Dějiny Apoštolské církve - 1. díl: 1989 - 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Motto:
„Bůh sám nazval svou církev domem oběti (2. Par 7:12). Pokaždé, když Boží dítě káže, modlí se, chválí nebo zpívá, přináší oběť Pánu. Každý křesťanský koncert anebo album jsou obětí pro Hospodina. Obětní beránek, kterého Izraelité měli přinést na oltář, musel být bez vady (Ex 12:5). Nesměl být chromý ani nemocný. Co to má společného s rockovou hudbou v církvi? Jak se to vztahuje na křesťany, kteří tuto hudbu hrají nebo poslouchají? Při uctívání nebo chválení náš Otec nepřijme, spíše odmítne, každou oběť, která je znesvěcením.“
David Wilkerson, Přilož polnici k ústům
„Dám této zemi ještě jedno velké probuzení. Bude krátké, ale velké. Ještě ty uvidíš, že v tvé církvi bude 100 000 členů."
Rudolf Bubik, I řekl Bůh….
Úvod
Vedle učení o delegované autoritě, které je specifické zejména pro Apoštolskou církev, existují i další letniční aspekty věrouky a praxe, které se v devadesátých letech v AC formovaly. Jednalo se o krystalizaci učení o „duchovním boji“, které je v charismatické interpretaci chápáno jako přímá konfrontace křesťana resp. církve s démony v povětří. Dále sem patří liturgika, jakkoliv toto slovo zní letničnímu uchu podezřele, jelikož zde pevná liturgická forma neexistuje. Nicméně hudební produkce a různé tělesné kreace s ní spojené tvoří integrální součást letničních a zejména charismatických bohoslužeb. I zde platí, že čím více je dané společenství charismatické, tím větší je zde i liturgická svoboda k novotvaření. V Apoštolské církvi byl pak liturgickým akcentem devadesátých let střet mezi stoupenci a odpůrci rockové hudby, a to zejména v rámci vhodnosti její integrace do bohoslužby a evangelizace. V neposlední řadě patří mezi letniční specifika i proroctví, která jsou zde explicitně akcentována jako promluva Boha v „ich formě“ skrze prorokujícího, s podstatným důrazem na odhalování budoucnosti.
Je-li tedy možné učinit jakýsi souhrn těchto podstatných rysů, pak tato kapitola popisuje určitý vývoj chápání ve formách „zapuzování Zlého“ skrze soukromé či kolektivní modlitby a exorcismy; dále spor mezi progresivními a konzervativními liturgickými postupy včetně snahy odhalovat duchovní pozadí rockové hudby, a konečně i diachronní průřez nejdůležitějšími proroctvími, které obvykle odhadují příchod probuzení do Apoštolské církve a v menší míře Boží soudy nad celou společností.
Duchovní boj
Letniční a charismatické hnutí po celém světě vykazuje zvýšený práh citlivosti na přítomnost personifikovaného zla. Nejedná se zde však o novum. Podobně na tom v historii byla různá obnovná hnutí a konec konců i celý středověk je prostoupen bojem s démony. Například konkrétní identita jednotlivých démonů, což se mezi letničními těší velké přízni, byla popisována již mezi pouštními otci[1]. Taktéž v biblické i rané církevní tradici byla démonická aktivita spatřována za nejrůznějšími okultními jevy a pohanskými náboženstvími. Obvykle to souviselo nejen s biblickým svědectvím, ale i s jistou spirituální orientací protagonistů a celkovou kulturou dané společnosti. Dodnes křesťanství tam, kde se nachází na půdě pohanské religiozity, má sklony zdůrazňovat démonologii. Zřetelně je to vidět v Africe nebo Jižní Americe, vlivem animismu a šamanismu. Právě v těchto zemích[2] se mnohem lépe daří pentekostalismu než například v intelektualizované Evropě.
Duchovní boj v rámci letničního pravověří
Apoštolská církev, zatím nedotčena osvícenstvím a liberalismem, zdá se, navazovala na tuto novověkem přerušenou tradici. K jednomu z prvních dokumentovaných velkých duchovních střetů došlo mezi předsedou Apoštolské církve Rudolfem Bubikem a představitelem tibetského buddhismu dalajlámou, který v únoru 1990 přijel na pozvání prezidenta Václava Havla do Československa. Bubik k této věci uvádí:
„Hned po revoluci, když se pan Havel stal prezidentem, prohlásil ve svém prvním novoročním projevu, že chce, aby se Praha stala duchovní křižovatkou světa, a proto do naší země hodlá pozvat mimo státníky i pana dalajlámu a papeže. Toto sdělení na nás velmi těžce dolehlo. Byl jsem zděšen tím, co se v naší zemi bude dít dál. Rozhodli jsme se s bratry, že se budeme modlit“[3].
