 12 až 26 má být chápáno ve světle Desatera, pak Dt 22 obsahuje zákony týkající se šestého i sedmého přikázání, které zakazují vraždu a cizoložství.
Soud o záměnném oblékání ve verši 5 popisuje danou věc jako „ohavnost“ (toebah) nebo ohavnost vůči Bohu. Hebrejský výraz toebah se se používá v celém Starém zákoně pro rituální a etické činnosti, které Bůh nenávidí, včetně modloslužby (Dt 7:25) a sexuální nemravnosti (Lv 18:29), ale také pro jiná porušení řádu včetně neetických obchodních praktik (Dt 25:13– 16) a dalších věcí (Přísloví 6:16–19). Záměnné oblékání v tomto verši bylo vykládáno jako odkaz na homosexualitu (sehrání odlišného pohlaví) nebo jako odkaz na chování transvestitů, což se vyskytuje v pohanském uctívání starověkých kultur Blízkého východu, jako např. kult Ištar nebo kanaánské kulty plodnosti. V tomto kontextu může jít o jakékoliv chování, které smazalo rozdíly mezi pohlavími, nabízelo podporu pohanským verzím prostituce nebo uctívání bohyní. Ačkoliv prostituce nebo uctívání model již není kontextem daného textu, text odporuje chování, které nerespektuje biologicky vrozené pohlaví.
Při čtení v kontextu Gn 1:26–27 a Dt 22 jako celku, je toto chování zakázáno z důvodu nerespektování posvátnost lidských těl jako mužských a ženských, ať už jsou tyto rozdíly smazány z jakéhokoliv důvodu. Nejde o zákaz kulturně specifické formy oblékání, ale o zákaz odívání, zamýšleného jako odění pro opačné pohlaví, které je v dané kultuře chápáno jako biologicky vrozené. Stejně jako ostatní zákony v Deuteronomiu, je i tento příkaz napsán ve světle zvyklostí okolních národů, jelikož Izrael je povolán jako lid oddělený Bohem. Svědectví o dobrotě Božího stvořitelského řádu představuje významný způsob, jak se Izrael může odlišit od ostatních národů. Lidstvo přežívá a daří se mu jako ženě a muži. V opačném případě lidstvo nemůže naplnit zemi, a tak splnit Boží příkaz jednat jako Boží obraz nad celým stvořením, což zahrnuje péči o veškerý život, zvířecí i lidský (Dt 22:1–8). Izrael je povolán reprezentovat řád stvoření (Dt 22:9–11). Dt 22:5 je třeba číst ve světle výzvy, aby se lidstvo chovalo jako Boží obraz a aby Izrael odrážel Boží řád jiným národům.
Posledním veršem v Deuteronomiu, na který se někdy odvolávají kritici transgenderového chování, je Dt. 23:2, „Do Hospodinova shromáždění nevstoupí, kdo má rozdrcená varlata nebo uříznutý pyj.“ Dt 23:1–8 se zabývá těmi, kteří nesmějí vstoupit do shromáždění Izraele, ať už v souvislosti s uctíváním, ani v souvislosti s vedením. Sem patří eunuši na starověkém Blízkém východě, kteří se jimi stali jak z náboženských, tak politických důvodů. Toto konkrétní omezení je zrušeno v době Izajáše (Iz 56:2–5). Jak objasňuje příběh etiopského eunucha ve Skutcích 8, eunuchové jsou Bohu přijatelní skrze Ježíše. Vztáhnout dnes zákaz návštěvy eunuchů shromáždění Božího lidu odkazem na Dt 23 pro transsexuály je ve světle zrušení tohoto omezení v Iz 56 a příkladu ze Sk 8 nesmyslné. Sám Ježíš prohlašuje, že se člověk může stát eunuchem pro Boží království v Mt 19:12 (odkaz na zdržení se manželství kvůli službě Bohu).
Další pasáží, která je citována proti transgender chování, je 1. Kor 6:9–11, kde Pavel uvádí řadu „provinilců“, kteří nevstoupí do království Božího, včetně malaků a arsenokoitů. Zatímco druhý termín označuje homosexuála jako toho, kdo leží s mužem jako se ženou, vedou se spory o významu prvního termínu, který lze přeložit jako „měkký“. Většina učenců věří, že to odkazuje na pasivního partnera v homosexuálním vztahu a arsenokoites odkazuje na partnera aktivního. Někteří tvrdí, že malakos je odkaz na zženštilé muže nebo muže, kteří nějakým významným způsobem hrají roli ženy. Podle této interpretace Pavel odsuzuje transgenderové chování, jako je záměna oblečení. Slovo malakos se nachází mezi dvěma dalšími, která označují sexuální provinění, lze spíše předpokládat, že hříšné sexuální chování je tím, co Pavel tímto slovem zamýšlí spíše, než chování, které bychom mohli spojovat s transgenderismem.
