Kdo je autorem knihy Izajáš?
Dnešní historicko kritické přístupy vycházejí převážně z metody lingvistické fragmentace textů a hledání vrstev biblické látky, dále z problémů historického pohledu a taktéž v sobě zahrnují i hledisko dogmatické. Tyto kritické metody, kterých se začalo hojně využívat v 18. a 19. století, byly obvykle používány u knih, které si činily eschatologický nárok zakotvený v přesném popisu budoucnosti nebo měly významný soteriologický obsah vzhledem k Novému Zákonu. Sem patří zejména kniha Genesis, popisující Adama, v němž se lidstvo, stejně jako v Kristu, zástupně nachází před Bohem. Dále je to kniha Izajáše, kde je předpovězeno babylónské zajetí a kde je detailně popsán úřad a osoba Mesiáše, prolévající krev za svůj lid i za pronárody celého světa, a taktéž kniha Daniel, v jejímž závěru je popsán poslední soud a příchod království Syna člověka. Není divu, že liberální teologie, která se snažila relativizovat velké křesťanské doktríny, se zaměřila zejména na zpochybnění historicity a datace těchto tří knih.
V této studii bych se proto zaměřil na rámcové objasnění dané problematiky u knihy proroka Izajáše, jejíž součástí je i zevrubný popis historického, politického a kultického života, včetně obsahu knihy a stručného rozboru textu. Snahou zde je i vytěžit pozitivum ze současných kritických přístupů a zkompilovat nebo alespoň kriticky porovnat rozdílné přístupy k této knize.
Vymezení problému
Kniha Izajáš (Sefer Ješajáhú) je knihou biblického kánonu Starého Zákona, jejíž autorství je připisováno proroku Izajášovi. O autorství knihy se s vývojem biblické kritiky vedou spory. Zjednodušeně by se dalo říci, že tyto rozdílné přístupy víceméně reflektují i teologické pozadí jednotlivých badatelů, kteří se k dané problematice vyjadřují. Přístupy k autorství knihy lze proto vymezit nejen z pohledu historie dogmatu, ale i z hlediska širokého spektra konfesijních i nekonfesijních, případně interkonfesijních přístupů. To se samozřejmě může odrazit i při překladu knih do národních jazyků.
Ponecháme-li stranou historický vývoj, pak se můžeme zaměřit na současné přetrvávající pohledy. Dnes totiž stále existuje klasický, rabínský přístup, kdy je autor (nebo autoři) knihy ztotožňován s historickou postavou proroka Izajáše, až po přístupy zejména nedogmatické, kdy je zpochybňována samotná historická autenticita pisatele. Mezi tím samozřejmě existuje nepřeberné množství mezistupňů, kdy je historický prorok považován za autora parciálního, nebo-li autora jen některých, údajně starších částí biblického textu, případně je autorství knihy přisuzováno prorokům stejného jména.
Autor
Než se pokusíme nahlédnout do podstaty historicko-kritických sporů, podívejme se na autora prismatem samotné Bible, která – očima stoupenců historické autenticity proroka a textu – ani v náznacích nezpochybňuje autorství knihy. Nemusíme se zde nutně dostat do rozporu s představiteli tzv. “vyšší” biblické kritiky neboť i dle jejich názoru Bible samotná nevidí potřebu autorství textu řešit, neboť obsah je zde nadřazen autorské autenticitě, což je podle nich důsledkem spirituality Orientu. Obsah je tedy zjednodušeně důležitější než historicita a autorství, i když i ty nejsou samozřejmě nepodstatné. Proto můžeme nyní využít průsečíku obou výše zmíněných pozic a zaměřit se na autora knihy očima Písma.
