Biblická Apologetika

Zpět na „Teologie“

Musí být současné proroctví stoprocentní?

Úvod

Bible nemůže být neomylným Božím slovem! K tomuto závěru jsem dospěl poté, co jsem si přečetl několik pojednání od fundamentalistů. Pokud by jím byla, pak by přece všichni fundamentalisté museli dospět ke stejnému učení a biblické školy a univerzity fundamentalistů by se musely shodovat. Namísto toho tu máme v podstatě arminiánské fundamentalisty dispenzaciona­listy, kteří ale věří věčné vytrvalosti svatých. Pak zde máme kalvinistické funadamentalisty amilénialisty, kteří věří všem pěti bodům kalvinismu, ale odmítají doslovné milénium. A ještě vedle nich pak máme kalvinistitcké fundamentalisty dispenzaciona­listy, kteří ovšem doslovnému miléniu věří.

Všechny tyto skupiny, přes tyto rozdíly, spojují dvě základní věci, a to, že Bible je stoprocentně pravdivá ve všech jejích aspektech a že zázračné duchovní dary pominuly. Jsou tedy cessacionisty. Zřejmě jednohlasně pak tvrdí, že pokud by zde dnes byli proroci, jejich proroctví by přeci byla stoprocentní. A to je v podstatě možná i to jediné, co je krom víry v biblickou neomylnost dokáže spojit na jedné konferenci. Samozřejmě, říkám to s nadsázkou, protože všechny křesťany spojuje Pán Ježíš Kristus.

Ovšem jejich argument o stoprocentním proroctví mne vskutku přesvědčil o vymizení prorockého daru, protože žádné stoprocentní proroctví jsem zřejmě ani nikdy neslyšel. Nicméně pochopil jsem, že ani Bible není stoprocentní, protože právě tito fundamentalisté by se museli stoprocentně shodnout minimálně ve svém učení. Mají přeci stoprocentní Boží slovo a logicky pak musejí dojít pouze ke stoprocentně pravdivému výkladu. Jestliže se ovšem neshodují v soteriologii a eschatolgii, pak to přeci stejně tak znamená, že Bible není stoprocentní.

Poznáváme z částky

Kdo jste dočetli až sem, pak doufám poznáte, že úvod článku je ironický. I já věřím, že Bible je neomylné a ve všech aspektech pravdivé Boží Slovo. A to jak teologicky, historicky i vědecky. Chyba tudíž není na straně Bible, ale nás, lidí. Pokud například dáme závaží o hmotnosti 1×10–9 mg na pět rozdílných vah, dostaneme i pět rozdílných výsledků minimálně na pátém desetinném místě. Vina není na straně závaží, to je stále stejné, ale váhy mají různou chybu měření. Jestliže tedy člověk nedokáže stoprocentně spolehlivě interpretovat ani psané Boží slovo, proč chtít po člověku, aby stoprocentně interpretoval Boží vnuknutí, kdy Bůh mluví Duchem svatým k srdci člověka?

Nebudu se nyní zabývat funkcí proroctví, které je k napomenutí, povzbuzení a poučení (1 K 14,3). Snad si to uvědomují i cessacionisté. Zřejmě ale mají ve své kritice na mysli prediktivní proroctví nebo dokonce jen zjevení, vnuknutí či sen, které nevychází z litery Písma. Proroctvím totiž může být i pouhé přečtení biblického oddílu, který člověka z moci Ducha svatého zasáhne nebo jen slovní povzbuzení a potvrzení (Sk 15,32).

Fundamentalisté pak dnes tvrdí, že není možné doložit, že by v novověku bylo lze objevit pravdivého proroka nebo proroctví. Protože (zejména někteří reformovaní fundamentalisté) mají tendenci považovat za ortodoxní křesťany jen ty, koho považují za kalvinisty resp. za stoupence „Boží svrchovanosti“, mezi které řadí Augustina, Husa, Komenského, Spurgeona ad. [1], pokusím se doložit, že právě tyto postavy jejich cessacionismus nepodporují.

