Beránek byl obětován Otci, nikoliv Satanu
Počátkem 90. let se vlivem importu hnutí Víry rozhořelo tzv. Torontské požehnání, které se mimo jiné manifestovalo zvuky zvířat, jejichž chování často Bible používá k vykreslení hříchu. Jedná se například o psa, prase nebo hada. Celý charismatický svět tleskal, zatímco letniční a evangelikálové zůstávali kritičtí a ostražití. Nakonec byl torontský sbor vyloučen ze své kongregace pro nebiblické učení.
V polovině 90. let bylo „požehnání“ implantováno do konzervativního letničního sboru v Pensacole, kde již zaujalo mnohé, a odkud se raketově šířilo téměř do všech zemí světa. Původ tohoto „požehnání“ je však v Argentině, kde vzniklo jako mix tehdejší Obnovy uzdravování a hnutí Pozdního deště (původem z USA) s prvky místních náboženství. Odtud se rozšířilo nejen do Toronta a Pensacoly, ale těchto principů se chopil i misiolog C. P. Wagner, který je doktrinálně stabilizoval a rozšířil z Fullerova semináře v USA skrze jeho absolventy.
V neposlední řadě se Torontské požehnání rozšířilo do Anglie, kde, zejména v anglikánské církvi, ovlivnilo sbor HTB a otisklo se do Kurzů Alfa. Nakonec se požehnáním zřejmě inspiroval i R. Bonnke a jeho následník D. Kolenda v Pensacole inicioval své povolání do Afriky (i když Bonnke podobné prvky zastával již předtím). Skrze své kořeny z hnutí Pozdního deště tyto nauky vstřebalo Prorocké hnutí s jeho Domy modliteb a nakonec i celé hnutí Nové apoštolské reformace.
Shrňme si tedy hlavní proudy, kterými se torontské „evangelium“ šířilo a šíří, i když míra zastoupení a vlivu jsou rozdílné:
• Sbory Assemblies of God v Argentině
• Sbor Vinice v Torontu
• Sbor Assemblies of God v Pensacole
• Anglikánský sbor Holly Trinity Brompton v Londýně
• Kurzy Alfa
• Evangelizace ohněm
• Od mínusu k plusu
• Mezinárodní domy modliteb
• Ovlivněné paracírkevní organizace (KMS, KAM, ČEA, CBH)
Zdaleka zde nejsou vyjmenovány všechny proudy, ale je znát, že hnutí prakticky infiltrovalo většinu evangelikálních aktivit, a to i těch církví, které byly zpočátku kritické. Typickým příkladem je Církev bratrská, která se od Torontského požehnání distancovala, ale která je jedním z hlavních promotorů Kurzů Alfa. Mohlo by se zdát, že tento článek je pouhým přeháněním, ne-li konspirační teorií. Nikoliv! Tímto tématem se zabývám od začátku devadesátých let a byla o tom napsána řada knih, článků a sborníků. Proč taková aktivita? Mám za to, že je třeba se vymezit. Nejde jen o pár extatiků, kteří to přehnali. V jádru hnutí stojí jiné evangelium. V čem spočívá?
• Zatímco v biblickém evangeliu se Pán Ježíš dobrovolně stal Beránkem, beroucím na sebe hříchy světa, a který byl poté obětován Bohu; torontské evangelium zní jinak. Zde je Beránek obětován satanu.
• V biblickém evangeliu je satan jako zloděj a lupič, který si svět přivlastnil svojí vzpourou; v torontském evangeliu je satan právoplatným vlastníkem země, jehož „dekret na zemi“ musí respektovat i sám Bůh.
• V biblickém evangeliu je Adam stvořen jako člověk, který se má starat o zemi a být jejím správcem pod Božím vedením; v torontském evangeliu má člověk panovat nade vším, včetně andělů, démonů, počasí, politiky, kultury a doslova ovládnout zemi.
• V biblickém evangeliu je Pán Ježíš věčný Boží Syn, všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný a nesmrtelný, existující jako neodlučitelná osoba svaté Trojice; v torontském evangeliu Pán Ježíš Kristus umírá věčnou smrtí, je na kříži oddělen od Boha, a odchází trpět do pekelných hlubin, obvykle dílem satana a démonů.
• V biblickém evangeliu byl Satan poražen Kristem na kříži; v torontském evangeliu byl Kristus naopak satanem přemožen a teprve zásah Otce v pekle vedl k jeho vítězství nad ďáblem.
Nejpodstatnějším rozdílem je, že v Písmu byl Beránek obětován Bohu, v torontském evangelium satanu.
