Biblická Apologetika

V roce 2004, tedy již před 17 lety (což mi ovšem přijde jako včera), jsem si dopisoval s jedním mediálně známým katolickým konzervativcem. Měli jsme prakticky obdobný názor na Kurzy Alfa a ekumenismus obecně, politiku EU a mnoho dalších aspektů společenského dění. Dodnes se dost podobně díváme i na řadu dalších otázek domácí i světové politiky. Zřejmě bychom se shodli i v pohledu na viditelnou hlavu řkc, současného papeže, který se stal milcem ekumenických protestantů, nicméně je řadou katolických konzervativních myslitelů odmítán. V jednom dopise jsem od tohoto muže dostal otázku, proč věřím principu Sola Scriptura. Tehdy jsem odpověděl v dopise. Dnes, s hlubší znalostí historie a samotného principu kanonizace, bych možná argumentoval odlišně. Nicméně v principu bych zůstával na stejné pozici. Proto jsem tento dopis, v anonymizované formě, lehce opravil a rozhodl jsem se jej zveřejnit.

 

   Milý pane,

 

   konečně jsem se dostal k tomu, abych Vám odpověděl na Váš dopis. Nejprve mi však dovolte popřát Vám vše nejlepší do nového roku a hojnost Božího požehnání Vám i celé Vaší rodině. Myslím, že pozice protestantismu jsou Vám známé dostatečně, a mohl bych zde citovat mnoho protestantských teologů, kteří, podle mého soudu, dávají na Vaše otázky zřetelnou odpověď. Rozhodl jsem se však pokusit se odpovědět za sebe a bez toho, abych „opisoval“ od reformátorů. Přes to máte pravdu, že zastávám princip „Sola Scriptura“, ale též „Sola Gratia“ a „Sola Fide“, doktríny, které (znovu)objevila reformace. Nemyslím si (i když bych byl rád a nerezignuji na to předem), že po přečtení mého dopisu se z Vás stane protestant a divil bych se, kdybyste předpokládal, že se ze mě stane římský katolík (i když cílem diskuse by nemělo být pouze dokazovat své názory, nýbrž nechat si své názory i poctivě zpochybnit). Zůstávám však pragmatikem. Odpověděl bych tedy strukturovaně, dle Vašeho dopisu:

   Omlouvám se předem, bude-li má apologetika SS nesourodá.

 

   Ad 1) Vyšel bych zde z praxe prvotní církve, kdy berojští židé bedlivě zkoumali apoštolem předávanou ústní zvěst, že Ježíš je Mesiáš podle Písem (tedy SZ) viz Sk 17,11. Tehdy zde ještě nebyl žádný církevní koncil, který by autoritativně stanovil, co Písma jsou a co už nikoliv, a nebyl uzavřen ani SZ kánon. Autorita Písem byla dána jednak jejich vnitřním svědectvím (sama to o sobě prohlašovala), jejich pravdivostí (proroctví se naplňovala) a vnitřní integritou (neodporovala si, doplňovala se, navazovala na sebe a vzájemně na sebe odkazovala). Pán Ježíš citoval SZ spisy a nazýval je Písmem a učil, že se o něm píše v knihách Mojžíšových, v žalmech i v prorocích.

   Sám Pán Ježíš pak mluvil o tom, že Písma musí platit (J 10,35), napomínal farizeje, že svojí tradicí ruší Písmo (Mk 7,13), Satanovi argumentoval Písmem (Mt 4,4-10) a ukazoval, že se Písma (Zákon) musí naplnit do poslední tečky (Mt 5,18). Když se jej ptali, jak člověk může být spasen, rovněž odkazoval na Písmo (Mk 10,17-19). Ježíšova antropologie (Mk 10,6), pneumatologie (L 4,18) i např. eschatologie (Mt 24,15) byly postaveny na citacích Písem. Jinými slovy pro Ježíšovo učení i praxi byla tedy Písma základem. Jeho cílem bylo naplnit Písma, která předpověděla místo jeho narození (L 4,17-21, Mi 5,2), ukřižování (Ž 22) i vzkříšení (Sk 2,25-28, Ž 16,8-11, Ž 110,1). Po naplnění Písem Staré smlouvy jsou platná jeho nařízení (neboť on jest Slovo Boží) a On měl právo uzavřít jakožto zákonodárce Novou závěť (smlouvu, zákon). Sám sebe položil jako úhelný kámen (1Pt 2,7) a řekl, že Duch svatý-jeho zástupce, uvede církev do veškeré pravdy (J 16,13), což se stalo skrze apoštoly, Boží zmocněnce, kteří byli vyslanci jeho samotného.