Kniha Izajáš je nadepsána jménem hebrejského proroka Izajáše (hebr. Ješajáhú), tzv. prvního píšícího proroka. Sám autor spisu se hned v úvodu knihy identifikuje se synem Ámose, působícího v jižním Judsku v době vlády králů Uzijáše, Jotama, Achaza a Chizkiáše z rodu Davidova (Iz 1,1). Schultz odhaduje Izajášovo narození do let 765 – 760 př.n.l. Podle Koppové doba prorokova působení zahrnuje období let 740 až 700 př.n.l. a podle Marka se jedná o roky 740 až 690 př.n.l. Dle tradice Izajáš pocházel z královského rodu a podle Talmudu byl bratrancem krále Uziáše. Do prorockého úřadu byl povolán v roce smrti tohoto krále (Iz 6,1), což podle Theileho odpovídá létům 739 – 740. Z dalších, biblických svědectví, je pro nás zajímavé, že celá Izajášova rodina s Izajášem sdílí jeho prorocké břemeno. Jeho manželka je výslovně označena jako prorokyně (Iz 8,3) a jméno jeho synů má symbolický význam pro dějiny Izraele. Jeden se jmenoval Maher-šalal-chašbaz, což biblisté přesněji překládají “rychlá kořist”, nebo “chvatný lup” a druhý Šear jašúb nebo-li “pozůstatek se vrátí”.Obě jména synů mají ilustrovat přicházející zajetí a budoucí návrat Božího lidu do země zaslíbené (Iz 8,1–4).
Izajáš je tradičně nazýván prorokem víry, který dosáhl vysokého postavení na královském dvoře, byl považován za důvěrníka krále Chizkiáše a žil v Jeruzalémě přinejmenším do smrti asyrského krále Sancheríba, jelikož popisuje jeho smrt (Iz 37,37–38)., Některé historické prameny, které se staly součástí tradice, například apokryfní kniha “Nanebevzetí Izajášovo”, uvádějí, že Izajáš byl umučen za doby krále Manasese a proto je tento král zřejmě vynechán i ve výčtu panovníků v úvodu knihy. Opakovaně se pak ozývají blíže nedoložené spekulace, že tato událost je zmíněna v Žid 11,37.
Historické pozadí
Z pohledu historie západní civilizace poselství proroka Izajáše spadá do doby, kdy v Řecku dochází ke kolonizaci městských, otrokářských států v jižní Itálii a jsou uspořádány první Olympijské hry. V roce 753 pak dochází k založení Říma Etrusky. Během prorokova působení se v Asýrii vystřídá Tiglath-Pileser III, Salmanazar V, Sargon II a Sancheríb, v Sýrii vládl Resín a v Egyptě Pianchi, Tefnachte, Soo Šabako, Šebitko a Taharaka.
Z hlediska Izraele Izajáš začíná prorokovat k již rozdělenému království, tj. Severnímu Izraeli (král Jeroboám II) a Judsku (král Uziáš). Sýrie se v té době nachází pod nadvládou Egypta. V Asýrii se roku 745 ujímá vlády Tiglath-Pileser III a asyrské armády se zmocňují vlády nad Izraelem. V roce 734 dochází k syrsko-efrajimské válce, ale po asyrském útoku na Pelišteu uzavírají izraelský král Pekach a syrský král Resín protiasyrskou koalici. Judský král Achaz odmítá koalici podpořit a proto je mu z její strany vyhlášena válka. Achaz se obrací o pomoc na Asýrii a uzavírá smlouvu s Tiglath-Pileserem III. V roce 734 asyrská armáda útočí na Pelišteu a o rok později vpadá i do Sýrie, roku 732 dobývá Damašek a v roce 722 nový asyrský král Sargon II dobývá Samaří a podrobuje si severní Izrael. Následuje vystěhování 27 000 obyvatel.
V letech 715 – 176 se v Judsku ujímá vlády král Chizkiáš a Judea prochází horlivou náboženskou reformaci. V Asýrii se roku 705 vlády zmocňuje Sancherib, potlačuje babylonskou vzpouru a napadá Judsko, které zázračně vyvázne z útoku. Po Chizkiášově nemoci a uzdravení přicházejí do Judska babylónští poslové, které vyslal Merodak Baladan, kterého Sancherib dosadil na trůn. V letech 697 – 696 dosedá na judský trůn Manases, staví se proti náboženským reformám a obnovuje v Judsku staro-orientální kulty. Podle tradice dal Manases – zřejmě pro jeho odpor – Izajáše uvěznit a v dutém stromu rozřezat pilou. Za Menašeho vlády dobyla Asýrie Jeruzalém a on sám byl odveden do Babylona, odkud je později opět dosazen za krále. Po návratu Manases obnovuje Chizkijášem započaté náboženské reformy a uzavírá spojenectví s Egyptem.
