Okultní pozadí homeopatie
Homeopatie se v ČR stala velice populární a rozšířenou metodou léčení. V tomto článku se zabýváme jejím okultním původem a praxí. Citace jsou z odborných publikací (českých i zahraničních) významných představitelů všech homeopatických směrů. Odbornými aspekty homeopatie se zabývá kniha J. Heřta a kolektivu: „Homeopatie, clusterová a antroposofická medicína“, nakladatelství LN, 1997. Toto pojednání jsme psali pro křesťanskou laickou veřejnost, a proto jsme volili prostá a srozumitelná vyjádření.
Principy, na kterých je homeopatie založena
A) Princip podobnosti (Similia similibus curentur)
Tento nosný zákon homeopatie praví, že látka vyvolávající u zdravého člověka určité příznaky prý dokáže léčit nemocného, jehož nemoc se projevuje podobnými příznaky. Princip podobnosti je klíčem pro volbu homeopatika při léčbě.
B) Životní síla (Dynamis)
Homeopatie věří, že živý organismus je ovládán duchovní životní silou, která je zodpovědná za život organismu a řídí i jeho hmotné tělo. Její narušení se v těle projeví jako nemoc. Homeopatická léčba proto směřuje k ovlivnění této životní síly, jejíž uzdravení má následně vést i k uzdravení hmotného těla.
C) Původce nemoci (miasma)
Homeopatická teorie odmítá, že by příčiny chorob byly materiálního původu. Za původce nemoci považuje narušení životní síly tzv. „miasmaty“ – znečištěními, které jsou vždy původu duchovního. Hahnemann věřil v existenci tří základních miasmatických, duchovních chorob: vnitřního syfilis, vnitřního svrabu a vnitřní kapavky, od kterých se odvíjejí všechny choroby ostatní.
D) Princip nekonečně malých dávek (infinitezimální dávky)
Tento princip tvrdí, že preparát se stává tím účinnějším, čím více je zředěný. Za nejúčinnější preparáty jsou považovány ty, které neobsahují ani jednu molekulu výchozí, „účinné“ látky.
E) Princip ředění (potenciace)
Léčivá látka se do konečné koncentrace nařeďuje (potencuje). Tato látka se v poměru buď 1:9 (značí se jako D1) nebo 1:99 (značí se C1) přidá k tekutině (nejčastěji k vodě či zředěnému lihu) a směs se protřepává. Z takto protřepané směsi se opět vezme jeden díl, který se ve stejném poměru smísí s tekutinou a stejným způsobem zpracovává. Každé další ředění se značí zvětšením indexu o jedničku (např. D2, D3)x resp. C2,…)
F) Princip dynamizace (třepání)
Třepání při potenciaci se nazývá dynamizace. Podle homeopatické teorie se tímto třepáním uvolňuje z látky její duchovní esence, která je zde v nedynamizovaném stavu „svázána hmotou“. Tato duchovní esence má být vlastním nositelem účinku homeopatického preparátu. Konečná léková forma homeopatika od určitého ředění (D 24 resp. C 12) neobsahuje ani jedinou molekulu výchozí látky a je tvořena buď samotným cukrem (u granulí nebo globulí) nebo rozpouštědlem, obvykle lihem (u roztoků – kapek).
G) Lék terénní (konstituční)
Homeopatičtí pacienti jsou dle svých fyzických dispozic a povahových vlastností rozděleni do několika typů (konstitucí). Každé konstituci odpovídá určitá homeopatická substance, na kterou tento typ nejlépe reaguje při léčbě.
Účinnost homeopatie ani mechanismus jejího případného působení se nikdy nepodařilo vědecky prokázat. Její principy jsou zcela neslučitelné s vědeckými poznatky biologie, fyziky, chemie i farmakologie. Odborníci proto předpokládají, že všechny případy uzdravení jsou „placebo efektem“. Spolu s homeopaty tak usuzují, že homeopatie alespoň přímo neškodí. Chceme-li vysvětlit vliv homeopatie na člověka, musíme se proto podívat na její duchovní pozadí. Sledujeme-li ji z této strany, zjistíme velmi brzy a zřetelně, že je duchovní naukou, vyrůstající z okultních kořenů. Cílem snahy o její vědecké vysvětlení je pouze tuto skutečnost zastřít.
Okultní původ homeopatie
Zakladatelem metody je německý lékař Ch.F. Samuel Hahnemann (1755–1843), jehož postulátů se homeopaté dodnes drží. O Hahnemannově nejdůležitějším díle – Organonu racionální léčby – i dnes prohlašují, že "celé generace homeopatických lékařů od časů Hahnemanna až po současnost vycházejí z Organonu "(1).
Hahnemann opakovaně prohlašoval, že homeopatie je „božská“ metoda a označoval ji za „spásnou pravdu“ (1, str. 9). Napsal, že ten, kdo ji používá, „přímo navazuje na božství, na stvořitele světa“ (1, str. 10). Homeopatii mu prý zjevil samotný bůh, kterého nazýval „Velkým duchem, kterého uctívají všichni obyvatelé všech slunečních systémů“ (14, str. 11): „Bylo načase, aby moudrý a dobrotivý stvořitel a udržovatel člověka učinil přítrž těmto hanebnostem (míněna praxe klasické medicíny) u vyjevil léčitelské umění, které je opakem již zmíněného…. Byl nejvyšší čas, aby dobrotivý stvořitel dal objevit homeopatii,“ napsal dále (1, str. 49–50).
Ačkoliv se sám Hahnemann považoval za jediného v dějinách, kdo provedl skutečnou revizi dosavadní medicíny a při tom nalezl cestu k pravdě, homeopatický pedagog dr. Burnett při studiu Hahnemannova díla dokonce zapochyboval, zda je Hahnemannova teorie skutečně původní (16, str. 16). Vždyť zákon podobnosti znal již Hippokrates v 5. stol. př. n.l., nepatrnými dávkami léčiv léčil již Paracelsus v 16. stol. a teorie životní síly byla rozpracována již ve Rgvédách v 10. stol. př.n.l. Duchovní esenci dobývali z hmoty již středověcí alchymisté a o hmotném zajetí ducha spekulovali gnostici od antiky přes středověk až k metafyzikům minulého století.
Není tedy divu, že i mnohé jiné esoterní léčebné směry mají k homeopatii velice blízko. Jsou jimi zejména mesmerismus, Křesťanská věda a také Jungiánská psychoanalýza.
