Homeopatie, neprokázaný účinek, značná rizika
Homeopatie zaznamenává v současnosti v ČR značný rozmach a komerční úspěch. Její stoupenci tvrdí, že se jedná o bezpečnou léčbu, jejíž účinnost byla potvrzena klinickými studiemi. O úspěchu homeopatie podle nich svědčí i fakt, že je rozšířena a používána v zahraničí. Při hodnocení homeopatie je však třeba uvést několik prokazatelných skutečností:
1. Všechny základní principy homeopatie jsou zcela neslučitelné s poznatky vědeckých disciplín – fyziky, chemie, biologie, biochemie i farmakologie. Výzkumy těchto odborných disciplín ukazují, že homeopatické zákony jsou mylné.
2. V klinických studiích se nepodařilo věrohodně prokázat účinnost homeopatik proti placebu. Bylo předloženo velké množství klinických studií, které měly prokázat účinnost homeopatik, avšak tyto studie byly vesměs špatně provedeny a měly velmi závažné chyby ve svém designu. Tyto chyby v provedení studií přitom mohly zásadně ovlivnit výsledky, takže závěry těchto prací jsou zcela nepřesvědčivé. Existují mnohé práce, které neprokázaly žádnou účinnost homeopatik. Hodnocením klinických studií se zabývaly dvě metaanalýzy, z nichž jedna uzavírá, že předložené důkazy nejsou dostatečné pro definitivní závěr, zda jsou homeopatika účinná nebo ne. Druhá metaanalýza, která hodnotila pouze nejkvalitnější studie s homeopatiky, konstatuje jednoznačně, že nebyla prokázána žádná účinnost homeopatie.
3. Homeopaté sami prosadili, že homeopatika jsou registrována bez jakéhokoli průkazu jejich léčebné účinnosti. Takto homeopatika, ačkoli jsou vydávána za léčiva, ve skutečnost postrádají základní atribut léčiva – totiž prokázanou účinnost. Ani v žádné jiné zemi není u homeopatik při registraci posuzována jejich účinnost. V zemích, kde by musela homeopatika prokázat při registrační proceduře svoji účinnost jako jiná léčiva (např. v Norsku), není zaregistrován ani jediný homeopatický přípravek.
4. Naprostá většina odborných lékařských společností v rozvinutých zemích světa homeopatii odmítá jako metodu iracionální a nevědeckou právě na základě rozboru homeopatických principů a klinických studií. Homeopatie se řadí k dalším metodám alternativní medicíny, které vycházejí z neprokázaných principů a jejichž skutečný léčebný přínos není ověřen.
5. U některých homeopatik nejnižších ředění navíc existují doklady o poškození zdraví, někdy i velice závažných, po jejich aplikaci. Zprávy o poškození zdraví po aplikaci některých homeopatik nízkých ředění obsahuje i databáze WHO střediska pro sledování nežádoucích účinků v Uppsale (Švédsko). Kromě toho jsou odborníky ve světě uváděna četná rizika homeopatické léčby, plynoucí z nesprávné diagnostiky a opožděného nástupu skutečně účinné léčby. Toto riziko existuje i v případě, že homeopat má i lékařské vzdělání, protože homeopatická diagnostika se principiálně zcela liší od diagnostiky vědecké medicíny a při homeopatické diagnostice se věnuje pozornost zcela jiným příznakům, než při diagnostice klasické.
Podívejme se nyní blíže na tato fakta:
1. Dosud se nepodařilo prokázat platnost ani jediného z homeopatických principů.
K objevení principu podobnosti Hahnemanna údajně inspirovalo pozorování, že po aplikaci chininové kůry dostal opakující se horečky, podobné malárii, kterou chinin léčí. Hahnemann si účinnost chininové kůry proti malárii vysvětlil právě touto podobností příznaků. Samotné Hahnemannovo pozorování je však nepřesné, a to jednak proto, že podobnost příznaků po chinovníkové kůře a při malárii byla malá (např. periodické opakování pocitu horečky bylo dosaženo jedině po opakovaném podání chininové kůry), zejména však proto, že se jedná o vzácný, spíše vyjimečný příznak. Horečka není po aplikaci chinovníkové kůry obvyklý jev, takže zobecnění tohoto pozorování, i kdyby samo pozorování bylo správné, je zcela neopodstatněné. Ani jiné uváděné příklady nejsou oprávněné, protože podobnost příznaků je obvykle velmi vzácná nebo jen malá. Samotná zahraniční odborná homeopatická literatura přiznává, že mnohá Hahnemannova pozorování jsou zcela nespolehlivá (1).