V církvi byl vyhlášen celocírkevní půst a ve velkých městech se objevily i plakáty, které před touto akcí varovaly. Nebylo možné si toho nepovšimnout, a jak se ukázalo, o odporu českých letničních křesťanů se dozvěděl i samotný dalajláma. Vyšlo to najevo ve chvíli, kdy se na pozvání Pražského hradu dostavili i zástupci církví k setkání s ním. Toto pozvání asi nejlépe charakterizuje duchovní zmatenost a naivní synkretismus prezidenta Havla. Nechme opět promluvit tehdejšího předsedu AC:
„Prošel jsem si prostory, kde se setkání mělo konat. Byl to velikánský sál a kolem sálu, jak už to na hradech bývá, dlouhá chodba a z té chodby vedlo několik dveří dovnitř. Byl tam takový pěkný kout, jaký mám v podobných situacích rád, takový, odkud je možné v klidu pozorovat dění. Pozoroval jsem tedy, jak postupně přicházeli, jeden církevní představitel za druhým, mnozí oblečení ve svých talárech. Najednou se otevřely dveře, zhruba dvacet minut před stanoveným začátkem setkání, a do chodby vstoupil pan dalajláma oblečený do tradičního oranžového oblečení – jedno rameno holé (za což jsem ho obdivoval, v zimě takto oblečen) a za ním šel jeho průvodce, ustrojen podobně. Byl jsem dost daleko, dobře ukryt, protože přede mě se ještě postavili další dva církevní představitelé, ale moje hlava lehce vykukovala, protože jsem dobře schovaný pozoroval dění. Ne nadarmo Pán Ježíš mluví o tom, že Syn člověka nemá hnízdo. Já jsem se také chtěl schovat do nějakého takového hnízda. Pan dalajláma podával přítomným ruce a mě zajímalo, proč se nedívá těm, kterým ruce podává, do očí, ale přes ně. Chodba byla v ten moment plná novinářů i dalších přicházejících představitelů církví. Najednou se jeho a moje oči setkaly. Přestával podávat ruce a vykročil. Všichni mu ustupovali, prošel celou chodbu, nevšímal si vstupů do té velké haly. Pořadatelé se nechápavě dívali, co se děje. Prošel celou chodbou až na konec, vstoupil mezi ty dva, kteří stáli přede mnou, oni mu taktně rychle ustoupili a my dva jsme stáli proti sobě. Podával mi ruku, já jsem mu také podal svou, ustoupil a pustil ke mně svého průvodce, který šel za ním. Nevím, kdo to byl, nepředstavil se mi. V té době jsem ještě dobře slyšel, takže bych jeho jméno nepřeslechl. Dívali jsme se jeden na druhého. Já jsem se modlil v jazycích, co dělal ten chlap, nevím. Po chvíli mi podal ruku, já jsem ji přijal, a pak jsem najednou cítil, jak z jeho ruky do mé vstupuje skrze prsty směrem ke dlani nějaká energie. Vstupovala a zpomalovala se. Nedošla ani do polovice dlaně a najednou jsem měl pocit, jako kdyby někdo povolil pružinu, která prudce tuto energii vyhodila pryč. Pak oba dva oranžově odění pánové odešli a my hosté jsme byli pozváni do velkého sálu, kde byly do kruhu postavené židle. Pan dalajláma se představil jako myslím čtrnáctý (teď už si přesně to číslo nepamatuji) vtělený Buddha. Mě tyhle věci až tak nezajímaly, spíš mě zajímalo, kde je ten druhý chlapík, protože jsem ho nikde neviděl. Hledám, hledám – a on stojí za mou židlí. Uvažoval jsem, proč. Později se celé setkání změnilo na soukromý rozhovor některých představitelů s dalajlámou v angličtině, a jelikož se mi začal ozývat žaludek, šel jsem se na druhou stranu sálu posilnit z tabule, kterou nám tam pan prezident nechal připravit. Když se ozval hlas, že se pan dalajláma s námi chce před odchodem rozloučit, už jsme si nesedli do kruhu, ale jen tak stáli v takovém oválu, on na jedné straně, já na druhé. Podal ruku jednomu zprava, druhému zleva a pak šel přes celý ovál znovu přímo ke mně, aby se rozloučil se mnou. Celý čas jsem se modlil. Setkání skončilo a my jsme se rozešli“[4].
Celý příběh měl pak dohru, kterou biskupovi vyprávěl tehdy student LBA, později i známý religionista, Pavel Hošek. Ten byl svého času obdivovatelem východních náboženství a od proponenta východních kultů Borise Merhauta se dozvěděl následující příběh, který poté – v Bubikově převyprávění – sdělil:
„Řeknu vám jeden příběh. Když tu byl dalajláma – byli jsme ve velmi úzkém spojení – vyprávěl mi, že prezident Havel pozval na Hrad všechny církevní představitele. Když dalajláma přišel mezi pozvané účastníky setkání, bylo to všechno pusté, jen v jednom člověku byla velká moc, velká energie. Údajně to byla moc srovnatelná s mocí, kterou měl v sobě dalajláma. Načež dalajláma šel za ním a nabídl mu sjednocení. Ale ten vůl to odmítl.” A student za všeobecného smíchu dokončil slovy: „Konečně vím, kdo byl tím „volem”, který to odmítl“[5].
Tento příběh používal později Bubik jako ilustraci, že v dnešní době jiní křesťané moc Ducha svatého nepoužívají, což měl vědět i dalajláma[6]. Zdůrazňoval ovšem, že se za něho při duchovním střetu s dalajlámou modlila a postila celá církev a nesnažil se připsat celou událost na vrub schopností či obdarování jednotlivce[7].
Démonické vlivy byly shledávány i například v odštěpenecké tendenci některých sborů, často ovlivněných charismatickým hnutím. Když Apoštolská církev vydala v roce 1993 prohlášení k národu o potratech a 14 – 15. října pořádala i konferenci s názvem Úcta k životu[8], právě zde byl rozpoznán i kořen těchto schizmat:
„Když se v tomto článku zamýšlím nad naší situací, teprve si uvědomuji, že od momentu, kdy jsme do této věci vstoupili, začaly velké boje. Satan zaútočil ze všech stran. Najednou se zdálo, že mnohé sbory odejdou, některé dokonce odešly“[9].
Celá tato démonologie ovšem v těchto věcech v podstatě nijak nepřekračovala rámec klasického pentekostalismu nebo šířeji dokonce evangelikálního vyznavačství.
Duchovní boj přesahující rámec letniční tradice
V Apoštolské církvi existovalo i pojetí duchovního boje, které ale tento rámec přesahovalo. Klasičtí letniční totiž nevěří, že by křesťan mohl být posedlý, a rovněž kritizují snahu identifikovat jednotlivé mocnosti a vykonávat pak astrální exorcismy. To vše se ovšem v AC dělo. V některých sborech se zhusta vymítalo z křesťanů a různé, konkrétně pojmenované duchovní zlé mocnosti, byly shledávány za různými jevy, ať už nad sbory, městy, regiony i zeměmi a byly vyháněny astrálními exorcismy. Rudolf Bubik na podporu této praxe vyprávěl řadu příběhů, které se dodatečně snažil i biblicky ospravedlnit, ale namísto exegeze vytvářel spíše eisegezi. Jindy odpovídal velmi flexibilním vyjádřením „ano/ne“ a svůj postoj následně ospravedlňoval:
„A teď bych se chtěl zmínit o jednom dost velkém problému. Může mít křesťan démona? Už jsem na toto téma přečetl hodně literatury, slyšel hodně vášnivých diskusí, ale taktéž jsem mnohé věci viděl a už z mnoha křesťanů démony vymítal. Přesto všechno tvrdím, že skutečně znovuzrozené Boží dítě démona mít nemůže“ [10].
