Neboť kdežkoli bude tělo, tuť se sletí i orlice
V roce 2020 se mluvčí z řad českých charismatiků obrátili na české křesťany s výzvou „Iniciativa smíření“ ve které se mimo jiné uvádí:
„Chceme vyzvat vás, duchovní – kněze, biskupy, kazatele a pastory z různých denominací – ale také vás, laiky, křesťany, kteří máte na srdci smíření, abyste se za tuto iniciativu modlili a aktivně se do ní zapojili. Věříme, že smíření je možné, pokud Smiřitelem bude Kristus, jak řekl Jan Amos Komenský. Pojďme v roce čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře ukončit nepřátelství, které stále ještě někde přetrvává, a v pokání si odpusťme. Smíření otvírá cestu k uvolnění českého národa, aby mohl poznat Spasitele a Pána Ježíše Krista“.
Pokud nás někdo takto otevřeně nabádá ke spolupráci na jeho vizi a otevřeně se uchází o naši účast, jistě také předpokládá, že jeho výzvu důkladněji a rovněž otevřeně prozkoumáme. O celé iniciativě je pak možné se dočíst na odkazovaných stránkách nebo na následujícím videu.
O jaké smíření se jedná?
Pro charismatické křesťany, stejně jako pro římské katolíky, je pluralita církve ve formě existence denominací hříchem nejednoty, a tak se obě strany snaží tento „neusmířený“ hřích odstranit. Jak jinak si vysvětlit, že přes řadu akcí o „usmíření“ je třeba se stále znovu a znovu smiřovat, a dokonce při každé akci smíření plánovat smíření další? Z čeho vyplývá, že dva křesťané, kteří nesdílí stejný pohled na historii a řadu dalších věcí, jsou ve stavu neusmíření? V takovémto uvažování je zřejmě odlišnost projevem neodpuštění. Pro katolíka je zde samozřejmě důležité papežství, apoštolská posloupnost a eucharistie. Pouze ten, kdo přistoupí na tato učení, je s katolickou církví smířen. Co je však cílem charismatiků, kteří, jak říkají s posměškem jiní, se „množí dělením“ a zakládání nových církví je pro ně již jakousi tradicí? Stačí se podívat mezi nově registrované církve. Přitom iniciátoři celé akce uvádějí (viz video), že rozdílnost učení pro ně není podstatná a netouží po institučním sjedncení. Abychom pochopili tuto charismatickou iniciativu, je třeba trochu nahlédnout do novodobé historie.
Kdo jsou to Orlové?
Pokud se podíváme na jména mluvčích, pak kromě tradiční KMS, zastoupené jejím tajemníkem Lubomírem Ondráčkem, je zde i prezident společnosti České studny David Loula, který je zároveň představitelem prorockého hnutí Orlů. Soukromě si ovšem odvážím tvrdit, že hnutí Orlů je ideově této Iniciativě smíření mnohem blíže než České studny, čemuž nasvědčuje i to, že další z účastníků, Petr Kácha, který na dané iniciativě zastupoval české protestanty, tak učinil skrze přímé oslovení Bohem.
Prorocké hnutí je takřka mediálně neviditelné, přesto ho není třeba čtenářům zvlášť představovat. Jedná se o charismatickou aktivitu, která bývá spojována s Prorockým hnutím v USA, které silně ovlivnilo české charismatiky. Hnutí je známé původně jako tzv. Kansaští proroci, jejímž představitelem je například Rick Joyner, jehož časopis The Morning Star začal vycházet v české edici vydavatelství Železná berla, kde publikují i čeští proroci. Toto hnutí bylo v minulosti často terčem kritiky pro nemorální a heretickou orientaci svých představitelů. Konkrétně Joyner je kritizován pro praxi nekromantie. Nicméně hnutí to nijak neoslabilo a jeho aktivity se uskutečňují například skrze IHOP v Praze. Prorocké hnutí zastává nauky Nové apoštolské reformace, jehož součástí je i zástupné vyznávání hříchů, kam lze ideově zařadit i Iniciativu smíření.