Také dnes, když homeopaté provádějí tzv.proving homeopatik na dobrovolnících, mnohdy popisují zcela jiné symptomy, než jsou zaznamenány v homeopatické literatuře a naopak i důležité symptomy z homeopatické literatury často zcela chybějí (2). Není to nijak překvapující, uvědomíme-li si fakt, že Hahnemann považoval za „symptom léku“ každý příznak, který se objevil v průběhu podávání daného léku, a to dokonce i v případě, že stejný symptom se u daného jedince objevoval i před podáním daného léku. Kromě toho zaznamenával i zcela ojedinělé příznaky, vyskytující se velice vzácně, jen u několika osob a bez příčinné souvislosti s danou látkou. Tak je podle Hahnemannovy metodiky homeopatická Materia Medica plná symptomů náhodných, bez jakékoli příčinné souvislosti s příslušným lékem.
Navíc v samotné homeopatii existuje celá řada přípravků, které jsou aplikovány v naprostém rozporu s proklamovaným základním homeopatickým principem – principem podobnosti. Tak například rostlina Physostigma venenosum způsobuje v pokusu snížení nitroočního tlaku, protože obsahuje parasympatomimeticky působící fyzostigmin. Podle principu simile by se tedy měla v homeopatii používat tam, kde má nemocný snížený nitrooční tlak. Ve skutečnosti je však v homeopatii doporučována v potenci CH5 nebo CH9 u glaukomu, tedy v případě zvýšeného nitroočního tlaku. Je to příklad zjevného protikladu k principu podobnosti. Stejně tak jsou v rozporu s principem podobnosti používány například soli vápníku, například přípravek Osteocynesine. Homeopaté také pro „posílení organismu“ používají vitaminy v homeopatických ředěních. Např. homeopatikum Biovitamine, obsahující homeopaticky připravené vitaminy, by podle principu „Similia similibus curantur“ muselo naopak zákonitě vést k oslabení organizmu. Existuje ještě mnoho dalších příkladů, vyvracejících platnost principu „similia similibus curantur“.
Jindy jsou v homeopatii používány látky, které v pokusu nevykazují žádné příznaky a přesto jsou jim připisovány významné účinky. Například oxid křemičitý – Silicea – je právě proto, že nemá žádné účinky a nepůsobí žádné příznaky, používán i jako pomocná látka do tablet. „Hahnemannský experiment“ však uvádí: „Jedinci citliví k patogenetickému působení Silicea jsou zimomřiví, přecitlivělí na chlad…, hojně se potí, hlavně na hlavě a nohou…Jsou to jedinci čilého ducha, trochu nesmělí, s nedostatkem důvěry v sebe sama, obávající se neúspěchu v intelektuálním podnikání, kde se jim přesto daří. Snadno propadají anticipační úzkosti a mají sklon k lakotě… Silicea není vhodná pro měkké, zvadlé, indolentní jedince bez nervů“ (3, str. 292–293).
Je jisté, že tento popis účinku nemohl vzniknout žádným ověřitelným pozorováním příznaků, které se nikdy takto v důsledku působení oxidu křemičitého nemohly vyskytnout. V homeopatii se léčebně Silicea používá při „přecitlivělosti na chlad a náhlé nachlazení, při sklonu ke střevním parazitózám, které se zhoršují při změnách Měsíce, při kožním hnisání, lámavých nehtech, poruchách pozornosti, potížích ve škole, fixních představách“ a v mnoha dalších indikacích. U živočišného uhlí – Carbo animalis – „Hahnemannský pokus“ ukázal: „působení na uzliny a žlázy: hypertrofie uzlin v podpaždí a v tříslech, indurované uzlíky v oblasti prsu, varlat, slinných žláz, doprovázené tvrdým a promodralým vzhledem..“ (3, str. 77).
