Rady kazatelům

Nedávno jsem zjistil zajímavou věc. Na statistikách těchto stránek je mírně vzrůstající trend, nicméně čtenost článků klesá. Tento pokles dorovnává poslechovost kázání. Avšak cílem těchto stránek vůbec nebylo předkládat kázání, k tomu jsem dospěl jaksi mimochodem. Nicméně pokud sem někteří chodí poslouchat kázání, napadlo mne trochu se nad tímto tématem zamyslet. Já osobně občas poslouchám kázání dvou bratří ze Slovenska, a to Pavla Hanese a Alexandra Barkociho. Zatímco první předkládá biblické a pregnantně formulované učení, druhý se častěji sdílí se svými svědectvími.
První spíše vyučuje, druhý spíše povzbuzuje. V praxi ale sbor potřebuje slyšet jak učitele, tak evangelistu a jedno se neobejde bez druhého. Pokud by evangelista odmítl korekci učitele i učitel impulz evangelisty, mohl by v prvním případě vzniknout „poutavý blud“ a ve druhém „pregnantní, ale mrtvá litera“. Pro život proto potřebujeme sbor s pluralitou jeho služebností a internet může být něco jako doplněk, ale nikdy ne hlavní chod.
Dnes se obecně ale spíše setkávám s povzdechy členů různých sborů na kázání nezáživná, psychologizovaná, vyumělkovaná nebo naopak buranská, unavující a bezobsažná. Kazatelé kříží manažment, psychologii a filozofii se svými názory a nápady, nepřipravují se nebo převypráví kázání někoho jiného.
Dovolil bych si proto nabídnout několik rad, které sám občas opomíjím, ale které se mi vždy vyplatilo dodržovat. Pokusím se je sumarizovat v „desatero“.
1. Modlitba: Za absolutně stěžejní považuji modlitební přípravu. Potřebují, aby mi Duch svatý zjevil potřebu konkrétního společenství, kterému mám zvěstovat. K tomu je nutné zmocnění. Tato fáze trvá (pro mne) minimálně týden, kdy je třeba téma promyslet a „promeditovat“ (netřeba bát se tohoto pojmu, nejde o východní meditaci, ale o to, dostat se myšlenkově za pomocí modlitby a s přispěním Ducha – doslova na dřeň).
2. Písmo: Je třeba se důkladně připravit z Písma. Vždy jsem si verše vypisoval a porovnávat s dalšími biblickými místy. Prosím Boha, aby mi tyto souvislosti zjevil. Někdy si nevystačím s českými překlady a zajímá mne, jaké výrazy jsou použity v originálních jazycích a ty pak porovnávám konkordantně s dalšími místy v Písmu. Podotýkám, že nejsem lingvista. To dnes, díky internetu, může činit každý kazatel a lenost nelze akceptovat jako výmluvu. Vždy mám pak alespoň základní koncept s vypsanými verši.
3. Víra: Na kazateli se velmi snadno pozná, zda tomu, o čem mluví, také věří. Je možné stokrát opakovat odrhovačku o neomylnosti Písma, ale pokud tomu nebudeme věřit, ostatní to na nás poznají. Pokud ovšem kazatel nevěří Bibli a například biblický Adam je pro něho jungiánským archetypem a evoluce je nadřazena Bibli, mám zde své osobní, jednoduché řešení. Takového kazatele neposlouchám a neviděl bych vůbec důvod jeho promluvy navštěvovat, natož na ně brát svoji rodinu. Primárním zdrojem kázání je Bible, nikoliv proměnná vědecká či filozofická paradigmata.
4. Forma: Kázání by mělo být jednoduché (ne primitivní), snadno zapamatovatelné. Mělo by mít hlavu a patu. Je frustrující pro kazatele i posluchače, pokud oba nedovedou po kázání ve třech větách říci, o čem kázání bylo. Naopak kazatelé, kteří stále omílají jedno téma, ať kážou na cokoliv, obvykle prozrazují, že s věcí, o které dokola mluví, zřejmě sami neúspěšně bojují. Ale i kdyby tomu tak bylo, kazatel nemá kázat lidem své problémy, ale interpretovat Písmo svaté.
5. Obsah: Dnes existují dva extrémy. Jedni káží své zkušenosti a druzí se tomu úplně vyhýbají. Není však důvod lidem neříct, jak se dané verše projevily v našem životě. Často lidí osloví i to, jak jsme v dané věci neobstáli nebo dokonce opakovaně padli a jak jsme se s tím biblicky vyrovnali. Nejde přitom o obnažování srdce, ve kterém si libují hlupáci, ale o povzbuzení ostatních. Kazatel nebývá dokonalejší než ostatní. Kázání by proto mělo mít vedle poučení i další dvě složky: usvědčení (napomenutí) a povzbuzení. Usvědčení bez povzbuzení vede k depresi a povzbuzení bez usvědčení k lajdáctví a povrchnosti. V centru tedy není jen kříž, ale i vzkříšení.
6. Auditorium: Obvykle se potřebuji „napojit“ na atmosféru posluchačů. Poznat rozpoložení lidí. Je třeba si je prohlédnout a zvolit správný postoj. Jinak se mluví k mládeži, jinak k seniorům, ke studentům, dělníkům nebo akademikům a jinak ke svému sboru, kde nás znají. Je třeba hledat vhodná slova i způsob. Je přitom samozřejmě zcela nezbytné vedení Duchem.
7. Přednes: Je třeba mluvit zřetelně, nedrmolit ani nemumlat. Křičení nebo naopak monotónní unylost jsou nežádoucí. Doporučuji dívat se (alespoň občas) lidem do očí. Tak se pozná nejlépe, zda jsou osloveni, zda pospávají, kdy je třeba něco zdůraznit nebo zopakovat. Je hloupé, pokud se kazatel kouká na jedno místo a nesleduje reakce svých posluchačů. V proslovu je třeba na situace pružně reagovat. Z tváří je evidentní, pokud lidé rozumí, nerozumí, souhlasí či nesouhlasí. Někdy je možné položit i otázku, a to nejen řečnickou, ale počkat si i na odpověď.
8.Čas: Pokud nějaký kazatel tvrdí, že si neuhlídá čas, je to jen projev malé sebekázně. Duchové proroků jsou prorokům poddáni. Pokud si připravím kázání na půl hodiny a mluvím hodinu, pak je obvykle jedno zcela jisté: Nejsem již veden Duchem svatým.
9. Reakce: Kazatel by měl mít odvahu se lidí zeptat, jak jsou s jeho kázáním spokojeni, a měl by umět vyslechnout kritiku. Obvykle se najdou lidé, kteří vás budou plácat po zádech a ti nespokojení budou raději mlčet. Ty je třeba ovšem vyhledat a ptát se jich. Na druhou stranu, pokud máte vnitřní svědectví Ducha o správnosti, žádná kritika vás nezboří a neuhnete lidem. Slovo je třeba kázat vhod i nevhod.
10. Poučení: Někdo kdysi napsal, že pokud si zpětně poslechnete své kázání a nepovzbudí vás, pak nepovzbudí ani vaše posluchače. Proto není projevem narcismu poslouchat svá kázání, ale naopak, je to nejlepší způsob, jak „spět k dokonalosti“. Každý z nás se potřebujeme zlepšovat v tom, co děláme.
Závěrem bych chtěl podotknout, že nejde o nějaký návod, který musí sdílet všichni. Jedná se pouze o to, o čem se domnívám, že by mohlo pomoct k tomu, jak učinit progresi ve své službě.