Úloha charismatického hnutí
Charismatičtí křesťané jsou obecně přesvědčeni, že mají poznání, podle kterého by měly jednat i ostatní církve. Například již dříve KMS žádala Radu ČSCH, aby se omluvila za husitské války. Představitele církví ovšem nebylo snadné pro své vize získat, a proto bylo třeba volit jiné způsoby. Standardem bylo již od počátku zakládání paracírkví, které pak sdružovaly sympatizanty z denominací, které charismatickým naukám příliš nepřály. Ti se poté stali emisary charismatických vizí ve svých církvích, kde je pomáhali prosadit. Na podobném principu dnes pracují různé neziskové organizace. Odpor církevních představitelů byl často chápán přinejlepším jako nepochopení a duchovní nevědomost, hůře jako pomluvy a útoky. Konkrétní techniky k překonání nesouhlasu představitelů církví, uplatňované pracírkevmi, pak byly různé.
Například KMS, jejíž představitel je mluvčím dané Iniciativy smíření, v 90. letech získávala a směřovala duchovní a členy jiných církví skrze své iniciativy pod patronací svých naddenominačních apoštolů. Po rozkolu v Jednotě bratrské a následném rozchodu mezi představiteli JB a KS se hlavní aktivity, jako jsou charismatické konference nebo církev sjednocující Kurzy Alfa, posunuly pod hlavičku ČEA. V církvích pak existovalo úsilí o to, aby ČEA mohla mluvit za veškeré evangelikální církve, které by pod závazkem přísné regulace kritiky v podstatě pokračovaly v nastoleném kurzu.
Poněkud promyšlenější strategii zvolil KAM, který byl rovněž chápán jako charismatická organizace, i když nesplňoval užší religionistickou definici a spíše se blížil k neocharismatikům. Jeho zakladatel nebyl spokojen se stavem církve v ČR, a proto se rozhodl plošně proškolit vedoucí mládeží, ze kterých se často rekrutují pastoři. Použil k tomu techniky sekulárního managementu a řízení lidských zdrojů.
Charismatici a katolíci
Charismatické hnutí v ČR i po celém světě obvykle inklinovalo k římskému katolicismu, na což poukazovali například letniční křesťané. Konference českých charismatiků se původně konaly společné s římskými katolíky a historicky první předseda KMS, nyní duchovní Církve bratrské, Oldřich Kadlec, obhajuje řadu římskokatolických nauk. Po věroučné stránce se charismatické učení podobá římskému katolicismu v oblasti soteriologie, pneumatologie, liturgie a eklesiologie. Postupný příklon ke katolickému učení lze sledovat i u jednotlivých představitelů charismatického hnutí. Svědčí o tom i sami bývalí potestanští charismatici, kteří se stávají katolíky a nijak se netají svojí vizí otevřít cestu i dalším charismatikům.
Římští katolící hrají i důležitou úlohu v charismatických vizích, jelikož ty potřebují participaci všech církví nebo alespoň jejich zástupců, kteří pak - podle charismatiků - zástupně před Bohem reprezentují celou církev v daném národě. Proto se již KMS snažila sbližovat s římskými katolíky, aby získala před Bohem mandát jednat za celou církev v ČR.
Nicméně, když měla katolická církev pomocí protestantů získat zpět své majetky, Orlové prorocky protestovali. Zde je ovšem nutné vzít v úvahu, že restitucím i ostatní charismatici, až na výjimky, nepřáli. Katolický nárok na miliardy ovšem chápali jako oprávněný. Orlové (resp. David Loula) se pak stavěl i proti stavbě Mariánského sloupu, chápaného jako porážka reformace.
