Jak jsem prožil 17. listopad 1989
Bylo odpoledne, konec týdne, a již začínal poslední seminář před víkendem. Byl z vědeckého komunismu. Naše trojice budoucích farmaceutických technologů: Arnošt, Richard a já, jsme stáli v proskleném nadzemním koridoru hradecké farmaceutické fakulty a upíjeli osmistupňové pivo, které se v té době prodávalo ve fakultním kiosku. Farmaceutická technologie byla na chvostu mezi tehdejšími obory studia. Byla to jakási popelka. Proto nám také mnoho procházelo, i když zkrácení studia z pěti let na čtyři, při zachování všech předmětů, nám dávalo neskutečně zabrat a způsobilo, že jsme například neměli prázdniny. Atmosféra již byla tou dobou velmi uvolněná, vzduch jiskřil politickou oblevou a v rádiu se, tuším, dokonce v jednom vysílání ozval Matuška a Kryl. Větřili jsme změnu a věděli jsme, že zažíváme něco zvláštního. Byl pátek, 17. listopadu 1989, a nám se pomalu blížil konec semestru. Pak už byly státnice.
Tu kolem nás prošel nechvalně proslulý examinátor tohoto předmětu, kterému jsme říkali inženýr Rudohlávek. Když nás míjel, přátelsky a žoviálně nás upozornil, že lekce již začala. Protože jsme všichni tři velmi svorně tento předmět nenáviděli, ani jsme se nepohnuli. Pan inženýr nám proto připomenul, že se jedná o předmět státnicový a že v létě nás čekají státnice. Mlčeli jsme, jen Richard prohodil mezi zuby směrem k vyučujícímu: „Pane inženýre, vy se domníváte, že se tato pavěda bude v létě ještě zkoušet?“ Vyučující možná trochu zrudl a opáčil, že samozřejmě. To už jsem nevydržel a zakončil jsem rozhovor: „Také věřím, že se to bude vyučovat, ale jako další poučení z krizového vývoje“. To uvádím jen proto, abych popsal, že i v komunistickém Hradci, plném vojáků a policistů, byla velmi liberální atmosféra to jak mezi studenty, tak mezi většinou vyučujících. Nikdo z nás ovšem netušil, že Richardova slova byla prorocká.
Po skončení semináře jsem šel se svým spolubydlícím, Martinem, na vlak do Prahy. Z Hlasu Ameriky jsme věděli, že se něco chystá a nechtěli jsme si to nechat ujít. Na Albertov jsme ovšem nedorazili v čas, a tak jsme se k průvodu připojili na nábřeží. Okamžitě jsme byli strženi atmosférou. Provolávali jsme s davem „Miloši, končíme…“, „Konec vlády jedné strany“…, „Svobodné volby“ ad. Při průchodu kolem scény Národního divadla nám mávali slavní herci a povzbuzovali nás. Celé to pro mne mělo jen jeden negativní rys: řečeno bez příkras, toužil jsem si odskočit, ale nebylo kam, a tak mne začal bolet močový měchýř. Náhle se průvod zastavil, protože nás zpředu odřízl kordon policistů. Ten jsem ovšem neviděl. Když jsem se otočil, zatrnulo mi. Za mnou už nikdo v podstatě nebyl, kromě dalšího kordonu bílých helem se štíty. Bylo slyšet štěkot psů a zvuk obrněných vozidel s radlicemi z pletiva. Někdo začal volat, ať se rozejdeme, ale nebylo kam. Byli jsme v pasti. V ulici nad námi se otevřelo okno a nějaký hlas nás varoval, ať jsme zticha, že jsou mezi námi provokatéři. Avšak vždy titíž lidé vyprovokovali dav k dalším a dalším výkřikům. Nyní se volalo: „Gestapo, gestapo“ a „máme holé ruce“. Do toho opět amplion, abychom se rozešli. Přes policejní kordon to ovšem nešlo. Úplně jsem zapomněl na bolest. Zpívala se hymna a sedli jsme si na zem…
Po nějaké době ozbrojenci začali pochodovat proti nám a natlačili nás do rohu ulice. Vzpomínám, jak jsem byl doslova dotlačen na výkladní skříň na rohu před podloubím, vedoucím do Mikulandské ulice. Myslím, že to bylo u dnešní Damerie, ale jist si tím nejsem. Už už jsem měl pocit, že proletím sklem dovnitř a pořežu se o střepy. Bylo slyšet výkřiky, pláč, řev a štěkot policejních psů. Dívka vedle mne si držela v kapesníku vyražený zub. Zapřel jsem se nohama o kamenný sokl pod výkladní skříní a roztáhl jsem ruce, abych zvětšil plochu svého těla a rozložil váhu vyvíjenou na sklo. Všiml jsem si, že kousek ode mne leží na zemi bezvládné tělo. Davem se začaly prodírat červené barety tak blízko mne, že jsem ucítil alkohol z jejich dechu. Z mé levé i pravé strany bareti vytáhli dvě dívky a bušili do nich. Začal jsem mít strach o život a zbaběle jsem se schoval za další, možná i mladší dívky. Poprvé v životě jsem si uvědomil, že nejsem žádný hrdina resp., že jsem zbabělec.
