Církve sektářského typu a jejich exegeze
O předmluvu ke svým posledním dvěma knížkám jsem poprosil dva mladé teology, kteří mají s tím, co jsem popisoval, osobní, živou zkušenost, a v rámci svého hnutí dosáhli i teologické graduace. Ani jednoho z nich osobně neznám. Myslím, že nemusím zdůrazňovat, že je respektuji a vážím si jejich práce. Oba dva jsou schopni kritického myšlení a oba se nyní zabývají knihou John Waltonona ohledně stvoření.
Před více než dvaceti lety jsem chodil na hodiny angličtiny k vynikajícímu mladému amerikanistovi. Jakkoliv nesnáším slovo intelektuál - a pokud je někdo proti mně použije, považuji to za hrubou urážku - on byl intelektuál v tom nejlepším slova smyslu. Měl přehled o Americe, křesťanství a filozofii. V té době byl ještě laickým adventistickým kazatelem a redaktorem disidentského adventistického časopisu. Jednou mi s nadsázkou řekl, že Církev adventistů sedmého dne a Apoštolská církev jsou církve „sektářského typu“. Nechal jsem to bez povšimnutí, ale hluboce jsem s tím nesouhlasil. A to jak vůči CASD, tak vůči AC. Jak šla léta, nejprve jsem mu dal za pravdu v prvním subjektu a o mnoho později i v tom druhém, i když jsem dodnes nezvratně přesvědčen, že jde o Kristovu církev, v níž jsou Kristovou krví vykoupení křes'tané. Sektářské, lépe řečeno autoritářské rysy však podle mne nese resp. se zde časem vyvinuly. Proč o tom nyní píši?
Oba mladí teologové pocházejí z těchto církví. Jeden je ex-člen, druhý (zatím) člen. Přál bych si, aby jím zůstal i nadále. Je zde sice rozdíl, že první církevní subjekt je neortodoxní od svého počátku, zatímco druhý nabral skluz zejména v posledních desetiletích. Ale to není podstatné. Pokud vyrůstáte v církvích „sektářského typu“, nejsou vám některá specifická učení předkládána jako možné výklady Písma, ale jako zjevení, kterým je nutné věřit. I kdyby se stokrát prokázalo, že proroctví EGW nebo Eda Trauta jsou falešná a nenaplněná a že Bonnke učí hereze, běžný člen církve "sektářského typu" obvykle vyvine enormní úsilí, aby dané věci ospravedlnil. Aniž by si to uvědomoval, bere je jako samotné Písmo, i když stokrát řekne, že ne. V čem je to nebezpečné? Inu, když pak dotyčný zjistí, že jsou mu předkládány k věření chiméry, začne podvědomě pochybovat o všem, co mu bylo v dané skupině řečeno.
Církve "sektářského typu" jsou obvykle fundamentalistické a kreacionistické. Jiný pohled je nepřípustný. Podle mnohých i já jsem zřejmě fundamentalista a kreacionista, ale protože jsem díky Bohu prožil odlišný vývoj, nemám s tím problém. Nevěřím tomu jenom proto, že mi to někdo řekl, ale proto, že to čtu v Bibli. Když v mém bývalém sboru začali někteří vedoucí něco nadšeně prosazovat, bylo to pro mne často varováním, že si na to mám dát velký pozor. Ne každý však má tu Boží milost mít vedoucí, kteří jej tímto způsobem povedou do Písma a k osobnímu spoléhání na Boha, jako jsem měl já. Ne každý vedoucí je tak zřetelným majákem. Není to proto žádná moje zásluha. Jednoduše, nouze naučila Dalibora houslím.
Mohu se ve své úvaze samozřejmě mýlit nebo komukoliv křivdit, ale již vícekrát jsem se setkal s tím, že lidé z církví "sektářského typu", když začnou kriticky myslet (před čímž jsou obvykle důsledně varováni), nedokáží oddělit to, co říká Písmo samo o sobě od toho, co jsou jen lidské výklady. Ex-katolíci obvykle správně odvrhnou učení transsubstanciace, ale začnou mít problémy například s Trojicí. Obojí jim bylo sdělováno jako neomylná dogmata. Podobně ex-členové a disidenti církví "sektářského typu" obvykle bojují s knihou Genesis. Představa, že Bůh za krátký čas stvořil vše z ničeho, je pro ně tak urážejícím primitivismem, že píší sáhodlouhé studie plné spekulací a cizojazyčných pojmů, že je často nejsem schopen číst ani do poloviny. Samozřejmě i Bible obsahuje řadu nesrozumitelných míst, ale epištola Židům ve srovnání s těmito pojednáními vypadá jako slabikář.
Ne, nepíšu nějaké obvinění. Sám vím, že v církvích "sektářského typu" dochází někdy k tak hloupé a naivní exegezi, že to přemýšlivější posluchače spíše odradí a vede k pochybnostem. Když někdo se stejným zanícením háji stvoření v šesti dnech stejně jako doktrínu vyšetřujícího soudu nebo to, že máme moc přikazovat komárům, ani se tomu nedivím. Pochybovat je jistě správné, ale člověk přijímá velké biblické pravdy vírou, nikoliv rozumem a měl by mít pokoru před tím, čemu věřila většina křesťanů všech historických údobí. Sekulárně vědecké poznatky jsou, řečeno slovy nestora teorie vědy Karla Poppera, falzifikovatelné a má se o nich pochybovat. Víra však stojí na dogmatech, ne nepodobným axiomům, jejichž pravdivost se verifikuje praxí, nikoliv spekulacemi.
Teologie může být v mnohém nejednoznačná (všichni v mnohém chybujeme), měla by však být konzistentní, i když křesťanství zároveň nikdy nebylo, není a nebude přírodovědným, racionálním scientismem. Pokud ovšem Písmo opakovaně a na mnoha místech o něčem mluví jako o skutečnosti, na jejímž základě dále staví, neměli bychom v tom hledat jinotaje.