   Poslední kniha NZ (Zjevení) jež je katolickými i protestantskými teology považována za jakýsi metaforický přehled dějin spásy v minulosti (Zj 1,19), přítomnosti (Zj 1,19) i budoucnosti (Zj 1,19), končí výstražným varováním před snahou dodávat něco k daným slovům, jež tlumočil od Krista (Zj 1, 1-3) jeho apoštol (Zj 22,18), který sám byl považován za sloup církve (Ga 2,9), jejíž úhelným kamenem je sám Kristus (Ef 2,20). Takto já osobně chápu „Sola scriptura“.

 

   Ad 2) Vámi uváděné verše mi naopak princip SS potvrzují:

   - 2 Tes 2,15 mluví o učení apoštolském, předávaném slovem či listem. Nikde však nečtu, že by ústní zvěst, sdělovaná apoštoly, byla odlišná od té, která byla obsažena v jejich listech. Uvedu příklad. Řeknu-li své manželce: miluji tě, jak jsem ti již mnohokrát napsal i řekl, neznamená to přeci, že jsem jí nyní řekl něco odlišného ústně. Jak jsem navíc citoval v úvodu, ústní zvěst apoštolova byla židy z Beroje přezkušována právě psaným Slovem. Apoštoly předaná pravda je stále stejná a jak říká žalmista: slovo tvé jest pravda. Naopak gnostikové tvrdili, že jsou ještě nějaké specielní pravdy, které nejsou obsaženy v Písmech, ale apoštolé je předávali ústní tradicí svým učedníkům, nicméně apoštolští otcové a apologeti, např. Ireneus, proti takovémuto výkladu striktně vystupovali.

   - Jan 21,25 nemluví o učení, ale o skutcích, které Ježíš vykonal. Z toho, že uvádíte tento verš by vyplývalo, že doktrínu SS chápete jako učení, že vše, co Ježíš vykonal, je zapsáno v Bibli. Pokud vím, nikdy jsem se s takovýmto výkladem nesetkal. Protestanti spolu s apoštolem Pavlem vyznávají, že svatá Písma mohou dát potřebnou moudrost ke spasení a k životu, a to vírou v Krista Ježíše (2 Tim 3,15-17), který sám je jediným prostředníkem mezi Bohem člověkem (1 Tim 2,5).

   - Ř 10,17 je podle mě klasickým veršem pro podporu doktríny SS. Pavel zde píše, že víra je ze zvěstování a zvěstování pochází z pověření Kristova. Cituje přitom Písmo, které uvozuje toto zvěstování (Iz, 53,1; Ž 19,5 a Dt 32,21). Předmětem zvěstování je zde evangelium, nikoliv nějaké věroučné informace, které nelze dovodit z Písma. Naopak! Právě zvěstované evangelium židé v Beroji ověřovali psaným Slovem. I věrozvěsti takto pověřeni Kristem se stavěli pod autoritu psaného slova (1 K 4,6) a evangelium samotné stavěli na důkazech z Písma (Sk 18,5) a dokonce tak činil i Ježíš (L 24,27). Samotné evangelium je pak v Písmu vysvětleno podrobně a dostatečně.

 

   Ad 3) 2 Pe 3,16 opět podle mě vhodná demonstrace principu SS. Nejen že je zde řečeno, že Pavlova mluva (zvěstování) je obsaženo v jeho listech, ale navíc apoštol Petr zde nazývá Pavlovy listy Písmem, a to mnohem dříve, než vůbec byl svolán nějaký koncil, který by autoritativně deklaroval, co je Písmo a co nikoliv. Jako jednotnou autoritu však zde nevidím člověka, ale Ducha svatého, z něhož veškerá Písma pocházejí (2 Tim 3,16). Podobné prohlášení přeci učinil i Pavel, který nazval v jednom verši (1 Tim 5,18) Písmem jak část SZ (5 M 25,4), tak i část evangelia (L 10,7) a opět tím potvrdil, že Písmo bylo za Písmo považováno již před církevními koncily. Pokud by tedy byl 2 Pe 3,16 důkazem Petrovy „papežské autority“ stanovovat Písma, pak Pavel si osoboval to samé právo ve vztahu k Lukášovi.

 

   Ad 4) První církev (resp. v první fázi židé v diasporách) používali Septuagintu a jak říká Petr, z Mojžíše (tedy taktéž z Písma) jim bylo čteno každou sobotu. Není důležité, zda první křesťané měli či neměli SZ spisy, ale zda tyto spisy byly či nebyly za Písmo považovány. O tom jsem se zmiňoval již v předchozích bodech. Pán Ježíš také o Písmech mluvil již před uzavřením kánonu. První církev pak předčítala listy apoštolů, o kterých jsem rovněž podal důkaz, že byly za Písmo považovány, a toto Boží Slovo bylo zvěstováno jak slovem (ústní tradicí), tak listy. Poselství však bylo shodné a odpovídalo slovu psanému (viz Ř 10,17-21 a Sk 17,11).