Homeopatie a příbuzné léčebné metody
A) Mesmerismus
Stejný, božský původ jako homeopatii připisuje Hahnemann i „mesmerismu“, metodě léčení pojmenované podle zakladatele F. A. Mesmera (1734–1815), o které napsal: „Tato léčivá síla…, je zázračným, nedocenitelným darem božím propůjčeným člověku. Mesmerismus dokáže dotykem i bez něj, ba dokonce i z určité vzdálenosti, pouze prostřednictvím silné vůle…, přenášet životní sílu zdravého jedince (obdařeného touto silou) na člověka jiného“ (1, str. 229). Sám Hahnemann mesmerismus doporučuje. Dosvědčuje, že patří do stejné oblasti léčení působením na „životní sílu“ jako homeopatie. Eppenich uvádí, že po Hahnemannovi zůstal písemný záznam, kde píše, že nejlepších výsledků léčby je možné dosáhnout kombinací homeopatie s živočišným magnetismem (17, str. 110).
Podstatou mesmerismu bylo tzv. magnetizování pacienta magnetizérem, který např. vkládáním rukou přenášel na nemocného svoji „uzdravující energii“. Podle Inglise a Westové „cílem Mesmerovy léčby bylo vyvolat u pacienta ztrátu ovládání mysli a těla (křeče, rozštěpení a katatonické stavy)“. Autoři v této praxi vidí podobnost v působení šamanů a strokerů (2, str. 169). Skotský chirurg J. Braid z mesmerismu vytvořil i dnes rozšířenou hypnózu. Tento hypnotický trans má podobné rysy změny mysli jako např. transcendentální meditace, hladina alfa u Silvovy metody a z ní vycházející Modrá alfa, či různé stavy tzv. terapie vizualizací nebo jogínská meditace. Zweig uvádí, že mesmerismus tím, že umožnil vznik hypnózy, dal základ vzniku Freudovy psychoanalýzy (18).
Obdivem k Mesmerovi se netají ani současný známý homeopat Rýc: "Mesmer, Kent… i Hahnemann byli velikány, kteří poodhalili závoj Isidin… " (19. str. 9)
B) Křesťanská věda
Není také bez zajímavosti příbuznost homeopatie a tzv. „Křesťanské vědy“, což je sekta, která klade velký důraz na uzdravování. Její zakladatelka M. Baker Eddy převzala pro své učení východiska, z nichž vychází i homeopatie. Napsala: „Homeopatie zduchovňuje léčivo takovým opakovaným ředěním, že se aktivní látka stává podobnější lidské mysli, než substance tzv. mysli, kterou nazýváme hmotou, a účinnost účinné látky se úměrně zvyšuje“ (11, str. 157). Tyto spekulace začala Bakerová rozvíjet, když byla pomocí mesmerismu uzdravena ze své dlouholeté neurastenie. Stalo se tak poté, co hodinář P.P. Quimby, ovlivněn hypnotickými pokusy mesmerického léčitele dr. Poyena, Bakerovou přesvědčil, že nemoc je jenom klamem smyslů, tedy pouhým bludem. Bakerová tuto teorii nábožensky rozvinula:
„Nemoc neléčí lidská mysl, ale boží mysl nebo vůle boha“ (2, str. 239). Ona sama homeopatii ve svém životě praktikovala. Její pojetí připomíná klasickou Kentiánskou homeopatii. Kent rovněž věřil, že při léčbě nemocí je možné vycházet ze stavu lidské mysli. Jeho repertorium obsahuje velkou kapitolu „Mind“ (mysl), zahrnující popis nejrůznějších stavů lidské mysli, podle nichž se má zvolit správné homeopatikum, které pak vyléčí i tělesné nemoci.
Tak jako Křesťanská věda nazývá nemoc klamem smyslů, podobně i významný indický homeopat Shankaran je přesvědčen, že „nemoc je vlastně bludem a chorobné projevy jsou bludné“ (20, s.32–34).
C) Jungiánská psychoanalýza
Za zakladatele psychoanalýzy se pokládá lékař českého původu Sigmund Freud. Ten byl na své stáži v Paříži zřetelně ovlivněn hypnózou, která se zde začala rozvíjet zásluhou Dr. Mesmera. Freud se naučil hypnotizovat své pacienty a údajně u nich vyvolat potlačené zážitky a sklony z jejich podvědomí. Pomocí výkladu snů a výpovědí hypnotizovaných poté volil psychoterapii. Mezi jeho žáky patřil i C. G. Jung, zanícený obdivovatel spiritismu, mystiky a alchymie. Jung byl ve svém životě aktivní i v oblasti náboženství. Za pomoci alchymie a řecké mytologie vytvořil teorii archetypu, jakéhosi bájného pravzoru, společného všem lidem na základě jejich historického i „předhistorického“ vývoje, uloženého v kolektivním nevědomí lidstva. Typickými archetypy jsou např. „Moudrý Stařec“, „Otec a Matka“, „Hrdina“, „Kejklíř“ a další, charakterizující člověka dle jeho psychických, duchovních a sociálně genetických vlastností a stadií jeho vývoje. Jung ve svých dílech nepovažoval Ježíše Krista za historickou osobu, ale pouze za bájnou postavu – archetyp.
Někteří homeopaté spatřují souvislost mezi homeopatií a jungiánskou psychoanalýzou. Americký psychoanalytik a homeopat Wittmond nazval homeopatické konstituční léky archetypy a sám Jung považoval homeopatii za pokračování alchymistické praxe (4, str. 124–125). Někteří homeopaté dnes používají psychoanalýzu k výkladu snů pacientů, což jim umožňuje přesnější volbu homeopatika i lepší pochopení jeho duchovního působení (21, str. 8–12). Podle mnohých homeopatů mají sny pacientů, kteří jsou léčeni homeopaticky, výrazně mystickou a psychoanalytickou povahu.
Jak je vidět, všechny tři spřízněné proudy mají dva společné jmenovatele: na jejich počátku stojí stejná osoba – dr. Mesmer, a stejné učení – duchovní původ nemoci. I Mesmer však má své předchůdce – náboženské heretiky, starověké gnostiky a hermetické filozofy.
Hahnemannovo učení je dodnes pro homeopaty dogmatem, téměř nedotknutelnou doktrínou. Jakákoliv kritika ze strany vědy je odmítána. Již v minulém století Kent nabádal homeopaty: „Mějme se na pozoru před zkušeností vědců. Hahnemann pro nás vytyčil zákony, které můžeme studovat a na nichž můžeme stavět… Je na čase uznat autoritu "(3, str. 12). "V homeopatii jsou platné samotné principy, a vše, co s nimi není v souladu, je třeba nechat stranou“ (3, str. 36).