Dobu proroka Izajáše je tedy možné charakterizovat zánikem Samařského království v podobě asyrského zajetí a trvalé ohrožení Judska ze strany Asýrie. Tomuto ohrožení se Izrael snaží čelit uzavřením spojenectví s Asýrií (Achaz) nebo hledáním záchrany u okolních národů (Chizkiáš).
Poselství
Kniha Izajášova snad nejvýrazněji připravuje současný lid a pozdější čtenáře na přicházejícího Mesiáše a jeho eón, ve kterém křesťani rozpoznávají Ježíše Krista, nicméně tato proroctví nebyla oblíbená výlučně v komunitě křesťanů, ale byla již od doby svého vzniku respektována většinou duchovních skupin židovstva. Marek, ve své rozsáhlé monografii věnované proroku Izajášovi, nachází a akcentuje devět velkých témat proroka. Prorok zde 1. popisuje duchovní stav Izraele a Judy, kde si všímá počátku hříchu u vládců Božího lidu, což je způsobeno vládou nezralých, a to v důsledku vede k sociálnímu bezpráví, falešné zbožnosti a neschopnosti sebereflexe, která vyúsťuje až v nestřízlivou sebedůvěru. 2. téma spatřuje v popisu Izajášova poslání a jeho úkolu, kde je zvýrazněna Izajášova zkušenost, jeho úkol a je zde rozvíjen problém reverzibility Božích soudů. 3. tématem je rozdíl mezi povoláním proroka, který přichází od Boha a věštcem, který je svévolným dezinterpretátorem Boží zvěsti. Zatímco prorok je soustředěn na Boží slovo, věštec se orientuje na znamení. Ačkoliv se věštec a falešný prorok podbízejí vkusu Božího lidu, skutečný prorok nedbá na přízeň u lidí. Kniha v této části rovněž rozvíjí úlohu času v rovině naplňování proroctví.
4. tématem je Boží imanence projevující se v nepřístupné svatosti a vyvýšenosti. Pán Bůh zde vystupuje jako král a spravedlivý soudce jehož jméno se má mezi Božím lidem posvěcovat. Z tohoto vyplývá i 5. téma soudu a milosti. Soudu nad Judou a soudu nad severním Izraelem. Boží lid se zde snaží zabezpečit smlouvami s okolními národy namísto toho, aby vytrval ve smlouvě s Hospodinem, svým Bohem. Nakonec neobstojí ani tyto pronárody ani Izrael a Juda. 6. navazující téma ukazuje na řešení v přicházejícím Mesiáši a jeho království spravedlnosti a 7. téma záchrany začíná soudem, spravedlností a přichází skrze víru. Mesiáš je zde identifikován resp. popsán a je zde uveden i praktický důsledek záchrany z celospolečenského hlediska. Následné 8. téma rozvíjí misijní charakter říše přicházejícího Mesiáše. Záchraně zde předchází osobní obrácení jehož překážkou je duchovní synkretizmus. Misie musí být činěna ve jménu nad každé jméno a sjednocení národů má až eschatologickou rovinu.
Závěrečné 9. téma je ryze eschatologické a apokalyptické. Prorokovi jsou zde zjeveny budoucí soudy, a to nad Izraelem, nad světem, přičemž schylující se konec lidských dějin vyvrcholí shromážděním Izraele se závěrečným vstupem všech věřících do nebeského Jeruzaléma, kdy se vlády nad celým světem ujme Mesiáš a svět bude smířen se svým Stvořitelem.