Přitom si každý může na sobě ověřit, že živočišné uhlí nevyvolává žádné celkové příznaky, protože působí jen místně ve střevě a vůbec se nevstřebává. Stejně tak např. u kovového zlata – Aurum metallicum – které je nereaktivní a nevyvolává ve skutečnosti žádné symptomy, „Hahnemannský pokus“ ukázal: „účinek na psychiku: deprese, které se mohou vyvinout až k znechucení životem a k sebevraždě, účinek na oběh: kardiovaskulární eretismus doprovázený hlavně cefalickou kongescí, sklony hypertenzi a kardiomegálii..“ Podle tohoto „Hahnemannského pokusu“ se pak používá například u hypertenzí, depresivních pacientů atd.
Homeopatie neprokázala platnost principu „similia similibus curantur“ a jejími stoupenci uváděné příklady jsou mylné. Naproti tomu existuje nesmírné množství příkladů, vyvracejících platnost tohoto principu.
Princip narušení „životní síly“ – jako jednotné příčiny všech nemocí nebyl nikdy dokázán. Jedná se o vitalistickou teorii pocházející z pohanských náboženství. Tento princip nemá prokazatelně nic společného s vědeckými výzkumy v oblasti regulačních a organisačních úrovní organismu. Zde jsou vzájemné interakce a komunikace mezi jednotlivými systémy zajištěny energeticky, respektive chemicky. Tento princip je naopak jasným pojítkem k podobným směrům „alternativní medicíny“, vycházejícím z iracionálních principů. Hahnemann podle tohoto principu striktně odmítá možnost existence chorob infekčních, vyvolaných mikroorganismy a velice tvrdě se staví i k dalším objevům soudobé medicíny, které byly i z dnešního pohledu progresivní (např. používání digitalisu u srdečních nedostatečností atd.). Pro každou jinou léčbu než homeopatii má jen nekompromisní odsouzení.
Princip „dynamizace“ a „potenciace“ – tyto principy nebyly nikdy exaktními vědami potvrzeny a naopak veškeré teoretické poznatky fyziky, chemie a dalších přírodních věd je jednoznačně vyvracejí. Různé teorie, např. o „otisku“ molekul látky do molekul rozpouštědla, o přetrvávání solvatačních obalů v roztoku bez látky, která je způsobila, o uvolněných „biofotonech“ nebo „elektromagnetické bioinformaci“ a všechny další homeopaty předkládané argumenty jsou prokazatelně mylné.
Navíc stejnou procedurou „dynamizace“ a „potenciace“ procházejí i všudypřítomné molekuly látek příměsných a znečisťujících, takže výsledné homeopatikum by nutně obsahovalo naprosto nestandardní, různorodou a nedefinovatelnou směs „informací“ se zcela nepředvídatelnými a rozličnými účinky.
Je nutno uvést, že homeopaté se často při obhajobě principů homeopatie odvolávají na práce, které nemají s homeopatií nic společného. Jsou to například výzkumy prof.Bonavidy o působení velmi nízkých dávek některých antineoplastik v kombinaci s tumor-necrosis-faktorem (TNF), které se vůbec netýkají homeopatie a u nichž není naplněn ani jediný z homeopatických principů. Podobně je v poslední době citována práce autorů Wijka a Wieganta z university v Utrechtu (5), zabývající se stressovými proteiny při toxickém poškození buněk, jako experimentální průkaz principu simile.
Někdy bývá dokonce homeopaty vydávána za konečný důkaz účinnosti homeopatie. Tato práce přitom nenaplňuje ani jediný homeopatický princip a homeopatickou terapií se nezabývá. Dokonce se v ní nejedná ani o princip podobnosti, jak jej chápe Hahnemann, ale o princip stejnosti. V práci byly pozorovány reparační pochody na kulturách fibroblastů myší. Po aplikaci toxické dávky arsenu došlo k buněčnému poškození a produkci tzv. reparačních proteinů. Autoři uvádějí, že přidání další, stonásobně menší koncentrace arsenu vedlo ke zvýšení produkce těchto proteinů a zvýšil se počet přežívajících buněk, zatímco takto nereagovaly tkáňové kultury, které nebyly poškozeny první, vysokou dávkou arsenu.
Tento experiment nemá nic společného s homeopatií ani s principem podobnosti. Arsenem byly ovlivňovány pochody, arsenem vyvolané. To je stejnost – izopatie, nikoli podobnost. Kromě toho malá dávka arzenu nevedla k opačné změně hladiny proteinů než dávka vysoká, jak požaduje zákon podobnosti. V obou případech se produkce reparačních proteinů zvýšila. Nebyl uplatněn ani jediný princip homeopatie. Nebyly použity dávky intinitezimální, a roztok nebyl dynamizován. Homeopaté předkládají velké množství různých teorií, snažících se vysvětlit působení homeopatie. Tyto teorie však byly vždy mylné nebo nebyly podloženy žádným skutečně platným důkazem a zůstaly tak zcela neověřenými spekulacemi a hypotézami.