I skuteční vědci, zabývající se homeopatií, sami ukazují na duchovní souvislosti homeopatie a na to, že při aplikaci homeopatie se lidé dostávají na půdu dalších okultních metod: „Pole se nám tak výrazně rozšiřuje o směry, které se dříve do našeho rámce nevešly: o psychoanalýzu, psychosomatickou medicínu, ale i o orientální směry typu ayurvédy nebo tradiční čínské medicíny. To pak velmi kontrastuje s bezuzdným redukcionismem západní medicíny“ (13, str. 64).
Duchovní ambice homeopatie
Z výše uvedených ukázek je zřejmé, že homeopatie není jen pouhou metodou léčby, ale uceleným filozofickým systémem s kultickými rysy. Známý český propagátor homeopatie Čehovský otevřeně píše: „Domnívám se, že právě religiózní podstata homeopatie je nejlepší zárukou toho, že se tato metoda bude dál šířit a zlepšovat život stále většího množství lidí“ (22). I představitelé současné homeopatické „vědy“ pak berou homeopatii jako „prostředek k poznání a pochopení lidského tvora v celé jeho celistvosti“ (12, str. 44).
Celou filozofii homeopatické léčby lze stručně shrnout takto: Nemoc má duchovní příčinu, spočívající v narušení duchovní „životní síly“, která za normálního stavu řídí chod organismu i psychiku každého člověka. Podání homeopatika pak toto narušení oné duchovní „životní síly“ odstraní a umožní tak této síle dále řídit tělesné, mentální i duchovní zdraví člověka a nastolí harmonii mezi člověkem, přírodou a kosmickými silami. Správně zvolené homeopatikum tímto způsobem odstraní „příčinu“ všech nemocí a utrpení člověka.
Již výše zmíněný Kent prohlásil: „Oblast, kterou zaujímá (duchovní původce nemoci -miasma-) je skutečně nesmírně široká, neboť sahá až k prvotní lidské chybě, k prvotnímu hříchu, první skutečné nemoci naší rasy (23, str. 25). Čehovský, který se Kentovu pojetí blíží z našich homeopatů snad nejvíce a který rovněž tuto teorii rozvíjí (22, str. 18), nabízí jako možnost očištění od miasmatu homeopatický lék (4, str. 130). Není se tedy co divit, že někteří homeopaté nazývají homeopatické uzdravení "spasením v malém“ a že Hahnemann homeopatii označil za "spásnou pravdu ".
Podobně jako některé módní spasitelské směry i homeopatie chápe jako součást „spásné pravdy“ také fyzické uzdravení. Nezůstává však jenom u něho. Nabízí, podobně jako ony směry, například i prosperitu. Proto např. Čehovský dále uvádí: „…můžeme na svých homeopatických pacientech pozorovat, jak posilují v průběhu léčby své sociální postavení, stávají se sebevědomými a respektovanými osobnostmi“ (24, str. 219). „Vrchol Zdraví představuje pravděpodobně někdo, kdo má nejen v dokonalém pořádku fyzické orgány, ale je také na vysokém stupni mentálního, psychického vývoje. A takovéhoto člověka je možno stvořit z původně nemocného právě homeopatickou metodou“ (4, str. 62).
Homeopatie také slibuje, podobně jako např. již zmíněné metody transcendentální meditace či jógy, uvedení do jakési harmonie a řádu s přírodou a kosmickými silami. Váňová proto uvažuje o možnosti využití homeopatie k „obnovení paměti lidstva na ztracený prapůvod s přírodou a silami vesmírného Řádu "(25). Také oxfordský homeopat Cartwright nahlíží na homeopatii jako na obnovu léčení přírodními prostředky a v homeopatii vidí stejné principy, jako má šamanismus. Píše: "Jak homeopatie, tak praktiky šamanů léčí nemoc ducha“ (26, str. 16–17).
I v praktické aplikaci se projevují duchovní ambice homeopatie. Odborná homeopatická literatura například často popisuje případy léčby těžkých nemocí (AIDS atd.), kdy sice člověka homeopatie nezachránila od smrti, ale umožnila mu zemřít ve smíření, vyrovnání se smrtí. Jindy dovedlo jediné podání homeopatika „udělat zázrak a vyhnat ducha“ z posedlého člověka poté, co z něho kněz opakovaně neúspěšně vymítal démona, a tak autor, homeopat z Bombaje, uzavírá: „Homeopatie skutečně dělá zázraky“(39).
Homeopaté si činí velké ambice i do budoucna. Rýc uvedl: „Cílem naší společnosti je… v neposlední řadě stát filozoficky v plné připravenosti na hranici mezi medicínou dneška a zítřka“(27) a Chappel, ředitel zahraničních aktivit prestižní London College of Classical Homeopathy, konstatuje: „Homeopatie je s širokým proudem dalších léčebných metod přichystána dostat se na přední pozice v medicíně“ (28, str. 75).
Souvislosti s jinými formami okultismu
Při popisu historie homeopatie se sami její příznivci obracejí na okultní směry minulosti, zejména pak na astrologii a alchymii a především na okultní část myšlenek jinak zajímavého myslitele šestnáctého století Paracelsa (4, str. 124). Astrologie v homeopatii sloužila k sestavení typologie, a alchymie rozpracovala postupy „zduchovňování hmoty“.
A) Homeopatie a astrologie
Astrologie sloužila v dávnověku zejména k doptávání se na Boží vůli a k sestavování horoskopů. Oběma účelům mělo sloužit momentální postavení oběžnic sluneční soustavy.
Homeopatickou typologii, podle níž se předepisují homeopatické konstituční léky, rozvinul na základě astrologické, horoskopické symboliky Leon Vannier (29, str. 45–48). Každý homeopat, který předepisuje konstituční léčbu, tak aplikuje astrologii. I představitel české lékařské homeopatie, která se snaží tvářit vědecky, přiznal: „Hahnemannova metoda v mnohém připomíná astrologii… Obě vědy mají ve své nedegradované a nezjednodušované podobě fantastické kouzlo mnohotvárnosti a individuality“ (14, str. 7–8).
Nejsou to však jen duchovní východiska či konstituční léčba, které spojují astrologii s homeopatií. I běžná homeopatická diagnostika a terapie často používá astrologické prvky. Mnohé látky používané homeopatií prokazatelně nevykazují (v pokusu) účinky jim homeopaty přisuzované a jejich používání vychází pouze z astrologických a alchymistických představ. Tak např. kovové zlato (Autum metalficum) je zcela nereaktivní a při jeho požití ústy se neprojeví žádné účinky. Přesto je důležitým lékem v homeopatii, např. u pacientů ambiciózních, se snahou být perfektní, první atd., u kterých tyto sklony, pokud nejsou korunovány úspěchem, vedou k úzkostem, beznaději a depresím až sebevražedným sklonům a také k hypertenzi.
