Extrémy ve vztahu k Izraeli
Dnes, a možná nejen dnes, žijeme v době extrémů. Zdá se mi, že v pohledu církve na Izrael se to ukazuje dvojnásob. Nechci se v této krátké úvaze pouštět do teologických rozborů. Ty si ostatně může každý najít v poměrně bohaté literatuře i v českém jazyce. Pokusil bych se jen o zevrubný popis. První polohou je „teorie náhrady“, druhou učení „království nyní“ a prostřední cestou to, co někteří pejorativně nazývají „křesťanský sionismus“. Pokud se v následujícím popisu díky zjednodušením dopustím nějakých zkreslení, je to proto, že i v rámci jednotlivých pohledů existují různé variace a názorové odlišnosti. V žádném případě nechci daným skupinám podsouvat to, co si její jednotliví zastánci nemyslí. Neznamená to ovšem, že si to ale nemyslí jiní, jejichž názor jsem níže zohlednil.
Teorie náhrady
Tato teorie učí, že veškerá duchovní zaslíbení přešla z Izraele na církev a Bůh dále s etnickým Izraelem jako celkem nepočítá. Židé mají nadále možnost přijít k Bohu skrze Ježíše Krista, ale nikoliv jako etnikum, ale jako jednotlivci, a to skrze víru. Proroctví o budoucí obnově Izraele se tak naplnila a naplňují na církvi. Obnova státu Izrael v roce 1948 nemá ve starozákonních textech oporu a jde čistě o politický akt. Mezi Židy a pohany není z hlediska Písma rozdíl. Bůh nikomu nestraní a Žid je pro něho jako Řek. Naroubování vylomených větví a spása veškerého Izraele nemá k židovskému etniku žádný vztah.
Co je zde znamením: Chrámem, do něhož vstoupí Antikrist, je odpadlá církev a tímto Antikristem je v některých variantách papežský systém, případně poslední papež. Milénium je symbolická doba pozemského trvání církve.
Tento koncept je v podstatě obdobou toho, co dnes učí většina neokalvinistů.
Království nyní
Tato teorie v něčem připomíná klasický dispenzacionalismus, ale překonává jej v eschatologii a je (pouze na první pohled) izraelocentrická (ve skutečnosti eklesiocentrická). Existuje zde mnoho variant, ale zjednodušeně by se dalo říci následující: Bůh dodnes vidí Izrael jako (svůj) zvláštní lid a jedná odděleně s pohanskými národy, s Izraelem a s církví. Proto kdo žehná Izraeli, bude sám požehnán. Obnova izraelského národa začala v roce 1948 a pro církev je vedle šíření evangelia i navýsost důležité podílet se na exodu Židů z pohanských národů, čímž zároveň uspíší Kristův příchod. Izrael se tak v důsledku reemigrace Židů bude stávat stále silnějším, nakonec dojde i k obnově kamenného izraelského chrámu (zároveň jde i o inovaci teorie náhrady, kdy chrámem je současně mocná církev bez vrásky a poskvrny). Etnický Izrael se celý obrátí ke Kristu a Kristus (často ve formě inkarnace v církvi) bude z Jeruzaléma vládnout všem národům světa. V tom všem sehraje klíčovou roli církev, která představí Izraeli jeho Mesiáše, Ježíše Krista.
Co je zde znamením: Chrámem je obnovený Izraelský kamenný chrám a/nebo Církev bez vrásky a poskvrny, do nichž vstoupí Kristus a začne jeho mileniální vláda.
Tento koncept je v podstatě podobný tomu, co učí hnutí Nové apoštolské reformace.
Křesťanský sionismus
Teorie vychází z progresivního dispenzacionalismu a v letniční variantě jej překonává tím, že zdůrazňuje existenci charismat pro dnešní dobu. Učí se zde, že v závěru dějin dojde k obnově Izraele na etnickém a územním principu. Izrael bude obnoven nejprve politicky, vybuduje chrám, ovšem do tohoto chrámu vstoupí Antikrist (teorie „království nyní“ zde spatřuje Krista!). Izrael bude, snad ještě v době zatvrzelosti, napaden nepřítelem z nejzazšího severu (zřejmě Ruskem), načež bude vysvobozen skrze velké zemětřesení. Před příchodem Krista s vytrženou církví dojde skrze soudy k uvěření obyvatel Jeruzaléma, spáse ostatku (celého) Izraele a k bitvě národů u Armageddonu, kdy budou vojska Antikrista poražena přicházejícím Kristem a jeho vzkříšenými svatými.
Co je zde znamením: Chrámem je obnovený Izraelský kamenný chrám (případně jde i o obraz padlé církve), do nichž vstoupí Antikrist a začne jeho (sedmiletá) světová vláda. Tu zničí svým příchodem Kristus a nastane milénium.
Tento koncept je v podstatě podobný tomu, co učí klasičtí letniční, umírnění charismatici a někteří historičtí konzervativní evangelikálové.
Závěr
Jsem velmi opatrný k zaujímání jasných pozic v dané věci a jsem si i velmi dobře vědom, že jedinec obvykle není schopen dospět k jednoznačnému závěru, snad s výjimkou toho, že se bezezbytku ztotožní s nějakým schématem. Uvědomuji si, že žádný teologický systém nedokáže bezezbytku pojmout Boží úradek v tak zamlžené věci, jako je eschatologie. Nevěřím ale v teorii náhrady, kterou považuji za jednostranný, i když v mnohém pravdivý důraz, a učení „království nyní“ vidím jako pozici, která připravuje odpadlou církev na přijetí vlády Antikrista. Věřím, že se etnický Izrael, resp. spíše jeho zbytek, v budoucnu celý obrátí ke Kristu a rovněž věřím, že současný exodus Židů do státu Izrael je naplňováním starozákonních proroctví, které jeho obrácením vyvrcholí (Iz 11,11–16; 49,8–26; Ez 37, 12–28 , Sof 3,19–10 ad.). Tento pohled podle mne odpovídá jak Písmu, tak současnému dění.
Proto je zřejmě ještě před námi jak napadení Izraele nepřítelem z nejzazšího severu (Ez 38), v němž mnozí vykladači vidí Rusko (ve skutečnosti jde o koalici národů), tak konečné shromáždění vojsk celého světa v závěrečné bitvě dějin (Zj 16,14) – pokud lze ovšem obě události oddělit, neboť obě zároveň popisují obrácení Izraele a zemětřesení. Jsem přesvědčen, že jak současná celosvětová expanze islámu, který má antisemitismus v genech, tak současná antisionistická orientace např. EU a OSN, jsou předzvěstí budoucích událostí.