Host na večeři
Josef Marván
Příběh, který vám chci vyprávět, se odehrál kdysi dávno na území Římské říše, v provincii Frygii, ve svobodném městě Laodikeji. Městě krásném, bohatém, proslaveném přítomností skvělé lékařské školy, vybaveném mimo jiné několika divadly a pohodlnými lázněmi. Městě nacházejícím se na strategické pozici na obchodní cestě vedoucí napříč Malou Asií, což z něj činilo velké obchodní centrum.
Právě z obchodu pramenilo bohatství místních obyvatel. Snad každý, kdo ve městě žil, se mohl pokládat za bohatého a úspěšného, ale o některých jedincích to platilo obzvlášť. Mezi ně patřil i kupec Jan. Obvykle byste ho zastihli, jak pobíhá po tržnici, setkává se se zákazníky, zasedá v obchodních radách, navštěvuje jiné významné obyvatele města, či se soustředěně mračí nad obchodními svitky ve své pracovně. Ale protože náš příběh začal v pátek za soumraku, na samém závěru pracovního týdne, Jan namísto všech zmíněných aktivit volným krokem kráčel ke své rezidenci. Unavený, ale spokojený s úspěchy uplynulého týdne. Odemkl krásně zdobené dveře, vstoupil dovnitř a pečlivě za sebou opět zamkl. Sluha mu pomohl odložit plášť, zul mu sandály, umyl nohy od prachu a ošetřil je olejem. Jan mu poručil, co má připravit k večeři, vstoupil do svého obývacího pokoje a s úlevným výdechem „konečně pátek večer“ se sesunul do svého pohodlně polstrovaného křesla.
Měl za sebou náročný den a ještě náročnější týden, a tak ho znenadání přepadla dřímota. Na jejích křídlech přilétl velmi živý sen. Jan se v něm viděl, jak v páteční podvečer kráčí ulicí ke své rezidenci. Odemkl krásně zdobené dveře, vstoupil dovnitř a pečlivě za sebou opět zamkl. Jenže namísto lampami osvětlené vstupní haly a přibíhajícího sluhy spatřil uvnitř jen ztemnělou místnost s velmi skromným osvětlením uprostřed. Tam stál kulatý stůl, na něm ohromná lampa z pálené hlíny, jenže její knot někdo stáhl tak nízko, že sotva hořela malým plamínkem. Co víc, kdosi nad plamen šikmo umístil stínítko z barevných sklíček zasazených ve zlaté obrubě, takže se většina světla roztříštila na matoucí barevné odlesky. Jen na jedné straně dopadal na zem přes hranu stolu srpek čistého světla. Mimo jeho dosah se dalo u stolu vytušit postavené křeslo.
Jana překvapilo, že ho výjev před ním nijak nevyvedl z rovnováhy. Vlastně si v tu chvíli připadal, jako by se do takové místnosti vracel večer co večer. Došel ke stolu, sám si svlékl plášť, odhodil ho kamsi do tmy a s úlevným výdechem „konečně pátek večer“ se sesunul do křesla. Potěšeně upřel zrak na stínítko nad lampou a kochal se jeho pestrými barvami. Napadlo ho, jestli by neměl starou lampu vyhodit a místo ní pořídil nějaké menší modernější světlo, které by se pod stínítko vešlo celé, ale hned myšlenku zavrhl. I když sám nevěděl proč, nějak se nemohl s lampou rozloučit. Ani s tím malým srpkem čistého světla dopadajícím na podlahu. Sice ho trochu znervózňoval, ale zároveň mu na něm přišlo cosi správného. Jan přivřel oči a začal ve snu vzpomínat na nejvýznamnější události uplynulého týdne.
