Charismatici a EU
Tento týden jsem obdržel nový počítač. Při kontrole starých adresářů jsem nalezl i některé své úvahy, které jsem – pokud vím – nikde nezveřejnil, ani neprezentoval. Tento článek je více než 15 let starý. Po marginální úpravě jej se zpožděním nyní prezentuji. Dnes bych to možná koncipoval trochu odlišně. Přeci jenom úvaha odráží tehdejší stav mých vědomostí a věcí, a ty historie neúprosně prověřuje. Dnes bych asi místo charismatické hnutí uvedl jeho poslední metamorfózu NAR. Přesto mi bylo líto tuto úvahu nechat v šuplíku (na disku).
Charakteristika charismatického hnutí
Počátkem 60. let se dalo do pohybu mohutné obživení ve stávajících křesťanských denominacích. Mnoho křesťanů, kteří hledali hlubší duchovní zkušenost, bylo nadšeno kázáními episkopálního duchovního Denise Benneta, který svědčil o prožitku křtem Duchem svatým, jak jej popisovali letniční otcové z počátku tohoto století. Nyní však lidé, pokřtění Duchem svatým neopouštěli své církve, nýbrž vytvářeli probuzenecké skupinky na půdě svých denominací. Hořící křesťané však toužili své prožitky sdílet s ostatními, stejně probuzenými křesťany, a tak se počátkem šedesátých let začaly pořádat mezinárodní charismatické konference, kde účastníky byli příslušníci nejroztodivnějších křesťanských vyznání. Mezi mluvčími byli skutečné osobnosti „křesťanského nebe“, ale svůj “azyl” zde našli i stoupenci kaceřovaného hnutí Pozdního deště, které staří letniční odhalili v poválečných letech jako heretické. Tak zde začaly ožívat i staré doktríny o dalekosáhlém probuzení poslední doby přesahujícím letnice, obnově apoštolů a proroků, o „nedenominační“ církvi. Tito učitelé, jako byl např. Ern Baxter, záhy vytvořili naddenominační centrum, ke kterému se křesťané z různých denominací upínali. Charismatikem tak nebyl příslušník denominace, nýbrž člověk, který má určité obdarování a který je postaven v určité pozici ve své konfesi. Někdy se stávalo, že celé regiony nebo dokonce většina denominace byly charismatické. Charismatici poté usilovali o získání vlivu nad celou církví. Plody této eklesiologie můžeme vidět v nedávném rozkolu v Jednotě bratrské.
Důvodem bylo, že např. metodistou byl ten, kdo byl členem denominace metodistů, zatímco charismatik mohl být metodistou i luteránem. Kde bylo více charismatických luteránů, tam se církev stávala charismatickou a navrch zde měla naddenominační charismatická centra. Jako dogmatický základ zde posloužilo například učení Dereka Prince, bývalého letničního, který našel v učení „pozdního deště“ zalíbení. Na základě výkladu o údolí suchých kostí z proroka Ezechiele, originálně přirovnal jednotlivé denominace ke hřbitovům a křesťany v nich označil za suché kosti. Vznik charismatického hnutí následně označil za příchod ducha do oněch suchých kostí. Tak charismatické hnutí mělo představovat počátek dorůstání do míry postavy Krista, kde nezáleželo na tom, z kterého “hřbitova”, denominace, křesťan pocházel, ale zda se připojil k charismatickému hnutí, potažmo k charismatickým centrům. Toto učení ovšem nebylo Princovou invencí, bylo zveřejněno v roce 1953 Georgem Warnockem, ale díky Princeho poutavým vyprávěním jej přijala i většina českých charismatiků. Nicméně málokdo tehdy již věděl, že v USA se hnutí stalo destruktivním, vytvářelo paracírkevní organizace, jako např. Pastýřské hnutí, a svazovalo křesťany do pyramidálních skupinkových konstrukcí, která měla navíc centra úplně jinde, než v církvích, kam křesťané, účastnící se pyramidálních parastruktur, stále patřili. Charismatikem, jak již bylo uvedeno, nebyl příslušník denominace, nýbrž člověk, rodící se do určitého hnutí.