Aurelius Augustinus

Augustin byl vynikajícím teologem a jedním z pilířů římskokatolické církve. Proslul svojí teologickou konstrukcí o dědičném hříchu, predestinaci a amilénialismem. Byl také typickým západním teologem reflektujícím pojetí svaté Trojice. O této problematice napsal řadu pojednání. Ač je historií hodnocen jak ten, kdo mluvil o redukci charismat v poapoštolských dobách, při svém intenzivním promýšlení Trojice měl jednou v noci sen, který rozpoznal on i církev jako prorocký. Uviděl v něm malého chlapce na břehu moře, který se malou lžičkou snažil přelít mořskou vodu do jámy v písku, kterou vyhloubil. Augustin se chlapce ve snu nechápavě zeptal, co dělá. Poté k němu zazněl hlas, který mu řekl – parafrázuji: „Spíše se jemu podaří přelít moře, než tobě pochopit Trojici“. Augustin věřil, že k němu promluvil Bůh. [2]

Od té doby zřejmě přestal se scholastickými spekulacemi a podobně jako východní otcové uznal, že v Trojici je přítomné mystérium, které je člověku nedostupné.

Když si vezmeme, že základní křesťanská doktrína byla usměrněna zjevením, nevím, jak by dnešní fundamentalisté reagovali na podobné prohlášení. Podotýkám, že Augustin byl vysvěcen za kněze v roce 391 a o dva roky později byl v Hippo Regius verifikován kánon Nového Zákona, jehož knihy byly již minimálně dvě století sepsány. A to není vše, Augustin se sám obrátil na základě hlasu, který slyšel, když si prohlížel coby filozof Bibli:

„Líbezný dětský hlas opakoval slova: „Vezmi a čti!“ (Tolle, lege!). Augustin nemohl pochybovat o tom, že se ta slova týkají jeho a knihy, kterou právě četl a která opakovaně vyvolávala jeho vnitřní zápasy. Otevřel tedy Pavlovy listy – o ně totiž šlo – a narazil na úryvek Řím 13,13n: „Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.“ [3]

Jan Hus

Osobně jsem přesvědčen, že Hus byl jedním z největších českých myslitelů a teologů, kterého fundamentalističtí kalvinisté považují „za svého“. Nicméně i on prožíval sny a vize. Například v dopise z vězení ze dne 5. března 1415 žádá Hus Jana z Chlumu o výklad snu:

„Vyložte mi sen této noci. Viděl jsem, jak v Betlémě zničiti chtěli všecky obrazy Kristovy a ničili je. Já následujícího dne jsem vstal a viděl jsem mnoho malířů, kteří zhotovili krásnější a četnější obrazy, na které s radostí jsem patřil. A malíři s mnohým lidem mluvili, ať přijdou biskupové a kněží a ničí je nám. A na to mnozí zástupové se radovali v Betlémě a já s nimi. Probudiv pak se, pozoroval jsem, že se usmívám. Rovněž rozhlásili již mnohým lidem, že písmo v Betlémě zničiti chtí. Pošlu Vám opis traktátů, který jsem dvojnásob přepsal. [4]

Hus dále uvedl, že malíři v onom snu jsou kazatelé evangelia, kteří povstanou po něm, a vykreslí Krista ještě lépe než on. Jako proroctví o luterské reformaci jsou chápána též Husova slova na adresu koncilu. „Dnes pečete hus, ale přijde labuť, kterou nebudete moci upéci.“ [5] Při svém věznění pak měl různé vize, které přisuzoval duchovnímu boji.

Jan Ámos Komenský

Byl to právě Komenský, kdo interpretoval slova Jana Husa jako proroctví o budoucí obnově církve [6] a byl to Komenský, kdo byl až nadmíru otevřen zjevením a proroctvím své doby. Každý, kdo byť namátkou četl Komenského, musí doznat, že nebyl cessacionistou ani náznakem. Zašel tak daleko, že byl otevřen snad až esoterickým vizionářům jako byli Kryštof Kotter, Kristina Poniatowská a Miluláš Drabík. S literární reflexí těchto často nenaplněných proroctví se můžeme setkat v jeho knize Lux in tenebris.

Ale i sám Komenský vystupoval jako prorok. Jeho mocný spis „Kšaft umírající matky jednoty bratrské“ je prorockým spisem, kde Komenský vystupuje téměř jako starozákonní prorok, odkazující do budoucna církvím dědictví Jednoty bratrské [7]. Přesto se zejména kalvinističtí fundamentalisté od Komenského nedistancují, ale naopak se jej dovolávají jako ortodoxního stoupence predestinace.