Charismatici a Němci
Čeští charismatici, podobně jako římští katolíci, jsou obvykle proněmecky orientovaní. Tuto orientaci lze vystopovat od dob, kdy je český emigrant v Německu Pavel Neústupný učil doktrínám hnutí Víry a napomohl jim ve formování praxe zástupného vyznávání hříchů, uplatňujícího se na tzv. Konferencích smíření, jejichž cílem bylo smiřovat národy, zejména Čechy a Němce. Když čeští charismatici horovali pro prezidentskou volbu stejně politicky orientovaného kandidáta, příslušníka bývalého šlechtického rodu římskokatolického vyznání (který považoval prezidenta Beneše za jeho vztah k Němcům za zločince), David Loula preferoval prezidenta s národními zájmy a charismatiky preferovaného kandidáta kritizoval. Později se ukázalo, že jeho kritika vzešla zřejmě i z výkladu proroctví kansaského proroka Jamese Golla, který varoval před zavedením monarchie v ČR skrze staré šlechtické rody. Čeští charismatici, kteří samozřejmě proroctví věhlasného proroka věřili, však konkretizovat výklad na jimi preferovaného kandidáta briskně odmítli.
Důležitost jednoty
Zhruba do konce 90. let zavládlo mezi charismatiky přesvědčení, že po dosažení jednoty církví přijde velké probuzení. Jako výsledek bylo nahlíženo Torontské požehnání, ovšem vydávání zvířecích zvuků a nekontrolovatelné transy a extáze opět nevzbudily mezi evangelikály v ČR velké nadšení. Sympatizanti v církvích, kteří prošli charismatickými zkušenostmi a vyučováními, to přes značnou snahu nedokázali zvrátit.
Značný úspěch slavilo až vtělení Torontského požehnání a vize charismaticky sjednocené církve do Kurzů Alfa. Ty sice vykonaly pro charismatizaci církve obrovský kus práce, ale avizované probuzení se opět nedostavilo. Pokud za něho ovšem není považováno snižování členské základny církví v USA a v Evropě, které někteří označili jako pročišťování. V nultých letech proto probuzení nahradilo „ovlivňování společnosti“. Řada neúspěšných charismatiků se začala orientovat na sekulárním politiku, ovšem jejich touha získat pro svoji reedici charismatismu ostatní je neopustila. A tak zatímco by se dřívější snaha charismatiků dala nazvat „až se sjednotíme, přijde probuzení“, dnes by se dalo říct „až se sjednotíme, prosadíme do vlád ty správné politiky“. K tomu je ovšem rovněž třeba spojení s katolíky. Že nezůstalo jen u přání, můžeme vidět na sousedním Slovensku.
Idea dominionismu
Ovšem na pozadí jak probuzení, tak ovládnutí společnosti, stojí stejné učení dominionismu, které tvoří charismatický genom. Je zde Adam, vládnoucí nad Zemí a předávající toto dominium satanu. Poté přichází Kristus, který duchovně umírá a v pekle poráží satana a předává ztracené dominium církvi. Satan se však nevzdává a pevně drží Adamovo dominium skrze různé teritoriální duchy, a to zejména skrze nevyznané hříchy, které již nikdo nemůže vyznat. Proto charismatici přispěchali s teorií zástupného vyznávání hříchů. Zde se účastníci neváhají ztotožnit s hříchy mrtvých předků, především okultního a náboženského charakteru, které skrze prokletí zadržují probuzení a následné osvojení si dominia církví. Proto se snaží vstoupit do duchovního zákulisí a skrze zástupné vyznávání prokletí rozvázat a odblokovat Boží moc, která se pak uvolní a přinese probuzení, které vyústí v dominium. Za tímto účelem je pak ideální, když se církev modlí pod vedením novodobých apoštolů a proroků, což je i předobrazem jejího budoucího vyjití z denominací a sjednocení.
