Sergej Miháľ: Vytržení. Netradiční recenze

Motto:
"Od roku 1517 až po rok 2017 uplynulo deset rabínských jubileí. Jak vidíme, předpovězeny (sic!) věci se udály velmi přesně. Není žádný důvod k pochybnostem, že se vyplní i to, co bude následovat po nich (dny Mesiáše). Samuelovo proroctví je pozoruhodné i v kontextu Zacharjášova proroctví o 70 letech, po nichž Hospodin potěší Sión a ještě si vyvolí Jeruzalém (popis na straně 43 – 44). Pro věci, které se už vyplnily, se proroctví Judy ben Samuele stává mocným znamením Kristova příchodu. To, že po posledním jubileu v roce 2017 nastanou dny Mesiáše, bere člověku dech. Vytržení církve se potvrzuje a dokonale zapadá mezi roky 2017 a 2024".
Sergej Miháľ, Vytržení, s. 98
"Proč církev potřebuje biblickou školu vyučující dle tezí Michaela Bubana? Protože v církvi je doposud málo takových zpupných a drzých fracků, jako je teologický všeználek Michael Buban !! Těžko, přetěžko vám bude Bubane: V době soužení na Zemi. Na posledním soudu".
Stoupenec Sergeje Miháľa reaguje na kritiku Miháľovy knihy od biblického učitele
Úvod
Již poněkolikáté jsem otevřel knihu bratra Sergeje Miháľa a pokoušel jsem se prokousat soustavami zatmění Měsíce, Slunce, izraelských svátků a pochopit souvztažnost výpočtů konce světa a datace například jednotlivých pečetí. Obdivuji Michaela Bubana, že to dokázal nejen rozluštit, ale i podrobit kritice. Moji profesí je technologie a jsem často nucen pročítat různá schémata a někdy mi nezbývá než investovat čas a přicházet složitým konstrukcím na kloub. Obdivuji proto i čtenáře knihy, že to dokázali pochopit a uvěřit tomu a dokonce vytvořit snad jakési novodobé chiliastické hnutí. Ale přeci jenom se mi vkrádá do srdce pochybnost. Opravdu to pochopili?
Ale vezmu to od konce. Tedy nebudu se zabývat správností výpočtu, ale výsledků. Představte si, že by vám někdo řekl, že se Ježíš vrátí do roku 2024 (tedy nejpozději – k dnešnímu datu - za pět let) a že to vyčetl z archivu NASA, když srovnal izraelské svátky se zatměními Slunce a Měsíce, seřadil je do sedmiramenného svícnu a porovnal s údaji v knize Zjevení. Anebo jinak, kdybych si dal třeba já na své stránky takovou úvahu a přečetli by si ji členové Apoštolské církve. Pokud uvažuji správně, velký úspěch by to nemělo. Ba naopak, mohlo by to být pro mnohé potvrzením jejich mínění o mně.
Takže v přesvědčivosti argumentace to asi nebude. Musí zde být ještě jiný, mnohem podstatnější faktor úspěchu této knihy. Pak mne napadá už jen autor. Je to tedy autorem?
Osobní svědectví
Sergeje Miháľa jsem poprvé viděl v Kolíně na semináři, který pořádal Stanislav Bubik, tuším v roce 1993 nebo 1994. Přiznám se, že z pozvaných řečníků, resp. z jejich projevu, jsem vůbec nebyl nadšen. Jednomu se zjevil anděl a možná to byl i sám Ježíš a povolal jej do služby apod. Byl zde však jeden mladý Slovák, na jehož kázání jsem dodnes nezapomněl. Mluvil o povolání Mojžíše a o svém svědectví, jak podniká. Byl ochoten zaplatit za stařenku v samoobsluze a ještě ji vtisknout bankovky, aby měla za co žít. Mluvil o tom, jak chtěl uspořádat za zády kazatele sboru evangelizaci a jak poznal, že tudy cesta nevede. Říkal, že by se nikdy nepral, ale bratra by se šel v bitce zastat. Nebo mluvil o tom, jak jeden hyperduchovní bratr tak svatě evangelizoval svoji rodinu, až ji znechutil. Bratři starší mu dali peníze na lístek do kina, aby svoji manželku pozval na Terminátora a smazal tak punc svatouškovství. A vzpomněl bych si i na mnoho jiného. Bylo to jedno z kázání, které si člověk pamatuje celý život.