Pohled na barevné stínítko mu připomnělo sobotu, den odpočinku. Podle přesně stanoveného a přísně dodržovaného plánu se podařilo dostavět nový chrám a minulou sobotu se v něm odehrála první křesťanská bohoslužba. Celý prostor chrámu byl zaplněn hrou barevných světel díky mozaikám v oknech. Muzikanti se opravdu vyznamenali. Nejen že rozšířili kapelu o dva další nástroje a hráli vskutku dokonale, ale dokonce zahráli kromě obvyklých žalmů i několik nových písní. I když, musel se Jan v mysli poopravit, nově napsané byly jen křesťanské texty. Nápěvy písní pocházely ze starých hymnů složených k oslavě Dia, patrona jejich města. Všichni melodie dobře znali a měli je rádi, takže se ke zpěvu nadšeně přidali. Někteří z přítomných sice namísto nových křesťanských textů zpívali původní pohanskou verzi, ale to si časem sedne. Po hudbě následovalo kázání v podání vynikajícího rétora Štěpána. Jan si sice nemohl vzpomenout, o čem Štěpán mluvil, ale pamatoval si, že kázání bylo strhující, vtipné a že se při něm cítil velmi dobře. Celou bohoslužbu uzavřeli společným obědem složeným z vybraných pochoutek. „Kdepak, ty časy, když jsme na bohoslužbě jedli suchý chléb a pili ředěné červené víno, jsou již dávno za námi“ usmál se blahosklonně Jan.
Hned v neděli se Janovi podařilo uzavřít mimořádně výhodný dlouhodobý obchod. Pondělní výsledky obchodu za nedělními zaostávaly jen nepatrně. I díky tomu v úterý výrazně povýšil v městské kupecké radě. A to zase slibovalo další možnosti zisku. „To mi Bůh určitě vrací i s úroky ty finance, co jsem vložil do stavby chrámu. Zdá se, že pro mě bude výhodné investovat do církve vyšší částky častěji,“ přemýšlel Jan. V té chvíli s sebou prudce trhnul, protože se ozvalo hlasité: „Bum! Bum! Bum!“ Jan se zamračil. Už zase! Od středy se takové rány, i když značně tišší, ozývaly z venku večer co večer. Divné bylo, že sluha nic neslyšel, nebo se tak alespoň tvářil. Jan podezíral souseda, že něco doma opravuje i navzdory vyhláškou jasně stanovenému večernímu klidu, ale zatím to nijak neřešil. Jenže pokud to bude pokračovat dál, tak bude muset.
Středa, ta jediná se moc nepovedla. Během dopoledne pro něj přiběhl posel, aby se, coby jeden z ustanovených starších církve, co nejdříve dostavil na mimořádně svolané setkání. To samo Jana znepokojilo, protože něco takového se nestalo už velmi dlouho. Když se dostavil, zjistil, že ranní poštou přišel dopis od apoštola Jana, jeho jmenovce.
Kupec Jan se s apoštolem Janem nikdy nesetkal, ale něco málo o něm už slyšel. Třeba to, že patřil mezi dvanáct apoštolů, které si Ježíš Kristus na počátku vybral, ale i to, že apoštola Jana musely úřady pro jeho nekompromisní výroky a jednání, podrývající autoritu a slávu císaře říše římské, poslat do vyhnanství na ostrov Patmos. Kupec Jan si velmi cenil kompromisu výhodného pro obě strany a moc se mu nechtělo věřit, že apoštol Jan musel svoji situaci dohnat až do takového extrému. A tenhle apoštol Jan jejich církvi napsal dopis, který mu pro ně prý nadiktoval sám Ježíš. Štěpán, který měl sborovou korespondenci na starosti, zatím jako jediný dopis četl a vypadal opravdu zaraženě. Svolal je, protože prý považoval za dobré, aby se s obsahem dopisu neprodleně seznámili. Protože kupec Jan dorazil jako poslední, nemusel na čtení dopisu dlouho čekat.