Tento klasický, dalo by se možná s nadsázkou říci „doublethink“ sice umožňoval postulovat klasickou letniční doktrínu o nemožnosti démonizace křesťana, ale zároveň dovolil zachovat si charismatickou praxi. Neboli to, že křesťan mít démona nemůže, ještě neznamená, že z něho nemůže být démon vymítán. Podobná argumentace, založená na experimentální démonologii, se využívala i u identifikací nadzemských duchů zla. Například v roce 1993, na setkání kazatelů, Rudolf Bubik sdělil, že „duchovní mocnost, která ovládá náš národ, souvisí s herectvím, hudbou a zábavou“[11].
Tím, kdo razil ideu duchovního boje ve smyslu boje s démony různými modlitebními technikami a astrálními exorcismy, byl zejména Stanislav Bubik, který tyto technologie využíval při stanových evangelizacích. Byl totiž ovlivněn tzv. „třetí vlnou“, která se začala šířit v USA okolo Johna Wimbera a Petra Wagnera a stal se jejím horlivým stoupencem. Na jím pořádaných stanových evangelizacích se proto, nejprve spontánně a později důrazněji, konaly modlitby atakující různé zlé duchovní mocnosti[12]. Například při evangelizaci v Kolíně roku 1994, stanoví evangelisté narazili na silnou „duchovní opozici“, a tato překážka mohla být zbořena modlitbami „ale také chválami“[13]. Obvykle se ale nejednalo jen o modlitby k Bohu, což byla mezi evangelikály tradiční forma duchovního boje, ale – i když to v tomto případě není uvedeno – o astrální exorcismy.
Netradiční formy duchovního boje se zachovaly i v ústní tradici prožitků Rudolfa Bubika, která se pak stala pramenem věrouky. Například Bubik popisoval možnost démonizace věřících osobním svědectvím, kdy vyhnal démona z křesťana, přičemž démon při svém odchodu rozezněl budík[14]. Příhoda se zvonícím budíkem, jako nepřímým důsledkem exorcismu, se poté objevila i v jeho knize, kde předmětem pastorační péče byla konkrétní žena[15]. Bubik dále obhajoval praktiku přikazování démonům mimo obvyklý exorcismus tím, že sám svázal démona alkoholismu před jistou svatební hostinou a výsledkem bylo, že se nikdo neopil, ačkoliv zde bylo důvodné podezření z nebezpečí piatiky[16]. A ještě jindy měl démon povalit na zem křesťana, který se objevil při modlitbách na biblické škole, kde se právě manifestovalo Torontské požehnání[17]. Těchto příběhů byla celá řada a zde je uvedena jen nepatrná výseč. Tato lidová slovesnost pak měla v AC pro formování ortopraxe snad stejnou váhu, ba pro někoho možná i větší, jako biblická exegeze.
Konference o duchovním boji
Jelikož se duchovní boj, ve svém stále vzrůstajícím extrémismu, stával stále více horkým tématem i díky stupňujícímu se vlivu charismatického hnutí, uspořádala AC ve dnech 10. – 12. 2. 1994 vlastní konferenci s výhradně s českými řečníky z řad kazatelů AC. Byli jimi Bohuslav Wojnar, Rudolf Bubik, Petr Szlaur a Milan Liba[18].
Konference až na výjimky nevybočovala z rámce klasického pentekostalismu. Například Rudolf Bubik zde sice tradičně vyučoval, že křesťan nemůže být posedlý démonem, nicméně opět uváděl řadu výjimek, kdy tomu tak – podle něho – být může. Má se jednat o přetrvávající hřích, neodpuštění a okultismus. Bohuslav Wojnar zdůraznil, že duchovní boj nevedeme tehdy, když si usmyslíme, ale že vychází z okolností našeho života. Rovněž uvedl, že slovem „svazuji tě“ nikoho nesvážeme. Přesto připustil, že pod vedením Ducha svatého démony svazovat lze[19]. Obsah konference byl celkem v konzervativním duchu, který narušil jen Petr Szlaur, v jehož projevu bylo slyšet znaky učení dominionismu, resp. panování Adama nad zemí, které i nám dnes umožňuje vést vítězný duchovní boj. Szlaur zmiňoval i démonizaci zvířat, například možnost kokrhání lesního ptactva pod vlivem démonů, a není překvapivé, že se později výrazně orientoval směrem k hnutí Víry[20]. Nicméně i připuštění, že křesťan může být démonicky obsazen a že přece jenom lze démony slovně svazovat od konzervativních řečníků, pootevřelo dveře, které se v budoucnu měly doširoka otevřít. Došlo k tomu zejména počátkem roku 1995, s rozvojem Torontského požehnání, které bylo nahlíženo jako přemáhající síla Ducha proti démonickým mocnostem zla. Svědčí o tom jeden z tehdejších článků v Životě v Kristu z téhož roku:
„Náš národ prožívá mnoho invazí a útoků různých démonických sil. Vidíme však, že i Bůh činí své dílo. On nemlčí, dává nový vánek svému lidu. Jistě jste slyšeli zprávy o tzv. Torontském požehnání“[21].
Duchovní boj a poslušnost autoritám
Později byl duchovní boj spojován i s poslušností autoritám. K tomu došlo zejména vlivem Argentinského probuzení, v němž byla církev chápána především jako armáda a vedoucí církve jako její velitelé, které je třeba (na slovo) poslouchat. Když pěchota útočí na nepřítele, odstřelováni bývají právě především velitelé. A jak již bylo AC v té době zvykem, hlavními protagonisty nových učení byli opět lidé okolo Stanislava Bubika. Když byla stanová evangelizace v Kutné Hoře a pastor místního sboru AC Jan Vrzalík si vlivem stěhování nábytku poškodil pohybové ústrojí a později i vážně onemocněl, bylo v tom rozpoznáno jednoznačně dílo „ducha smrti“, který měl mocnou oporu v existenci kutnohorské kostnice. Lukáš Targosz, učedník Stanislava Bubika, to okomentoval i v Životě v Kristu:
„Musíš pracovat pod autoritou svého pastora! On je první v rozhodování, ale i první v bojové linii. Když pracuješ a kážeš evangelium a pracuješ pod ním, nejvíce útoků jde na něho, protože je legitimním vůdcem božího lidu… Mnohokrát jsem viděl, že pastor vzal útoky ďábla na sebe, aby evangelizace mohla „jet“… Přijeli jsme se stanem do Kutné Hory. Bojovali jsme proti vládci tohoto světa – duchu smrti. My jsme odjeli. Ďábel zaútočil na vedoucího církve v Kutné Hoře, Jendu Vrzalíka“[22].
