Jak se dělá charismatické evangelium?
S odstupem let jsem vypozoroval, že evangelium, které je kázáno současnými čelnými charismatiky, má velmi podobnou strukturu. Málokdy se zde setkáme s klasickou evangelizací, kde je kázáno slovo s pokáním, s apelem na rozhodnutí a následování Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého v sebezapření neseného kříže. Cílem charismatického evangelia je člověka uvolnit, zapojit do atmosféry a vybudit v něm duchovní prožitek. Evangelizace jsou obvykle masové mládežnické či uzdravovací akce se svižnou hudbou, někdy s melodramatickým aranžmá, barevnými světly a s pohybovými kreacemi.
Forma
Taková akce spíše připomíná diskotéku či léčitelskou seanci. Lidé jsou povzbuzování k prožitku, biblické verše zde mají spíše doplňkovou funkci a kázání se často skládá z proklamací jakýchsi superlativů. Kazatel musí být cool, obvykle neformálně oblečen, s ledabyle nagelovaným úšesem, případně s dredy nebo s tetováním a musí ukazovat, že být křesťanem znamená adrenalin a život naplno. Věřící překonává veškeré bariéry, nezná hranice, natož omezení. Řečníci někdy vyjadřují svůj vztah k Ježíši slovy, která mají až erotické zbarvení, kdy je Ježíš představen jako partner, do kterého je řečník bezmezně zamilován. Pokud se nejedná o akci pro omladinu, bývá v centru uzdravování, které se přijímá vírou. Občas jsou zde vkladači rukou s chytači padajících, trubadúři, vlajkonoši, ohnivé uličky apod. Vše musí odsýpat jako profesionální firemní akce včetně propagace a následných bombastických zpráv o průběhu.
Obsah
Co však bývá centrem oné zvěsti evangelia? Charismatické evangelium je cestou znovunabytého ráje. Člověk je zde představen jako někdo, kdo kdysi panoval nad zemí, ale v ráji tuto vládu ztratil a nyní je třeba, aby svůj ráj, své království, znovu dobyl. Vládcem světa je totiž ďábel, kterému člověk svět předal, což musí respektovat i Bůh. Proto se ke slovu dostala chudoba, nemoc a smrt. Kristus však nabídl ďáblu výkupné tím, že se jím nechal ukřižovat, ale po vítězném boji v pekle vrátil člověku dekret na zemi. Člověk se ale musí naplnit Duchem svatým, musí se na něho napojit a pak získá boží přirozenost, která v něm obnoví nejen zdraví, ale umožní mu i úspěch v kultuře, politice apod. Na člověku je jen žádáno, aby nechal Ducha do sebe vstoupit a vládnoucího ďábla skrze různá kouzla porazil.
Pneumatocentrismus
Středem charismatického evangelia je proto Duch svatý. Ten je zde různě, avšak neortodoxně popisován. Kazatel mluví o svých zkušenostech s Duchem, které často připomínají intoxikace alkoholem nebo jinými omamnými prostředky. Důsledkem je duchovní extáze, opilost, duchovní trip, mimosmyslové zážitky apod. Následné podmanivé setkání s Kristem a jeho anděly či vytržení do nebe v tomto rauši je pak zcela samozřejmou součástí kazatelova kurikula. Aby se člověk tomuto Duchu mohl lépe otevřít, bývá zde hlasitá hudba, tanec, opakování refrénu, hecující proklamace apod. Prostě něco, co je duchu sebeovládání, moci, rozvahy a způsobné mysli na hony vzdáleno.
Na otevření se Duchu jsou založeny Kurzy Alfa a k přijetí Ducha, projevujícího se masovou manifestací vlny padajících lidských těl bez jasného pokání a vyznání Krista, vede snad nejznámější evangelista dneška a celá plejáda charismatických VIP. Málokdy zde bývá nezkresleně vysvětlena Kristova zástupná oběť za hřích člověka a hříšník není veden ke kajícné modlitbě a k obrácení. Je veden k otevření se Duchu, který je adorován, vzýván, přivoláván, je centrem modliteb a vytlačuje z centru adorace Krista. Problém ovšem je, kdo je tímto Duchem, je-li tak vzdálen biblickému popisu?
Trojiční hereze
Dalším problémem zbytnělé pneumatologie je obvykle i chybné učení o Trojici. Byl jsem v poslední době několikrát překvapen, kolik zmatků je dnes mezi charismatiky ohledně Trojice a někteří dokonce tuto nauku zavrhují jako přebytečný historický relikt. Není divu, vždyť Bonnke učí, že Duch musí poslouchat církev stojící na místě Krista, Hinn tvrdí, že Duch svatý na sebe může vzít podobu Krista, pro další je člověk sám inkarnací Ducha a třeba pro Dereka Prince byl člověk duchem oživujícím. Duch svatý je zde, ať přímo či nepřímo, skrytě či otevřeně – v důsledku tohoto učení – snad všechno jiné, než svébytnou osobou Trojjediného. Výsledkem je pak zmatek v hlavách čtenářů a posluchačů.
Až do probuzení…
To vše pak má prý přinést probuzení. A když ne dnes, tak zítra, a když ne zítra… Jednou to přeci přijít musí; vždy Afrika a Jižní Amerika jsou již spaseny. Jejich národní prosperita a evangeliem proměněná kultura musí (zřejmě na vorech a bárkách přes Středozemní moře) konečně dorazit i k nám. Zbývá jen otázka, jak dlouho ještě bude Pán církve shovívavě hledět?