Dan Drápal: Jak je to se křtem v Duchu?
Tutu knížku jsem si objednal letos k Vánocům. Čekal jsem, že se bude jednat o rozsáhlou teologickou studii a byl jsem překvapen útlým spiskem nebo spíše traktátem. Knížka má celkem pouhých 56 stran. Avšak stejně jako jsem byl překvapen rozsahem, byl jsem - a přiznávám, že mile – překvapen i obsahem. Autor zde jde přímo k věci a za použití Písma a své znalosti řečtiny v podstatě velmi svěžím způsobem, podobně jako letniční autoři, zejména z narativních pasáží Písma vysvětluje, co je to křest v Duchu svatém.
Nejprve zmiňuje úlohu křtu v Duchu svatém u Pána Ježíše Krista, poté přechází k letniční zkušenosti učedníků a postupně uvádí známé pasáže, tvořící látku k exegezi mnoha letničních a charismatických teologů, jako je vylití Ducha v Samaří, Kornéliově domě a v Efezu. Poté ozřejmuje vztah mezi křtem v Duchu a jazyky, vypořádává se s nejčastějšími argumenty proti jazykům, líčí, k čemu jsou jazyky vlastně dobré a proč mají lidé s jazyky obvykle problém. V závěru nastiňuje, jak rozumí rozdílu mezi křtem a naplněním Duchem a klade si otázku, zda je možné se k Duchu svatému modlit.
Celý traktát je psán typicky drápalovským způsobem, kdy autor spíše než vynucuje souhlas, tak své myšlenky nenásilně předkládá a vždy se je snaží vyvažovat odlišnými pohledy. Zatímco většinu knížek, které přečtu, mám podtrhávané zvýrazňovačem, zde tomu tak téměř nebylo. Má to jednoduchou příčinu. Zcela jsem se s autorem v jeho názorech i přístupu k tématu ztotožnil. Podtrhl jsem si jednu jedinou myšlenku, kterou jsem zatím nikde nečetl a ani jsem si ji neuvědomil. Je na straně 17, kde autor uvádí, že Petr již znal ze zjevení Ducha svatého Pána, když jej nazval mesiášem, ale neznal sebe a netušil, že jej zapře. Teprve poté, kdy poznal sebe, mohl stavět na věrnosti Krista, nikoliv na své vlastní. To je jistě vysvobozující a velmi hodnotná myšlenka, kterou si potřebujeme přivlastnit každý, kdo jsme již poznali, čeho jsme schopni.
Zpočátku jsem měl ze spisku obavy a čekal jsem, že se autor bude snažit zalíbit širšímu evangelikálnímu pohledu a utne hrot exkluzivity křtu v Duchu na úkor všeobecného naplnění nebo že jazyky zúží na dar, který mohou praktikovat jen někteří. Nic takového autor neučinil i za cenu, že jeho názor tak bude v podstatě exkluzivně proletniční. Za zmínku stojí, že autor nevidí – na rozdíl od mnohých letničních autorů - jazyky jako „důkaz“ křtu v Duchu, ale jako „znamení“ křtu v Duchu. Tento postřeh se mi zdá biblický a lépe odpovídající praxi u těch, kteří tuto zkušenost prožili, ale z nějakého důvodu mluvení jazyky nepraktikují. Jinými slovy to chápu tak, že absence jazyků nedokazuje nutně absenci křtu Duchem.
Jednu věc bych však knížce přeci jenom vytkl. Jelikož se stále jedná o aktuální téma, přivítal bych zde kapitoly z církevní historie, jak křest v Duchu chápali apoštolští a církevní otcové (pokud je to někde zmíněno), včetně středověké pravoslavné a katolické církve až po reformaci a probuzenecká hnutí. Také bych uvítal sondu do Starého Zákona, kde vidím jistý precedens této zkušenosti například v sestoupení ohně na oltář nebo sestoupení Ducha svatého na muže zasvěcované do služby. I u daru jazyků bych přivítal starozákonní zaslíbení křtu Duchem a jazyků v prorockých knihách. Vzhledem k autorově obstojné znalosti biblických jazyků i církevní historie by to pak mohla být cenná a svým způsobem i průlomová odborná publikace na českém trhu.
Knížku doporučuji všem zájemcům o toto téma a zejména pak kritikům letničního a charismatického pojetí křtu v Duchu svatém. Knížka vyšla v roce 2006 (myslel jsem, že je poněkud mladší) a vydalo ji nakladatelství KMS.