Je to proto, že v astrologických a alchymistických představách je zlato symbolem pro Slunce, které je „první“ v celé sluneční soustavě. Esoterické představy o Slunci jsou pak v homeopatii promítány do účinků homeopatika Aurum metallicum a do jeho léčebného využití. Stejné je to i v mnoha dalších případech (například Oxid křemičitý – Silicea, ačkoli opět nemá žádné účinky, se používá při „sklonu ke střevním parazitózám, zhoršujících se při změnách Měsíce“ (30, str. 294)). Jouanny uvádí u homeopatika např. „zhoršení při novoluní a někdy při úplňku“ (42, str. 94).
Významný homeopat Norland zase přirovnává homeopatický preparát Merkurium (rtuť) k planetě Merkur: „Merkur i znamení, kterým vládne – Blíženců a Panny – jsou dobře známé z astrologie…. Reprezentují transformaci a přeměnu, princip života jako takového a jsou zosobněním a metaforou alchymistického zpracování rtuti. Je zajímavé, že prostředky používané v homeopatii jsou mercurius solubilis (rozpouštějící a rozpustný) a Mercurius vivus (žijící, živý)“ (31).
B) Homeopatie a alchymie
Alchymisté se snažili o hledání kamene mudrců (lapis filosoforum). Podstatou jejich činností však byla snaha o odhmotnění éterické esence z hmoty (tzv. páté esence, kvintesence). Tato substance se zušlechťovala a procházela několika stupni, než dospěla k „dokonalosti“. Alchymista se před svým pokusem nezřídka uváděl pomocí postů a dechových cvičení do tranzu. Paracelsus se již dvě stě let před Hahnemannem touto esencí snažil léčit na základě „zákona podobnosti“ nemoci. Ačkoliv Hahnemann Paracelsa považoval za blouznivce, sám mnohé jeho okultní představy přejal a i dnešní homeopaté jej považují za Paracelsova následovníka.
Kent pouze nahradil název „kvintesence“ pojmem „pralátka“ a ve svých přednáškách uvedl: "Když uvažujeme o prapodstatě, nacházíme se v království pralátky… Prasubstanci nelze měřit co do kvantity, je možno ji posuzovat pouze z hlediska kvality, pomocí stupňů dokonalosti. Na příkladu si osvětlíme význam tohoto rysu v přímém vztahu k homeopatii. Když jste podávali opakovaně Sulphur v potenci 55M a lék přestal účinkovat, stačí podat potenci CM a účinek se ihned objeví. Z toho je jasné, že jsme přestoupili určitou hranici a dosáhli jsme vyšší kvality… " (3. str. 65–68).
Homeopatie a náboženství
A) Homeopaté a křesťanství
Ačkoliv je biblické křesťanství v očích věřících jakémukoliv okultismu na hony vzdálené, zastánci okultních nauk to tak zdaleka nevidí. Boží jméno zneužívají spiritisté, jasnovidci, léčitelé a samotnou Bibli obvykle okultisté otevřeně nezpochybňují. Ani homeopaté zde nečiní výjimku.
Německý homeopat českého původu Dr. Batták například vidí homeopatické uzdravení ve 4. knize Mojžíšově 21,6–9, kde se mluví o bronzovém hadu, kterého dal Mojžíš učinit, aby při pohledu na něho byli uzdraveni ti, kdo byli na poušti uštknuti ohnivým hadem (32, str. 7). Dethlefsen zase považuje přijímání Večeře Páně za podání homeopatických koncentrací Kristovy krve a těla: "Od těch dob se Kristovo nemocné tělo a jeho prolitá krev podávaly a stále podávají ve vysokých homeopatických potenciacích, vázaných na chléb a víno, jakožto látkové nosiče v podobě hojivého léku "(10, str. 142).
Homeopaté však nezůstávají jen u „teologie“. Uvádějí i duchovní zážitky s viděním Krista. Journal of Homeopathy takto popisuje např. zkoušku podání homeopatického léku Anacardium Orientale na člověku: „Myslí, že jeho mysl je oddělena od těla. Má iluzi rozdvojení… Nejnázornějším symptomem je iluze, že na jedné straně je ďábel a na druhé straně anděl… mysl a tělo se (při tom) jeví odděleny. V tomto stavu osoba není při smyslech, není "v těle“… Je zde spojení s říší smrti a říši duchů…. Má iluzi, že vidí mrtvé… slyší hlasy… Představuje si, že vidí hrůzostrašné fantomy. Má iluze, že vidí démony. Má iluzi Krista na návštěvě kostelního hřbitova (33, str. 3–7). Čehovský uvádí následující kuriózní příklad homeopatika Lachesis: „Lachesis je had žijící na stromě… Pacient typu Lachesis často mívá iracionální pocit viny, aniž může přesně udat adekvátní příčinu, má vždy nějaký významný vztah k jablkům. To, co je obsaženo v lidském konstitučním typu Lachesis, existuje tedy i ve Starém zákoně a také v jedu hada, žijícího v Guyaně“ (4, str. 126).
Nejniternější „křesťanské“ vyznání můžeme nalézt u přírodního léčitele, bylinkáře a homeopata Lentricha: „A byl to právě Ježíš Kristus, kdo nám ukázal nejvyšší úroveň (i homeopatického zákona podobnosti), když smrtí překonal smrt“ (34, str. 20).
Musíme zde s politováním konstatovat, že homeopatie si našla své příznivce i v řadách církve. Bývá zmiňován fakt, že homeopatii používala Matka Tereza a že i někteří papežové se nechali homeopaticky léčit. Zakladatel homeopatie Hahnemann však Krista nenáviděl a před svou smrtí doslova řekl: „Konfucia… ,samotného brzy obejmu v říši šťastných duchů, jeho, dobrodince lidstva, který nám ukázal pravou cestu moudrosti již 650 let před tím blouznivcem (Kristem)“ (35, str. 78). Rovněž Hahnemannův životopisec se zmiňuje o jeho otevřené nenávisti k Ježíši Kristu.
B) Homeopaté a východní náboženství
Za zmínku zde stojí buddhismus. Definovat teorii buddhistické víry je téměř nemožné. Někteří buddhisté dokonce říkají, že jde čistě o praxi. Jejím cílem je překonání utrpení osvícením skrze meditaci. Buddha chápal odstranění utrpení jako odstranění klamu, tedy přesně to, co učí křesťanská věda. Kanadský homeopat Guenther snad proto uvedl, že „buddhistická meditace je v zásadě homeopatickým poznáváním skutečnosti“ (10, str. 122). Homeopatičtí lékaři Dalhlke a Palmié byli propagátory buddhismu v Evropě.