K další eskalaci duchovního boje došlo pak v létech 1997 – 2002, o čemž bude podrobněji pojednáno v dalším díle té studie.
Postoj k rockové hudbě
Počáteční kontroverze
Ještě v roce 1992 mohlo v úvodníku Života v Kristu od jeho redaktora, Aleše Navrátila, zaznít:
„Při své pastorační práci mluvívám s lidmi o nebezpečí rockové a metalové hudby“[23].
Postoj k rockové hudbě se v devadesátých letech stal ovšem rozbuškou, když v ní Stanislav Bubik spatřil vhodný evangelizační nástroj a během svých stanových evangelizací například vyhlašoval pro návštěvníky soutěž „krále v rapu“[24]. Narážel však na odpor konzervativních pastorů:
„Výsledek je, že 14. 6. (1993) přijede rocková hudební skupina z Holandska a spolu s ní někteří studenti biblické školy. Pro velice krátký časový limit, ve kterém jsme museli připravit celý program, nám nebylo možné zajistit zájem u všech pastorů, ale u těch, kterým jsem to nabízel, jsem se setkal se značným odmítnutím rockové evangelizační hudby“[25].
Bubik si byl tedy dobře vědom kontroverznosti celého podniku a věděl, že reakce na jeho nápady rozhodně nejsou přijímány nekriticky. Obvykle však prorazil a na kritiku nebral příliš ohled. V jednom z dalších čísel Života v Kristu, když již bylo po koncertu, vyzdvihoval pokoru a lásku rockových hudebníků z Holandska. Jejich písně zřejmě nebyly jen radostné, ale byly „o lidské samotě, beznaději, ale především také o Boží lásce, pokoji a spaseni skrze Ježíše Krista.“ Bubik uvedl, že to ovšem „především u starších křesťanů“ může vyvolat různé reakce, nicméně je třeba vyjít vkusu soudobé mládeže. Vždyť mladí lidé „si slovo křesťanství představují jako nějaký kostel nebo ustarané lidi s unuděnou tváří“. A tak „skupina hrála rock, ze kterého bylo cítit evangelium, Boží lásku, poselství, které oslovilo“[26].
Na stanových evangelizacích v roce 1993 na severní Moravě pak dokonce sloužila skupina Agapé z Českého Těšína na akci „Gospel rock“[27]. Později přijela na Bubikovu evangelizační akci Exploze 94 i slovenská hard rocková skupina Adrel[28].
Nástup rockových evangelistů
Misijní společnost Život, která začala v církvi vystupovat v roli „nonkonformního rebela“, pak začala rozvíjet i mnohé z toho, před čím například Reinhold Ulonska varoval. Věnovala se rozvoji „vůdcovství“, později manažmentu, a citelně čerpala ze zahraničních zdrojů, které se rozhodně nedaly považovat za klasický pentekostalismus. Stanislav Bubik, kterému se v Životě v Kristu dostávalo značného prostoru, (někteří dokonce mluvili o nepotismu), pak uskutečnil i rozhovor s vedoucím výše zmíněné holandské rockové formace. Nazval ho „kazatelem s prorockou službou“, stejně jako i tento muž sám se nazval „kazatelem a prorokem“[29].
Překvapivě o nebezpečí sekulárního rocku v té době promluvil Bubikův učedník Lukáš Targosz. Ten uvedl, že dříve seděl na dvou židlích (což byl výraz, který opakovaně používal ve svých svědectvích). Navštěvoval totiž charismatickou skupinkou a zároveň poslouchal rockovou hudbu. Tvrdil, že se tak pro Boha stal nepoužitelným a že dokonce začal vést ve své škole hitparádu, o čemž později uvedl:
„Moje závislost na hudbě šla do velkých měřítek. Už jsem se nespokojil se soukromým posloucháním, ale začal jsem ve své škole vést hitparádu. Dával jsem čas, peníze a vlastně sám sebe ďáblu, který ovládal hudbu ve světě“[30].
Následky byly po Targosze takové, že se bál vystupovat jako křesťan, jeho duchovní živost ustrnul a místy umíral, nebavilo ho číst Bibli, málo se modlil, podléhal pokušení, jeho mluva se mnohdy stala neslušnou, nebyl schopen služby, uvnitř se stal rozděleným a nedokázal se těšit v Bohu. To vše u něho nakonec způsobilo pochybnost o rocku. Poslední kapkou bylo, když moderátor ve v podstatě vážném televizním přenosu jeho oblíbených skupin řekl větu: „Doufám, že dnešní večer vám zjeví v plné podstatě satana“. Po následné Boží intervenci Targosz přemazal kazety a vyhodil hudební časopisy, které propagovaly rockovou hudbu. Závěr Targoszova článku není však takový, jaký by se líbil konzervativcům. Targosz rock nezavrhl, ostatně jak by mohl, vždyť Misijní společnost Život rock rehabilitovala a otevřela mu své sály. Není proto žádným překvapením, když nakonec uvedl:
„Dnes poslouchám rockovou hudbu, ale takovou, která oslavuje Boha a přivádí mne více k Němu“[31].
Resumé tedy bylo, že pokud rock oblékne křesťanský háv, nejen, že se stane plně akceptovatelným, ale bude dokonce mocným evangelizačním nástrojem v Božích rukou. Článek poté v podstatě odsuzuje obsah světského rocku, ale nikoliv hudební formu. Jinými slovy rock sám není zřejmě ani dobrý ani špatný, ale záleží na tom, koho uctívá. Nejde o formu, ale výlučně o obsah.
Targosz sám byl svého času enfant terrible Apoštolské církve; sám věřil charismatické doktríně „zjevení synů božích“[32] a podle prvního biskupa představoval to nejkrajnější charismatické křídlo v AC, zatímco za jeho konzervativní letniční protipól Bubik považoval svého pozdějšího teologického poradce[33].