Charles Haddon Spurgeon

Snad nikdo není současnými kalvinistickými fundamentalisty citován více, než londýnský kazatel Charles Haddon Spurgeon. V archivu jeho kázání si o něm můžeme přečíst zajímavou příhodu:

„Jednoho nedělního večera pohleděl pan Spurgeon směrem ke galerii a pravil: „mladý muži, ty rukavice, co máte ve své kapse, nejsou zaplacené“. Po bohoslužbě za ním přišel mladík a snažně ho prosil, aby o tom více nemluvil. Tyto okolnosti jej nakonec vedly k obrácení.“ [8]

A byl to koneckonců i Spurgeon, kdo měl problém s kalvinisty, kteří tvrdili, že duchovně mrtvý člověk nemůže činit modlitbu pokání. Fullerton pak věnoval neobvyklým událostem v životě Spergeona celou kapitolu své biografické knihy. [9]

Uvedl jsem tedy čtyři Boží muže, na které se odvolávají dnešní reformovaní cessacionité. Mohl bych samozřejmě uvést celou řadu naplněných proroctví z církevní historie, ovšem zde figurují i nekalvinisté, což pro mnohé nebude tak průkazné.

Přesto, například reformátor Savonarola ve Florencii předpověděl svoji smrt [10]; puritánští kazatelé, tedy kalvinisté, John Owen a Richard Baxter předpověděli zkázu Londýna. Když pak v roce 1666 zachvátil Londýn rozsáhlý požár a tisíce lidí zemřelo, Owen právě zde spatřoval Boží soud [11]. Na základě varovného proroctví opustila řada křesťanů Arménii a zachránila si život před Tureckým pogromem [12]. David Wilkerson prakticky na den předpověděl bankrot hypercharismatické televizní stanice PTL, když její šéf Jim Bakker odmítl činit pokání [13] a je znám případ dělníka Konderly z Třineckých železáren, který na Boží pokyn odmítl odejít do krytu při náletu amerických bombardérů, které pak přeletěly, aniž se cokoliv stalo [14]. A já sám jsem měl zjeveno, že budu vyloučen z církve, což jsem ihned po svém zvolení starším oznámil vedení sboru, které se mi smálo a později mne obvinilo, že jsem proroctví špatně pochopil (šlo prý o varování) nebo jsem se sám snažil proroctví naplnit i když všichni věděli, že jsem se až zoufale snažil vyloučení zabránit.

Zde je ovšem nutno podotknout, že proroci opravdu nejsou bezchybní. Wilkerson byl později alarmista a prorokoval i věci, které se zatím nikdy nestaly [15] a na Konderlovo proroctví, které se nikdy nenaplnilo, se vystěhovaly desítky lidí do Polska [16]. Stejně tak obdarování kazatelé učí občas hereze. V proroctví tak můžeme udělat dvě chyby: odmítat je a uhášet Ducha nebo je nekriticky přijímat.

Současná krize proroctví

Co však je opravdu problémem, že dnes je medializováno spoustu falešných a často i blasfemických proroctví, ze kterých nikdo nečinil pokání. Mám pochopení pro ty, kdo se straní duchovních darů a jsou obezřetní. Nemám však žádné pochopení pro ty, kdo se dovolávají svědectví Písem a tvrdí, že 1 K 12, Mt 16 nebo 1 Tes 5:20 dnes již neplatí. Jako by Nový Zákon ve své plnosti platil jen dvě či tři století. Opravdu se tito teologové nebojí biblického varování Zj 22:19?

Jestliže ani oni sami se nedokáží mezi sebou, na základě psaného a podle nich stoprocentně pravdivého slova dohodnout na správném výkladu predestinace nebo milénia, proč chtějí, aby proroctví byla interpretována se stoprocentní přesností?

Ať už k nám Duch svatý mluví prostřednictvím psaného nebo zjeveného slova, vždy jsme to koneckonců my, kteří jej nedokáží plně přijmout, interpretovat nebo vhodně předat. Snad i proto nemá být proroctvím pohrdáno a má být rozsuzováno církví. Uvedu zde čtyři biblické příklady, ve kterých dělají proroci nebo ti, kdo mají prorocký dar, nejčastěji chybu.