Homeopaté někdy spekulují i o použití homeopatik u nemocí s karmickou ochranou (40) či o vztahu karmy a homeopatie (41), čímž implicitně zastávají víru v reinkarnaci.
C) Gnostické kořeny homeopatie
Charakterizovat gnozi není snadné. Gnostikové obecně tvrdili, že člověk byl původně stejné podstaty jako Bůh. Svým pádem a následným vyhnáním z ráje však upadl do zajetí hmoty, která je v gnozi chápána jako hříšná a jejímž tvůrcem je nižší bůh – Demiurg, satan. Člověk svým pádem do hmoty získal její satanskou přirozenost.
Samotný člověk je v gnozi chápán jako duch, který žije v těle. Pokud si však člověk uvědomí převahu svého ducha nad hmotou svého těla, vymaní se z jejího zajetí a sjednotí se se svým duchovním Já, které tak znovu obdrží ztracenou boží přirozenost. Takto se duch dostává do „duchovního“, nadpřirozeného světa, který je našimi smysly nepoznatelný a který je daleko důležitější než svět materiální. Sami homeopaté uvádějí možnost, že „byl sám Hahnemann silně ovlivněn gnostickou tradicí“ (4, str. 61) a že gnoze je jednou z filozofických poloh homeopatie (24, str. 21).
Je to logické, protože hlavní principy homeopatie z gnoze přímo vycházejí. Duchovní příčina nemoci (narušení Dynamis), dobývání duchovní esence z hmoty a její zušlechťování dynamizací a potenciací, únik z hmotného světa do duchovního působení (infinitezimální dávky), to vše je aplikace gnostických představ.
Gnostický pohled na homeopatii vyjádřil známý a našimi homeopaty uznávaný německý psychoterapeut a homeopat Dethlefsen: „Vyhnání z ráje anebo z vědomí jednoty je pádem… do hmoty… jen materiální svět je hříšný. Tak byla míněna poznámka o jedovatosti celé přírody, když jsme hovořili o přípravě homeopatických prostředků… Na hmotě lpěl odjakživa přídomek něčeho zlého, temného, satanského“ (10, str. 138).
Gnostickou víru ve stejnou podstatu Boha i člověka někteří homeopaté rozšířili na rostliny, zvířata a neživou přírodu. Kent říká: „Ale ten, kdo uvažuje racionálně, existenci Boha připustí, připustí, že je hmotný, že je tvořen nějakou substancí… pralátka je nadána tvůrčí inteligencí, tzn. že je schopna poučeně řídit a formovat bytí celého organismu, zvířete, rostliny či nerostu… Má onu vitální sílu pouze člověk?… Nemají ji také zvířata a nerosty?“ (3, str. 63–64). Tato „pralátka“ zde jasně nahrazuje Ježíše, o němž Bible říká, že je to On, kdo vše nese svým slovem (Žd 1,3). Tak je zde popírán pravý Bůh Otec i jeho Syn – Ježíš Kristus – a v tomto systému se na Boží místo dostává „pralátka“, „prasubstance“.
Gnostikové rovněž věřili ve dva zcela odlišné světy, svět duchovní a svět materiální, přičemž svět duchovní (neviditelný) je světu hmotnému (viditelnému) nadřazený. Každý hmotný projev, zde např. nemoc, měl ve své podstatě duchovní příčinu: „Známe dva světy – svět příčin a svět důsledků. V tom druhém, hmotném, nám k vnímání slouží oči, prsty, nos, ucho, jde o svět výsledků. Svět příčin je neviditelný, nepoznatelný pěti smysly… Homeopatie existuje jako zákon, její příčiny pocházejí ze světa příčin. Kdyby neexistovala ve světě příčin, nemohla by existovat ani ve světě důsledků“ (3, str. 69).
Některé gnostické proudy proto považovaly za původce nemoci zlé duchovní bytosti (archotony). Jejich praxí bylo těmto „mocnostem“ vyhrožovat a prohlašovat do duchovního světa jejich odsouzení. Tuto praxi odsuzuje např. Judova a Petrova epištola.
I v raně křesťanské herezi si gnoze hledala své místo. Díky totálnímu zduchovnění člověka (duch, který pouze dočasně žije v těle) bylo gnostikům zatěžko přijmout, že by oběť Kristova těla byla pro vykoupení člověka dostatečná. Začali proto spekulovat o tom, že Kristus měl pouze zdánlivé, tzv. duchovní, astrální tělo. Gnostické spekulace ohledně Kristovy oběti nejsou cizí ani dnešním homeopatům: „Narodil se do chudoby ve stáji, stýkal se s celníky a nevěstkami, trpěl bezprávím, byl trýzněn a usmrcen, byl seslán dolů do pekel. Teprve když člověk sestoupí do nejhlubší tmy, stane se zralým pro vlastní vzestup… Dokud člověk vlastní materiální tělo, je vázán k polaritě (polarita je zde chápána jako hříšná hmota) (10, str. l38–142). Povšimněme si, že Ježíš, kterého nabízí Dethlefsen, netriumfuje na kříži, nýbrž v pekle. M. Baker Eddy to vyjádřila mnohem srozumitelněji: "Materiální krev Ježíše prolitá na zlořečeném dřevě nebyla pro očištění hříchu o nic účinnější, než když proudila v jeho žilách“ (11, str. 330).