Pokud jde o určité chování spojené s transgenderismem, může být poučnější druhá polovina 1. Kor. 6. Pavel kárá členy korintské církve, že navštěvují prostitutky. Mnoho komentátorů předpokládá, že ospravedlněním pro toto chování bylo přílišné zduchovnění nebo dualistické chápání křesťanství, kdy na činnostech spáchaných tělem nezáleželo ve srovnání s důležitostí duše. Pavel odpovídá tím, že zdůrazňuje ústřední postavení těla jako součásti naší křesťanské identity. Fyzické tělo není určeno pro sexuální nemravnost, ale pro Pána, protože toto tělo bude Bohem vzkříšeno. Pokud je tělo Kristovým údem, pak se nemůže stát jedním tělem s prostitutkou. Pavel zdůrazňuje posvátnost fyzického těla. Zaplatil za ně Bůh, je spojeno s Kristem a nyní je chrámem Ducha svatého. S tělem však nelze nakládat, jak se mu zlíbí. I když Pavlův příkaz oslavit Boha tělem je odpovědí na sexuální nemravnost, ospravedlnění, které pro tento příkaz dává, zahrnuje více než vyhýbání se sexuální nemravnosti. Pokud je tělo chrámem Ducha svatého, které patří Bohu a bude jednoho dne vzkříšeno, nemělo by být v časném čase odmítáno ani poskvrněno.
Konečně verše 1. Kor. 11:2–12 jsou někdy citovány s předpokladem, že záměna oblečení je problém, který se zde Pavel snaží řešit. Pavel přikazuje ženám, aby se modlily se zakrytými hlavami, zatímco muži by se mají modlit s hlavami odkrytými s ohledem na jejich pohlaví v kontextu uctívání. Jedním ze sporných vysvětlení této pasáže bylo, že uctívání v pohanských chrámech v Korintu zahrnovalo záměnu oblečení a Pavel se snaží odlišit křesťanské uctívání od pohanského tím, že zajistí, aby bylo respektováno genderové rozlišení. Bez ohledu na pozadí zde Pavel jasně argumentuje pro respektování genderového rozlišení při uctívání.
Pavel zdůrazňuje, že je důležité, aby ženy a muži respektovali svou přirozenost během svého uctívání a služby v církvi, protože muži a ženy se navzájem potřebují (viz znovu Gn 2:18–24). Rozdíly mezi pohlavími neomezují ženy v modlitbě nebo prorokování o nic víc než muže. Výzvou je vážit si pohlaví každého z nich, aby společenství bylo úplné respektováním rozdílů, ale ve vzájemném společenství. Smazat tyto rozdíly vede k nerespektování jednoho i druhého pohlaví a může jít o celkově nerespektování těla. Výzvou je oslavovat Boha tělem (1. Kor. 6:20) a respektovat jejich mužskou a ženskou identitu v kontextu uctívání a křesťanského společenství (1. Kor. 11:2–12).
PRAKTICKÁ APLIKACE TEOLOGIE TĚLA
Jak by měly Assemblies of God reagovat na transgender osoby?
Tato otázka by měla být přeformulována z hlediska Velkého poslání, kterým je „činit učedníky ze všech národů“ (Mt 28:19). Takto koncipovaná služba církve transgender osobám je v podstatě stejná, jako její služba všem osobám: evangelizace, která vede k pokání a víře v Ježíše Krista, symbolizovaná křtem, a učednictví, které učí konvertity poslouchat přikázání Ježíše Krista navěky.
To nepopírá, že transgender osoby představují jedinečné výzvy učednictví. Jak by například měli ti, kdo slouží dětem, reagovat – jak vůči dítěti, tak jeho rodičům –, když dítě v církvi projeví genderovou dysforii? Pokud transgender osoba (která podstoupila operaci a hormonální léčbu, aby získala vnější vzhled příslušníka opačného pohlaví) uvěří v Ježíše Krista, jak pro ni vypadá pokání?
