Porovnání glossolálie ve Skutcích a v listu Korintským
Melvin Ho
Účelem tohoto článku je prozkoumat a analyzovat učení o jazycích v 1 Korintským 12–14 a porovnat je s popisem v knize Skutků. Cílem tohoto srovnání je prokázat, že pohledy vyjádřené skrze Ducha svatého Pavlem a Lukášem jsou v principu shodné a ve svých důrazech se doplňují.
Problémy s glossolálií
Mnoho kontroverzí ohledně jazyků se v minulosti soustředilo ohledně jejich validity, jakožto následné zkušenosti věřícího v souvislosti se křtem v Duchu svatém. Odmítnutí pentekostalismu se obvykle zakládalo na negaci jejich nadpřirozených předpokladů a přirozené podstaty.
V současné době přešlo odmítání glossolálie z negace nadpřirozeného původu na propracovanější a subtilnější formu: na otázku teologické a biblické platnosti.
Někteří lidé obviňují letniční z opomíjení Pavlových důkazů a z budování jejich teologie na spekulativních průkazech, spíše než na biblických prohlášeních. Jinými slovy tvrdí, že letniční staví na pasážích z knihy Skutků na základě precedentu, s cílem vytvořit učení o počátečním důkazu jazyků [jazyky jako důkaz křtu Duchem – pozn. překladatel] z důvodu podpory své zkušenosti.
Aby podepřeli své pozice, uvádějí následující argumenty:
1. Lukášův pohled není teologický. Pouze tehdy, pokud Pavel potvrzuje Lukášovy implikace, je možné mluvit o nějaké Lukášovské letniční teologii.
2. Lukášovo kritické letniční vyprávění ve Skutcích nelze použít k podpoře nebo vytvoření učení o jazycích, jakožto počátečního důkazu křtu v Duchu, neboť nelze prokázat, že tyto letniční příběhy byly Lukášem psány za účelem vytváření teologie.
3. Pokud mají historické precedenty sloužit k didaktickým účelům, musí být vykládány na základě didaktických pasáží Písma.
4. Skutky poukazují na opakující se vzorec, ale nevytvářejí základ pro normativní zkušenost. Mluvení v jazycích proto může být normální, případně žádoucí, ale nemůže být prohlášeno za normativní model.
Další prohlašují, že glossolálie ve Skutcích neodpovídá 1. Korintským 12–14, a proto se liší ve významu a účelu od glossolálie v epištole Korintským; glossolálie ve Skutcích 2,8,10,19 je odlišná od té druhé a byla znamením, že věřící byli pokřtěni do Církve. Jednalo se a dobové, počáteční znamení, které se dále v knize Skutků neopakuje. Na důkaz uvádějí:
1. Glossolálie ve Skutcích 2,8,10,19 zahrnuje celou skupinu, zatímco dar jazyků byl vlastnictvím několika jedinců. V 1 Korintským 12:30 se píše: „Mluví snad všichni jazyky?“ (E), což je v rozporu s tím, že o Letnicích a v Césarei mluvili jazyky „všichni“(Skutky 2:4; 10:44), což implikuje, že všichni mluvili i v Samaří a Efezu (8:16,17; 19:6,7).
2. Glossolálie ve Skutcích je svrchovaně udělena vzhledem k tomu, že dar jazyků je vykonáván z hlediska adresáta. V 1 Korintským 14:27 měl být dar používán na veřejnosti z vůle mluvčího, a dar je podřízen vůli mluvčího.
3. Glossolálie ve Skutcích nepotřebuje výklad. Cizí jazyky jsou zde srozumitelné a kontext promluvy byl chválou Bohu (Sk 2:11, 10:46, 11:15). V Korintským závisí praxe daru jazyků na přítomnosti vykladače (1 Korintským 14:28).
4. Glossolálie ve Skutcích je počáteční a dočasná, ale dar jazyků je trvalý, charismatický dar v církvi.
Hlavní důvod, proč někteří odmítají jazyky jako původní důkaz křtu v Duchu svatém je, že letniční teologie se opírá o precedenty ve Skutcích, a proto je sporná. Jsou přesvědčeni, že učení nemůže být založeno na historickém příběhu a že glossolálie ve Skutcích je odlišná od didaktické pasáže v 1. Korintským.
Pavel a Lukáš o glossolálii
Bližší prozkoumání Pavlovy a Lukášovy prezentace glossolálie, z jejich perspektivy a ve vzájemném kontextu, indikuje kompatibilitu, což ospravedlňuje důvěryhodnost letniční pozice ohledně jazyků.