Taktéž Dillard rozděluje poselství knihy Izajáše z podobného úhlu pohledu. Všímá si Boha, jako svatého Izraele, Spasitele a Vykupitele i tématu Mesiáše a Hospodinovy vlády nad dějinami. Za povšimnutí stojí exprese Dillardovy pneumatologie a, prismatem Nové smlouvy, i Christologie. Dillard si všímá prací mnoha exegetů, kteří v biblických pasážích, které novozákonní svatopisci ztotožňují s personifikovaným Mesiášem, vidí očima židovských věřících pozůstatek věrný Hospodinu a v jeho ztotožnění s Mesiášem rozumí i zástupnou oběť za ostatek vyvolených. Doslova “jako ztělesnění věrného pozůstatku podstoupí boží odsouzení za hřích (na kříži), vytrvá v exilu (tři dny v hrobě) a okusí obnovu (vzkříšení) k životu jako základ Nového Izraele.” Za zmínku stojí i Dillardova pneumatologie, vycházející z výkladu hebrejského “ruach” (duch nebo vítr). Ačkoliv tráva uvadne, zafouká-li vítr (ruach), Hospodinovo slovo (dávající ruach), přetrvá navěky a přivede řád spravedlnost padlému stvoření.
Struktura knihy
Podle Hanese struktura knihy odpovídá vícero knihám Starého Zákona, které mají identickou strukturu, a to 1) odpověď na bezprostřední problémy a hrozící soud nad Izraelem, 2) doplňující výroky o soudu nad okolními pronárody, 3) budoucí požehnání Božího lidu.
Schultz nabízí podrobnější členění chronologické, kde v osmi fázích vidí 1. osobu posla a jeho poselství (kap. 1 – 6), 2. soudobé a budoucí vyhlídky království (kap. 7 –12), 3. přehlídku národů, 4. úlohu Izraele ve světovém dějinném měřítku (kap. 13 – 23), 5. pravé a falešné naděje Sionu (kap. 28 – 35), 6. oddálení soudu nad Jeruzalémem (kap. 36 – 39), 7. slib Božího vysvobození (kap. 40 – 56) a 8. vytvoření celosvětového království (kap. 56 – 66).
Vedle tohoto chronologického členění pak existují i jiná kriteria rozdělení textu. Známé je například členění Brownleeho, který podle analýzy svitku z Kumránu nalezl mezi 33 a 34 kapitolou tří řádkovou mezeru, která podle něho tématicky dělí celou knihu, v níž první polovina se vztahuje k současné situaci Izraele a přicházejícím soudům včetně prorockého vhledu, a druhá část je výrazně eschatologická vzhledem k příchodu říše Mesiáše a univerzální koncepce řešení spásy z pohledu celého lidstva. Podle Bownleeho jednotlivé kapitoly z obou celků lze seřadit nejen chronologicky, ale i párově. Toto členění rozpracovali Harrison a Evans. Zde, napříč oběma celky, autoři vidí sedm paralel:
Zničení a obnovení (kap. 1–5)
Ztráta a znovunabytí (kap. 34–35)
Vyprávění (kap. 8–9)
Vyprávění (kap. 36–39)
Činitelé požehnání a soudu (kap. 9–12)
Činitelé vysvobození a soudu (kap. 9–12)
Výroky proti cizím národům (kap. 13 – 23)
Výroky proti Babylónu (kap. 13 – 23)
Souzení a vysvobození Božího lidu (kap. 24–27)
Spasení skrze Hospodinova služebníka a oslava Izraele (kap. 49 –
55)
Etická kázání (kap. 28 – 31)
Etická kázání (kap. 56 – 59)
Obnovení Judy a Davidovského království (kap. 32 – 33)
Znovunabytí ráje (kap. 55 – 56)
Nabízejí se však i další členění knihy, která vycházejí z textové kritiky. Tomuto členění odpovídá například slovníkové členění Novotného, které se dá shrnout následovně: I. Proto-Izajáš (kapitola 1–39) kam patří proroctví proti Judsku a Jeruzalému (kapitola 1–5), kniha Immanuelova (kapitola 6–12), proroctví proti národům (kapitola 13–23), velká apokalypsa (kapitola 24–27), sbírka “běda” (kapitola 28–33), malá apokalypsa (kapitola 34–35), historická vsuvka (kapitola 36–39). II. Deutero-Izajáš (kapitola 40–55) a III. Trito-Izajáš (kapitola 56–66).
