O stvoření trochu jinak
Považuji se za příliš jednoduchého člověka na to, abych hledal jinotaje v něčem, čemu církev takřka bezezbytku jednoduše věřila devatenáct století. Vůbec proto nepovažuji za svůj úkol obhajovat doslovných prvních jedenáct kapitol knihy Genesis. Nejsem gnostik, a proto nevěřím, že dnes máme lepší duchovní poznání, než měl Mojžíš nebo apoštolové. Dodnes věřím otřepanému „Sola Scriptura“ a pokud se chci něco o počátku lidské civilizace dozvědět, obracím se k historickým svědkům. I dnes si dovolím jednoduše věřit Bibli a jejím, na mnoha místech opakovaným svědectvím o stvoření a původu člověka. Pokud někdo nevěří, že lidstvo pochází z jediného páru, popírá podle mne samé základy křesťanství a považuji to za jeho soukromou věc. Ne nebudu se pouštět do sáhodlouhých obhajob kreacionismu, považuji to pro sebe za ztrátu času. Pokusím se jen nahlédnout, proč si myslím, že se dnes exponovaní křesťané až úzkostlivě bojí přiznat k tomu, že věří Bibli více, než současnému poznání.
Příliš akční Bůh
Jestliže je Bůh natolik akční, že stvořil svět za šest dní, pak bude asi stejně „akční“ i v soudu nad hříchem. Mohlo by se pak stát, že svět stejně rychle jako začal, může i velmi rychle skončit. Ježíš by se třeba mohl vrátit už zítra. Hrozná představa, že? Pak by bylo třeba stejně doslovně chápat například i biblickou knihu Zjevení nebo učení o doslovném miléniu. Stejně tak verše o nečistotě, smilstvu, obžerství, pomluvách, souzení, očerňování bratří nabývají na aktuálnosti v souvislosti s rychlým soudem nad jejich vykonavateli. Bylo by pak asi nutné se podřizovat vládní moci namísto sepisování politických protestů proti demokraticky zvolené vládě nebo prezidentovi pokud se nám nelíbí. O eschatologickém pronásledování a utrpení ani nemluvě. Takového Boha, který by byl schopen tak rychle jednat, je třeba si držet od těla a jeho slova zalegorizovat nebo překroutit. A tak je mnohem příjemnější Bůh, který tvoří skrze miliony let a přijde až za miliardy let, pokud vůbec kdy. Pak tak nějak podvědomě ani evangelium, včetně trestu ohněm, není tak děsivé. Můžeme se maximálně rozplývat nad použitými gramatickými tvary a zkoumat dobové pozadí inkriminovaných veršů (jinak samozřejmě věci značně potřebné).
Jen nebýt bláznem
Křesťanství dnes touží být respektováno světem. Přímo se mu podbízí. Učí se jak jej zaujmout a někteří křesťanští aktivisté se mohou doslova přetrhnout, aby byli v médiích a jejich sofistikovaným (někdy jen plytkým a neodborným) filozofickým či politickým komentářům se dostávalo sluchu. Někteří z nich se pak ochotně či méně ochotně zřeknou věcí, proto které by nesli pohanění a tratili čtenáře a posluchače, a tak ředí evangelium tu manažmentem, tu kulturou, tu psychologií, tu filozofií (jinak nic proti filozofii nebo kultuře – vše Bible nakonec obsahuje, ale až druhotně). Říci ale naplno, že Ježíš Kristus je jediná cesta k věčnému životu, že existuje peklo pro ty, kdo se nesmíří s Bohem skrze jeho oběť nebo že Bůh zakazuje uctívání stvořených bytostí (běžná náboženská praxe) se jednoduše nehodí. Stejně, jako existuje „politická“ korektnost, existuje i „teologická“ korektnost, které některé biblické výroky nejdou k duhu.
Přelezení ohrady
Díky některým manažerským a ekumenickým formám „evangelizace“, nabízející mládeži jak si správně kreativně obarvit vlasy nebo nalakovat nehty, se církev otevírá neobráceným. Ty je pak potřeba udržet a neurazit. Příliš ostré slovo je třeba otupit, aby se tito zdomácnělí hosté o něho neporanili. Jinými slovy, meči je třeba odepřít krev. Věci, které jsou pochopitelné jen Duchem, a které jinak zůstávají tajemstvím, se proto musí patřičně „zesrozumitelnit“, aby se lidé neurazili. A to stvoření je přeci tak nemoderní. Implikuje učení o prvotním a dědičném hříchu a evokuje princip kolektivní viny, kde je každý před Bohem vinen. Jinými slovy církev zavřela dveře (víra v Krista) a otevřela ohrady (hlavně mít vztahy).
Mojí otázkou ovšem je, co tomu říká Pán církve, když její učitelé a pastýři vyměnili jeho slova za lidskou moudrost?