Štěpán zahájil setkání krátkou modlitbou, vzal do rukou svitek a četl: "Toto praví ten, jehož jméno jest Amen, svědek věrný a pravý, počátek stvoření Božího: „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký! Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. Vždyť říkáš: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl. Já kárám a trestám ty, které miluji; vzpamatuj se tedy a čiň pokání. Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou. Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
Štěpán dočetl a nastalo dlouhé ticho. Kupec Jan se cítil dopisem hluboce pobouřen. Pomyslel si, že není divu, že se Jan dostal do vyhnanství, pokud má potřebu komunikovat s jinými lidmi takovým útočným způsobem. Opatrně se rozhlédl po ostatních, aby odhadl, jak na ně list zapůsobil, a s překvapením zjistil, že i když se někteří tváří pobouřeně a další zmateně, dost jich také vypadá hluboce osloveno. Měl sto chutí všem rázně vysvětlit, že dopis musí být jen výplodem apoštolovy představivosti, protože Ježíš by jim přece při tom všem, co pro něj dělají, něco takového nikdy nemohl napsat. Ale uvědomil si, že si to nemůže dovolit, pokud nechce v očích některých přítomných ztratit. Čekal tedy, až promluví někdo jiný, ale nikdo se k tomu neměl.
Když už mu ticho přišlo jako nesnesitelné vyhazováním času, který chtěl strávit obchodem, rozhodl se pro kompromisní řešení. Poklekl, sklonil hlavu, sepnul ruce a nahlas se pomodlil: „Pane Ježíši Kriste. Ty víš, že tě máme rádi, víš, co všechno pro tebe děláme, a že by tě nikdo z nás nenechal stát za zavřenými dveřmi. U mě, a věřím, že u nás všech, máš rozhodně otevřeno. Jestli Ti u nás něco schází, prosím, abys nám to řekl osobně. Amen.“ Štěpán se na Jana vděčně pousmál a setkání uzavřel slovy: „Nebudu vás, bratři, nutit k okamžité diskuzi o čteném dopise. Popřemýšlejte o něm, modlete se za moudrost a v sobotu po bohoslužbě se sejdeme znovu, abychom se pokusili zaujmout společné stanovisko.“
Kupec Jan se rozloučil a odspěchal zpět za svými obchody, jen aby zjistil, že mu právě jeden zajímavý unikl. Po zbytek středy měl náladu pod psa a ještě k tomu večer začalo to otravné bouchání.
„Bum! Bum! Bum!“ „Už zase,“ zavrčel podrážděně Jan. No, radši rychle na středu zapomene a zlepší si náladu vzpomínkou na čtvrtek. To se mu po smolné středě už zase dařilo. Kromě obchodu vykonal několik důležitých společenských návštěv a povedlo se mu získat na svoji stranu další příznivce. Když to tak počítal, doufal, že by se při příštích volbách už konečně mohl dostat do městské rady. To by znamenalo tolik nových obchodních možností! Pátek nijak zvlášť nevynikal, ale těch úspěchů během týdne bylo i tak dost. Jen kdyby nebylo toho večerního rámusu! Ve středu, ve čtvrtek a dokonce i dnes! „Bum! Bum! Bum!“
Jan už to nevydržel. Vyskočil z křesla a hnal se ke dveřím, aby původci hluku rázně vysvětlil, že takhle už to dál nejde. Odemkl, otevřel dveře připraven zamířit k sousedovi a strnul na místě. Přímo naproti němu stál muž v rouchu i přes venkovní tmu na první pohled sněhobílém. „Takže rámus nepůsobil soused, ale tenhle pán mi bušil na dveře,“ pomyslel si Jan. Nadechl se, aby se zeptal, co si pán přeje, a podíval se mu do očí, ale nepromluvil.
Muž stál trpělivě u dveří a laskavě se na Jana díval a tomu na něm přišlo něco znepokojivě známého. Usilovně přemýšlel, kde ho jen mohl potkat a jestli si s ním domluvil setkání. Vzpomínky nepřicházely. Jan už to chtěl vzdát a na rovinu se zeptat, i když by tím riskoval, že muže urazí, když tu si konečně vzpomněl: vždyť to je Ježíš! Ale co tady chce? Jan si na setkání s ním najednou připadal strašlivě nepřipravený. Měl chuť zabouchnout dveře a utíkat se schovat, i když sám nevěděl proč, ale jeho profesionální návyky mu pomohly se ovládnout.