Literární rozbor
Snad žádná kniha starého Zákona, kromě knihy Daniel, nebyla vystavena tak systematickému zkoumání a tolika sporům jako kniha Izajášova. Obecně se badatelé shodují v tom, že Izajáš je vynikajícím básníkem, který dokáže spojovat konkrétní popis s určitou nadneseností. Obecně je též rozšířeno, že zatímco oddíly od 1 do 39 kapitoly vyjadřují Boží vznešenost, kapitoly další ukazují na obecnou Boží vládu, přičemž na druhou část textu je pohlíženo jako na část lyričtější a plynulejší, mluvící hymnickou a zanícenou řečí. Jiní badatelé tuto slovní statistiku zpochybňují a ještě další se snaží najít celkem tři vrstvy textu, které se lingvisticky liší a proto mluví o proto, deutero a trito-Izajáši jako o třech autorech. Driver počátkem minulého století například sestavil tabulku nejčastěji používaných slov, která se stala odrazovým můstkem pro hlubší textovou kritiku.
Novější kritické bádání vznáší určité pochybnosti nad tradiční fragmentací a atomizací textu. Lingvistická bádání s využitím kybernetiky dosavadní teorie ani nepotvrdila ani nevyvrátila. Představitelé tzv. kanonické kritiky vidí v textu knihy nikoli výsledek nahodilého svodu různé historické látky, nýbrž výsledek jednotného redakčního zpracování. Mimoto se lze setkat i se zastánci jediného autorství této biblické knihy (např. R. Harrison), zdůrazňujícími jazykové i strukturální shody v celém textu knihy (např. frekvence Božích titulů “Svatý Izraele” či “Přesilný”).
Schultz, který fragmentaci textu neřeší, a s exegetickým důrazem se zaměřuje na stěžejní použití slova Hospodin v obou oddílech textu, uvádí, že jméno Jahve resp. tetragarm se zde vyskytuje celkem 421krát, z čehož 228 krát v kapitolách 1 – 39 a 193 krát v kapitolách 40 – 66. Vyvážená frekvence výskytu spolu s kontextem podle něho ukazuje na Boha Izraele, pečujícího o svůj lid.
Historicko-kritické přístupy
Historická kritika knihy Izajáš je zaměřena na zpochybnění Izajášova autorství a tato argumentace je podle Dillarda postavena na třech pilířích: 1. na historickém popisu, 2. na teologických rozdílech a 3. na jazyce a stylu. Některé problémy jsme naznačili již v předchozím textu a nyní je tedy sumarizujme:
Historický popis
Autoři, zpochybňující Izajášovo autorství knihy, poukazují na skutečnost, že zatímco první část knihy je situována na královský dvůr za vlády čtyř ev. pěti králů v 8. století, druhá část knihy směřuje do babylonského zajetí v 6. století před Kristem. Kritici poukazují na to, že je nemožné, aby autorem knihy byla jediná osoba, která by byla svědkem událostí v rozsahu dvou století.
Teologické rozdíly
Tento bod vychází převážně z bodu předchozího. Kritici, kteří uvažují minimálně o dvou autorech, zde dokazují, že zatímco první část knihy ukazuje na vznešenost, druhá část uvádí kosmologické aspekty Božího majestátu. Kritici vidí i odlišný popis obou vládců. Zatímco v první části je zmiňován davidovský původ krále, ve druhé části je popis mesiášského služebníka ponechán bez bližší charakteristiky. A v neposlední řadě, zatímco v první části je popis konkrétních historických souvislostí, ve druhé části je spíše obecná rovina bez konkrétního popisu.
Jazyk a styl
Zde jen zopakujme, co již bylo uvedeno výše. Deutero-Izajáš je podle kritiků poetičtější a hymničtější než proto Izajáš a proto se nemůže jednat o jednoho autora. Někteří přišli dokonce s exkluzívní teorií, že proto-Izajáš nechal ve svitku místo, které doplnil deutero – Izajáš. Originální přístup má zde Marek, který rovněž souhlasí s dvojím autorstvím, nicméně věří, že oba autoři se jmenovali Izajáš. Taktéž studie vrstev, které provedl Radday, a které srovnávají například délku věty, délku slov, slovník a slovní sémantiku, došel k závěru, že knihu napsali tři autoři.
