Odkaz Jana Žižky z Trocnova a jeho vojenský řád
Jan Žižka je právem mnohými označován jako největší český vojevůdce v historii našeho národa a zároveň následovník Mistra Jana Husa. Jeho osoba bývá rovněž horlivě diskutována a zejména dnes, díky převládajícímu vlivu katolických historiků, je snaha vykreslit ho jako původem loupeživého rytíře. Komunisté v něm naopak viděli ideál komunistického revolucionáře. Snahy o účelové využití osobnosti Jana Žižky z Trocnova nejsou tedy v historii ojedinělé a bez studia historických pramenů není snadné rekonstruovat, bez patosu či účelového zkreslení, jeho ideologicky nezatížený profil.
Co je nezpochybnitelné, že Žižka bránil český národ před germánským, římskokatolickým vlivem, a křižácká vojska mnohdy prchala, jen když zjistila, že se jim postavil poloslepý a nakonec slepý vojevůdce a když uslyšela proslulý táborský chorál. Vojska pod jeho vedením zřejmě neprohrála jedinou bitvu a byla schopna rozprášit i několikanásobnou přesilu. Žižka dokázal využít terén, který mu popisovali husitští hejtmani, a ač sám byl již slepý, vedl svá vojska k vítězství. Zatímco nepřátelé popisovali tuto až nadpřirozenou schopnost zvítězit nad většinou zlému duchu, husité byli přesvědčeni, že za ně bojuje Bůh. Často se proto modlili a přijímali Večeři Páně. Část bojů však nebyla vedena jen vůči křižákům, ale i vůči Čechům, kteří se často přikláněli na stranu Říma, což bylo asi nejbolestivější.
Kladně Jana Žižku vykresluje například Vavřinec z Březové ve své kronice a Staré letopisy české jej nazývají věrným Božím sluhou. Římskokatoličtí historikové zase vidí v Janu Žižkovi krvelačného dravce, který zabránil návratu Čech z herezí husitství do lůna římskokatolického vlivu. Žižka ovšem nebyl radikálem. Často odporoval táborským radikálním chiliastům, dokonce uznával ornáty a svátost oltářní. Stavěl se i proti kompromisním stanoviskům pražských utrakvistů. Jeho dopisy jsou prostoupeny biblickou mluvou a odrážejí hlubokou víru, jakkoliv k ní z dnešního pohledu můžeme mít výhrady.
V každém případě je Žižkova životní pouť ukázkou toho, jak se Čechy střetávaly s germánským vlivem skrze Řím v době vlády tehdejšího císaře Zikmunda a že bylo možné zvítězit. Tento vliv můžeme sledovat již od Cyrila s Metodějem, přes legendu proněmeckého krále Václava řečeného svatý; později v době vlády Habsburků, zejména v době po Bílé hoře. Po krátké době svobody se germánský vliv opět projevil v podobě komunismu, jehož idea vyšla z pera německých myslitelů Karla Marxe a Bedřicha Engelse a byla dovršena inovacemi německého agenta Vladimíra Iljiče Uljanova, zvaného Lenin. Ten byl odeslán do Ruska, stojícího v té době proti Německu. Germánský vliv krátce kulminoval skrze Adolfa Hitlera a německá snaha o dominanci se opět projevuje zejména skrze uspořádání Evropské Unie, jejíž mluvčí se dnes stala německá kancléřka Angela Merkelová. Při retrospektivním pohledu na historii, jak pravil jeden publicista, „Německo se opět stává nebezpečné“.
Ovšem od doby Jana Žižky, zejména v době po Bílé hoře, se již prakticky neobjevil vojevůdce, který by byl schopen tak úspěšně hájit národní identitu a po celý svůj život odrážet vojska prakticky z celé Evropy, které pojila společná nenávist vůči „rebelujícím“ Čechům. Od dob husitského hnutí a Jednoty bratrské již také není identita českého národa spojována s evangeliem a poslušností Božího zákona. Národ, který zavrhl své křesťanské kořeny, a neopírá se o Boží zákon, zpravidla není schopen ustát boj proti většině a je odsouzen minimálně k ideové asimilaci.
Není cílem tohoto krátkého článku pouštět se do popisu ani podrobné exegeze historie. Přesto nejlepším dokumentem, který poukazuje na podstatu vojenské obrany Čech proti tehdejšímu germánskému vlivu, je Žižkův vojenský řád, který odráží ducha dané doby. Je možné si povšimnout, jak tvrdě bylo postihováno rabování a spontánní obrazoborectví, násilí na obyvatelstvu, sexuální nečistota, karban apod. Nebylo dovoleno obohacovat se kořistí a vyžadovala se naopak osobní zbožnost a modlitby. Při této četbě je nutné si ale uvědomit, že něco jako odluka „státu a církve“ tehdy v podstatě neexistovalo, a proto je Žižkovo vojsko nutno nahlížet jako národní obranu. Naznačuje to i skutečnost, že král Zikmund sliboval Žižkovi správu království skrze vedení svého vojska a toužil, aby tak Žižka přispěl k jeho uznání za krále. Žižka totiž býval dvořanem jeho bratra Václava a Zikmund soudil, že Žižka tak bude poplatný jeho cílům. Samozřejmě za tučnou odměnu. V tom se ovšem krutě přepočítal. Žižkovi se některými historiky připisuje i táborský chorál „Ktož jsú Boží bojovníci“.
Existuje nějaké ponaučení pro dnešek? Jedině návrat k Bohu by mohl ochránit český národ v době, kdy jím opět mnozí (dokonce i Češi) pohrdají, preferují nadnárodní a internacionální zájmy a koketují nejen s historicky odnárodňujícím římským katolicismem (v němž mnozí bláhově hledají posílení národní identity), ale i se synkretismem, posilovaným současným papežem. Z pohledu dnešního křesťanství resp. církve je ovšem nutné si uvědomit, že náš boj není veden proti tělu a krvi, je povahy duchovní a naše pravá vlast je v nebesích.