Zdvořile se uklonil a pozdravil: „Vítej, pane Ježíši. Ehm… Kde se tady teď bereš? Čekal bych tě zítra na bohoslužbě, ale při vší úctě, teď nejsem na tvoji návštěvu moc připravený. Třeba bychom se mohli domluvit na jindy…“ Muž ve dveřích pozvedl obočí a odpověděl. "Ve středu jsi dostal můj dopis, že stojím u dveří a tluču. Sám si mě požádal o osobní setkání a nejsi připravený? Nepozveš mě dál? Ve středu jsi mi řekl, že mám u tebe otevřeno a že bys mě nenechal stát za zavřenými dveřmi.“
Jan ale dál stál ve dveřích. Vůbec se mu nechtělo pouštět Ježíše dovnitř. Nevěděl proč, ale měl dojem, že by se mu tam nemuselo líbit. A tak to ještě znovu zkusil: „Víš, pane, pokud jde o ten dopis, opravdu by asi bylo lepší, abys přišel zítra do chrámu. Máme se tam všichni starší sejít a rokovat o něm. My dva toho spolu teď asi moc nevyřešíme.“ Muž se usmál a zakroutil hlavou: „Ale já s tebou nepřišel rokovat. Já přišel na večeři.“
Janovi to přišlo tak nehorázně troufalé, že se ani nedokázal pohoršit, jen šokovaně zakoktal: „Nnna veččeřii?“
Muž se Janovým překvapením nenechal vyvést z rovnováhy: „Ano, na večeři. Abychom spolu pojedli. Nebo ty jsi už dnes večeřel?“ „Ne, nevečeřel. Zatím nějak nebyl čas.“ Odpověděl Jan a najednou si uvědomil, že si vůbec nepamatuje, kdy naposledy jedl. Pocítil ve svém nitru strašlivý hlad. Hlad tak velký, že přehlušil všechny jeho dřívější rozpaky a nechuť pustit Ježíše dovnitř. Sice pochyboval, že doma něco k jídlu najde, ale třeba má Ježíš něco s sebou.
Ustoupil ze dveří dovnitř a pokynul: „Pojď dál, Ježíši.“ Muž vešel a než Jan znovu zamkl dveře, přistoupil ke stolu. Upřel zrak na světlo a řekl: „Tu lampu máš ode mě a těší mě, že pořád svítí, i když jen nepatrným plamínkem, ale to stínítko k ní nepatří.“
Jan se hrnul za hostem ke stolu a chtěl oponovat, že jemu se stínítko líbí a světlo mu úplně stačí, jenže to už muž natáhl ruku a stínítko z lampy sundal. Jasné světlo zalilo celý stůl, křeslo a blízké okolí. Jan hrůzou strnul na místě a zděšeně zíral na výjev, který světlo odhalilo. Stůl byl celý potlučený a poškrábaný, křeslo ošuntělé a potrhané, ale co hůř, vše pokrývaly odporné skvrny zašlé špíny.
„To není možné, jak jsem to mohl nevidět?“ zaúpěl zahanbeně Jan a se slovy „Hned to dám do pořádku“ znovu vykročil ke stolu. Když vstoupil do kruhu jasného světla lampy na stole, sklouzl mu pohled na jeho roucho a ruce a znovu ztuhl. Uviděl totiž, že on sám je celý špinavý a jeho kdysi bílé roucho umouněné a neslušně roztrhané. Zahanbeně zacouval zpět tmy a uvědomil si, že nemá jak uvést sebe ani nábytek do přijatelného stavu. V tu chvíli si vzpomněl na slova z dopisu apoštola Jana: „A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý.“ Takže on měl nakonec apoštol pravdu.