1. Příklad – částečné poznání

Při jedné misijní cestě měl Pavel vidění:

Skutky apoštolské 16:9: „Tam měl Pavel v noci vidění: Stanul před ním jakýsi Makedonec a velmi ho prosil: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“ Po tomto Pavlově vidění jsme se bez váhání chystali na cestu do Makedonie, protože jsme usoudili, že nás volá Bůh, abychom tam kázali evangelium.“

Misionáři zde na základě Pavlova vidění vytyčili svoji misijní strategii. Je zde ovšem vidět, že Pavel předložil své vidění, které se stalo předmětem kolektivního zkušování. Výklad proroctví nebyl autoritativní, byl učiněn kolektivní úsudek. Jsem přesvědčen, že takto bychom měli k podobným proroctvím přistupovat i my. Mnohdy potřebujeme rozsouzení církve k tomu, abychom zjevení správně pochopili. Bůh mluví k člověku pravdivě, ale člověk často nerozumí.

Například když Ježíš mluvil ke svým učedníkům, často mu ani oni nerozuměli. Znamená to snad, že jeho slova nebyla stoprocentně pravdivá? Nebo byla chyba na straně učedníků? Jsme snad dnes, když máme Ducha svatého, na tom o tolik lépe, že rozumíme na sto procent? Jestliže ano, ptám se fundamentalistů: bude milénium obrazné nebo doslovné? A prosím, aby došli shody jak teologové z řad fundamentalis­tických amilénialistů tak dispenzacionalistů. A pakliže se na sto procent neshodnou na základě psaného slova, proč by měl stoprocentně správně porozumět člověk na základě Božího vnuknutí?

Ani velký prorok Daniel plně nechápal to, co mu bylo zjeveno a z čeho nyní dispenzacionalisté činí doktrínu, o které sám Daniel zřejmě neměl ponětí a neustále se anděla ptal, co to znamená, až nakonec dostal odpověď, že slova zůstanou zapečetěná až do doby konců (Da 12,9).

Prvním omezením proroctví je tedy to, že prorok často nemusí svému zjevení vůbec porozumět a musí vyčkat rozsouzení církve nebo času, případně obojího. O částečném poznání píše i Pavel:

1 Korintským 13:8–12: „Láska nikdy nezanikne. Proroctví – to pomine; jazyky – ty ustanou; poznání – to bude překonáno. Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno. Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, smýšlel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě; když jsem se stal mužem, překonal jsem to, co je dětinské. Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.“

Celá 13 kapitola je věnována duchovním darům, zejména uvozuje proroctví. Až do příchodu Pána proto bude naše poznání jen částečné, kdy poznáme plně. Zatím poznáváme z částky a z částky prorokujeme. Nebo snad chce někdo tvrdit, že zná již Boha stejně plně, jako Bůh zná jeho? A koneckonců podle tohoto oddílu i Pavel prorokoval jen částečně, což ovšem neznamená, že mylně.

2. Příklad – špatné porozumění

Pavel měl již záhy po svém obrácení zřejmě zjeveno, že ho čeká žalář a pouta. Při jeho misijní cestě, kdy se vracel do Jeruzaléma, mu Duch svatý město od města ukazoval, že ho čeká utrpení. Avšak když se setkal s učedníky v Týru, kteří měli dar proroctví, tito mu řekli pravý opak.

Skutky apoštolské 21:4: „Vyhledali jsme učedníky a zůstali jsme tam sedm dní. Ti z vnuknutí Ducha říkali Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma.“

Na další štaci v Cesarei se ještě objevil osvědčený Agabos, který Pavlovi prorokoval, že bude svázán a vydán pohanům a rovněž učedníci i další misionáři v Cesarei na Pavla naléhali jako ti v Týru, aby do Jeruzaléma nechodil. Jaká však byla Pavlova reakce?

Skutky apoštolské 21:13–14: „Ale on odpověděl: „Proč pláčete a působíte mi tím větší bolest? Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!“ Protože se nedal přemluvit, přestali jsme naléhat a řekli jsme: „Děj se vůle Páně!““

Jinými slovy Duch svatý ukazoval učedníkům, že Pavel bude trpět a ti z toho vyvodili jediné: není Boží vůle, aby Pavel chodil do Jeruzaléma. A to je další problém proroctví. Bůh mluví, ale poslouchá člověk. Ruku na srdce, stalo se vám někdy, že jste nějakou biblickou pasáž pochopili úplně jinak, než byla zamýšlená? Například Písmo říká: „jazyky mluvit nebraňte“ a mnozí to vykládají „zabraňte mluvit jazyky“. Písmo říká: „proroctvím nepohrdejte“ a mnozí exegetují: „proroctví zavrhněte“. Písmo říká „nemocné uzdravujte“ a mnozí čtou „ani se o to nepokoušejte“. Písmo říká „nic nepožadujte zpět“ a mnozí čtou „vše si vymocte nazpět“ a mohl bych pokračovat.