Kritické hlasy
Zdálo by se tedy, že se díky Misijní společnosti život dostalo rocku v Apoštolské církvi nejen plné amnestie, ale i rehabilitace. Tak snadné to ale nebylo. Již za dva měsíce vyšel článek vedoucího stanice v Dačicích, Miroslava Marvána „O rockové hudbě nepopulárně“. Autor zde velmi umírněně napadl rockovou hudbu na jejím nejzranitelnějším místě. Ponechal stranou obsah a shledal jako nekřesťanský samotný hudební styl (formu) tím, že jej abstrahoval do obecné roviny a srovnal s celým systémem jistého druhu moderního umění. Jako malíř uvedl:
„Sám od dětství maluji a určitou dobu svého života jsem vlastně dělal totéž, používal jsem stejný styl. Jenom prostředky byly jiné. Nebyly to tóny a slova, ale tahy štětcem a barvy. Chci tedy psát mnohem obecněji než o hudbě. Taky se nechci zabývat náplní, která může být dobrá nebo zlá. To o čem chci mluvit, je styl“[34].
Marvánovo vyjádření definovalo zcela exaktně zásadní rozdíl mezi stoupenci a odpůrci rockové hudby nejen v Apoštolské církvi, ale v křesťanství obecně. Stoupenci rocku jsou sice nuceni přiznat, že otevřené obscénnosti a vzývání ďábla, tak časté mezi rockovými hudebníky, nejsou slučitelné s duchem evangelia. Nicméně jejich styl, melodika, frázování, často včetně napodobování zjevu a choreografie, lze s výhodou využít zejména při evangelizaci mládeže. Marván ovšem míří přímo k jádru problému, když říká:
„Chci se pokusit zodpovědět jednu otázku: Je tento styl dobrý nebo špatný?“[35]
Ovšem dále nenechává nikoho na pochybách, jak na věc nahlíží on a velmi umírněně a sofistikovaně nabízí odpověď. Rock se podle něho zabývá jen tím, co chce vyjádřit a ostatní pomíjí nebo potlačí a dosáhne toho, že vynikne hlavní myšlenka. Proto jsou jeho vyjadřovací prostředky co nejjednodušší a to i za cenu, že čerpají z oblasti věcí neskutečných a fantazijních. V malířství tomu odpovídá geometricky zjednodušená linie a barvy vyjadřující dojmy ve snaze postihnout vnitřní podstatu.
Podle Marvána moderní umění jako celek, které hojně využívá jim vyjádřených prostředků, vede k jakémusi druhu závislosti. Mluví přímo o „narkomanii“. Toto umění totiž obchází rozum a dotýká se nitra. Marván si ovšem uvědomuje, že i Bible používá expresivní, parabolické a zjednodušené vyjadřování, ale nikdy nevede k závislosti. Svůj článek pak zakončuje svým chápáním takovéhoto druhu umění:
„Co tedy způsobuje u moderního umění… onu narkomaii? …jsem pevně přesvědčený, že to není jen obsah, ale že příčina je zabudovaná do stylu… zapadá to do celkové filozofie dneška. Lidé se snaží utíkat do nějakého „lepšího“ života za pomocí snění, románů, filmů, drog, hudby, východních náboženských kultů a filozofií. Dnešní společnost je nemocná na únik. A tomu, znovu podtrhuji, plně sedí neskutečné prostředky ze světa fantazie i přecenění prožívání. Síla a dostupnost prožitku to pouze umocňují“[36].
Marván tedy mluví na základě vlastní zkušenosti. Ovšem i jeho obrazy vystihují jeho filozofii. Jedná se v podstatě o jakýsi utopický impresionismus. Převládá zde optimismus, krajiny jsou prosvětleny, a to i za cenu potlačení toho, co by mohlo být chápáno jako temné a depresivní. Není zde – na rozdíl od Bible – zachycena agrese, smrt, tedy vše, co je obsaženo v kosmologii po pádu. Což i to není únik z reality? Bible ale nikde necouvá před realitou a věrně ji zachycuje. V čem se liší, je to, že není naturalistická a popsanou skutečnost kategorizuje na základě etické přijatelnosti. Hodnocení formy proto obvykle bývá ošidné a klasičtí letniční se ve svém pohledu hodnocení hudby na základě stylu brání[37]. Ke konci svého článku autor ovšem uvádí zřejmě nejpádnější důvod, proč odmítá rockovou hudbu:
„Jsem přesvědčen, že ani tyto… věci plně nevyčerpávají důvod škodlivosti tohoto moderního stylu. Mám za to, že… je rocková hudba zatížená duchovně, a to pro svůj původ. Od začátku byla spojená se vzpourou proti Bohu. Dost dlouho před tím, než se kdo poprvé pokusil použít ji k oslavování Boha, byla používaná k uctívání ďábla… Když Izrael dobyl Jericho, musel zničit vše kromě zlata, stříbra, mědi a železa: i to však patřilo Bohu: oni sami si z toho nesměli vzít nic“[38].
Tím vyslovil i nejzávažnější výhradu konzervativců.
Zdánlivý konec kontroverzí
Spor o rockovou hudbu ale nakonec konzervativci prohráli. I když v Životě v Kristu byla z popudu redaktora Aleše Navrátila téměř ukončena kontroverze, stoupenci progresivních liturgických směrů měli otevřené pole působnosti. Např. Stuart Angus na otázku, zda považuje rockovou hudbu za dílo ďáblovo, odpověděl:
„Jsem rád, že jsou křesťané, kteří hrají rock nebo dokonce metal, protože je tolik mladých lidí, kteří tuto hudbu poslouchají a Ježíš nám řekl „běžte do celého světa“[39].
Tématu hudby v životě křesťana byl vyhrazen i prostor na setkání mládeže v Lulči v roce 1995. Zde vyučující Josef Mačák zaujal postoj, v němž zjednodušeně rozlišil hudbu Boží, která byla již v nebi určena k chvále Boží a hudbu Luciferovu, která je plná násilí a nenávisti a která vzývá Lucifera jako pána. Třetím druhem je hudba lidská, která vyjadřuje autorovy nálady, pocity a postoje k lidem. Tato hudba člověku neuškodí ani jej neobohatí[40]. Marvanovy teorie tak Mačák nahradil (možná doplnil) praktickým hlediskem.