Pak už jsem bratra Sergeje neviděl, zato jsem o něm slyšel jen samé pozitivní věci od lidí, kterých jsem si vážil. Později mi Rudolf Bubik sdělil, že v AC v Košicích se se Sergejem rozešli a řekl, „kdo jsi bez viny, hoď po Sergejovi kamenem“. Poté, co jsem byl vylučován z církve, mi zástupce biskupa (prý z pověření samotného biskupa) nabízel, abych v Brně založil sbor Apoštolské církve. Spadla mi brada (nejen že to bylo absurdní z hlediska ústavy AC, ale k povolání pastora opravdu nemám obdarování a ani by se nenašli členové takového sboru). Nicméně bylo mi řečeno, že vyloučení z církve není problém, protože i Sergej byl Stanislavem Bubikem do AC přijat. Poté jsem zase o Sergejovi několik let neslyšel, až mi kdosi řekl, že se blíží vytržení a že to Sergej Miháľ vypočítal z oblohy. Tak to mne opravdu zarazilo a začal jsem se o to zajímat.
No a nakonec jsem ve městě potkal jakýsi průvod s vlajkami o vytržení. Začal jsem tedy sledovat videa a sehnal jsem si i knihu. Přiznám se, že mou první reakcí byl údiv, jak tomu vůbec někdo může věřit? Nějak mi to k tomu Sergejovi, kterého jsem znal z 90. let, nešlo. Byl jsem také udiven přítomností Pavla Bubika, jednoho z kazatelů, kterého si občas poslechnu. Na druhou stranu, byl jsem mezi letničními zvyklý na ledasco, ale něco mi zde pořád nesedělo. Zajímalo mne dále, jak se k tomu přeci jenom staví Rada církve. Vím, že současný biskup jedná spíše diplomaticky a pragmaticky, na druhou stranu jsem si nedokázal představit, že by tomuto věřil.
Po delší době se mi naskytla příležitost nahlédnout do vyjádření Rady AC, která se opatrně od Sergeje distancuje s tím, že není členem AC a že Pavel Bubik již se Sergejem nespolupracuje. Na druhé straně mi někteří vedoucí a členové AC sdělili, že Sergejovo učení rozděluje AC. Dospěl jsem k závěru, že ani obsah knihy ani osobou Sergeje Miháľa to asi nebude. Uvažoval jsem proto dále.
Pokus o vysvětlení
Pokud se mělo v AC něco prosadit, muselo to projít systémem autorit a mít to imprimatur Rudolfa Bubika. Když jsem v knize nalezl doporučující dopis od Rudolfa Bubika, bylo mi náhle všechno jasnější. Ale! Při bližším prostudování dopisu jsem si nebyl úplně jist, zda jde o doporučení právě této knihy. Navíc, při vší úctě k mému duchovnímu otci, Rudkova kázání z eschatologie v posledních letech jeho života byla plná numerologických spekulací. A řečeno bez příkras, zdála se mi občas mimo. Přes to si nedokážu představit, že by se Rudek dostal do bodu, že by uvěřil výpočtu, že se Ježíš na základě pohybu planet zachycených v mapách NASA, vrátí do roku 2024. Ale osobně vidím Rudkovu derivaci od dob, kdy se otevřel torontskému duchu, což vyvrcholilo například falešným proroctvím o 100 000 členech jeho církve během jeho života. Takže připouštím, že je možné, že knihu četl a souhlasil s ní. Ale troufnu si tvrdit, že ještě v 90. letech by to neudělal.
Nyní se pokusím naznačit, v čem osobně vidím kořen tohoto hnutí v letničním podhoubí, i když jsem některé věci zevrubně z principu popsal dříve. Pokusím se nyní zaměřit na kazuistiku.