Pavlovo zpracování glossolálie vychází z pastorálního hlediska. Pavel se zabýval třemi konkrétní problémy korintských věřících: za prvé, církvi chyběla jednota, ale trvali na uniformitě v rozporu s Božím naléháním na jednotu, ve které je Kristus oslaven v rozmanitosti (1 Korintským 12:28–30); za druhé, přílišný důraz a jednostranné nadšení jazyky, které vede k nepořádku při bohoslužbě a omezuje (jiné) duchovní dary; a za třetí, nesprávné užití jazyků při společné bohoslužbě.
Duch svatý skrze Pavla v podstatě napravuje nerovnováhu v používání glossolálie v 1. Korintským 12–14; nejde tedy o odsouzení této praxe. Důkazem je vysoké ocenění daru v Pavlově vlastním duchovním životě (14:18,19). Naopak, Pavel jazyk považoval za legitimní součást bohoslužby (14:26) a rozpoznal jeho hodnotu v budování sebe sama (14:28). Ve skutečnosti schválil vzdávání díků v jazyku (14:17), povzbudil Korintské, aby mluvili v jazycích (14:5) a pověřil církev, aby nebránila mluvit jazyky (14:39).
Pavel zdůraznil používání jazyků s ohledem na odstraňování nerovnováhy mezi osobním budováním (14:18) a jejich použitím při bohoslužbě celého společenství. Ukázal na omezenou hodnotu jazyků při společném uctívání (jelikož promluvy jazyky jsou chápány jako Boží řeč pouze s výkladem), a proto je potřeba při veřejném použití výkladu (14:13), dále pro pořádek (14:40) a pro rozmanitost jejich vlastního bohatství (14:26). Vyzýval Korintské, aby hledali to, co vede „k budování církve“ (14:12) a rozpoznal ústřední motivaci v hledání toho, co je nejlepší pro „tělo“ při společném scházení.
Perspektiva jazyků je u Lukáše skrze Ducha Svatého naopak především historická, ale taktéž teologická. Je soustředěna na popis člověka na úsvitu mesiášského věku, který začíná vylitím Ducha a uvádí jej do eschatologického Božího království. Lukášův důraz byl položen na zahájení nové éry Ducha a na to, jak může být jednotlivec zasvěcen do tohoto věku, který dynamicky umožňuje viditelnou expanzi moci první církve a expresivní zmocnění Duchem svatým v životě věřícího.
Lukáš se proto zaměřuje na iniciační rozměr glossolálie v kontrastu s doplňující Pavlovu vývojovou perspektivou. Uváděl, že existuje logický rozdíl v časové diferenci mezi znovuzrozením a křtem v Duchu svatém (jak bylo zakoušeno konvertity o Letnicích, v Samaří, Césarei a Efezu), i když tomu tak není vždy. V některých případech křest v Duchu svatém probíhal prakticky současně s konverzí, v jiných případech se uskutečnil až po ní.
Hlavní Pavlův důraz tedy spočívá ve vývojové dimenzi Ducha – etickém dopadu nebo v přítomných behaviorálních dopadech, které Duch vytváří. Zdá se, že Pavel předpokládá, že čtenáři vědí o iniciaci, kterou Lukáš zachycuje ve Skutcích – křest v Duchu svatém s jeho doprovodným počátečním důkazem mluvením v jazycích, kulminujícím v následném životě efektivní služby.
Původ a zdroj jazyků
Bez ohledu na perspektivy, z nichž Duch svatý vedl Pavla a Lukáše k psaní, oba poukazují na božský původ jazyků. Pavel prohlásil v 1 Korintským 12: 11,12, „to všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ Lukáš zaznamenal, že učedníci mluvili v jazycích, „jak jim Duch dával promlouvat "(Skutky 2:4). Pavel byl inspirován uvést stejnou pravdu, jakou o Duchu zaznamenal Lukáš, že jde o "Otcovo zaslíbení.“ Napsal: "Bůh [Otec] ustanovil některé v církvi… [různé služebnosti] k řeči jazyky "(1 Korintským 12:28).
Povaha jazyků
Oba, Pavel a Lukáš uvedli, že promluva v jazycích je Duchem inspirovaným výrokem. U Lukáše je zaznamenáno, že „Duch svatý sestoupil na všechny“ (Skutky 10:44), a „sestoupil na ně a oni mluvili jazyky a prorokovali“ (19:6) a velebili Boha (10:46). Mluvení v jazycích je vnímáno také jako nadpřirozená komunikace (1 Korintským 14:2, Skutky 2:11), která je obvykle chválou (Skutky 2:11, 10:46) a prorockým slovem (19:6). Podobně ji Pavel popsal jako „řeč tajemství v Duchu“ (1 Korintským 14:2), díkuvzdání v Duchu svatém (verš 16) a děkování (verš 17).