Zároveň si Jan uvědomil, že to Ježíš celou dobu věděl, a přesto ho přišel navštívit, a co víc, v dopise připojil radu, jak situaci řešit. Stálo tam: „ Radím ti, abys u mne nakoupil.“ Takže budeme obchodovat. Jan se uklidnil a zároveň se začal těšit. Jako správný kupec obchodování miloval. Postoupil o krok kupředu a oslovil muže, který stále stál u stolu: „Měl jsi v dopise pravdu, že to se mnou není nejlepší, i že jsem to neviděl. Jistě za to může to mizerné stínítko. Nemám prostředky, abych nastalou situaci napravil, ale v dopise jsi nabízel obchod, tak bychom se třeba mohli nějak domluvit.“
Muž u stolu se smutně usmál, podal Janovi stínítko, které do té chvíle držel v ruce, a odpověděl: „Když jsi mě poprvé pozval sem, do svého srdce, vypadal jsi ty i toto místo ještě mnohem hůř. Očistil jsem tě od hříchu, daroval jsem ti bílé roucho a pomohl jsem ti to tady celé vyčistit a opravit. Daroval jsem ti tuhle lampu. Chtěl jsem za to jediné. Abys mi přenechal křeslo pána domu. A ty jsi souhlasil. Jenže pak jsi jednou přinesl tohle stínítko a trval jsi na tom, že ho umístíš nad lampu. Říkal jsi, že tím do svého života vneseš trochu víc rozmanitosti, vyváženosti a umírněnosti. Já ti oponoval, že tím vneseš do svého srdce tmu, která tě začne ničit, ale ty jsi mě nechtěl slyšet. Vyhodil jsi mě z křesla a stínítko jsi nasadil. Za to, co tu vidíš, můžeš ty sám. Moje cena za pomoc je pořád stejná a nelze o ni smlouvat. Pochop, nenabízím nic laciného. Zaplatil jsem za možnost očistit tě od hříchu tím, že jsem, ač nevinen, zemřel jako ten nejhorší hříšník na kříži. Buďto mi opět přenecháš křeslo pána domu se všemi právy, které k tomu náleží, nebo zase půjdu.“ Jan se nespokojeně ošil a podmračeně si zamumlal: „žádné smlouvání a tak vysoká cena.“ Jenže jaké měl možnosti? Buď mohl zůstat takový špinavý, zbědovaný, zchudlý, jaký byl, a třeba nasadit stínítko zpět a tvářit se, že je vše v pořádku, nebo mohl na Ježíšovy podmínky přistoupit. Jan se snažil pečlivě zvážit výhody i nevýhody obou možností, ale když si vzpomněl, jak skvěle čistý a bohatý se cítil, když tehdy dávno přenechal vládu nad svým srdcem Ježíši, uvědomil si, že obchodem může jen získat. Rozhodl se: „Pane Ježíši, je mi líto, že jsem tě z křesla pána domu vyhodil. Prosím, odpusť mi to a vezmi si ho zpět.“
Muž u stolu se usmál: „Rád Jane. Ruku na to.“ A podával Janovi ruku. Jan trochu zaváhal, protože si uvědomoval propastný rozdíl mezi mužovou čistou a svoji špinavou rukou, ale přesto ji nesměle natáhl. Muž ruku bez zaváhání uchopil a potřásl s ní. V tu chvíli se z Jana i jeho oděvu odloupla všechna špína a odpadla na podlahu. Prošoupaná a roztrhaná místa se zacelila a oděv vypadal jako nový. Janovi se velice ulevilo a naplnila ho ohromná radost. Než Ježíš přišel, nepřipadal si nijak zvlášť obtížený ani sklíčený, přesto teď vnímal propastný rozdíl.