Celé toto učení obrovským způsobem legalizuje satanovu vládu, zveličuje jeho úlohu a schopnosti a činí jej dočasným vítězem nad Kristem. Z Pána Ježíše činí smrtelníka, který duchovně zemřel a byl dočasně duchovně přemožen satanem. Toto není nic jiného, než jiné evangelium. Duch, který toto evangelium potvrzuje svými manifestacemi je nápadně podobný tomu, který se manifestuje v hinduismu, v islámu nebo v africkém animismu. Jaké je ovoce tohoto evangelia v zemích, kde mělo přinést obnovu společnosti?
Argentina: od doby manifestací zažila v letech 1999 – 2001 ekonomický kolaps a dodnes je ve velkých dluzích.
Anglie: krátce po manifestacích začala hysterie okolo Creutzfeldt-Jakobovy nemoci a byla vybíjena tisícová stáda dobytka. Londýn se stává muslimským městem, což není zrovna znakem křesťanského probuzení.
USA: pomineme-li řadu přírodních katastrof, pak ztráta konzervativní orientace společnosti, propagace homosexuality až téměř pronásledování konzervativních křesťanů za prezidenta Obamy, rovněž v ničem nepřipomíná zaslibované křesťanské probuzení.
Afrika: nedostatek vody, hladomory a masová migrace muslimů z těchto oblastí rovněž nenasvědčují heslům o „spasené Africe".
Evropa: Pokud vezmeme Evropu jako celek, pak křesťanství je v defenzivě před přívalem islámu ze zemí, kde má být nyní křesťanské probuzení.
Přes toto, podle mého soudu drtivě negativní svědectví, vedoucí už nejenom charismatických církví volají, „chceme Argentinu! Chceme Pensacolu! Chceme Afriku!“ A dostávají to. Jsou podobni narkomanům, kteří se bláhově domnívají, že se z abstinenčních příznaků dostanou ještě větší dávkou drogy. Jak smutné. Jak bláznivé a jak bolestné!
Dá se něco udělat? Vím, že mnozí křesťané o tom nechtějí ani slyšet. Nechtějí si dávat věci do souvislosti. V devadesátých letech se zaklínali dobrým ovocem, které určitě přijde. Avšak nyní po ovoci již nevolají a odmítají vidět drtivou devastaci. Někteří si dále chtějí užít v rauši toronského ducha; jiné tyto věci vynesly do vlivných pozic. Možná jsou nyní natolik důležití ve vlastních očích, že si jednoduše nevypustí vlastní rybník.
Je ovšem stále více lidí, kteří prožili osobní duchovní bankrot, vyhoření, ztrátu víry. Někteří až onemocněli a upadli do depresí a nyní jsou v zajetí pochybností. Co s nimi? Věřím, že cesta ven je přijmout zdravý obraz Boha skrze správné učení, a proto nabízím několik torontských antitezí, které se mohou stát kameny, ukrytými pod hladinou močálu, ze kterého se po nich dá vyjít. Tyto body zní:
Člověk nemá žádnou božskou přirozenost. Má na ní jen účast skrze Božího Ducha. Není vládcem světa, ale jen neužitečným služebníkem, závislým na svém Bohu, a oslavení a obdržení země navěky jej teprve čeká. Namísto triumfalismu by člověk měl hledat Beránka, a to skrze krev kříže, načež obdrží nadpřirozený pokoj Ducha svatého, převyšující veškeré zmatky v jeho mysli. Člověk sám bez Boha nic nesvede.
Satan není právoplatným vládcem světa. Bůh pevně vládl, vládne a bude pevně vládnout až do konce. Je stoprocentně svrchovaný a nenechá se nikým, ani ďáblem, ve své moci ovlivňovat. Když něco dopouští, dopouští to svrchovaně. Nikdy neztratil kontrolu nad našimi životy.
Pán Ježíš Kristus nikdy duchovně nezemřel a nikdy nebyl oddělen ani vyčleněn z Trojice. Na kříži byl tudíž Bůh v Kristu. Otce, Syna i Ducha nelze nikdy a za žádných okolností oddělit, protože Bůh je jeden. Nebyl nikdy ďáblem přemožen a nikdy jím nebyl mučen v pekle. Satan byl poražen na kříži a Kristus umírá jako vítěz s vítězným zvoláním!
Církev nikdy neovládne svět. Dějiny naopak vyústí pronásledováním církve, která může mít pokoj v Duchu svatém. Svět bude zničen ohněm, jako byl kdysi zatopen vodou. Není cílem církve zmocnit se vlády nad světem, ale naopak hledat spásu a oddělit se od světa, ležícího ve zlém. Tato země není domovem křesťana, ale je jím Boží království, působící nyní v srdci Kristova následovníka, a které se plně projeví při vzkříšení při Kristově druhém příchodu (ať už zastáváme jakýkoliv eschatologický systém).
Kdo chce být velkým, musí se stát služebníkem všech.
Maranatha