Polemika s kritickými přístupy
Z hlediska podstaty křesťanství a samotné biblické zvěsti je hned na začátku této kapitoly užitečné zopakovat, že Bible sama nedává žádné opodstatnění k tomu zpochybňovat autenticitu osoby proroka, jehož jméno kniha nese. Už jen při aplikaci samotné podstaty reformace Sola Scriptura se kritika Boží zvěsti na základě proměnlivých zdrojů a paradigmat sekulární vědy může zdát konzervativnímu křesťanovi neřkuli blasfémií. Nicméně neuškodí, pokud jednotlivé premisy vyšší biblické kritiky ohledně Izajášova autorství podrobíme hlubší reflexi, za využití výsledků, kterých bylo dosaženo stejnými badatelskými metodami. I kritika samotná je totiž kritizovatelná.
Historický popis
Existence dvou rozdílných částí knihy ještě sama o sobě není důvodem k odepření autorství téže osobě. Bible, resp. její jednotlivé spisy ve své konkordantnosti, sama sebe definuje jako Boží zjevení mající prorocký ráz. Vždyť přibližně jedna třetina Bible sestává z proroctví, z nichž se již velká část naplnila. Jak uvádí Ridderbos v obhajobě autenticity autorství knihy: “Duch prorctví může prorokům odhalovat budoucnost, což stoupenci teorie o deutero-Izajášovi neberou dostatečně v úvahu.” Nicméně autor připouští i možné námitky vůči této tezi v podobě irelevance takovéhoto prorokování jeho současníkům, kteří již daného dějinného vyústění prorokových slov nebudou účastni.
Nicméně i jiné knihy mluví k současníkům o konkrétních věcech budoucnosti. Jeremjášova prorocká slova pochopil Ezdráš, kterého též nelze za současníka Jeremjáše považovat (Ezd 1,1). Navíc velký manuskript z 2. století nenasvědčuje o rozdělení knihy na dvě části. Rovněž nadpis celé knihy, který je identický i pro ostatní prorocké knihy od jednoho autora, svědčí o Izajášovu autorství.
Teologické rozdíly
Pokud se na věc podíváme z jiného úhlu, můžeme z argumentů kritiků v tomto bodě naopak učinit silnou obhajobu. Pokud Bible popisuje proroctví, vždy se mluví o rámcovém a částečném pohledu, jako v zrcadle, a tedy obecnější a strožejší popis věcí budoucích v deutero – Izajáši nemusí být na závadu. Také komplexní, biblické hledisko mluví spíše pro autentické autorství proroka. Tradice zde taktéž přisuzuje autorství celé knihy Izajášovi. Například Ben Síra citoval obě části knihy a považoval za autora proroka Izajáše a NZ nejméně na dvaceti místech Izajáše cituje jako jednoho autora, a to ze všech částí. Autorství celé knihy z pera jediného autora proto neodporuje takovým teologickým disciplínám, jako je eschatologie nebo biblistika.
Jazyk a styl
Proti klasickým námitkám o rozličnosti jazyka, použitého v rozdílných částech knihy, stojí argument, že prorok mohl svoji látku sepisovat během takřka padesáti let a proto i jeho jazyk dosáhl určitých kvalitativních změn. Existují rovněž i odborné studie, které Raddayovy metody zpochybnily. Sem patří například studie Andersena a dalších. Některé současné výzkumy proto připisují textovou variabilitu pozdějším redakcím textu aniž by zpochybňovaly autenticitu Izajášovy osoby, coby autora celé knihy – například Melugin. Stejně tak Margaliothová se snažila dokázat, že i trito-Izajáš obsahuje stovky slov a slovních vazeb, která lze bezpečně rozpoznat i v ostatních částech knihy.