Nicméně polemiky dále alespoň doutnaly i na stránkách Života v Kristu. Americký hudebník a děkan Berean Univerzity Assemblies of God Joseph Nicholson, který ve dnech 11. – 27. 4. 1997 navštívil VOŠMT, na dotaz ohledně rockové hudby prohlásil, že se v prostředí tohoto hudebního žánru necítí příliš dobře a nevyhovuje mu při uctívání jeho Pána:
„Nejčestnější bude, když hned na začátku se přiznám, že v prostředí tohoto hudebního žánru se necítím příliš dobře a nevyhovuje mi pro mé osobní uctívání Pána, zvláště v případě rocku nebo heavy metalu. Je to proto, že nejsem schopen pomocí této hudby vyjádřit své pocity. Ve spojení s takovým druhem populární křesťanské hudby, zejména jde-li o písně s často opakovanými frázemi atp., mívám problémy s asociacemi s bezbožným a světským prostředím“[41].
Přesto Nicholson rock nezavrhl zcela, ale přiznal mu své místo při evangelizaci, kde je třeba vzbudit zájem[42]. Evangelizační účel, jako již mnohokrát mezi letničními, posvětil rockový prostředek.
Proroctví
V Apoštolské církvi již v počátcích docházelo k aplikaci prorockého daru. Snad nejvíce byl praktikován a uznáván ve službě jejího prvního biskupa, Rudolfa Bubika. Ten obvykle svá proroctví sdílel v úvodnících časopisu Život v Kristu a ve svých kázáních. Například v roce 1993 přinesl proroctví, že církev zasáhne vlna svatosti.
„Asi před čtyřmi až pěti léty, možná i více, mi Pán ukazoval, co bude následovat po třetí vlně. Že přijde čtvrtá vlna, která bude mít velký důraz na posvěcení, bázeň před Hospodinem, svatost“[43].
Bubik pak například věřil, že součástí této vlny svatosti bude i to, že ženy budou opět nosit pokrývky hlavy, neboť mu Duch svatý sdělil, že nyní jej lidé nejsou v tomto důrazu schopni slyšet.
V roce 1994 přinesl i proroctví z oblasti ekonomiky, kde mu Bůh zjevil, že „životní úroveň bude ještě určitý čas stoupat“[44].
Proroctví o přicházejícím probuzení
Ovšem nejčastějším motivem byla proroctví, týkající se probuzení. Obvykle probuzení mělo začít mezi těmi, kým bylo prorokováno, a poté se rozšířit do celého národa, dále do Evropy a někdy snad i do celého světa. Evropský a celosvětový přesah byl akcentován obvykle cizinci a bude podrobněji zmíněn v dalším díle. V této době, například na semináři evangelizační akce Exploze 94 v Kolíně, zaznělo:
„Dávám mezi vás nový oheň, nejdříve bude mezi vámi, pak začne růst a přijde do vašich sborů k propálení a pročištění. Začnete hořet a stanete se ohněm pro celý národ“[45].
Proroctví se dále týkala teritorií, která Bůh zasliboval církvi. Kamil Hvolka, starší z pražského sboru, přijal od Hospodina břemeno za konkrétní místo v Praze o rozloze 5×5 km, které se rozkládá na ploše od Hradčan k Václavskému náměstí a přes Smíchov zpět k Hradu. Hvolka začal poslušně toto místo obcházet a obdržel proroctví od Hospodina, který mu řekl: „Já jsem Hospodin, já budu vyvýšen v tomto městě a tady bude stát můj strážce! “[46]. Taktéž bývalá restaurace Pawlas v Havířově byla AC přislíbena na základě proroctví[47]. Existovalo rovněž proroctví, že „Bůh chce rozmnožit vaše sbory desetkrát“[48]. Původně je pronesl Angličan David Shearman a později bylo opakováno, případně zahrnováno do nových předpovědí. Toto proroctví bylo vzato natolik vážně, že nepodepsaný autor, zřejmě Stanislav Bubik, v Životě v Kristu uvedl:
„Nyní se chci podívat na sbory a skupinky křesťanů v našem národě. Tam, kde je 10 členů, Bůh říká, chci přidat dalších 90. Tam, kde je 100, Bůh říká, že bude 1000. Co s tím děláme my? Co na to říká naše víra? Já osobně se modlím za to, aby se toto proroctví naplnilo alespoň ve městech, do kterých pojedeme se stanem“[49].
Proroctví o probuzení, růstu sborů a dobývání nových území se stala jakousi přirozenou součástí letniční spirituality a byla obvykle automaticky rozsuzována jako pravá. Například progresívní pastor Josef Hasmanda, povzbuzen kázáními učitelů hnutí Víry v Berlíně, přinesl zajímavou vizi:
„…když jsem byl na konferenci GGG v Berlíně. Byl tam tehdy i bratr Yonggi Cho, kázal tam i bratr Venc (sic!). Zrovna před jeho kázáním, když jsme uctívali, jsem dostal první vizi. Měl jsem vidění od Boha. Viděl jsem dům, kde teď bydlíme, viděl jsem Valašské Meziřící hořet ohněm Ducha svatého. Pak jsem byl přenesen na nějakou velikánskou louku a tam jsem viděl obrovský zástup lidí. Stál jsem před nimi a tak nějak vnímal, že mi Pán Bůh říkal: to jsou všichni ti, kteří přišli do Božího království, které jsem ti dal… Když to teď budou někteří střízliví číst, tak řeknou, že jsem třeba fantasta nebo lítám v oblacích, ale vím, že mi Bůh řekl, že mi dal naše město. Řekl mi, že v něm bude 28 000-ový sbor, že spasí celý valašský region. Už mi tuto vizi rozšiřuje ještě dál, nechci o tom teď mluvit“[50].
V roce 1996 vyjádřil Rudolf Bubik víru, že Bůh dá růst a sdělil klasické matematické růstové proroctví o tom, že sbory, které mají 100 členů, budou mít 1 000 a sbory, které mají 200, budou mít 5 000[51].