Zdá se, že sami homeopaté, kteří stáli u zrodu této metody nebo se výrazně podíleli na jejím formování, byli v této otázce mnohem upřímnější než homeopaté dnešní. Např. S.Hahnemann, otec homeopatie, by nikdy nepřipustil, aby se jeho metoda srovnávala s klasickou „alopatickou léčbou“. K možnosti kombinovat homeopatii s „alopatickou“ léčbou říká jasně: „Existují pouze dva hlavní způsoby léčby:…metoda homeopatická a metoda alopatická (heteropatická). Obě jsou vůči sobě navzájem v protikladu a pouze člověk, který je obě nezná, může podléhat bludu, že se tyto dvě metody mohou navzájem přiblížit, nebo že se dokonce dají sloučit. Pouze taková osoba se může dokonce natolik zesměšnit, že podle libosti postupuje při léčbě nemocného tu homeopaticky, tu alopaticky. Takovéto směšování lze dokonce označit za zločinnou zradu božské homeopatie.“ (4, str.92)
J.T.Kent, přední a velmi uznávaný homeopat z počátku století, poučen zákony homeopatie, viděl mnohem lépe než dnešní homeopaté, že odvolávat se na vědecké poznání je pro homeopatii nebezpečné. Napsal: „Mějme se na pozoru před zkušeností vědců. Hahnemann pro nás vytýčil zákony, které můžeme studovat a na nichž můžeme stavět…. Je na čase uznat autoritu.“(6, str.12) „V homeopatii jsou platné samotné principy, a vše, co s nimi není v souladu, je třeba nechat stranou“(6, str.36).
2. Klinické studie
Bylo předloženo velké množství klinických studií s homeopatiky, které přinesly značně rozdílné výsledky. Homeopaté předkládají mnoho studií, prokazující účinnost homeopatik, bylo předloženo velké množství studií, účinnost homeopatik vyvracející. Jedná se o problematiku potenciálně zatíženou velkým množstvím chyb v oblasti metodické (např. volba správných kritérií pro zařazení pacientů do studie, dostatečná velikost souboru pacientů, správně provedená randomizace, zajištění podmínek dvojitě slepého pokusu, parametry, podle nichž se hodnotí úspěšnost terapie, správné statistické zpracování atd.).
Hodnocením klinických studií s homeopatiky se zabývaly dvě zásadní metaanalýzy. Metaanalýza 107 kontrolovaných experimentů z posledních let, která vyšla v časopise British Medical Journal, sice konstatuje, že většina studií hovoří ve prospěch homeopatik, avšak upozorňuje, že většina studií má velice špatnou kvalitu a důležité je, že s rostoucí kvalitou provedení studií klesá jejich úspěšnost. Autoři Kleijnen a kol. uvádějí, že dostupné důkazy nedávají pro většinu odborníků dostatečný důkaz pro definitivní závěr, působí-li homeopatie nebo ne. Kromě toho konstatují, že většina studií, kterými se práce zabývala, je špatné kvality a uvádějí konkrétní nedostatky.
Mezi nejzásadnější je nutné uvést, že např. skutečné uplatnění metody dvojité sleposti nebylo kontrolováno v žádné z těchto studií, takže autoři konstatují, že je snadné prohlásit, že studie byla dvojitě slepá, pacient však má mnoho možností jak zjistit, do které skupiny patří. To by mohlo podle autorů analýzy vysvětlit malé rozdíly ve prospěch homeopatie. Dále autoři upozorňují na to, že např. i velmi kvalitní pokus, který zpočátku hovořil ve prospěch homeopatie, byl znovu opakován na velkých skupinách pacientů za přesných podmínek a při tomto opakování nebyl nalezen žádný rozdíl mezi výsledky placeba, žádnou léčbou a aplikováním homeopatie. Celkový závěr práce je jasný: Klinické výsledky nejsou dostatečné k vyslovení definitivního závěru o účinnosti homeopatik. Navíc i zde je konstatováno riziko, že mnoho studií nemuselo být vůbec zveřejněno a tím i takto mohlo dojít ke zkreslení(7).