Jestliže tedy nejsme sto porozumět ani tak jednoznačným přikázáním Písma, které si můžeme číst hodiny dokola v různých překladech i v originále, proč by tomu u zjeveného slova, kdy Bůh mluví Duchem svatým do našeho srdce, mělo být jinak? A tak asi největší chybou některých proroctví je špatný výklad a vlastní předporozumění. V daném případě učedníků v Týru přece Bůh nechce, abychom trpěli. Opravdu?

3. Příklad – spoléhání na zkušenost

Ve Starém Zákoně byl úřad proroků odlišný od pojetí v Novém Zákoně. Proto bych nikomu nedoporučoval doptávat se dnešních proroků. Všichni totiž máme stejného Ducha a kompletní Písmo. Ve Starém zákoně tomu tak ovšem nebylo. Když chtěl král činit závažná rozhodnutí, radil se s proroky, kteří se doptali na slovo od Boha. Proto když se David rozhodl stavět chrám, zavolal si Nátana. I tak zde ale můžeme najít určité analogie – lidé často spoléhají na svoji zkušenost více, než na aktuální Boží vedení.

2 Samuelova 7:2–3: „…tu řekl král proroku Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní.“ Nátan králi odvětil: „Jen udělej vše, co máš na srdci, neboť Hospodin je s tebou.““

Nátan měl prorockého ducha, který byl již vycvičen k rozpoznávání Boží vůle. Domnívám se, že znal Davida i Hospodina a bylo mu předem zřejmě jasné, že pokud David požádá o něco, co je bohulibé, úspěch a požehnání jsou předem zajištěny. Proto se asi spolehl na svou zkušenost a intuici a odpověděl dříve, než se stačil Boha doptat. To ovšem mohlo skončit katastrofou. Bůh však tento jeho poklesek přehlédl a zasáhl:

2 Samuelova 7:4–13: „Ale té noci se stalo slovo Hospodinovo k Nátanovi: "Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Toto praví Hospodin: Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil?… Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.“

Dále se v Bibli dovídáme, že David vedl mnoho válek, prolil mnoho krve, a proto nemohl stavět Boží dům. Nátan tedy podlehl pokušení, že zná Boha natolik, aby mohl prorocky promluvit dříve, než se doptal Hospodina a dal Davidovi mylnou informaci, chcete-li, falešné proroctví (mluvil totiž za Boha a přislíbil Davidovi Boží přízeň a požehnání). Nátan však nebyl ukamenován, ale Bůh si počkal, až bude na lůžku motor jeho tělesné mysli vypnut a promluvil k jeho srdci. Osobně považuji za velkou chybu, kdy lidé prorocky obdarovaní mluví v Božím jménu na základě svého pocitu, své předchozí zkušenosti bez toho, aby si skutečně ověřili, zda k nim mluví Bůh.

4. Příklad – nečistý duch

Poslední příklad je asi nejhorší a obávám se, že je mezi charismatiky dnes značně rozšířený. Nejde zde o nerozsouzení ani o špatný výklad nebo neporozumění jako v předcházejících příkladech. Jde o situaci, kdy mluví nečistý duch, který se vydává za Ducha svatého. Mluví o tom jasně apoštol Jan.

1 Janův 4:1: „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.“

Jan (stejně jako Ježíš, Pavel, Petr a Juda) mluví i o apostasi poslední doby (srv. 2 J 2:18), která nastává na sklonku věků (např. Mt 24:11, 2 Tes 2:3). Pokud by v poslední době mělo proroctví ustat, jistě by Jan nemluvil o zkoumání duchů, ale řekl by jednoduše „nevěřte žádnému proroku, protože všichni budou falešní“. Osobně Janova slova vztahuji na lidi jako William Branham, Benny Hinn, Rick Joyner, Kenneth Hagin, Paul Cain, Ed Traut a mnoho dalších. Troufnu si to tvrdit proto, že tito „proroci“ zastávají heretická učení, mají často okultní prožitky s mrtvými a někdy končí v nemorálnosti.

