Jak může pomoct apologetika v duchovní práci
Seminární práce z oboru apologetiky
Co je to apologetika?
Hned v úvodu musím podotknout, že hlavním předmětem mého zájmu je apologetika sama. Práce by tedy měla mít spíše název, „jak mi teologie může pomoci v apologetice“, avšak to by se již název práce odchýlil od svého zadání. Než se tedy pokusím nalézt nějaké východisko, nemohu se v krátkosti vyhnout nalezení určité konsenzuální definice, co to vlastně apologetika je. Jedna z šíře pojímajících definic tvrdí, že apologetika je snaha o rozumové vysvětlení (obranu) víry. Kritici této definice ovšem prohlašují, že víra sama o sobě nevychází z racionálního poznání, a tudíž bychom měli rezignovat i na snahu jí racionálně vysvětlit. Mohli bychom namítat, že ačkoliv víra sama není výsledkem našeho rozumového přesvědčení, ve svých důsledcích vede k reprodukovatelným výsledkům, které racionálně zdůvodnit lze. To, že člověk na základě své víry činí rozhodnutí, která vedou k racionálním a dokonce reprodukovatelným výsledkům, však ještě nemusí nutně znamenat, že tato víra je správná. I nekřesťanská víra totiž vede k reprodukovatelným výsledkům. Abychom mohli posoudit skutky neboli důsledky našich rozhodnutí a jednání, vyplývajících z naší víry, musíme vzít do úvahy i jejich etický rozměr. Ovšem ani etika ještě nemusí nutně vést k relevantnímu posouzení zdroje naší víry. Vždyť co je pro jednoho správné, může se druhému zdát jako zcela nepřijatelné. Samotnou etiku je třeba ukotvit v něčem vyšším, přesahujícím a do jisté míry i nezávislém.
Úloha svědomí a etiky
Jako určitý princip, rozlišující kvalitu skutků, které vycházející z naší víry, by se mohlo jevit lidské svědomí. Vždyť tímto disponuje každý a v důsledku svého svědomí je i jednou za své konání potvrzen a jindy obviněn. Nicméně i naše svědomí, jakkoliv je nebezpečná jeho relativizace, bývá z určitého dílu ukotveno v rámci našeho světonázoru, a ten je podmíněn především kulturou. Existují totiž skutky, které jsou podřízeny našemu svědomí jen do té míry, nakolik jsme poddání kulturním sounáležitostem a vzorcům jednání, platných v naší civilizaci. Sem patří věci jako například polygamie. Ať už si to to lidé připouštějí, či nikoliv, kultura je zpravidla podmíněna – alespoň historicky – daným náboženstvím. Pokud vím, žádná civilizace ještě nevznikla z ateismu.
Tak se oklikou, pragmaticky, skrze etiku, dostáváme i k náboženství. Etiku každého náboženství lze nejlépe zkoumat skrze jeho právní kodex, který je podle řady religionistů i jeho nedílným artefaktem. Tento mravní kodex je výsledkem průniku souřadnicí blíže definované teologie, která poukazuje i na kvalitu svého božstva. Cílem práce prvních apologetů byla právě obhajoba křesťanského náboženství a často jeho Boha při jeho ohrožení církve pramenícím v konfliktu s kulturou, která byla utvářena na základě tehdejšího náboženství. Reflektovali jak jeho vnější stránku, které se projevovalo střetem nároků Ježíše vůči nárokům řeckého a římského polyteismu na jedné straně, a nárokům sekularizovaného judaismu na straně druhé. K tomuto ohrožení se později přidal i vliv gnosticismu, který penetroval dovnitř jednotlivých společenství. Jinými slovy apologeti ukazovali, že jejich Bůh je dobrý, a tudíž i jeho přikázání jsou správná, a křesťanská teologie není v rozporu se zájmy a zachováním stvoření.
Tímto, zajisté zkratkovitým a zjednodušujícím úvodem, který jistě není prost určitého zkreslení, jsem se snažil ukázat, že primárním cílem prvních apologetů byla obrana víry, která byla hluboce zakotvena v přesvědčení o správnosti a exkluzivitě křesťanského dogmatu. Tato obrana byla nejprve cílena vůči vnějšímu ohrožení, ale později stále více převládala potřeba vymezení se vnitřní herezi, jakým byla v té době gnóze a judaismus. I zde byl reflektován etický rozměr, neboť cílem správné věrouky je láska z čistého srdce.
Apologetika a lidské poznání
Jsem přesvědčen, že tento vnitřní rozměr dnes apologetice do značné chybí. Jednak apologetika vyklidila pole v rámci akademické teologie a jakoby se zúžila na určité skupiny v rámci evangelikálního hnutí. Zároveň v apologetice dominují témata, která vycházejí ze střetu s poznatky sekulární vědy, zejména těch, které odporují biblickému zjevení ve způsobu, jak bylo reflektováno v historické ortodoxii. Samozřejmě se tomu nelze divit, neboť tyto poznatky jsou absorbovány současnou církví a pro mnohé se stávají pramenem poznání na úkor samotné narativní hodnoty biblických textů. V některých protestantských kruzích se proto skrytě a neartikulovaně upouští od zásad reformace jako „sola scriptura“, a tvrdí se, že Bibli je třeba nahlížet z hlediska proměňujícího se vědeckého paradigmatu. Zdá se, že apologetika se tak zužuje na vyvrácení některých postulátů sekulární vědy, zatímco apologetika zaměřená vůči vnitřní heterodoxii je na ústupu.