Na rozdíl od těch, kteří tvrdí, že jazyky jsou blábolem a extatickým projevem, Lukáš a Pavel uvádějí, že mluvení v jazycích je pozemským či nebeským jazykem, vyřčeným pod zmocněním Ducha (Sk 2:8–11, 1 Korintským 13:1). Conzelmann připouští, že jazyky jsou více než extatickou výpovědi:
Pavel předpokládá, že inspirovaný člověk zůstane svým pánem. To je překvapující: inspirace přece znamená vytržení, extázi. Ale pro Pavla je kritérium pořádku evidentně možné nejen tehdy, když jde o obsah inspirované řeči, ale i u [formy] samotného fenoménu (1).
To, že člověk nalézá základní rozdíl mezi knihou Skutků a první epištolou Korintským spočívá v odlišnosti mezi jazyky v daru Ducha a jazyky jako daru Ducha svatého. Dříve jmenovaný uváděl jazyky jako doklad o křtu v Duchu svatém, zatímco druhý definoval tento termín jako dar služby jednotlivci a tělu.
Účel jazyků
S ohledem na účel jazyků zde existují různé společné prvky v 1 Korintským a ve Skutcích. Jedním z nich, sdíleným Pavlem i Lukášem, je funkce jazyků jakožto znamení pro nevěřící. Pavel poukázal na to, že jedním z cílů daru jazyků při veřejné prezentaci je působit na věřící i nevěřící (idiotai), vyjádřit jejich odcizení Bohu a tím i podléhání Božímu soudu a věčnému zatracení (1 Korintským 14:22,25). Nicméně dar jazyků slouží pouze jako znamení, a proto je třeba i promluvy k posluchačům k jejich poučení o Božím poselství spásy a o padlém stavu, což vede k jejich obrácení k Bohu.
Co Pavel učil v 1 Korintským 14 je dokonale ilustrováno Lukášem v historickém vyprávění událostí o Letnicích: jazyky jako znamení pro věřící nebo nevěřící posluchače (Skutky 2:4,5), jejich funkce v probuzení vědomí posluchačů o nadpřirozené nebo Boží přítomnosti (verše 6–8,12), posměšná reakce publika (srovnej Sk 2:13 a 1 Korintským 14:23) a hlásání evangelia, přinášejícího boží zjevení do srdcí nevěřících (srovnej Sk 2:14–36 a 1 Korintským 14:24,25), což vede k pokání (srovnej Skutky 2:37 a 1 Korintským 14:25).
Důraz
Rozdíl mezi 1 Korintským 12–14 a Skutky je jednoduše důraz a perspektiva. Pro Pavla je účelem duchovních darů, včetně jazyků, láska a jejich funkcí je přinést poučení a duchovní užitek pro místní společenství.
Pro Lukáše je mluvení v jazycích důkazem křtu v Duchu svatém a nezpochybnitelným poukazem na předcházející zkušenost obnovy. Důraz ve Skutcích je, že jazyky jsou dokladem o vylití Ducha svatého v souvislosti s „úsvitem“ eschatologického Božího království, které charakterizuje univerzální rozšíření církve.
Závěr
Říci, že Pavlovy a Lukášovy pohledy na glossolálii nejsou shodné, není v zásadě pravdivé. Trvat na tom, že Lukáš musí najít odraz u Pavla s poukazem na intencionalitu učení, ukazuje na neschopnost vidět jednotu v doplňujícím vztahu Pavlovy a Lukášovy teologie Ducha.
V podstatě to, co Duch svatý učí skrze Lukáše a Pavla je, že křest v Duchu svatém spolu s jazyky jako počátečním důkazem, to obojí je normální i normativní zkušeností (Skutky 2:4, 1 Korintským 14:5) a existuje zde spojitost mezi darem jazyků jako milosti a služby. První je počátkem druhého, což vede k rostoucímu utvrzení těla a rozšiřování Božího království. Oba jsou důležitými prvky procesu směrem k cíli – dorůstání do jednoty víry a plnosti postavy Krista.
Melvin Ho je holandský misionář.
Poznámky
1. Hans Conzelmann, 1 Korintským (Philadelphia: Fortress Press, 1975), 244.
přeloženo z Enrichment Journal, článku A Comparison of Glossolalia in Acts and Corinthians
Pro ilustraci uvádím velmi poučné vyučování na toto téma od br. Pavla Hanese: