Křesťan a pacifismus
Vzpomínám na diskuse z devadesátých let mezi letničními a charismatky. Klasičtí letniční tehdy nezřídka hlásali v podstatě pacifismus a volili náhradní vojenskou službu, zatímco charismatici obvykle vojenskou službu hájili. Podotýkám, že dělicí čára nebyla tak zřejmá, ale určité kontury zde v tomto směru byly.
Co tedy znamená být pacifistou? Pacifismus zjednodušeně považuje jakékoliv ozbrojené vystoupení za neslučitelné s duchem evangelia. Pacifisté odmítají nosit na vojně zbraň a například někteří Svědkové Jehovovi dokonce brání svým dětem hrát si s její napodobeninou.
Další jsou ale pacifisty jenom napůl (semi-pacifisty). Uznávají sice armádu i policii včetně potřeby ozbrojeného čelení agresi. Odmítají ale, že by se podobné věci měl účastnit křesťan. V podstatě tím říkají, že tu „špinavou práci“ za ně musí vykonat nevěřící. Respektují sice, že například stát a vlast je třeba bránit se zbraní v ruce a klidně zavolají policistu na zloděje nebo na agresora, ale ochránit je takto musí jen nevěřící policista nebo voják. V případě křesťana by se prý jednalo o hřích. Ať si tedy „hřeší“ pro naše dobro nevěřící. Jedná se samozřejmě o schizofrenní postoj, kdy na jedné straně tito lidé vidí armádu i policii jako instituce od Boha, ale na druhé straně vykonávání povolání v těchto institucích křesťanem se zbraní chápou jako hřích.
Já osobně, pokud mohu, se zbrani raději vyhnu a na člověka bych asi vystřelit nedokázal. Stejně jako bych stěží mohl být řezníkem, chirurgem nebo hrobařem, i když jde ve všech případech a potřebná a úctyhodná povolání. Ne každému je to však dáno.
Pro křesťana je ale podstatné, co k tomu říká Písmo. Uvedu zde celkem čtyři důvody, proč si myslím, že pacifismus není biblický.
1. Starý Zákon zakazuje vraždu, nikoliv zabití (viz Desatero). Ve SZ je známa jak válka z popudu Hospodina, tak hrdelní trest pro hříšníka, který má být vykonán celou pospolitostí (Lv 20,27; Dt 22,21). I když nežijeme ve Starém Zákoně a díky Kristově smírčí oběti se dnes hrdelní tresty v církvi nesmí praktikovat (naštěstí pro některé z nás!), stát nese meč k trestání (Ŕ 13,4) a apoštol sám se nezdráhal podstoupit trest smrti, pokud by ho byl po zásluze hoden (Sk 25,11).
2. Křesťan je přirovnán k vojákovi, který je vyzbrojen mečem (Ef 6,17). I když se jedná o duchovní obraz, v Bibli se nevyskytují záporné obrazy, kterými by pisatel ospravedlňoval správnou věc. Tedy, stejně jako voják bojuje mečem fyzicky (což je zjevně správné), má křesťan bojovat Božím slovem duchovně (což je stejně tak správné).
3. V Novém Zákoně se opakovaně setkáváme s vojáky, kteří se stali křesťany. Například setník viděl poslušnost Kristovu slovu jako poslušnost vojáků rozkazu velitele, což Ježíš označil za velkou víru (Mt 8,8–10).
4. Když Jan Křtitel volal k pokání, nevedl vojáky, aby vystoupili z armády. Naopak vedl je, aby svoji profesi konali řádně. Aby nezneužívali svého postavení, nečinili násilí, nikoho nevydírali a spokojili se se svým žoldem (L 3,14). Pokud by být vojákem pro křesťana znamenalo žít v hříchu, apoštol by nikdy toto povolání opakovaně nepoužil za příklad k následování Krista a nežádal by nás být řádným vojákem Ježíše Krista (1 K 9,7 a 1 Tm 2,3).
Závěrem bych rád podotkl, že pokud je nějaká věc hříchem, je hříchem jak pro věřícího, tak pro nevěřícího a jestli je něco dobré, je to dobré pro člověka jako takového.
Osobně je mi ale vojenství cizí, a pokud bych byl vojákem, byl bych zřejmě nešťastným člověkem. Miluji svobodné povolání, klouzavou pracovní dobu, svoji laboratoř, studenty a posluchárny. Nicméně jsou lidé, kteří – dokonce věřím – mohou mít Boží povolání sloužit v armádě i se zbraní v ruce a bylo by nerozumné je od toho povolání odrazovat. Zdůrazňuji, že zneužít se dá vše a je na druhé straně samozřejmě lépe zběhnout z nespravedlivé války, než bojovat za nespravedlnost nebo dokonce proti bratřím ve víře.
Tento článek rovněž není voláním po militantnosti. Píše se zde o armádě jako státním útvaru, nikoliv o pokoutní a nezákonné soldatesce nebo nezákonném ozbrojování. Na druhé straně ale i partyzánský odboj proti agresorovi (například fašismu) byl posléze uznán oprávněným a mnoho lidí z různých zemí uteklo před fašisty nebo před komunisty, aby proti nim mohli v zahraničí bojovat. Dnes jsou (alespoň někde) považování za národní hrdiny.
Z hlediska evangelia a jeho obrany však platí, že zbraně našeho bojování nejsou tělesné (2 K 10,4) a Kristovo království není z tohoto světa, a proto se nebrání ani nešíří zbraněmi (J 18,36). Armáda je útvarem státním, nikoliv církevním.