Avšak i nám se může stát, že zaslechneme hlas nepřítele, anděla světla, který se bude vydávat za Ducha svatého. Kdy k tomu může dojít? Pokud se například budeme chtít blýsknout nějakým duchovním darem, může nám satan do srdce vložit vnuknutí, která povedou k destrukci nás nebo církve, podobně, jako když ďábel vnukl Davidovi do srdce, aby ve své pýše sečetl lid. Jakub říká, že když se budeme chtít chlubit, pak náš jazyk bude podněcován nesvatým ohněm, pekelným plamenem:

Jakubův 3:5–9: „Tak i jazyk je malý úd, ale může se chlubit velkými věcmi. Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem“.

Osobně rozpoznávám v metafoře pekelného plamene démonský vliv, který bude chtít podnítit náš jazyk nejprve k slovům a v důsledku toho i ke skutkům, které na nás přivolají Boží hněv jako v případě Davida, kterého Bůh za jeho rozpínavost a pýchu později soudil. Pamatujme, že Duch svatý, po jehož darech máme horlivě toužit, je dán k tomu, aby vyvyšoval Krista. A to je i jeden z mnoha bodů, které sdílím s kalvinisty, že vše má být k Boží slávě.

Co je ovšem nutné dodat, že proroctví není pokračováním věroučného zjevování, neboť k tomu nám je dán apoštolský základ, který položili bibličtí apoštolové. Pokud jakékoli proroctví vede věroučně mimo Písma, je třeba ho do důsledku odmítnout. Duchovní dar nás tedy může vést skrze poznání i skrze proroctví k lepšímu pochopení a osvětlení Písma, ale nikdy ne mimo ně. V tom mají cessacionisté samozřejmě pravdu.

Závěr

Co z toho všeho plyne? I já patřím k těm, kteří věří v neomylnost Písma. Avšak uvědomuji si jeho hloubku a mnohovrstevnatost. Má lidskou i Boží stránku, stejně jako Kristus je Boží i lidský Syn, i když je celé vdechnuté Bohem. Písmo pro mne není matematicko fyzikálními tabulkami, abych jeho pravdivost měřil v procentech. Biblická pravda je dynamická, je jí sám Kristus. V Bibli je mnoho zdánlivých antitezí, které teprve Duch svatý může sladit tak, aby nám byla pochopitelná. I přesto bude naše poznání částečné a budeme vidět jako v zrcadle, které v antice odráželo ne zcela detailní obraz jako dnes. Poznání je jako odraz skutečnosti v naleštěném kovu (antickém zrcadle), nikoliv rentgenová 3 D projekce.

Nedomnívám se ani, že Písmo je souborem ekvivalentních veršíků, z kterých si mohu sestavit libovolný kontext na základě svého předporozumění. Moc Ducha svatého nelze nahradit Písmem, stejně jako Písmo nelze nahradit Duchem svatým. Obojí je třeba a působí spolu, neboť Slova jsou duch a obojí ukazuje na Krista. Ke svému životu, povolání, službě i ke každodennímu rozhodování potřebuji moudrost a radu Ducha svatého. Bible mi ukazuje principy, ale nikde jsem se nedočetl, že Aleš Franc má kázat a psát články a přesto jsem přesvědčen, že naplňuji Boží vůli – byť s chybama a nedokonale. Nikdy ne na sto procent. Pokud káži, potřebuji nutně Ducha svatého i proroctví, které ovšem nevidím primárně jako předvídání budoucnosti, ale jako propůjčený dar vidět – rozhodne-li se Bůh – svět jeho, nikoliv lidskýma očima. Proto máme všichni usilovat o to, abychom prorokovali.

Pravé proroctví potřebujeme o to víc, protože žijeme v době exploze falešných proroků. Vzdát se prorockého daru je podobné jako odzbrojit, když se nepřítel začíná po zuby ozbrojovat. Eliáš se Bálovým prorokům postavil v moci Ducha. Stejně Jan Křtitel volal herodiány a farizeje prorocky k pokání mocí Ducha. Již tehdy ovšem byla učení, že mimořádné věci ustaly a budou obnoveny až s příchodem Mesiáše. Podobně už Jozue měl problém, když Eldad a Médad prorokovali. To mohl přeci jenom Mojžíš a lidé s ním, ale již nikdo jiný! Spolu s Mojžíšem a Pavlem je třeba i dnes zvolat: „kéž by všichni prorokovali!“

Protože nejsem fundamentalista, mohu si navíc dovolit věřit celé Bibli v tom, co říká o uzdravování, proroctví i o jazycích, divech a zázracích. Tato znamení totiž mají provázet církev. Někteří fundamentalisté, aby se zbavili nevyhovujících veršů, například Mt 16: 17, využívají biblické kritiky, kterou jindy tak nenávidí. Případně jsou přesvědčení, že tento příkaz platil do sepsání Bible. Tedy necelých sto let. Jiní věří, že všechny instrukce o proroctví, uzdravování a používání duchovních darů platila jen do uzavření kánonu ve 4. století. Jsem opravdu rád, že mohu věřit celé Bibli a Nový Zákon pro mne není skanzenem toho, jak církev žila během prvních třech století.