 

   Ad 5) Myslím si, že dodržování tradice odpovídá principu SS, neboť Písmo za dodržování tradice chválí. Ovšem musí to být taková tradice, která stojí v souladu s apoštolským výkladem a duchem Písma (1 K 11,2-16). Apoštol například velmi hluboce opodstatňuje tradici nošení šátků u žen na řádu stvoření a několikrát se při tom dovolává Písem.

   Tradice však nikdy nesmí být s Písmem v rozporu, resp. jej rušit, jak to vytýkal Ježíš farizejům (Mk 7,13) a jak to mnohdy vidíme i u římskokatolických doktrín, jejichž podstatu nelze v Písmu nalézt a mnohdy dokonce Písmu odporují. Nepatřím mezi křesťany, kteří vše, co není v Bibli považují za nebiblické (to bychom nemohli např. ani jezdit v autě).

   Avšak všechny doktríny, jejichž princip není obsažen v Písmu, resp. jsou s Písmem v rozporu, považuji za nebiblické. Např. neposkvrněné početí, z něhož se vyvozuje bezhříšnost a potažmo nanebevzetí Marie, což jest v rozporu s L 1,47; prostřednický úřad kněze, z ní vyplývající transsubstanciace ad., který odporuje principu Kristova velekněžství a výlučného prostřednictví (1 Tim 2,5). Zde, myslím, nemá cenu se rozepisovat, jelikož jde o známé věci, stojícími právě na rozporu s principem SS.

 

   Ad 6) Z výše uvedeného vyvozuji, že Písmo do jediného celku uspořádal Duch svatý a církev pouze rozeznala, co Písma jsou. Tato Písma jsou považována za plně inspirovaná Duchem svatým. Uvedu příklad: když rozbiji vázu na 66 kusů, pak je opět možné tyto střepy složit do původního tvaru. Tvar ani podobu neurčují ti, kteří vázu poskládají. Tyto střepy zde již byly dávno a vědělo se, že jde o střepy z dané vázy. Nezáleží ani tak na tom, kdo vázu poskládá dohromady, ale na tom, zda je obecně možné posoudit, že váza má jasný a původní tvar a odpovídá danému účelu.

   Je samozřejmé, že to nějakou dobu trvá a že se postupně vkládají a odstraňují střepy původní a neprůvodní. Rovněž uznávám, že tak činí omylní lidé pod vedením neomylného Ducha. Vím, že každé přirovnání pokulhává. Písma však mají hodnotu sama v sobě, nedává jim ji žádný koncil nebo synod, a jejich závaznost je určena jejich vnitřním obsahem a autoritou jejich autora, Ducha, jež jest Pánem.

 

   Milý pane. Snažil jsem se Vám jazykem sobě vlastním a bez nějakého hlubšího hloubání krátce a neúplně popsat, proč miluji Písmo, proč mu věřím a proč pouze ono je pro mě závazné. Přijímám v něm autoritu církve skrze apoštolské učení, a je pro mě aktuálním Božím slovem. Ono samo mě vede k respektování církve, jejich úřadů, uvádí mě do společenství svatých a je radostí mému srdci. Musím však s lítostí říct, že učení řkc pro mě není tím, které svojí tradicí neodporuje Písmu, které důsledně uschovává apoštolské učení nebo které vede k ovoci spravedlnosti, podle kterého lze rozeznat pravé od falešného. Ale to není ani současné učení liberálně protestantské, zbavené veškeré psané opory. Rovněž musím konstatovat, že mé poznání je omezené, zkreslené a v žádném případě není pro nikoho bernou mincí. Měřítkem musí zůstat Písmo samotné, ke kterému se vždy v každé době církev znovu obrací. I když takto píšu, neznamená to, že nemám osobní respekt k mnohým představitelům a stoupencům řkc (např. k Vám). V některých etických otázkách je mi řkc mnohem bližší než současný protestantismus.

 

   Přeji Vám ještě jednou mnoho zdaru, Božího požehnání v osobním, pracovním a rodinném životě.

 

   Aleš Franc

 

   v Brně dne 4. 1. 2004

 

   P. S.

   V roce 2021 je mi etický a politický postoj daného adresáta mnohem bližší než postoj snad všech tzv. ekumenických (katolických i protestantských) představitelů a církví.