Evald Rucký: 555 let Jednoty bratrské v datech
O těchto Vánocích jsem obdržel řadu knížek. Některé jsem si objednal, ale tuto ne. Ani jsem vlastně nevěděl, že existuje. Jmenuje se „555 let Jednoty bratrské v datech“. Jedná se o stručnou kroniku ve formě historické chronologie, kde jsou seřazeny jednotlivé události dle posloupnosti let. Když jsem knížku prolistovával, ani jsem si nejprve nevšiml, kdo je jejím autorem.
Teprve když jsem uviděl jméno Evald Rucký, zbystřil jsem. Bezděky jsem se v mysli přenesl do 90. let, kdy jsem autora vídal na různých charismatických konferencích a setkáních, kde byl vedle Dana Drápala nejviditelnější postavou charismatického hnutí. Nejprve se o něm mluvilo v superlativech a mnozí pastoři v něm viděli vzor své služby. Později jsem o něm četl i mnoho negativního. Měl jsem problém uvěřit superlativům, stejně jako mnoha pozdějším negativním tvrzením. I když jsem od autora žádnou ucelenější práci nečetl, přiznávám se, že pro jeho tehdejší zbožnost a důrazy jsem neměl pochopení. Evald Rucký je ale člověkem, který stál u počátků víry člověka, který stál zase u počátků mé víry. Vím, že Bohu obětoval mnoho a že ho víra i mnoho stála. Kdyby charismatické hnutí v ČR mělo svůj Hollywood, určitě by tam měl Evald Rucký svoji hvězdu. Také jsem si všiml, že ti, co mu byli svého času nejblíže, se později stali jeho hlasitými kritiky. I když nedokáži vůbec posoudit, zda měli nebo neměli pravdu (spíše o některých věcech pochybuji), dokážu snad porozumět, že to muselo bolet.
Vrátím se ale ještě k Jednotě bratrské. Není snad protestantské církve, která by se k ní v ČR nějak nehlásila. Ať už přímo, jako CČE, BJB, CB nebo nepřímo, jako ECM nebo KS. Snad jen církve ze Slezska jako SECAV a AC mají vlastní luteránské, pietistické kořeny. Možná i proto bylo rozdělení JB koncem 90. let tak bolestivé.
Je to již řada let, co jsem dostal několik dopisů z řad jak „charismatické“ JB, tak Ochranovského seniorátu. Můj spisek „Charismatická církev sjednocení?“ se tehdy stal v JB velice populární (ač původně nebyl určen ke zveřejnění). Jeden bratr ze současné JB mi napsal, že ode mne četl nějaké kázání, které ho oslovilo, a přečetl si ho jen proto, že netušil, kdo je jeho autorem. Poté mi sdělil, že se mnou v některých věcech musel později souhlasit a že ho mrzí zejména nesmlouvavé pojetí autority v JB. Z Ochranovského seniorátu mi napsal bratr, který si uvědomoval, že soudní spory zřejmě nebyly dobré, a že přeci jenom CČE (které se sbory staly součástí) má složitější řády, než byli zvyklí. Pochopil jsem, že z rozdělení není nikdo moc šťastný a že bylo velmi bolestivé. Uvědomil jsem si, že to rozdělení nemělo vítěze, ale jen poražené. Také jsem se dozvěděl, že jedna strana druhou poté nazývala „úhlavními“ bratry. Dnes je to už asi passé, jde čistě o věc daných subjektů, ale přesto bych JB moc přál uzdravení a obnovu vzájemných vztahů, i když jistě nelze dvakrát vstoupit do téže řeky. Jméno JB je přeci jen duši českých křesťanů příliš drahé a skandalizace byla tak snadná.
Ale zpět k oné publikaci. Bratr Rucký zde pokorně uvádí, že období neshody v 90. letech objektivně posoudí až historie (což je asi pravda) a také, že JB nastoupila postupně odklon od charismatického hnutí (s. 211). To mne docela zaujalo, jelikož její biskupové jako Petr Krásný a Jan Klas jsou s tímto hnutím historicky neoddělitelně spojeni a do JB přestoupili. Pokud vím, bratr Rucký byl (nebo stále je?) považován za apoštola a JB ještě donedávna nabízela asociační dohody, podle mnohých, apoštolského vedení směrem ke služebníkům ostatních denominací, což způsobilo roztržku s vedením CB a později i s jedním sborem BJB. Bratr Rucký pak uvádí, že JB chce „po vzoru svých otců budovat církev na apoštolském a prorockém základu“ (s. 211). Zde mám ovšem otázku, zda si tento "základ" nadále v JB představují i jako pokračující službu apoštolů a proroků (jak chápe charismatické hnutí) nebo jako klasické „Sola Scriptura“, vycházející z učení Písma jako "základu" ze spisů proroků a apoštolů (Ef 2,20). Případně, zda je služba biskupa, ve které nyní bratr Rucký stanul, analogická službě apoštola v charismatickém pojetí?
Celá publikace je rozdělena do pěti částí dle jednotlivých období a má 239 stran. Její recenzenti poukazují na zdařilé zjednodušení resp. na to, že publikace s „odvahou k jednoduchosti… rozetne mečem složité gordické uzle“ (Martin Wernisch) a „odvážně shrnuje události, pro které jiní autoři potřebují napsat trojdílná díla“ (Daniel Říčan). Tyto odvážné popisy nalézám v tom, že bratr Rucký se nebojí zvednout ruku vítězné straně (např. dávný spor mezi velkou a malou stránkou), případně nazve výsledky snahy obnovy JB z období roku 1967 za čistou teorii. Osobně bych zde byl zdrženlivější, protože vedoucí všech denominací tehdy museli ve vztahu s komunistickou stranou lavírovat, čelit velkému tlaku a hledat skuliny. Dále mne překvapilo, že biskup JB Václav Vančura byl v roce 1946 zvolen, když mu bylo 98 let (zřejmě má být 89 let) (s. 197) a zemřel v roce 1952 ve věku 95 let (s. 200). To je zcela opačný trend, než je současná evangelikální preference stavět do čela církví a sborů mladé a neklidné kazatele.
I když nejsem historikem a nedokážu posoudit historickou relevanci dané kroniky, jsem přesvědčen, že může velmi dobře posloužit odborníkům, studentům historie a teologie, stejně jako laikům, jako jsem já. Ačkoliv je dílko již tři roky na světě, přeji mu, a ostatně i autorovi, mnoho zdaru a úspěšnou cestu k ještě hojnějšímu počtu čtenářů.