Velice podrobná analýza studií s homeopatiky, která po rozsáhlém studiu dostupných klinických prací vzala v úvahu ty nejkvalitnější a hodnotí pouze randomizované studie, je práce (8). Je považována za nejkvalitnější dosud publikovanou přehlednou práci o homeopatických klinických studiích. Tato práce dává jedoznačný závěr, že nebyla prokázána žádná účinnost homeopatie. Rozhodující vliv možných metodických chyb na výsledky klinických studií se ukázal např. v pečlivě provedené studii Fischera a kol., při které byl účinek homeopatika značně vyšší než účinek placeba. Při analýze závěrů však byly zjištěny závažné chyby statistické, po jejichž korekci se ukázalo, že studie nepodala žádný jasný důkaz o účinnosti této homeopatické terapie. Na tyto chyby upozorňuje časopis Lancet (9).
Jiným příkladem z poslední doby je studie o účinnosti homeopatik při terapii alergického astmatu. Autor studie, známý homeopat Dr.Reily, sice uvádí, že homeopatikum bylo účinnější než placebo – „homeopatie dělá více než placebo“ (10) , avšak v jeho studii jsou velice závažné chyby, které mohly zcela zkreslit výsledky. Na ně opět časopis Lancet poukazuje (11). Významná je také skutečnost, že závěry mnohých studií, prokazující účinnost homeopatik, nebyly potvrzeny při opětovném provedení za přítomnosti nezávislých odborníků, jak na to časopis Lancet také ukazuje (11).
Mezi nejobvyklejší chyby homeopatických studií patří zcela nedostatečný počet pacientů ve studii, velké a nevysvětlené výpadky pacientů ze studie, nesprávně provedená randomizace nebo dvojité zaslepení, nepřesně určená vstupní kritéria, nesprávné statistické zpracování. Závažný je také fakt, že se obvykle hodnotí pouze subjektivní pocit, nikoli objektivně měřitelné parametry, například funkční testy, které by lépe odrazily skutečné ovlivnění průběhu onemocnění. Například v již zmíněné třetí Reillyho studii bylo samotnými homeopaty uváděno zlepšení u subjektivních parametrů, nikoli u objektivních dat, a to navzdory skutečnosti, že objektivní data jsou při hodnocení terapie astmatu považovány za důležitější. Konečně výsledky mnohých prací nejsou při opakování za ověřitelných, přesných a standardních podmínek potvrzeny nezávislými odborníky.
3. Homeopatika jsou, na rozdíl od klasických léčiv, registrována bez průkazu jejich léčebné účinnosti.
V žádné zemi není při registraci posuzována jejich účinnost – v zemích Evropského společenství se registrace řídí direktivou 92/73/EEC, která také praví, že homeopatika musí nést na obalu označení, že léčebná indikace nebyla ověřena. Také v ČR jsou homeopatika registrována bez posuzování účinnosti a mají být proto označována informací „U přípravku nebyla posuzována účinnost“. 4.)
4. Stanoviska odborných lékařských společností ve světě
Představitelé Evropských farmakologických společností formulovali v Belgirate v Itálii 12.9.1992 negativní stanovisko k účinnosti homeopatie. Toto své stanovisko podrobně zdůvodnili. Uvádí se v něm mimo jiné, že homeopatika nemohou být testována ani in vitro, ani in vivo z těchto důvodů: a) původní substance je při přípravě podrobena takovému zředění, že homeopatické preparáty jsou zjevně neschopné změnit jakýkoukoli biologickou strukturu nebo fyzikálně-chemický parametr. Tato změna je základem působení všech léčiv. b) jeden ze základních farmakologických principů, vztah dávky a účinku, nelze u homeopatik ukázat c) nelze provádět žádné studie farmakokinetické. Dále se v prohlášení uvádí, že teorie, usilující o vysvětlení působení homeopatik, byly s rostoucími poznatky molekulární biologie odhaleny jako naprosto mylné. Jsou zde rozbírány další důkazy, ukazující na chybnost homeopatie a uvádí se zde, že používání homeopatik navíc může být spojeno s nezanedbatelnými riziky.