Praktické důsledky používání homeopatie
Většina odborné homeopatické literatury hovoří o změnách psychiky, které jsou mnohdy provázeny různými mystickými prožitky u některých osob, léčených homeopaticky. Velmi často se např. popisují sny mytologického charakteru u lidí po podání homeopatika, či třeba zvýšená citlivost k tzv. geopatogenním zónám (6). Dle homeopatické literatury sny často provázejí homeopatickou léčbu již od jejího počátku. Při prvním podání léku prý někdy i osoby, kterým se nikdy sny nezdály, mají sny výrazně mytologického charakteru: „V prvních fázích… bývají například sny, v nichž důležitou roli hraje stojatá voda, která postupem času začíná proudit, mění se v povodeň, odnáší a ničí staré a zchátralé budovy, symbolizující staré ego, v němž jsou konzervovány chorobné symptomy. "Autor zde vidí analogii k alchymistickému "rozpouštění – dilutio“. Obsahem snu bývají alchymistické a psychoanalytické symboly jako: „…král, tři bohyně, Eroboroshad, požírající vlastní ocas, tříhlavý had, draci, podzemní prameny, podzemní labyrinty…“ (4, str. 128–129)
To, že si homeopatie činí nárok na člověka, a to jak na pacienta, tak na jeho homeopatického lékaře, lze vidět i na dnešních homeopatických kurzech pro odborníky, pořádaných zkušenými a „zasvěcenými“ homeopaty. Předsedkyně homeopatické společnosti Dc Krejčová píše v časopise pro lékaře o homeopatickém kurzu toto: „… Tam se pro nás mohl odehrát i objevný "mužský a ženský program“, nebo rituál úplňkové noci. Proměna myšlení je to hlavní, co si mohl začínající homeopat přinést z delšího setkání. Dá se to přirovnat k „zasvěcení“, k „přijímání do řádu“. Nezáleží na tom, jak nazveme souznění s homeopatií, s lékem, s pacientem…. " (7, str. 27).
Podobně to vyjádřil Kent, který o homeopatii napsal: „Když k ní (míněn lékař k homeopatii) nevzplane opravdovým citem, zůstane pro něj věcí pouhé paměti a povrchní vzdělanosti. Jak se ji učí milovat a homeopatie se stává jeho jedinou vášní,…dokáže dojít až na nejvyšší stupeň“ (3, str. 59).
Snad nejmarkantněji tuto až poněkud „extrémní závislost“, známou u počítačových gamblerů, vyjádřil doc. Mužík: „…všechny nás dohromady pojí pevné pouto vznešené homeopatie. Homeopatie, která se stala doslova "drogou“ pro každého, kdo se s ní alespoň trochu důvěrněji seznámil. Při hlubším pronikání do jejích tajů se nás přece stále více a více zmocňuje, až se na ní stáváme doslova „závislými“(36). Také profesor Raynaud, homeopat a děkan Farmaceutické fakulty v Lyonu, o homeopatii uvádí: „Jakmile do ní vniknete, zpravidla jí zůstáváte věrni. Možná i proto tolik lékařů ve Francii doslova propadlo homeopatii“ (37, str. 20–21).
Zdá se, jako by zde byl člověk ovládán jakousi nehmotnou homeopatickou duchovní silou, která jej činí závislým. Zahraniční lektor homeopatických kurzů přímo říká: „… léčitel (míněn homeopat) nikdy nepřichází sám. S vašimi dobrými úmysly a činy se zároveň projeví i další duchovní nebo jiné síly“ (28 str. 93).
Je třeba ještě se krátce zastavit u homeopaty velmi často uváděného argumentu, že homeopatie je bezrizikovou terapií, kterou nelze pacienta poškodit. Samotná homeopatická literatura však uvádí opak. Homeopatie se může neblaze projevit jak na psychickém, tak fyzickém zdraví. Současná předsedkyně homeopatické společnosti k tomu říká: „Správně vybraný lék, ale potažmo i náhodně trefený, může mít dalekosáhlé účinky v životě pacienta, dokáže vyplavit zasuté emoce…, proto je nezodpovědné tuto skutečnost neuznat a neupozornit na ni pacienta… Obecně varujeme pacienty před nekoordinovaným pojídáním homeopatik… předčasná je pak radost z odstranění lupů, když jejich potlačení vyvolá pneumonii“ (38, str. 17– 18).
Homeopatický časopis dokonce uvádí i možnost „zhoršení až k exitu (smrti)“ (9, str. 9) po užití „nesprávného“ homeopatika. Jako další z možných důsledků „špatné volby“ homeopatické léčby je např. uvedeno:
- změny menstruačního cyklu (k horšímu)
- poruchy spánku trvající déle než týden
- zhoršení duševních a povahových symptomů… "(9, str. 11)
Také ve vědecké literatuře jsou popisovány případy poškození zdraví po aplikaci homeopatik a i mezinárodní WHO centrum pro sledování nežádoucích účinků ve švédské Uppsalle má zaznamenány případy poškození zdraví, někdy i velice vážných, po homeopatikách nízkých ředění. Přitom je nutno říci, že nežádoucí účinky se u homeopatik, na rozdíl od léčiv klasických, běžně nesledují a velkou pozornost jim nevěnuje ani zmíněné WHO centrum. Proto lze předpokládat, že tyto zprávy jsou jen zlomkem skutečných škod.
Biblický postoj
Jestliže jsme se až dosud zabývali převážně duchovními východisky a souvislostmi, jak je charakterizují sami homeopaté, chtěli bychom nyní ve stručnosti připojit několik bodů k zamyšlení nad jejich učením.
1) Byl to Bůh, kdo dal objevit homeopatii?
Již Hahnemannem zdůrazňovaný „božský“ zrod této metody a jím opakovaná tvrzení o homeopatii jako „spásné pravdě“ je třeba dát do souvislosti s jeho duchovní a náboženskou orientací. Přitom nadpřirozený původ homeopatie je jejím základem a bez tohoto „božského zjevení“ by prý tato metoda vůbec nemohla vzniknout. To je také důvod, proč o tomto aspektu píšeme, jinak totiž samotný fakt, že je někdo spiritista či jinak se zabývá protibožskými činnostmi, nedokazuje falešnost jeho objevů. Že bez nadpřirozeného „zjevení“ by homeopatie údajně nevznikla, zdůrazňuje nejen sám Hahnemann, ale i význační badatelé v homeopatii: „Právě poznání Prozřetelnosti učinilo z Hahnemanna muže a Boží Prozřetelnost jej dovedla nakonec k pochopení řádu“ (3, str. 79).
Hahnemann nenáviděl Ježíše Krista jakožto blouznivce. Za pravého spasitele považoval Konfucia (5, str.16l). Podle svědectví Bible tedy nemohl mít s pravým Bohem, Hospodinem, žádný vztah a nemohl k němu přijít. Ježíš v evangeliu praví: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). Naopak byl-li Hahnemann v kontaktu s nadpřirozeným světem, s „duchovnem“, jak o tom opakovaně svědčí on sám i jeho žáci, nebyl to Duch svatý, kdo mu tyto principy „zjevil“ viz (2K 4,4). Protože Hahnemann sám aktivně využíval spiritistického magnetismu (5, str. 169), dá se předpokládat, že skutečně vstupoval do kontaktu s duchy. Bible však o těchto věcech mluví zcela jasně a nekompromisně viz (5M 18,9–22). Ani Hahnemann díky podobným metodám a „zjevením“ nemohl přijít k ničemu dobrému a prospěšnému – viz (Mt 7,17–18).