Bareti vytvořili uličku v podloubí, vedoucím do Mikulandské ulice, kterou bylo možné uprchnout. Nicméně z obou stran stály bílé helmy a civilisti a mlátili po hlavě a po zádech probíhající lidi. Utéct tudy se mi zdálo rozhodně lepší, než se udusit v davu neskutečným pěchem. Slyšel jsem o takovýchto uličkách ze Svobodné Evropy a nyní jsem to měl zakusit na vlastní kůži. Nosil jsem v té době dělnickou módu: vaťák, zmijovku a pracovní boty. Určitě jsem vypadal spíše jako dělník, než student. Nasadil jsem si kapuci, abych zmírnil rány pendreků, dopadajících na hlavu. To nesmírně vytočilo jednoho soudruha příslušníka, který zařval: „sundat kapuce“. Rozběhl jsem se tedy, v podstatě unášen davem, podloubím do Mikulandské ulice. Pak se to stalo. Zakopl jsem a přes záda se mi valil snad tisícový dav. Blesklo mi hlavou, že to nemohu přežít a že v tom zmatku budu ušlapán. Dodnes mám jizvu na rozbitém koleni z pádu. Náhle další soudruh zastavil příkazem dav a na mne zařval: „utíkejte, utíkejte“. Soudruzi zřejmě nechtěli mít ušlapané. Díky tomu se mi vyhnuly všechny rány obuškem, protože nikdo mne zřejmě nechtěl znovu srazit k zemi.
Když jsme vběhli do vedlejší ulice, zjistili jsme, že jsou zde Antony a další bílé helmy. Neměli jsme kam utéct. Tak jsme vběhli do jednoho průjezdu a utíkali po schodech do horního patra přilehlého domu. Nějaký muž nám otevřel a v jeho obýváku se nás tísnily tak možná dvě desítky. Na schodech se ozýval dupot kanad a štěkání psů a nakonec zvonění. Seděli jsme jako pěny a nikdo neotevřel. Konečně jsem si mohl odskočit. Asi po dvou hodinách poslouchání komentářů na Svobodné Evropě jsme se rozhodli opustit dům. Na ulici již nikdo nebyl a tak jsme prchli do nejbližší stanice metra.
Následoval úžasný čas, stávka, demonstrace, výjezdy po kraji a diskuse. Mnoho lidí východočeského kraje nám ale hrozilo pěstí a někteří vyučující byli zpočátku ostražití a jiní dokonce nepřátelští a přišli nás zrazovat od stávky, že na koleje míří tanky. Zdálo se mi, že všichni si přejí zachovat jakýsi socialismus s lidskou tváří. Nicméně mé svědectví ze 17. 11. před nabitou aulou rozplakalo soudružku, která nás učila marxistickou filozofii a jeden pan docent mi poté přišel říci, že jsem mu otevřel oči. Udivilo mne, že mu to ostatní ochotně uvěřili… Ale ten rok pak dával skoro samé jedničky. Nakonec jsme zorganizovali s pár spolužáky demontáž sochy soudruha Gottwalda z náměstí za asistence dechovky s pohřebními věnci a soudem za velezradu. Poprvé jsem kratičce promluvil asi k třiceti tisícům lidem (žel, ne evangelium). Jinak jsem se již neangažoval. Rozváželi jsme ale letáky po školách, hospodách, kulturních střediscích a továrnách Podkrkonoší. Vlastnil jsem poté snad největší sbírku bust Leninů a Gottwaldů, které jsem lovil na těchto cestách jako trofeje. Nakonec se k nám připojili i ostatní vyučující a někdy učinili přímo veletoč. Někdy v prosinci jsem pak poprvé slyšel jasně vyložené evangelium, ale ďábel ukradl zaseté slovo.
Teprve za rok po této zkušenosti jsem se stal křesťanem. Snad i proto, že jsem přestal mít sám o sobě iluze a viděl jsem, že abych si zachránil život, byl jsem schopen schovávat se za mladé holky.
Naši dnešní studenti jsou tak jiní, než jsme byli my a přitom tak stejní. Nedovedou pochopit narážky ve filmech, kterým jsme se smáli, protože byly skrytě protirežimní. Dělají ovšem stejné hříchy, jsou stejně naivní a dá se s nimi snadno manipulovat, tak jako tehdy s námi. Jdou za černobílými ideály celou svojí bytostí a občas nepoznají, když je někdo jen využívá. Pokud se ovšem pro něco nadchnou, často nehledí na následky a jdou za tím. Proto je to dnes opět mladá generace, která je otevřenější na evangelium.
Dnes je dobrým zvykem, že lidé tvrdí, že si rozhodně budoucnost po listopadu nepředstavovali tak, jak tehdy v té euforii. Patřím mezi ně. Nikdy by mne nenapadlo, že budu moci volně cestovat, že budu moci svobodně věřit tomu, čemu věřím. Že si budu moci koupit západní zboží, ovoce, elektrotechniku nebo jet na dovolenou či služební cestu na západ. Ale hlavně, že naleznu Boha. Jako křesťan mám neskonale více než onen zaslíbený oděv a jídlo. V podstatě už nikdy jsem se nesetkal s manipulací jako od vědeckých komunistů a stoupenců komunistických ideologií. Z komunistů se stali demokrati a podnikatelé. Nevadí mi to. Naopak, přál bych jim k tomu i věčný život. Bez něho nemají nic. Nehledám království Boží na zemi, bude až v nebi. Skutečná svoboda je až v Kristu.
Nesedí mi proto, že je dnes v církvi v módě kritizovat společnost, moralizovat apod. Změnil se systém, ne lidé. Svět nepřestal ležet ve zlém a člověk nepřestal být hříšným. Proto jsem i pochopil, jak jsou důležité demokratické zákony a dělba moci, které účinně brání nástupu diktatury, kterou neseme ve svých genech. Nicméně v některých církvích, podobně jako kdysi komunisti, volají po tom, aby jejich autority byly nekritizovatelné, nevolené a pokud možno doživotní nebo alespoň vydržely bez kontroly až do penze. Nikdy bych také nedal ve volbách hlas něčemu, co se nazývá křesťanským, jelikož Kristus nepřišel založit politickou stranu, ale církev. Byť jsem stoupencem standardního stranického, politického systému.