- Osobnost: Sergej Miháľ je sympatický lidumil, což evangelisté obvykle bývají. Vystupuje upřímně, radostně, nenuceně a mnozí ho pamatují ještě z dob slávy Košického sboru AC. Evangelista musí být přímočarý, přesvědčivý, empatický a vynalézavý. Evangelista umí nadchnout a přivést lidi. Charisma evangelisty je jeho lidská přitažlivost a vzbuzení důvěry. Kdo sledujete videa s Alexandrem Barkocim, jistě ví, o čem mluvím. Evangelisty obvykle provází i zvláštní Boží působení, což si evangelista často může vyložit jako potvrzení správnosti své zvěsti. Pro evangelistu je proto často důležitější Boží potvrzení, než rigorozita nauky, kterou předkládá. A nyní to podstatné. Málokterý evangelista je učitelem, a pokud evangelista začne učit a ještě k tomu sám, mimo církev, bývá to někdy katastrofa. Evangelista je přímočarý, nepočítá s více variantami a má tendenci zjednodušovat a přehánět na úkor přesnosti. Naproti tomu učitel je opatrný, předkládá spíše náměty a vyvažuje zleva i zprava. Než řekne kategorický úsudek, třikrát předloží další možné varianty. Učitel má před očima vždy verš „všichni v mnohém chybujeme a kdo učíme, budeme přísněji souzeni“. Jakkoliv mám problém s některou teologií Dana Drápala, jeho učitelské charisma je natolik markantní, že ho mohu zvolit jako typický příklad formy (obsah je u učitele často věcí druhotnou). Myslím, že se Sergej Miháľ pustil na velmi nebezpečnou půdu, kdy jako sólista, který je přesvědčený o své pravdě, kterou mu přeci Bůh potvrzuje, strhává mnohé.
- Půda: Ještě za mého členství v AC existovala polarizace mezi „konzervativci“ a „manažery“. Asi nejvíce to vygradovalo na konferenci v Nymburce v roce 2002. Konzervativci byli soustředěni okolo Rudolfa Bubika, respektovali hierarchii autorit, měli konzervativní formu bohoslužby, preferovali klasickou liturgii a v podstatě tradiční letniční teologii včetně dispenzacionalismu. Naproti tomu manažeři, jejichž apoštolem byl Stanislav Bubik, bořili zažitou hierarchii autorit, i když budovali její manažerské pojetí. Experimentovali s liturgií, teologicky byli neocharismatičtí a v podstatě zastávali učení království nyní. Obě skupiny později spojovaly Knieselovy skupinky a Torontské požehnání. To ovšem divergence zcela nezahladilo. Někde trochu bokem stála VOŠMT, jejíž učitelé si byli vědomi některých extrémů na obou stranách, která zastávala klasickou letniční teologii. Kam se tyto skupiny posunuly dnes, netuším, ale podle kusých zpráv se domnívám, že tato polarizace je zde dodnes.
- Načasování: V minulé dekádě se ovšem AC dostala do několika kolizí. Jednak změnila svůj pohled a podpořila církevní restituce, což se setkalo s odporem mnoha členů, kteří nicméně zůstali loajálními. Zároveň již nebylo možné donekonečna prorokovat probuzení, které se ne a ne dostavit. A také se projevila krize v některých sborech (např. Znojmo, Kladno, Hodonín, Jihlava). Sekulární společnost, která o AC do této doby neměla takřka ponětí, se o ni začala zajímat, když se AC dostala do sdělovacích prostředků z hlediska velkého podílu z církevních restitucí, aniž by v době konfiskací majetků vůbec oficiálně existovala. Nakonec umírá emeritní biskup a s ním (možná alespoň pro některé) i naděje na probuzení za jeho života. Pro mnohé zemřel jejich vozataj a apoštol, v jehož šlépějích možná chtějí kráčet dále. Je logické, že dochází ke zklamání a snad i ztráty naděje.
- Start: Do této situace přichází Sergej se svojí knížkou a Rudkovým imprimatur. Vysvětluje zde mimo jiné, že prorokovaná probuzení byla jen špatně načasovaná a odehrají se zřejmě až po vytržení mezi zanechanými. Vymezuje se hnutí Víry, které konzervativci vždy odmítali. Cituje obdivovaného Davida Wilkersona. Stojí na pódiu se synem biskupa, který ho vždy podporoval a ve své knize vysekává Rudkovi brilantní poklonu. Věřím, že upřímnou a já bych ji, přes svoji kritičnost, podepsal. Navíc je sám v těžké životní situaci, a jak sám uvedl, o všechno přišel. Když je mu vytýkáno, že knihu prodává, přiznává, že je to jeho obživa. Jiří Zmožek mu navíc obstaral excelentní public relations. Pro zklamané členy AC a možná i pro Sergeje samotného, je vidina uniknout do pěti let do oblak řešením všech životních obtíží. Rozešel se jak s AC na Slovensku, tak s AC v Čechách.
Pokusil jsem se naznačit možné příčiny úspěchu Sergejovy mise. Nyní bych rád uvedl, co osobně Sergejovi nevytýkám:
- Dispenzacionalismus: Za prvé to, co Sergej učí, není klasický ani progresivní dispenzacionalismus (kéž by byl!) Žádný dispenzacionalista by nedatoval jednotlivé pečeti, natož aby datově ohraničil vytržení. Chybí zde i základní koncept Danielova týdne let. Ač se sám nepovažuji za stoupence tohoto systému, resp. nevím, zda je správný, je to respektovaný systém. Není pravda, jak tvrdí někteří Sergejovi kritici, že je v ČR okrajový. Je majoritně rozšířen v KřSb a donedávna v samotné AC. Zastávají ho některé kruhy BJB, KS a patrně i (alespoň někteří) ve slezských sborech CB. Pominu-li některé skupinky v evangelických církvích. Rozhodně bych Sergeje nekritizoval za dispenzacionalismus.
- Křesťanský sionismus: Víra v obnovu etnického Izraele byla zastávána již v některých kruzích radikální reformace nebo ve staré Jednotě bratrské. Téměř všichni členové AC, KS, KřSb, možná někteří z JB a CB jsou křesťanskými sionisty. I já sám se mezi ně počítám. Troufnu si tvrdit, že křesťanský sionismus (není nutně spojen s dispenzacionalismem) není hlavní příčinou Miháľova učení, i když bez toho by samozřejmě učení nevzniklo. Ovšem tvrdit, že křesťanský sionismus zavinil Miháľovo učení je stejné, jako připsat historickému premilénialismu, že dal vzrůst adventismu. Sergej je samozřejmě křesťanským sionistou, ale není za to podle mne hoden kritiky. Pokud ano, spadám pod tuto kritiku i já sám.
- Kreacionismus: I zde bych autorovi nevyčítal například odmítání darwinismu. Možná by se kritici divili, kolik samotných antropologů odmítá darwinismus. Pokud někdo věří v teorii mladé země, neznamená to, že ho to nasměřuje k dataci Kristova příchodu. Stejně za autorův výpočet nemůže jeho ztotožnění řkc s nevěstkou ze Zjevení. Mnoho reformátorů z 16. století mělo toto přesvědčení, stejně jako řada pozdějších stoupenců z jejich církví.
Miháľem citovaný David Wilkerson byl kreacionista, minimálně zpočátku dispenzacionalista a vlivný křesťanský sionista. A i když měl sklony k falešnému prorokování, pochybuji, že by dnes souhlasil, že se Kristus vrátí do pěti let. Podobně David Hunt, mnohem radikálnější dispenzacionalista, který napsal knihu, že římskokatolická církev je nevěstkou ze Zjevení, odmítal jakékoliv datace Kristova příchodu.
Avšak i když nesouhlasím s výše uvedenými body kritiky bratra Sergeje, uznávám, že jeho kniha a jeho přednášky jsou problémem a zřejmě vedou ke štěpení, zneklidňování a v posledku – nejpozději za pět let – povedou zřejmě ke katastrofě v mnohých životech. Co tedy činit? Pochybuji, že někoho zajímají mé názory, natož aby je bral v úvahu. Ale přesto napíšu, co si myslím, že by se mělo dělat.
- Zastavení: Tak především by bylo dobré autora zastavit. Domnívám se však, že to už není možné. Má mnoho stoupenců a je přesvědčen, že ho vede Bůh. Ještě nikdy jsem neviděl, že by někoho tak rozjetého bylo možné zastavit argumenty. Pokud někdo na základě astrologické symboliky vypočte datum, dokdy má Kristus přijít, pak prakticky žádný silnější argument, než ten, že Ježíš sám říká, že to není možné a že astrologie (a ona to je astrologie!) je hříchem, už není. Soukromě si myslím, že zde působí i jiné duchovní síly, ostatně jako za každou astrologií.
- Signál: Vydat jasný a otevřený signál, nikoliv neveřejné prohlášení pro pastory. To samozřejmě nutně povede ke konfliktu, ale Bible k otevřené konfrontaci těch, kdo jsou k nezastavení, vybízí. Ovšem! Bratr Sergej není nepřítel, je to vzácný bratr v Kristu a domnívám se, že by dokázal i přímé jednání ocenit. Jsem přesvědčen, že tento signál by mnohé zastavil.
- Kořeny: Jít ke kořenům a odstranit kult Rudolfa Bubika. Vím, zní to tvrdě. Byl to můj duchovní otec a vše, co o něm Sergej v knize píše, bych na místě podepsal. Nebyl by to akt proti bývalému biskupovi, ale akt sebereflexe církve. Znamenalo by to samozřejmě i veřejně odmítnout některá (a nejen jeho) falešná proroctví o probuzení. Odstranění kultu by mělo vést i k pozvolnému odstranění kultu autorit jako takového.
- Eradikace: Předchozí tři body vidím jako symptomatické a teprve tento bod vidím jako kauzální. Je však velice iluzorní, že by se mohl stát reálným. Bylo by nutné odstranit resp. utnout samotný kořen toho všeho. Osobně ho vidím v otevření se charismatickým extrémům, počínaje Claudio Freidzonem a z toho plynoucího duchovního směřování přes Annacondiu, Trauta až k Bonnkemu (i když ten zde byl již v umírněnější podobě dříve). Ruku v roce s tím zahájit i reformu v pojetí autority a zrušit princip „jednou pastor, navždy pastor“ resp. „jednou biskup, navždy biskup“. Znamenalo by to zavést biblické rozsuzování povolání autorit Tělem Kristovým, nikoliv kooptací autoritami na základě loajality. Stačilo by se inspirovat např. v CB, BJB nebo u amerických AoG. Myslím, že volební perioda - dejme tomu na 5 let - by výrazně prospěla a zabránila budování kultu autorit. Věřím, že by se tímto záhy vyřešil i fenomén Sergej Miháľ.
Závěr
Co říci závěrem? Rád bych zopakoval, že ač Sergeje Miháľa osobně neznám, vidím v něm Bohem povolaného evangelistu. Bylo by nádherné, kdyby se mohl oddělit od svého bludu a sloužit dále. Úplně nejideálnější by bylo, kdyby svůj omyl mohl svým stoupencům vysvětlit on sám. Důraz na brzký Kristův návrat je totiž biblický a mnohem zdravější, než čekat na probuzení. Ovšem datum 2024 z toho ušlechtilého cíle činí časovanou nálož. Lidé, kteří se k tomuto datu upnou, mohou zcela zákonitě začít zanedbávat praktické pozemské věci, kterých mají být správci. Ruku na srdce, opravdu věříte Lutherovi, že kdyby věděl, že Kristus přijde zítra, že by vskutku zasadil strom? Uvažuji, proč by to dělal? Vždyť by semínko ani nestačilo vyklíčit! Já osobně, kdybych skutečně věřil, že zde již za pět let nebudu, a to s celou svoji rodinou, bych zcela jistě nešetřil na nové auto, neinvestoval do oprav bytu a příliš bych neřešil synovu střední školu. Vy snad ano? Na druhé straně bych se stal mnohem radostnějším a bezstarostnějším (alespoň tedy na těch pět let). Osobně by se mi moc líbilo mít vidinu být do pěti let v nebi. Připravil bych se, aby se zloděj nevloupal do domu a jistě by to bylo možná mých „svým způsobem“ nejintenzivnějších pět let života.