2) Je člověk duch žijící v těle?
Celá homeopatie pracuje na duchovní bázi. Zákony dynamizace a potenciace léčiva, nekonečně malých dávek a zřeďování, na nichž homeopatie stojí, jsou chápány jako „odhmotnění“ duchovní podstaty látky, která je v hmotné formě uvězněna. Takto uvolněná, osvobozená „duchovní esence“ látky má být vlastním nositelem účinku homeopatika. Všechny tyto homeopatické zákony vycházejí z alchymie a gnoze a jsou také základem pro homeopatické chápání člověka či např. pro výběr homeopatika a jeho potence při terapii.
Také člověk je zde logicky chápán jako duch žijící v těle: „Je to vitální energie, či vládce ducha… osádka lidské duše i těla, která je nehmotná“ (3, str. 15). Bible však učí, že člověk je nedělitelnou bytostí ducha, duše a těla (1 Tes. 5,23). Když se Ježíš zjevil svým učedníkům a dveře byly zavřené, ani On nebyl duchem: „Což má duch tělo a kosti?“ (L 24,39)
O gnozi, která je pro toto učení základem, se v Písmu mluví jako o lživém poznání (1Tm 6,20).
3) Je přirozený člověk řízen božskou silou?
Homeopatická teorie, že každého člověka (v jeho přirozeném stavu) řídí dokonalá, „božská“ síla, zodpovědná jak za jeho fyzický organismus, tak i psychiku, je v příkrém rozporu s Písmem.
„Není totiž rozdílu: Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Ř 3,22) „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (J 3,3 a 6)
Člověka v přirozeném stavu může ovládat síla, o které Písmo říká, že ovládá věk tmy (Ef 6,12). Tato síla však božská rozhodně není.
4) Mluví Písmo o síle ovládající svět?
V důsledku odstranění duchovní příčiny nemoci – poruchy „životní síly“ – pomocí homeopatika se pak člověk a jeho tělo i mysl má, dle homeopatových záměrů, dostat opět pod původní vládu této „božské“ síly. Je tedy smyslem homeopatie návrat do původního duchovního stavu přirozeného člověka, pod vliv „prasubstance“, „prasíly“ ovládající tento svět. I Bible mluví o síle ovládající tento svět. Její náhled je však diametrálně odlišný: „I vy jste byli mrtví pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.“ (Ef 2,1)
5) Uzdravení lidského ducha homeopatií?
Cílem podání homeopatika je odstranění „duchovní“ příčiny nemoci, to platí naprosto stejně dnes jako v dobách Hahnemannových, bez ohledu na zaměření homeopata či na typ jeho vzdělání. Toto uzdravení na rovině duchovní je v homeopatii primární a tělesné uzdravení je teprve jeho důsledkem. Naproti tomu klasická medicína se snaží o odstranění tělesných, případně duševních nemocí a o obnovení tělesných, ev. duševních funkcí, tedy působí na rovině materiální nebo psychické (duševní).
Zde je naprostý protiklad homeopatie ke křesťanství zcela zřejmý – místo Kristovy prolité krve zajistí duchovní nápravu duchovní síla homeopatika či duchovní síly stojící za léčitelem (28, str. 93).
Je vhodné podotknout, že i mnohé další metody tzv. „holistické“, „celostní“ léčby jsou zaměřeny na lidského ducha – na odstranění údajné duchovní příčiny nemoci a vycházejí ze stejných gnostických představ.
6) Je užívání homeopatie bez duchovních rizik?
Praktické projevy aplikace homeopatik vedou u některých osob k různým konkrétním duchovním projevům, směřujícím často k zjevně protibiblickým představám a učením. Tyto projevy, uváděné i v zahraniční odborné homeopatické literatuře, někdy nastávají při používání či aplikování homeopatie bez ohledu na to, zda dotyčná osoba si je vědoma okultního pozadí homeopatie, nebo zda je jí toto pozadí skryto. Patří sem např. mytologické sny a představy, změny psychiky a rysů osobnosti, různé představy o Bohu neslučitelné s Biblí a další.
Není také nijak překvapující skutečnost, že při aplikaci homeopatie se lidé často otvírají dalším metodám, vycházejícím z astrologie a z protibiblických učení o vztahu člověka a makrokosmu, jako je např. ayurvéda. Do této oblasti patří také navození jakési harmonie člověka s kosmickými silami, ke kterému má dojít v důsledku použití homeopatika.
Homeopaté a osoby, praktikující důsledně tuto metodu, sami také velmi často dosvědčují, že homeopatie vede člověka ke stále většímu a hlubšímu „zasvěcování se“ této metodě a k přesvědčení, že homeopatické zákony a Hahnemannův Organon racionální léčby jsou měřítkem pravdy. „Trvalé studium Organonu přináší hlubší a hlubší pochopení, protože v něm je pravda“ (3, str. 79). Změněný pohled na svět a představy o něm pak jsou jasně rozpoznatelné i v pracích těch homeopatů, kteří nevidí nárok homeopatie takto vyhroceně. Ježíšův nárok „Já jsem ta cesta, pravda i život“ (J 14,6) i zde platí pro všechny, kdo ho chtějí dobrovolně a věrně následovat. I zde je vidět, jaký nárok si na člověka homeopatie činí.
7) Smrt těla, nebo ducha?
Motiv Kristovy zástupné smrti bývá některými homeopaty využíván. Je známo, že stoupenci „křesťanské gnoze“, které se tito homeopaté dovolávají při svých spekulacích o Kristově vykupitelském díle, čerpají z řecké mytologie. Např. Demeter, boží dcera, je se svolením Dia unesena knížetem podsvětí Hádem. Zeus poté Háda přemáhá a vysvobozuje Demeter. Takto do podsvětí sestupují i jiní bájní hrdinové, aby v říši smrti bojovali s příšerami – např. Héraklés a Théseus, kteří bývají přirovnáváni ke Kristu. Tyto příběhy se pak staly základem pro starořecké chápání a oslavu vzkříšení.
Inspirace těmito mýty ve spojení s teorií, že člověk je ve své přirozenosti duch, nutně přesunuje i Kristovu oběť na rovinu ducha a tím popírá spasitelnou moc kříže (oběti těla). Pokud by byl totiž člověk duch, Slovo by se nemuselo stát tělem srv. (Žd 2,14). Ježíšova tělesná smrt a jeho krev, prolitá na Golgotě, nemá podle těchto učení moc očistit člověka od hříchu. Proto prý trpěl Ježíš duchovně, v pekle, kde bojoval s ďáblem a jeho anděly, a to po své tělesné smrti. Tento proces přirovnává alchymistická symbolika k individualizaci a vzestupu, podobně jako homeopat Dethlefsen.