Jedním z prorokujících byl i Bohuslav Wojnar, těšínský pastor, který ve stejném roce uvedl, že při zasedání Rady církve uviděl odlivovou vlnu, která odhalila břeh s hnijícíma a zapáchajícíma rostlinama a živočichama, který byl před tím přikryt proudem vod plných života. Lidé se na tomto nehostinném dně chtěli zabydlet, jakoby už nepočítali s Boží mocí, která patřila minulosti. Do tohoto obrazu Wojnar uslyšel Boží hlas:
„Najednou jsem uslyšel hlas Pána, jak říká: „Nezabydlujte se na místě po odlivu, ale připravte se na příliv! Nezvykněte si na mrtvé, suché mořské dno, nenuťte se to chápat jako normální realitu života. Připravte se na vlny přílivu. Připravte své břehy, rozšiřte své břehy, abyste byli schopni přijmout vlnu Božího požehnání. Pokud se nepřipravíte, zaskočí vás a nebudete schopni je pojmout. Rozšiřte proto své břehy a připravte se na vlny přílivu, nezvykněte si a nepřizpůsobujte se vzdalující se vlně odlivu. Jako vidíte její hřbet v dálce, tak uvidíte vlnu přicházejícího Božího přílivu“[52].
Wojnar pak, jak v této době bylo v AC zvykem, nalezl paralelu mezi tímto přicházejícím probuzením a probuzením v Argentině:
„Boží zahrada bude vzkvétat a nést ovoce, ne chátrat, o tom jsem přesvědčen. Nejen v Koreji a v Argentině, ale i v České republice“[53].
Proroctví, která očekávají probuzení, pak ještě kulminovala po návratu biskupa z Pensacoly v roce 1997. Atmosféru této prorocké horlivosti trefně ilustruje Moldán ve svém zápise z pastorální konference v Kolíně, na které se biskup sdílel se svými zážitky a prožitky z Pensacoly:
„Během říjnové pastorálky byl zřetelný důraz na evangelizaci a misii. Všichni jsme cítili, jakoby nás Duch svatý připravoval na něco velkého, co je před námi. Vezmeme tuto výzvu vážně?“[54].
Na této pastorálce pak byla sdílena i vize probuzení, ve která byla představena budova, ve které vypukl požár. Ostatně obraz ohně jako probuzení je mezi letničními velice zřetelný a prakticky vždy je vykládán nikoliv jako soud, ale jako přicházející probuzení:
„Probuzení může v naší zemi začít tehdy, až ti, kteří stojí na zodpovědných místech, budou dělat to, k čemu je Bůh povolal. V jednom vidění byla tato situace znázorněna jako hořící krásná, veliká budova. První začaly hořet sloupy té budovy. Budova ilustruje církev a sloupy její vedoucí služebníky“[55].
Proroctví o Božím soudu
Zdaleka se ovšem nejednalo jen o růstové a často multiplikační předpovědi. Obsahem některých proroctví byla i vize přicházejícího soudu. Na závěr celocírkevní konference v roce 1996 Rudolf Bubik pronesl následující proroctví:
„Já jsem Alfa i Omega. Já jsem začal dílo. Mně budete skládat účty. Nebojte se, jsem s vámi. Byl jsem s vámi i v dobách, kdy jste procházeli zkouškami. Chci konat své dílo ve tvém životě. Neboj se. Blíží se dny, kdy na celou zemi uvedu chaos, zmatek a bolest. Blíží se dny, kdy začnu soudit národy. Ale vám, děti moje, říkám: Já vás převedu, ochráním a dovedu až k cíli. Důvěřujte mi“[56].
V únoru 1997 byli zase čtenáři Života v Kristu seznámeni s dalším prorockým upozorněním Rudolfa Bubika, o počátku Božích soudů v roce 1997:
„On je Pán. Toto mě potěšuje i v letošním roce, kdy Duch svatý upozorňuje, že tento rok nebude lehký. Vstupujeme do údobí, kdy budou začínat boží soudy nad světem“[57].
V tomto roce pak byly ničivé povodně, ve kterých bylo toto proroctví rozpoznáno. I přes proroctví o Božích soudech, která jsou druhým nejčastějším motivem předpovědí budoucnosti v AC, zůstalo stálým prorockým trendem ohlašovat probuzení. Tato proroctví ovšem zůstala až do dnešní doby nenaplněna. Skutečná exploze proroctví pak přišla až v nultých letech v souvislosti s příjezdem restauracionistického proroka Nové Apoštolské reformace Eda Trauta, o čemž bude pojednáno v dalším díle.
Doposud uveřejněno:
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Ustavení církve
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Život v Kristu
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Křesťanský život
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vzdělávací instituce
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Misie a diakonie
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Významná výroční setkání a konference
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Zahraniční osobnosti
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vývoj učení o delegované autoritě
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Duchovní boj, rocková hudba a proroctví
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Argentinskou cestou přes Toronto do Pensacoly
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – úvod
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Sbory Apoštolské církve – Český Těšín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC Brno (1966 - 1996)
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: 2. rozdělení brněnského sboru – předehra
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: Vyloučení a včlenění sboru AC Brno
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 – 1997: AC Kolín
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: 1989 - 1997: AC - CBH Znojmo
Dějiny Apoštolské církve – 1. díl: sbory s kořeny v období 1989 - 1990
Literatura
[1] KELLY, A. Henry. The Devil, demonology, and witchcraft: the development of Christian beliefs in evil spirits. Rev. ed. Eugene, OR: Wipf and Stock Publishers, 1974. ISBN 9781592445318.
[2] HEFNER, Robert W. Global Pentecostalism in the 21st century. Bloomington: Indiana University Press, 2013. ISBN 0253010861.
[3] BUBIK, Rudolf. Dostanete sílu. Život v Kristu. roč. 19., č. 6., 2007, s. 2–5.
[4] BUBIK, Rudolf. Dostanete sílu. Život v Kristu. roč. 19., č. 6., 2007, s. 2–5.
[5] BUBIK, Rudolf. Dostanete sílu. Život v Kristu. roč. 19., č. 6., 2007, s. 2–5.
[6] BUBIK, Rudolf. Moc synovství. Život v Kristu. roč. 22., č. 9., 2010 s. 4–10.
[7] BUBIK, Rudolf. Duchovní boj. Křesťanský život. Albrechtice, 2011, s. 67.
[8] Konference „Úcta k životu.“ Život v Kristu. roč. 6., č. 5. 1994, s. 7.
[9] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 6., č. 2., 1994, s. 8.
[10] BUBIK, Rudolf. Duchovní boj. Křesťanský život. Albrechtice, 2011, s. 112.
[11] MOLDAN, Martin. Setkání kazatelů 4. září 1993. Život v Kristu. roč.5., č. 8. s. 7.
