Reakce Romana Macha na práci Historie a teologie adventismu

Franc, Aleš: Historie a teologie adventismu
Recenze diplomové práce v kontextu jiných odborně-kritických pojednání
Roman Mach
Autor je kazatel a učitel Teologického semináře CASD
Recenze je zde.
Původní práce je zde.
Ukázku knižního vydání rozšířené a přepracované práce s recenzí Josefa Potočka a s předmluvou bývalého adventisty Pavla Škody je možné nalézt zde. Celou knihu je možné objednat zde.
Níže je shrnutí některých závěrů recenze Dr. Macha (kurzíva a podtržení jsou původní):
Shrnutí výhrad
Východisko a směr práce. Hlavní příčinou níže konstatovaných problémů je podle mého názoru východisko práce: nenacházím snahu o nestrannost. Autorova silná „výchozí nesympatie“ vůči adventismu je v práci patrná od počátku — a to může sotva umožnit výsledné kritice hloubku, ačkoli slabé a kritizovatelné prvky mohou být a jsou v nějaké míře přesto postiženy. Práce v důsledku toho nepostupuje od otázek k odpovědím (což bývá podstatou odborné studie). Klíčovým se v tomto ohledu zdá být vyjádření v závěru: „Pokud by se adventisté v roce 1988 neucházeli o členy sboru, kterého jsem byl v té době starším, zřejmě bych necítil potřebu se adventismem zabývat ani před ním varovat“ (str. 119).
Nedostatečnost a podivnosti metodologie. Výchozí „vyizolování“ posuzovaných zdrojů a témat cestou selektivity zdrojů a absence prakticky všech dalších relevantních hlasů v této diskuzi pokračuje nekvalifikovanou prací s těmito zdroji a nepřiměřenou „chvatností“ zpracování (práce má naprosto nedostatečný rozsah pro danou šíři); mechanicky „přímé“ čtení („bojování s každou větou“) doprovázejí opakované podivnosti posouvání významů; to vše rámuje další úroveň „vyizolování“, tj. nezohlednění dějinných kontextů, period teologického rozvoje, vnitřní plurality adventismu ani evangelikalismu („vakuum“). Metodologie práce není odborná.
Otázky přiměřenosti a odborné znalosti tématu. Pokud bych měl čelit námitce příliš vysokých nároků na magisterskou práci, odpovídám, že ambicí tohoto typu a rozsahu práce od počátku nemělo být celkové „teologické posouzení“ jiné denominace („historie adventismu“ se v práci vyskytuje mikroskopicky – na cca 15 stranách – a neodborně). Výsledek lze přirovnat ke snaze „teologicky zhodnotit“ např. luterány na základě „dobře vybraných“ razantních textů Martina Luthera s přihlédnutím k několika dalším zdrojům z různých dob. To ale seriózně nelze – nic podobného se neobejde bez systematické teologie a odborného zpracování dějin dogmatu.
Výstižnější název celé práce by tedy mohl znít „Osobní polemika aneb Odmítnutí všeho, co jsem u adventistů zatím četl (a to zejména u Ellen White)“ – autor adventistickou teologii dostatečně odborně nezná. Jsme-li ovšem jako adventisté vnímáni jako tak snadný cíl „na odstřel“, je to velmi mrzuté.
Jazyk pamfletu. Vedle „jiného evangelia“ a „až příliš hereze“ jsou i další autorovy závěry (str. 116–119) vskutku arogantní. Např. již zmíněná formulace „Vraždy, válka a genocida, podněcovaná satanem, to vše je tu jen proto, aby Bůh mohl prokázat svou bezúhonnost“ (str. 117): Proč tento jazyk? S problémem teodiceje přece tak či onak nedostatečně zápasíme všichni.
Tvrzení „Jistě schopní a vzdělaní adventističtí teologové z prestižní Andrews University tkají z látky proroctví Ellen Whiteové ekumenicky přijatelnější háv“ (str. 118) je bizarní – adventističtí teologové v tomto pohledu nejsou vůbec těmi, kdo reprezentují či rozvíjejí „adventismus“, jak jej zvenčí „odhaluje“ Franc. Následují rady o vhodném směřování církve, pronášené s neuvěřitelným ‚nadhledem‘. To vše pak vrcholí Francovými dramatickými závěrečnými spekulacemi o tom, co by se adventismu ‚mohlo přihodit‘ („taková cesta bývá dlážděna ‚mrtvými‘, zhroucenými a doslova zdevastovanými životy…“). Co má tohle znamenat? Něco takového lze sotva číst jinak než jako familární spekulativní vulgarizaci, která do odborné práce nepatří.
Franc sám v závěru podotýká: „Jistě adventisté nepředpokládají, že toto učení přijmeme nebo odmítneme, aniž bychom ho (sic) co nejlépe prostudovali“ (str. 116). Naprosto souhlasím – to bych vskutku očekával. Namísto toho nacházím v průběhu i v závěru práce převyprávění adventistických teologických výroků (které doby, typu?) do mechanického, bezkontextového, nadměrně zjednodušujícího, neformálního a ironického jazyka, který by v očích neinformovaného čtenáře nemohl lichotit žádnému křesťanskému tématu. To je ovšem jazyk vulgarizace. Jedná se o pamflet, posouvaný na povrchu k formální odbornosti. Opravdu odbornou a hutnou externí kritiku témat naší teologie, která by nás mohla posunout, je proto třeba hledat jinde.
Metodologie a šířeji celková odbornost Francovy práce na zmíněných úrovních opravdu nepřesvědčují: výsledný obsah se skutečnou mapou současného adventismu, ale ani dialogu „evangelikalismus-adventismus“, příliš „nekonverzuje“. Obhájení tohoto izolovaného a reaktivního osobně-polemického způsobu zpracování jako práce diplomové a následné publikování proto budí zásadní otázky.
Osobní reflexe. Francovu práci jsem začínal číst jako odbornou analýzu; v průběhu tohoto procesu jsem však postupně shledal, že vedle elementů odbornosti či pod jejich formálním povrchem se v přístupu autora skrývají výše zmíněné jevy, které si bez urážky dovolím souhrnně nazvat „metodologickými drzostmi“ (ve smyslu odbornosti ani mezidenominačních vztahů tohle žel opravdu není úplně… slušné). Tyto jevy souvisejí s naprostou absencí skutečného kritického dialogu s adventismem jak u autora, tak (logicky) v prostředí, ve kterém práce v jednotlivých verzích vznikala. Práce sice prošla časově delším, avšak kontraverzním rozvojem: její původní účel, tj. neodborný „manuál pro kazatele AC“, zůstal velmi patrný. Podle mé zkušenosti navíc nelze zásadní problémy v koncepci (metodě) zachránit cestou pouhého rozšiřování.
Musím konstatovat, že obdobné „externí“ polemické téma, které vždy vyžaduje hluboký odborný ponor do teorie či praxe jiného denominačního prostředí, bychom na našem Teologickém semináři v Sázavě nepřijali k zpracování. Podobná látka vyžaduje školské prostředí, které má v dané oblasti dostatečné odborně-kritické zázemí (nejlépe tedy interní) či alespoň možnost odborného dialogu. S politováním, ale i s plnou odpovědností musím také dodat, že bychom z metodologických důvodů nepřijali ani výsledné zpracování jakéhokoli odborného tématu v této podobě. Ze školského (ale potažmo také ekumenického) hlediska takto ‚zpracovaná‘ diplomová práce představuje faux pas, kterému by slušela omluva.