Naproti tomu Bible říká, že Ježíš na kříži těsně před svojí smrtí řekl jasně: „Dokonáno jest“ (J 19, 30), a když umíral, zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lk 23,46). Zločinci, ukřižovanému vedle sebe, řekl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23,43). Žádný z těchto výroků by nemohl pronést, kdyby po své tělesné smrti na golgotském kříži musel ještě trpět v pekle. Bible mnohokrát s velikým důrazem opakuje skutečnost, že Ježíšova tělesná oběť – oběť těla a krve – na kříži přinesla spasení.
„… jednou provždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení.“ (Žd 9, 12)
„Smíření přinesla jeho krev na kříži.“ (Kol 1,20)
„Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.“ (Ef 2.13 a 16)
„On na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ ( l.Pt 2,24)
Tato teorie navíc popírá i Kristovo Božství, neboť On – Bůh – jediný je nesmrtelný, má život sám v sobě a je světlem, které tma nepohltila. Domníváme se, že zmíněný rozbor by pro křesťana mohl být dostatečným varováním před homeopatií nebo ho vést k vlastnímu hledání pravdy o této metodě před Bohem. Pokud by někdo neměl jistotu, zda uvedené citace nejsou vytrženy z kontextu či jinak zkresleny, doporučujeme mu, aby se sám přesvědčil v této literatuře o zmíněných duchovních souvislostech. Podotýkáme, že citována je literatura jak školy angloamerické, otevřeně se hlásící k náboženským kořenům, tak školy francouzské, snažící se působit odborně, „materialisticky“ a vědecky.
Závěr
Závěrem bychom ještě připomněli, jak se k okultismu postavili nově obrácení křesťané v Efezu: „Nemálo pak těch, kteří se zabývají magií, přinesli své knihy a přede všemi je spálili. Jejich cena se odhadovala na padesát tisíc stříbrných. A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho Slovo.“ (Sk 19,19)
Že se i v případě homeopatie jedná o magii, plyne z jejích duchovních východisek i praxe. Uznává to i vedoucí zahraničních lektorů, zapojený do současného homeopatického vzdělávání lékařů, známý homeopat Dr. Cousset, který vyzývá české homeopaty: „Pokračujte ve své práci tvůrčí homeopatické magie.“(15)
Citovaná literatura
1. Hahnemann S., Organon racionální léčby, Alternativa Praha 1993 2.
Inglis B. West R., Průvodce alternativní medicinou, Zemědělské
nakladatelství Brázda, Praha 1992 3. Kent J.T, Přednášky
o homeopatické léčbě, Alternativa Praha 1994 4. Čehovský J., Víc
než léčba – Homeopatie, Alternativa, Praha 1994 5. Heide M., Bludné
cesty ke zdraví Jupos, Ostrava 1992 6. Rosivalová V, Homeopatie – Jak
se můžeme sami léčit, Kamila, Bratislava 1992 7. Krejčová G., Letní
škola klasické homeopatie, Medica revue č.2. 1994, str.27 8. Kunze H.,
Homeopatie, Bibel Gemmeinde, Waldbronn 2,1985 9. Folia homeopathica, č. 1,
1993
10. Dethlelsen T., Osud jako šance, Svoboda, Brno 1992
11. Baker-Eddy M., Science and Healt with Key to the Scriptures, The First
Church of Christ, Scientist. Boston, Massachusetts USA 1934
12. Cousset F, Folia Homeopatica Bohemica, č. 2,1994
13. Moulin A.M., citace dle: Pottevin B., Folia Homeopatica Bohemica,
6.2,1994
14. Rýc M., Boehm S., Úvod do homeopatie, Vodnář, Praha 1991
15. Cousset F, Projev na slavnostním předávání Mezinárodních
diplomů homeopatické terapie, hotel Atrium, Praha, 23. října 1993
16. Blackeiová G., Homoeopathie, královská léčba, Allernativa, Praha
1992
17. Eppenich H., British Homeopatic Journal, April 95, Vol 84
18. Zweig S., Léčení duchem, Odeon, Praha 1981
19. Rýc M., Regenerace č.4, IV roč., 1996
20. Čehovský J., Naše recenze Rajan Shankaran: Duch homeopatie,
Homeopatie 11,1996
21. Whitmont E., Využití snů při homeopatickém předepsání a
provingu, Homeopatie 11, 1996
22. Cehovský J., Regenerace č.5, IV roč.,1996
23. Jouanny J., Crapanne J. B., Dancer J. L., Masson J. L., Homeopatická
terapie, díl 2., Vodnář, Praha 1993
24. Čehovský J., Regenerace C.2, IV roč., 1996
25. Váňová H., Kam až sahá homeopatie, Folia Homeopatica Bohemica
č.3–4,1995
26. Carlwright S., 0 povaze homeopatie, Homeopatie 6.11,1996
27. Rýc M., Dopis přátelům společnosti Rhodon, 1992
28. Chappel P., Homeopatická samoléčba, Atternativa Praha 1995
29. Cousset F., Od miasmatu k citlivému typu, 1.díl, Folia
Homeopatica Bohemica č.2,1994
30. Jouanny J., Maleria Medica Homeopathica. Vodnář, Praha 1992
31. Norland M., Několik úvah o Merkuriu, Homeopatie č. 8,1995
32. Barlák J., Folia Homeopathica Bohemica C.l,1991
33. Williams J., Heaven and Hell, Journal of Homoeopathy, No.l, Vol.2,1994
34. Zentrich J. A., Homeopatie a energoinformatika, Regenerace č.4, IV
roč.,1996
35. Pfeifer S., Gesundheit um jeden Preis, Basel 1980
36. Mužík M., Úvodní slovo, Folia Homeopathica Bohemica 6.1, 1996
37. Maraulasová E., Budoucnost bude patřit rozumné medicíně. Časopis
českých lékárníků č.l2,1996
38. Krejčová G., Když se řekne homeopatie, není to vždy homeopatie,
Medica revue 6.1,1994
39. Kamat G., Posedlá žena vyléčena, Homeopathic links, č.l, 1995
40. Engebretsen R., Od zvířete k lidské bytosti, Homeopathic
links, č.2,1995
41. Škodová Z. Homeopatie na Internetu, Homeopatie č.9,1996
42. Jouanny J., Materia Medica Homeopathica, Základní poznámky I. díl,
Vodnář Praha 1993
Vladimír Bíba, Aleš Franc