[12] Osobní svědectví autora z evangelizací na severní Moravě z léta roku 1993.
[13] JAROŚ, Stanislav. Stanová evangelizace Exploze 94. Život v Kristu. roč. 6., č. 5., 1994, s. 8–9.
[14] Osobní svědectví autora z rozhovoru s Rudolfem Bubikem někdy z let 1993 – 1994.
[15] BUBIK, Rudolf. Duchovní boj. Křesťanský život. Albrechtice, 2011, s. 115.
[16] BUBIK, Rudolf. Duchovní boj. Křesťanský život. Albrechtice, 2011, s. 67.
[17] BUBIK, Rudolf. Duchovní boj. Křesťanský život. Albrechtice, 2011, s. 126.
[18] NAVRÁTIL, Aleš. Konference o duchovním boji. Život v Kristu. roč. 5., č. 11., 1993, s. 3.
[19] MOLDAN, Martin. Konference o duchovním boji. Život v Kristu. roč. 6., č. 2., 1994, s. 6.
[20] Kulihová ve své bakalářské práci uvádí: „Petr Pokorný mi podal informace, že činnost Petra Szlaura ve sboru Apoštolské církve byla velice rozporuplná. Jinak jednal se členy sboru, jiným způsobem s vedením. Podle slov Petra Pokorného přesahovaly aktivity Petra Szlaura rámec sboru a negativně zasahoval také jiné sbory na severní Moravě (nejen sbory Apoštolské církve). Pastoři sborů AC vydali prohlášení, ve kterém se distancovali od tehdejšího učení a praktik, jenž prosazoval Petr Szlaur.“ In: KULIHOVÁ, Barbora. Apoštolská církev v České republice. Filozofická Fakulta MU Brně, 2006, s. 44.
[21] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu roč. 7., č. 1., 1995, s. 3–4
[22] TARGOSZ, Lukáš. Efektivní evangelizace. Život v Kristu roč. 7., č. 1., 1995, s. 15–16
[23] NAVRÁTIL, Aleš. Slovo redaktora. Život v Kristu roč. 4., č. 7., 1992, s. 3
[24] Osobní svědectví na stanové evangelizaci ve Vyškově v polovině 90. let.
[25] BUBIK, Stanislav. Misijní společnost život informuje. Nedatováno.
[26] BUBIK, Stanislav. Misijní společnost život informuje. Život v Kristu roč. 5., č. 7., 1993, s. 7–8.
[27] BUBIK, Stanislav. Žeň na Moravě. Život v Kristu. roč. 5., č. 8., 1993, s. 5–6.
[28] JAROŠ, Stanislav. Stanová evangelizace Exploze 94. Život v Kristu roč. 6., č. 5., 1994, s. 9.
[29] BUBIK, Stanislav. Misijní společnost život informuje. Život v Kristu roč. 5., č. 7., 1993, s. 7–8.
[30] TARGOSZ, Lukáš. Život v Kristu. roč. 5., č. 9., 1993, s. 11–12.
[31] TARGOSZ, Lukáš. Život v Kristu. roč. 5., č. 9., 1993, s. 11–12.
[32] TARGOSZ, Lukáš. Život v Kristu. roč. 6., č. 9., 1994, s. 9.
[33] Jednalo se o autora této publikace.
[34] MARVÁN, Miroslav. O rockové hudbě nepopulárně. Život v Kristu. roč. 5., č. 11., 1993, s. 11–12.
[35] MARVÁN, Miroslav. O rockové hudbě nepopulárně. Život v Kristu. roč. 5., č. 11., 1993, s. 11–12.
[36] MARVÁN, Miroslav. O rockové hudbě nepopulárně. Život v Kristu. roč. 5., č. 11., 1993, s. 11–12.
[37] Worship in the Bible. Position Papers are official documents of the Church that have been approved by its General Presbytery, 2008 – http://ag.org/…he_Bible.pdf
[38] MARVÁN, Miroslav. O rockové hudbě nepopulárně. Život v Kristu. roč. 5., č. 11., 1993, s. 11–12.
[39] JAROŠ, Stanislav. Stuart Angus pro Život v Kristu. Život v Kristu. roč. 6., č. 9., 1994, s. 8–9.
[40] ŚŤASTNÁ, Veronika. Luleč 1995. Život v Kristu roč. 7., č. 7., 1995, s. 5.
[41] Joseph Nicholson. Američan o českých chválách. Život v Kristu roč. 9., č. 6., 1997, s. 8–10.
[42] Joseph Nicholson. Američan o českých chválách. Život v Kristu. roč. 9., č. 6., 1997, s. 8–10.
[43] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu roč. 5., č. 11., 1993, s. 3.
[44] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu roč. 6., č. 1., 1994, s. 3–4.
[45] Konference Exploze 94. Život v Kristu roč. 6., č. 5., 1994, s. 8–9.
[46] HVOLKA, Kamil. Ze života církve. Život v Kristu, roč. 7., č. 6., 1995, s.4–6.
[47] Bude rekonstrukce opět přerušena? Život v Kristu. roč. 5., č. 3, 1993, s. 9.
[48] Jak vypadá situace s Expolozí ´94. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 8.
[49] Jak vypadá situace s Expolozí ´94. Život v Kristu. roč. 6., č. 1., 1994, s. 8.
[50] Valašské Meziříčí. Život v Kristu. roč. 8., č. 2. 1996, s. 4–6.
[51] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 6. 1996, s. 6–10.
[52] WOJNAR, Bohuslav. Slovo proroctví do dnešních dnů. Život v Kristu. roč. 9., č. 2., 1997, s. 3.
[53] WOJNAR, Bohuslav. Slovo proroctví do dnešních dnů. Život v Kristu. roč. 9., č. 2., 1997, s. 3.
[54] MOLDÁN, Martin. Pastorálka 10. a 11. října v Kolíně. Život v Kristu. roč. 9., č. 12., 1997, s. 6–7.
[55] MOLDÁN, Martin. Pastorálka 10. a 11. října v Kolíně. Život v Kristu. roč. 9., č. 12., 1997, s. 6–7.
[56] Celocírkevní konference Apoštolské církve. Život v Kristu. roč. 8., č. 6., 1996, s. 6–10.
[57] BUBIK, Rudolf. Úvodník. Život v Kristu. roč. 9., č. 2., 1997, s. 3.