Muž pustil Janovu ruku a obrátil se ke křeslu. Sehnul se, aby do něj usedl, a v tu chvíli křeslo prošlo stejnou proměnou, jako Janův oděv. Stejně tak i stůl a podlaha. Veškerá nečistota zmizela do tmy mimo dosah světla lampy. Jan si najednou uvědomil, že stojí před Ježíšem sedícím v křesle jako sluha před svým pánem. Muž na něj znovu promluvil: „A teď, Jane, nos na stůl. Budeme večeřet.“
Jan zrozpačitěl: „Pane, je mi líto, že tě musím zklamat, ale jak jsem říkal už předtím, neočekával jsem tě a obávám se, že nemám co ti nabídnout, sám jsem nejedl ani nepamatuji.“
Muž se netvářil zklamaně, ani uraženě: „Jane. Když jsi ode mě naposledy přijal pokrm, odmítl jsi ho sníst. Musíš ho tu stále ještě mít.“ Jan jen pokrčil rameny. „Opravdu nevím, Pane.“ Muž se ho zeptal: „Co máš v ruce?“ Tu si Jan uvědomil, že něco doopravdy drží, shlédl dolů a uviděl stínítko. Přišel si s ním tak nějak nevhodně a tak ho zahodil za sebe do tmy. „To bylo jen to proklaté stínítko, Pane.“
„Jestlipak si pamatuješ, kde jsi k němu přišel?“ Vyptával se muž. „Ano, do naší církve tehdy zavítal jakýsi potulný kazatel z Judska, tvrdil o sobě, že jsi ho poslal ty, kázal o tom, že máme pro tebe získat celou Římskou říši. Toho prý nedosáhneme, když se proti ní a jejímu císařskému kultu budeme vyhraňovat. Apeloval na nás, abychom se snažili pohanům vyjít vstříc, protože drobné ústupky za dosažení vznešeného cíle stojí. Na závěr kázání všem, kdo měli zájem, prodal stínítka s vysvětlením, že nám pomohou nahlížet na vztah ke světu moudřeji a vyváženěji.“
„To s ním všichni souhlasili?“ přerušil Janovo vyprávění muž. „Ne, všichni ne. A spousta lidí nejdřív stínítka odmítla a pořídili si je až později. Nejrázněji proti tomu vystupoval bratr Matouš. Teď, když o tom mluvím, tak si dokonce vzpomínám, co říkal. Povstal a na celé shromáždění oponoval: „To, co tady kážeš, není boží slovo, ale lidská moudrost, která je v Božích očích bláznovstvím. Ta tvá stínítka přinesou jen klamavě hezký stín, ve kterém se rozbují hřích. Slyšte, co napsal apoštol Pavel: A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodina ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘ a ‚budu vám Otcem a vy budete mými syny a dcerami, praví Hospodin zástupů‘.“
Jan domluvil sám překvapen, jak dobře si najednou na Matoušova slova vzpomněl. A tu si překvapeně uvědomil, že v rukou drží podnos s chlebem a kalichem vína. Takže Matoušova slovy byla tím pokrmem od Ježíše, který on tehdy odmítl.
Přistoupil ke stolu a postavil podnos na něj. Muž u stolu se usmál: „Pojď, Jane, přisedni si a pojíme spolu.“ A přisunul k Janovi taburet od křesla. Vzal chléb, vzdal díky, rozlomil ho a ten najednou vypadal čerstvý a krásně voněl. Najedli se, napili vína a Janův hlad nahradila posilující sytost. Vstal, vrátil taburet a zeptal se: „Co si přeješ teď, pane?“ „Teď?“ odpověděl muž otázkou. „Teď budu postupně seřizovat knot lampy, abychom získali více světla, a dávat do pořádku vše, co světlo odhalí.“ Tu se Jana zmocnila směs očekávání ale i obavy, co tyto změny budou pro jeho život znamenat.
V té chvíli ucítil, jak mu někdo zatřásl ramenem, a probral se z dřímoty ve své rezidenci. Před ním stál sluha a oznamoval mu, že večeře je připravena. Jan se rozhlédl kolem. V místnosti se nic nezměnilo, ale on se cítil jako nový člověk. Vše kolem mu připadalo jasnější a radostnější. S očekáváním vykročil budoucnosti vstříc a u večeře přemýšlel, jak v sobotu na setkání podpořit přijetí dopisu od apoštola Jana.
Kupec Jan zaslechl klepání na dveře svého srdce, otevřel a jeho život se změnil. Jestliže Ježíš nesedí na trůnu ve tvém srdci, pak i dnes stojí u dveří tvého srdce a klepe. Slyšíš jeho klepání? Odvážíš se mu otevřít?