Budoucnost?

Dovolím si malý odhad budoucnosti. Jednota fundamentalistů cessacionistů se podle mne během pár let rozpadne, i když bude ještě chvíli kulminovat. Spojuje je totiž společný nepřítel a to je charismatické hnutí resp. jeho současná degenerace. Proto se možná nyní shodne kalvinista i arminián (chcete-li jednobodový kalvinista), dispenzacionalista i amilénialista pokud je jejich společným učením cessacionismus. Jsem však přesvědčen, že v budoucnu – a v USA tomu tak již je – se tato jednota zhroutí, protože pravdu přeci mají „jen“: pětibodoví kalvinisté, amilénialisté, dispenzacionalisté (dosaďte si). Nebo se mýlím?

Avšak jestliže je k sepsání předmluvy ke knize kalvinistického fundamentalisty (zřejmě za účelem jejího zdůvěryhodnění) původně žádán ekumenik a později představitel manažerského hnutí (navíc oba kontinualisté) od nichž je zřejmě třeba se biblicky „separovat“, obávám se, že za tím nejčistším biblickým fundamentalismem může být i současný americký pragmatismus. Zřejmě tak lze rozšířit portfolio o knihy dalšího Američana v dalších církvích. Těch od charismatických Američanů už máme dost…

Poznámky a literatura

1. Steiger Pavel, Napsali jste nám, Zápas o duši, říjen, 62, 1999 – http://www.hcjb­.cz/…dc6206.phtml (Zde je ovšem nutné dodat, že historičtí kalvinisté jako Spurgeon nebo nověji u nás například Steiger měli a mají široké srdce pro křesťany rozdílných proudů a takovýchto postojů jsem si u nich nikdy nevšiml.)
2. Fernando Lanzi, Gioia Lanzi, Saints and Their Symbols: Recognizing Saints in Art and in Popular Images, Liturgical Press, 2004
3. Augustin, iEncykopedie.cz – http://www.ien­cyklopedie.cz/au­gustin/
4. Hus Jan, Listy psané v Kostnici 1415 z vězení. Listy Husovy upravil a přehlédl Bohumil Mareš a vydal roku 1911 jako 3. vydání. Comenius 1891 a Samostatnost 1901 – http://lide.cb­.cz/…_listy_d­.htm
5. Jan Amos Komenský. Stručná historie církve slovanské – http://texty.ci­tanka.cz/…ecsl1–2­.html
6. Jan Amos Komenský, Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, dr. Josef Staněk, F. Obzina Vyškov na Moravě, 1935-http://www.dkd­.cz/dila/_Ksaf­t_umirajici_mat­ky_Jednoty_Bra­trske_9216.TXT
7. Tamtéž
8. Fullerton W. Y., Charles Huddon Spurgeon A Biography. The Spurgeon Archive – http://www.spur­geon.org/misc/bi­o13.htm
9. Tamtéž
10. Duewel Wesley L. Oheň probuzení, Eirënë, 1997
11. Wilkerson David, America´s Last Call, Wilkerson Trust Publication, Lindale, Texas, 1998
12. Shakarian Demos, Sherrill John a Elizabeth, Nejšťastnější lidé na zemi, Křesťanský život, Albrechtice, 2006
13. Wilkerson David, Šalomounova církev, WCPS, 19. prosince 1994 – http://www.tscpul­pitseries.org/…s941219­.html
14. Bieszczady, Příběh náboženské emigrace z Československa přelomu 60. a 70. let 20. století, Ceská televize – http://www.ces­katelevize.cz/…-bieszczady/
15. David Wilkerson Economic Collapse then A Russian Invasion – http://americas­lastdays.blog­spot.cz/…se-then.html
16. Gamrot Česlav, Na začátku bylo nadpřirozené vnuknutí, Brána, 15 (6) 2012, s. 20–21 – http://www.cb­.cz/…s/2012–6­.pdf