Zatímco si tento ústup lze alespoň z velké míry vysvětlovat infiltraci sekulární vědy do ortodoxie a z toho i plynoucím vznikem tzv. vyšší biblické kritiky (záměrně nemluvím o historicko-kritické metodě, která dala vznik některým objevům, z nichž profituje i ta nejkonzervativnější část křesťanstva), jsem přesvědčen, že je zde ještě další faktor. Je to vzestup ekumenického hnutí s jeho ideou konciliarismu a hledáním společné institucionální jednoty s římskokatolickou církví. Hledání věroučných rozdílů v historii vedlo k ustavení jednotlivých konfesí, a proto je snaha od jejich akcentace upustit. Konfese, jimž věroučná divergence vytváří jejich identitu, jsou alespoň z části nahlíženy jako rozkol, přičemž relevance a oprávněnost jejich vzniku bývá považována za skutečnost již překonanou.
Apologetika a jednota církve
Je samozřejmě nutné si uvědomit, že jednota Božího lidu je jedním ze základních předpokladů efektivity misie a že doktrinální úzkoprsost je vskutku podstatou sektářství. Vždyť hereze vznikají ve své podstatě předůrazněním izolované části Božího zjevení na úkor jeho plurality. Tu lze často přijmout jen jako dialektickou jednotu protikladů ve formě axiomů. Odvrácenou stranou mince je však akceptace toho, co bylo dříve považováno za hereze, které bývaly širokým spektrem církví odmítnuty. Jako jeden z důsledků tohoto ekumenického posunu lze uvést postoj k římskému katolicismu. Zatímco pojem eucharistie s jejím atributem transsubstanciace a oběti byl pro protestanty projevem neslučitelné hereze s jejich svátostným pojetím Večeře Páně, dnes mnozí žádají společnou eucharistii a zavazují se k „eucharistické jednotě“. Nejsou si patrně vědomi chápání neomylnosti a neměnnosti pojetí z římskokatolické strany a toho, že II. Vatikánský koncil nezpochybnil žádný ze závěrů Tridentského koncilu, jimž byli i pro svoji sakramentologii prokleti. Jiným příkladem může být akceptace mormonů nebo adventistů zejména ze strany protestantských církví v USA. Nepíšu tyto věty jako soud, ale jako pouhé konstatování.
Tento posun v chápání pravověří pak vede k vzestupu mnoha různých apologetických služeb, varujících před danou skutečností, a za které nevzala žádná církev odpovědnost, a které vznikají na poli paracírkevních organizací. Byť jen letmý pohled na internet nás může přesvědčit, že obrany víry z pohledu teologie a dogmatu se ujala i řada obdarovaných a nadšených jedinců, kterým ale často chybí nadhled, znalost historie dogmatu a potřebné jazykové vybavení. Jsem ovšem dalek toho tvrdit, že by jejich služba Bohu nebyla autentická nebo potřebná! Jsem nicméně přesvědčen, že apologetika z pohledu obrany ortodoxie se nemá stát soukromou záležitostí jedinců, kteří nejsou pevně zakotveni v církvi. Tato skutečnost ovšem není vždy jejich chybou. Současná teologická rozvolněnost, neochota církevních vedoucích ke zkoumání učení a důrazy ekumenického hnutí směrem k instituční jednotě na úkor věrouky takovéto apologetice nepřejí. Vedoucí, který by se odlišoval nebo vyčleňoval, se stává nepopulární a je vystaven tlakům.
Úloha apologetiky v současné církvi
Domnívám se proto, že by se apologetika, včetně výuky obhajoby pravověří z pohledu jednotlivých konfesí, měla vrátit do církevních vzdělávacích zařízení. Jsem zároveň přesvědčen, že loajální apologeta se zdravou dávkou teologické skepse vůči vlastní konfesi, s teologickým a historickým nadhledem a vyzbrojen i praktickou znalostí pastoračního poradenství, by se měl stát vítanou součástí současných církví. Mohlo by se tak předejít dvěma nezdravým jevům, kdy církev buď nereflektuje proměny a posuny dogmatu včetně aktuálních herezí, nebo naopak činí ze svých důrazů exkluzivní šibolety. Součástí zdravé apologetiky musí být láska k pravdě a církev vedle nezbytné lásky a tolerance musí umět, slovy apoštola Pavla, se i oddělit a zároveň umět zavřít heretikům ústa, nikoliv jim setnout hlavu.
Otázky a odpovědi
Správne ste vystihli, že kritici apologetiky ako racionálnej obrany viery namietajú, že „víra sama o sobě nevychází z racionálního poznání, a tudíž bychom měli rezignovat i na snahu jí rozumově vysvětlit“. Zaujímalo by ma, čo by ste si mysleli o opačnom tvrdení, totiž, že „každé racionálne poznanie nutne vychádza z viery a stavia na nej“?