Negativní stanovisko k homeopatii zaujala po podrobné analýze vědecká rada Německé lékařské komory (Memorandum předsedy a vědecké rady Spolkové lékařské komory z r.1991). Homeopatii řadí mezi nevědecké metody s neprokázanou účinností.
Také Německá společnost pro farmakologii a toxikologii se problematikou homeopatie zabývala a zpracovala k ní dokument (Memorandum Německé společnosti pro farmakologii a toxikologii k alternativním léčivým metodám). V něm konstatuje, že homeopatie spolu s antroposofií a fytoterapií jsou v Německu nejrozšířenější směry léčení, nepatřící do vědecké medicíny. Uvádí, že prostředky dnešní homeopatie jsou vyhledávány podle falešných kritérií (principu podobnosti), jejich dávkování je chybné a nemají předpokládanou účinnost. Kritice je podroben také duchovní způsob léčení, na němž je homeopatie postavena.
Stejně odmítavé stanovisko s kritikou jednotlivých homeopatických principů a jejich mystiky a metafyziky obsahuje i materiál, vypracovaný k homeopatii a dalším metodám alternativního léčení odborníky Britské lékařské společnosti (Alternativní terapie, závěry pracovní skupiny pro alternativní terapie Britské lékařské společnosti, 1986).
Homeopaté a jejich společnosti nebývají ve světě přijímáni do renomovaných lékařských společností, a to právě z důvodů nevědeckosti a neprůkaznosti jejich metody. Stejně tak i Stálý výbor lékařů Evropského společenství, sdružující lékařské organizace zemí ES, homeopatii řadí mezi metody, jejichž principy nejsou vědecky doložené.
Značná popularita homeopatie je jistě způsobena mnoha faktory. Patří mezi ně intenzivní reklamní kampaně zejména výrobců homeopatik. Časté je zdůrazňování jednotlivých úspěšných případů léčení, vytvářejících u veřejnosti přesvědčení, že homeopatie je léčba účinná a přitom zaručeně neškodná a přírodní. Mnohdy se zkresleně citují klinické studie a navozuje se tak dojem, že odborníci ve světě museli na základě přesvědčivých důkazů uznat účinnost homeopatie.
Fakta o hrubých chybách a nepřesvědčivosti těchto studií, jak je renomované časopisy uvádějí, jsou přitom zamlčována, stejně jako výsledky studií a metaanalýz, které vyznívají pro homeopatii negativně. Konkrétní kritické výhrady odborníků jsou presentovány jako nepochopení materialisticky uvažujících „scientistů“, kteří homeopatii nerozumí. Žádná reklama a propagace však nemůže nahradit absenci skutečně věrohodných, ověřitelných a reprodukovatelných důkazů o účinnosti homeopatické léčby a jejím přínosu pro pacienta. Stejně tak nemůže zakrýt rizika, jimž jsou vystaveni pacienti, léčení homeopaticky.
Pharm.Dr. Vladimír Bíba je odborným pracovníkem Státního ústavu pro kontrolu léčiv Praha. V letech 1994 – 1997 byl členem WHO pracovní skupiny pro Anatomicko – Terapeuticko – Chemickou klasifikaci léčiv při WHO Centru v Oslu, Norsko.
Citace
1. British Homoeopathic Journal, July 1995, Vol84, 129–130
2. Pudil, P.: Drosera aneb další setkání ve Zdislavicích, Homeopatie
č.9, l996, str. 16
3. Jouanny J., Materia Medica Homeopathica, Vodnář, Praha, 1992
4. Hahnemann S., Organon racionální léčby, Alternativa, Praha 1993.
5. Wijk van, R., Wiegant, A. C.: Homoepathie in der aktuellen Forschung.
Simile-Prinzip experimentell bestaetigt? Allg. homoeopath. Z., 241, 1996
6. Kent, Přednášky o homeopatické léčbě, Alternativa, Praha,
1993
7. Kleijnen J., Knipschild P., Riet G.: Clinical trials of homoeopathy,
British Medical Journal, 302, 1991, str.316–323
8. Hill C., Doyon F.: Review of randomized trials of homoeopathy, Rev.
Epidem. et Santé Publ., 1990: 38, 139–147
9. Colquhoun D., Reanalysis of clinical trial of homoeopathic treatment in
fibrosis, Lancet 1990, 336, 441 – 442
10. Lancet 1994, 344, 1601 – 1606
11. Lancet 1995, 345, 251 – 253