Existuje i mezní poloha názorů badatelů, kteří připouštějí gramatické odlišnosti a různorodost výrazových prostředků, nicméně přičítají je ontogenezi jazyka a slovní zásoby identického pisatele.
Závěr
Je podle mne velmi těžké, bez odborné jazykové průpravy, pouze se školní znalostí hebrejštiny, bez podrobnějšího seznámení se s kritickými postupy v praxi, posoudit odbornou úroveň a validitu jednotlivých vědeckých, jazykových postupů a jejich závěrů. Pro běžnou exegetickou praxi, s níž se řadový, akademicky nepůsobící teolog setkává, se tak stává základním kriteriem měřítko víry. Jsem přesvědčen, že pokud teolog zastává Pavlovy a Petrovy akcentované postuláty o inspiraci veškerého Písma, většinou pro něho nebude příliš těžké uvěřit, že ostatní starozákonní proroci a později Ježíš a novozákonní svatopisci se nemýlili, když mluvili o jediném Izajášovi resp. jeho osobu neduplikovali, či netriplikovali.
Na druhou stranu je možné s užitkem využít i poznatky textové kritiky. Vždyť kdo by dnes věřil, že Mojžíš popsal datum své smrti. Proto není v rozporu s vírou, když uvážíme, že Mojžíš mohl být těžko autorem popisu události, kdy již nežil a přesto můžeme věřit v plnou inspiraci pozdějších revizí, které mohou vysvětlovat závěry textové kritiky. Například jedna taková revize textu proroctví, nebo-li nové pořízení svitku, je přímo popsána u proroka Jeremjáše Jr 36,28, i když, samozřejmě, ta původní nebyla a ani nemohla být kanonizována. Jsem proto přesvědčen, že Bůh sám je ochráncem svého Slova a k formulaci textu působí skrze rozdílné okolnosti, kdy pozdější redakce může být součástí procesu utváření textu. Samotnou podstatou je pak lidská reakce, kterou Duchem obživlé slovo v životě jeho posluchačů má vykonat.
Pokud však kniha uvádí explicitní autorství, není důvod této informaci nevěřit .
Literatura
Andersen, F. I. in: Journal of Biblical Literature, Vol. 94, No. 4, December, 1975
Bašus, B. et Pípal, B. Izajáš, revize kralického znění, Kalich, Praha. 1988
Brownlee, W. H. The Meaning of the Qumran Scrolls for the Bible, Oxford University, New York, 1964
Evans, C.A. Early Jewish and Christian Interpretation. Sheffield Academic Press, 1989
Dillard, B. D. Úvod do Starého Zákona, Návrat Domů, Praha, 2003
Driver, S. R. Isaiah, his Life and Times, Revell, London, 1893
Hanes, P. Úvod do starej zmluvy, KETM, Banská Bystrica, 2006
Harrison, R. K. Introduction to the Old Testament, Grand Rapids, 1969
Jeřábek, M. Nanebevzetí Izajášovo, Ústav starého Předního východu FF UK, Praha, 1997
Koppová, J. Izraelští proroci, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001
Marek, F. Izajáš, Trans Word radio, Brno, 1999
Marigloth, R. The Indivisible Isaiah: Evidence for the Single Authorship of the Prophetic Book, New York: Yeshiva University, 1964
Melugin, R. F. Formation of Isaiah, Walter De Gruyter Inc., New Yourk, 1976
Novotný, A. Biblický slovník, Kalich, Česká biblická společnost, Praha, 1992
Radday, Y. T. Language Resources and Evaluation, Volume 5, Number 2, November, 1970
Ridderobos, N. H. in: Douglas, J. D.et. al. Nový Biblický slovník, Návrat Domů, Praha, 1996
Schultz, S. J. The Old Tesmamet Speaks, Fourt Edition, Harper-Collins Publication, New York, 1990
Thiele, E. R. The Mysterious Numbers of the Hebrew Kings, Zondervan Publishing House, Grand Rapids, Michigan, 1983
Voleský, J. Za poznáním – Izajáš – hlasatel Boží všemohoucnosti a lásky, Zdislava, měsíčník litoměřické diecéze, březen, 2006