Odpověď na tuto otázku pro mne není jednoznačná, protože nevím, zda máte na mysli víru v Boha, resp. v Krista nebo zda myslíte víru ve smyslu spolehnutí se na nějakou skutečnost bez jejího smyslového ověření. Pokud bystě měl na mysli víru v Krista, pak si nedovedu představit, že by každé racionální poznání mělo explicitně vycházet z víry v Krista. Například scientismus, který pokud vím, staví na rozumu, víru v nadpřirozený prvek nezohledňuje, a přesto vychází z racionálního poznání. Nicméně víra jako taková není čistě náboženská kategorie a v širším slova smyslu znamená spolehnutí se například na určité zákonitosti bez jejich bezprostředního ověření, ale například na základě předchozí zkušenosti, ať už přímé nebo zprostředkované. Zde by pak má odpověď byla zřejmě odlišná.
Čo Vás viedlo k myšlienke, že by reprodukovateľnosť výsledkov mohla byť vôbec nejakým argumentom v tejto súvislosti?
Zde jsem myslel především na skutky, vycházející z víry, resp. na určitou měřitelnost například ovoce Ducha svatého, které se projevuje shodně u následníků Krista a je stálá. Měl jsem na mysli rovněž argumentaci prvních apologetů, kteří vyvraceli tvrzení, že křesťanství vede k lidským obětem, pohrdáním autoritou císaře a neuznávání státu apod. Jejich argumentem pak bylo, že přikázání v Bibli vedou k něčemu jinému, a pokud je člověk bere závazně, nemohou být tato obvinění pravdivá. Asi nejsilnějším apologetickým argumentem bylo, že pro svoji víru byli apoštolové ochotni zaplatit mučednickou smrtí. Nemyslel jsem tedy na nějaké metafyzické výsledky, či fyzikální jevy, ale na etický rozměr autentické víry. Tento vliv se projevuje napříč celou historií a někdy bývá uznáván i ateisty, či jinověrci.
Uvažujete ďalej, že by to mohla byť etika, alebo svedomie, ale pre ich relatívnosť nie sú dostatočným kritériom, a predsa dochádzate k záveru, že cílem prvních apologetů byla obrana víry, která byla hluboce zakotvena v přesvědčení o pravdivosti, etičnosti a exkluzivitě křesťanského dogmatu. Mohli by ste to okomentovať?
Jiná je etika buddhisty, jiná muslima a zcela jiná křesťana. Svědomí zde vidím jako strážce přijatých hodnot. Přesto Duch svatý působí i na svědomí jinověrců a usvědčuje je z hříchu. Nicméně ne vždy a za všech okolností k tomu dochází ve stejné intenzitě, a proto etiku (i přes to, co jsem uvedl v předchozí odpovědi) podle mne nelze považovat za obecné, multikulturální měřítko. Mohl bych jistě diferencovat mezi správnou a nesprávnou etikou, ale pak už nejde o měřítko všeobecné, ale kulturně podmíněné. Etika podle mne je stále na rozumové bázi a na základě lidského rozumu člověk vyhodnocuje správné a nesprávné jednání. Jako křesťan jsem samozřejmě přesvědčen a věřím, že správná etika a její měřítka jsou dána v Bibli. Ovšem bez nadpřirozeného zásahu Ducha svatého a proměně lidského srdce to člověk není schopen plně posoudit, i když z toho může brát velký užitek.
Pokud bych si dovolil malou exegetickou licenci, pak člověk sám o sobě není plně ve všem schopen posoudit, co je dobré, a co nikoliv. S nabídkou „budeš znát dobré a zlé“ přišel k člověku pokušitel. Od této chvíle mají lidé schopnost posuzovat dobré a zlé, nicméně nějak se v tom nedokáží shodnout. V podstatě neznám člověka, který by chtěl například vědomě konat zlo. Lidé mají jen různá měřítka. Avšak skutečné poznání dobrého a zlého vidím v Bibli a musím uznat, že dobré je to, o čem Bůh říká, že je dobré a stejně tak zlo je to, o čem Bůh říká, že je zlo. Pokud člověk příjme tato měřítka za vlastní, jeho skutky jsou pak kvalitativně odlišné, a to natolik, že je to obvykle oceněno i těmi, kteří uznávají zcela jiná etická měřítka. Jak řekl, tuším Voltaire, „nejsem křesťan, ale za sluhu chci mít křesťana, protože si mohu být jist, že mne neokrade.“ A tím se zpětně dostávám i k těm „reprodukovatelným výsledkům. Voltaire – nepřítel křesťanství – předpokládal, že křesťané obecně nekradou. Křesťan, který by kradl, by přestupoval přikázání, a tudíž by hřešil i proti svému svědomí. Naproti tomu indiánský zloděj koní, který je ve svém kmenu ceněn velmi vysoce, nebude mít za stejný skutek se svým svědomím zpravidla žádný velký problém.