Vzhledem k teologii těla formulované v předchozích odstavcích by mělo být jasné, že služba církve transgender osobám by jim měla pomoci zažít rostoucí integritu mezi přirozeným pohlavím a jejich genderovou identitou. Jedná se zde o dlouhodobý cíl učednictví. Není to však jediný cíl učednictví, ani první problém, který je třeba v životě transgender osob řešit. Abychom použili termín apoštola Pavla, pak nejzákladnější otázkou v životě všech lidí je, zda jsou „v Kristu“. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!" (2. Kor. 5:17). Praktickou otázkou tedy je, jak vytvořit optimální prostředí pro transgender osoby, aby zakusily nový život v Kristu.
První charakteristikou takového prostředí je sebezkoumání. Ježíšův slavný výrok o třísce a oku (Mt 7:3–5) je zde relevantní. Církve věřící v Bibli správně kritizují pokřivené chápání a nemorální praktiky současné společnosti, pokud jde o sex. Často se však nedaří řešit neláskyplné postoje k lidem s odlišnými názory a praktikami. Služba transgender osobám – a obecně LGBT osobám – uznává a lituje nelaskavých slov a skutků, které jim byly vysloveny nebo vykonány.
Druhou vlastností je přijetí. Společenská věda ukazuje, že transgender osoby zažívají zvýšenou míru násilí, odmítání, osamělosti a sebevražedných myšlenek. Současný politický diskurz – který pojednává o transgenderismu jako o frontě v kulturní válce o sexuální zvyklosti – jejich pocity odcizení a nevítanosti umocňuje. Pastorační reakce na transgender osoby nemůže ani začít, pokud ony zažijí nelaskavé a nevítané prostředí v místní církvi. Naproti tomu pohostinnost vítá lidi v místě, kde se setkávají. Farizeové a zákoníci o Ježíšovi řekli: „Tento přijímá hříšníky a jí s nimi“ (L 15:2). Neměla by církev v tomto ohledu následovat Ježíšovo vedení?
Třetí charakteristikou optimálního prostředí je holismus. Pokušení, kterému musí pastoři čelit, je redukce transgender osob na jejich genderovou dysforii a související chování, jako by adjektivum transgender vyčerpalo význam substantiva osoba. Genderová dysforie je jistě problém v učednictví, ale tím je i nedostatek víry a modlitby, biblická negramotnost, teologický omyl, skutky těla atd. Duchovní, kteří zanedbávají řešení těchto problémů, selhávají v pomoci transgender osobám vytvořit si vztah s Ježíšem Kristem, biblický světonázor, duchovní praktiky a vyprávění zaměřené na evangelium, které na oplátku pomůže těmto osobám řešit jejich genderovou dysforii a související chování.
Poslední charakteristikou je trpělivost. Genderová dysforie je formována v průběhu života složitými příčinami. Zkušenosti učí, že pocity nesouladu mezi vrozeným pohlavím a genderovou identitou obvykle nezmizí okamžitě ve chvíli, kdy se transgender osoba obrátí. Totéž samozřejmě platí pro sužující hříchy, špatné návyky a dlouhodobé boje, jako je závislost na návykových látkách. I když skutečná svědectví o okamžitém vysvobození existují, jsou vzácná. Jak popsal jeden spisovatel, učednictví se obvykle skládá z „dlouhé poslušnosti daným pravidlům“. A protože transgender osoby tuto dlouhou poslušnost podstupují, pastorační odpověď musí být trpělivá, povzbuzující, napravující a na této cestě odpouštějící. "Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?" (Ř 2:4).
POZNÁMKY
- Statistiky o populaci LGBTQIA populace ve Spojených státech a ve světě je notoricky obtížné odhadnout. Viz Gary Gates, "Kolik lidí je lesbických, gayových, bisexuálních a transgender?" The Williams Institute , duben 2011; „A Survey of LGBT Americans: Postoje, zkušenosti a hodnoty v měnící se době“ z Pew Research Center, 13. června 2013; „Sexuální orientace a zdraví mezi dospělými v USA: National Health Interview Survey, 2013“, National Health Statistic Report , 14. června 2014; „Jak jsme sexuálně dimorfní? Recenze a syntéza,“ American Journal of Human Biology 12:151–166; a "Kolik dospělých se ve Spojených státech identifikuje jako transgender?" Williams Institute , červen 2016.
- Viz „Sebevražedné pokusy mezi transgenderovými a genderově nekonformními dospělými: Zjištění národního průzkumu transgender diskriminace“, The Williams Institute , leden 2014.