Jenže pro tyto duchovní techniky obvykle není snadné sehnat dostatečný počet účastníků, kteří by reprezentovali celou církev a často není o daných záměrech možné mluvit otevřeně pro nedostatečné poznání adeptů. Rekruti si proto nemusejí být těchto duchovních mechanismů ani vědomi, podobně jako ti, kteří se domnívali, že Pochod pro Ježíše je jen běžnou evangelizací, zatímco i tato akce sloužila k duchovnímu boji s teritoriálními duchy skrze proklamaci jednotné církve protestantů a katolíků. Když tato věc vyšla v 90. letech najevo, byla například ohrožena spolupráce s CB. Trefně to v jednom komentáři pochopil i čtenář Jaroslav Rada:
„Myslím, že článek dostatečně přehledně vysvětluje, o co na Bílé hoře šlo. Nikoliv o sjednocení církví, ani tolik o vzájemné odpuštění si, ale o společné zástupné vyznávání hříchů svých předků (v tomto případě především mocenských a politických), které má, jak bylo uvedeno, oporu i v Bibli. Snad mohlo být v článku více zdůrazněno, že to má velký význam v duchovním boji proti společnému nepříteli v duchovních oblastech, kterým není člověk, ale mocnosti temnoty, které ovládají tento věk tmy (Ef 6:12). Tímto vyznáním se láme jejich moc. Možná to chtělo více zdůraznit i na té Bílé hoře samotné, lidé pak opravdu nerozumí, o co šlo a zbytečně to nadělalo spoustu zmatku ve veřejnosti“.
Bílá Hora
Představa rozvázání starých prokletí v souvislosti s náboženskými válkami zemřelých předků je pro srdce charismatika neodolatelnou výzvou. Výročí bitvy na Bílé Hoře k tomu přímo provokuje. A tak zatímco techniky zástupného vyznávání hříchů se obvykle směřovaly na odpuštění hříchů spáchaných vůči sudetským Němcům, nyní protagonisté zašli až ke kořeni. Zjistili, že je třeba se omluvit katolíkům i za útrapy třicetileté války, kterou rozpoutali protestanti (sic!). K čemu tedy charismatici v deklarativním podání smíření říkají amen?
„Tak, jako Bůh v Kristu odpustil nám, tak i my odpouštíme vám, protestantům, vyvolání stavovského povstání roku 1618 a rozpoutání třicetileté války. Odpouštíme vám násilí během husitské revoluce, která přinesla též znesvěcení a zničení mnoha kostelů a svátostných památek. Odpouštíme vám utlačování a zabíjení katolíků, a především Bohu zasvěcených osob krutým způsobem. Odpouštíme vám, že jste opustili katolickou církev a založili mnoho protestantských církví. Odpouštíme vám postoj tvrdosti a nadřazenosti nad katolíky v českých zemích“.
Závěr
Charismatické hnutí, jak již bylo uvedeno, potřebuje k uskutečňování svých vizí ostatní křesťany. Zde tedy dva charismatičtí mluvčí předložili výzvu a potřebují opět účast dalších křesťanů, aby zlomili moc prokletí. Čím více křesťanů se zúčastní, tím lépe. Pokud tedy někdo nabude dojmu, že charismatici přišli s dalším dobrým nápadem na probuzení, je dobré, aby se budoucí participanti jejich iniciativy seznámili s celou promyšlenou ideou zástupného vyznávání hříchů a aby zvážili, zda jsou skutečně před Bohem zodpovědní za rozpoutání třicetileté války, zabíjení katolíků, a především Bohu zasvěcených osob krutým způsobem. Jinými slovy, zda chtějí před Bohem svědčit sami proti sobě, že jsou synové těch, kteří zabíjeli proroky (Mt 23,31).
Pokud charismatici říkají své amen k tomu, že je třeba jim odpustit opuštění římskokatolické církve a založení vlastních protestantských církví, pak - pokud tuto inciativu neberou jen jako formalitu a nechtějí stále zraňovat city římských katolíků - musejí toto historické schisma praktickým skutkem napravit.
Více o technikách zástupného vyznávání a dominionismu v knize Teologické kořeny a současná teologie Nové apoštolské reformace.