Hnutí bylo tehdy charakterizováno následovně:
• Charismatici měli dvě autority, denominační a charismatické,
přičemž ty charismatické bývaly směrodatné;
• charismatické hnutí vytvářelo naddenominační centra, která
mnohdy tvrdě panovala nad svobodou víry;
• denominace byly považovány za zastaralé a překonané a byly
považovány za rozdělující a nepřátelské;
• charismatici, vědomi si své horlivosti a opravdovosti, se cítili
povoláni k tomu přinést svoji zkušenost i do svých církví,
které se instinktivně bránily zejm. charismatické eklesiologii;
• mnohde charismatici začali uvažovat o přetavení denominací
do jednotné církve s nadnárodními přesahy, a to i z hlediska
její organizace pod patronací nově povstalých apoštolů.
Charakteristika EU
Nyní se podívejme na historii Evropské Unie. Jako červená nit se zde táhne úloha německého národa v dějinách Evropy. Německý lid, bezesporu velmi schopný, disciplinovaný a pracovitý, neměl nikdy své jednotné území, podobně jako charismatici neměli své denominace. Svoji pracovitost, píli i dovednost Němci však pochopili jako dar, který je předurčuje udat podobu Evropě. Toto chápání ve svém čase svérázně vykrystalizovalo u Adolfa Hitlera s jeho teorií o předurčenosti árijců, nadlidí, které udalo duchovní základ pro ospravedlnění silné vlády německých árijců ostatním méněcenným rasám Evropy. Nicméně německá nadřazenost zde byla již přítomná mnoho století před nacismem. Německo brzy začalo na územích, kde mělo německé obyvatelstvo většinu, jako např. Sudety, usilovat o anexi a připojení k Velkoněmecké říši. Stejně, jako charismatikům vadily denominace, Němci obvykle nedokázali překousnout existenci národních států, které uplatňování jejich pojetí politického uspořádání bránily. Oběma vadily hranice, ploty a bariéry. Idea EU, sjednocující všechny Evropany do nadnárodních struktur, bez ohledu na státní příslušnost, je podle mne výsledkem německé politiky, stejně jako je výsledkem charismatické politiky idea denominačně nerozdělené církve, kde silné osobnosti apoštolů a proroků vládnou do míry Kristovy postavy dorostlé církvi. V předválečné Evropě si byli Němci dobře vědomi dvojí autority, kde jednu tvořily národní státy, na jejichž územích se Němci vyskytovali, a druhou pohlaváři svého času Velkoněmecké říše.
Co má tedy EU, potažmo německé pojetí národnosti s charismatickým hnutím v principu společného?
• Němci měli dvě autority, státní a Velkoněmeckou, přičemž ta
velkoněmecká byla podstatná;
• EU vytváří nadnárodní centrum, které mnohdy diktuje svá
nařízení;
• národní státy jsou považovány za zastaralé a překonané a jsou
považovány za rozdělující a nepřátelské;
• Němci, vědomi si své horlivosti a opravdovosti, se cítili
povoláni přinést svůj způsob vlády ostatním zemím Evropy;
• EU v podstatě zastává doktrínu o překonání
(likvidaci) národních států a jejich náhradu jednotným evropským
superstátem.
Pojetí charismatické i EU nemá příliš rádo hranice, bariéry a mantinely. Genetický kód je zde tudíž stejný. Je však nutné vidět i jinou věc. Obojí, jak duchovní, tak politické uspořádání má své předchůdce. Je to Svatá říše římská národa německého, kde se snoubí katolické pojetí duchovní vlády nad církví s německým pojetím vládnutí nad Evropou. Je možné či pravděpodobné, že bude opět snaha tyto systémy spojit a utvořit nesvatou alianci oltáře a trůnu? Stane se charismatické hnutí a římský katolicismus synergickým státotvorným hybatelem k vytvoření „nedenominační“ a „odnárodněné“ duchovně-územní entity?
Současná poznámka: Jistě by se dalo oprávněně namítnout, že EU není synonymem pro Německo a že nelze přetahovat paralelu z 30. let minulého století do dnešní doby. Na to namítám, že německá kancléřka, stejně jako bývalý německý předseda SPD, v podstatě vystupují jako nevolení mluvčí EU, kteří velmi dobře ví, jak by se měly jednotlivé národní státy chovat a je to Německo, které opět ohrožuje Evropu svými politickými experimenty, které se snaží právě prostřednictvím EU vnutit zbylým státům.