Benny Hinn, skutečný otec Torontského požehnání?
Doktrinální část
Doktrinální mlha
Úloha pokání v Hinnově teologii
Popisovat zde podrobně celou doktrínu Bennyho Hinna by bylo prakticky nemožné. Díky opakovanému pokání (Hanegraaff uvádí, že Hinn své učení odvolal nejméně třikrát, avšak opět se k němu po čase vrátil) dnes nelze jeho učení téměř kritizovat, neboť nelze s určitostí říci, co vlastně Hinn učí. Navíc jeho stoupenci, kterých má Hinn dodnes mnoho, totiž vždy namítnou, že právě „toto“ Benny již dnes neučí51.
Přesto některé křesťanské apologetické služby v USA, zejména z řad fundamentálních baptistů – pro které je Hinnova kritika vždy vítanou pochoutkou a záminkou pro odsouzení letničního hnutí, které si s jeho jménem neústupně spojují- Hinnovy „hříchy“ z počátku devadesátých let neustále prezentují a dokola se na ně odvolávají. Nutno podotknout, že Hinn při svém nejznámějším pokání v roce 1993 odvolal téměř všechny své hereze, jako: učení o malých bozích, o Kristově duchovní smrti v pekle, o tom, že Kristus přijal přirozenost satana, o nároku křesťana na božské zdraví, o prosperitě, litoval svého teatrálního vystupování, foukání pomazání a házení kabátu. Litoval, že v televizi proklel H. Hanegraaffa, prezidenta CRI, jenž jej ve své knize „Křesťanství v krizi“ obvinil z herezí.
Hinn dokonce zrevidoval vydání své knihy „Dobré ráno Duchu svatý“ a vymazal některé své magnetofonové nahrávky. Na dotaz redaktora časopisu Charisma Stephena Stranga, jak hodlá postupovat dále, Hinn odpověděl:
„V poslední době čtu více křesťanské klasiky – Charlese Finneyho, Andrewa Murraye, R. A. Torreyho, A. W. Toznera a jiných velkých mužů Božích. V těchto knihách je skutečně mnoho pravdy. Dále se stýkám s vůdci, jako je Jack Hayford a James Robison, abych se s nimi radil. Chystám se prověřit každé nové učení s pomocí lidí, které uznávám – s teology, jako je J. R. Williams z Regent University. Myslím, že to nejdůležitější, co mohu udělat okamžitě, je být připraven skládat účty ze všeho, co dělám, lidem bezúhonným a vyrovnaným.“52
Jen těžko se dnes s odstupem času hodnotí, nakolik bylo pokání upřímné, nicméně lze věřit, že alespoň pro danou chvíli bylo důkladné. Svědčí o tom i Hinnův vstup do Božích sborů (AoG), které v té době ještě nebyly třetí vlně nikterak otevřeny. Avšak čas ukázal, že se Hinnovi přihodilo to, co později Johnu Kilpatrickovi, který též Hanegraaffa veřejně napadl, poté činil pokání a přiznal, že se v Pensacole projevují i démonické síly, nicméně se časem vrátil do obnovou vyjetých kolejí. Proti Hinnovi svědčí i sám Hanegraaff, který dokazuje, že Hinn závadné knihy nadále prodává.
Nejasná podstata Hinnova pokání
Přes Hinnovo odvolání bludných učení Víry stojí za povšimnutí, že Hinn např. učení o malých bozích nebo Kristově satanské přirozenosti nepovažoval za hereze, ale patrně za pouhé omyly: „Nikdy jsem hereze neučil.“53 Ještě rok po jeho pokání můžeme však z jeho ústa slyšet větu:. „Když vyznáváte, uvolňujete nadpřirozenou moc Boží. Víte, že vyznáváním aktivujete samotné nebe?… Vyznávání uvolňuje duchovní slovo… slova aktivují nebe.“ 54
Ze všech výše uvedených citací z Hinnových knih, článků či kázání, které byly pořízeny až po jeho pokání, lze usoudit, že Hinnova teologie není dogmatická, nýbrž dialektická. Mnohem větší úlohu zde hraje momentální prožitek a zjevení než doktrína; a ostatně jako téměř u všech protagonistů třetí vlny, teorie dobíhá praxi. Je zde patrné, že se Hinn dostal na úroveň středověkých mystiků, kteří svou praxi zaštiťovali svévolným výkladem Písma nebo rozšířením církevní tradice.
Můžeme si povšimnout, že Kathryn Kuhlamanová má v Hinnových kázáních mariánské rysy. Je prostředníkem mezi Hinnem a Kristem (viz vidění o třech pokojích, kdy Kathryn nejprve uvádí Hinna do dalšího pokoje, kde je Kristus). Je přímluvcem v nebi, kde se, obklopena skupinou svatých, za Hinna přimlouvá, aby mu Pán dal větší službu. Její tělo i po smrti neopouští Boží moc. Chybí snad jen její nanebevzetí. Mezi katolické prvky patří Hinnovo téměř uctívání hrobu své svaté a zprostředkování pomazání skrze její pozůstatky.
Budeme-li však přesto chtít Hinnovu teologii posuzovat, poslouží nám nejlépe již revidované vydání knihy „Dobré ráno Duchu svatý“, která se dnes stala cvičebnicí, z níž se někteří nadšení Hinnovi náledovníci učí jak přijímat, prožívat a aplikovat moc Hinnova ducha svatého.
Christologie.
Kristovo poslání
Kristus v Novém Zákoně svědčí sám o své osobě: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“, a také „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal.“ V Hinnově teologii se však člověk musí nejprve obrátit na Ducha svatého: „Kdo tedy chce poznat Ježíše, musí se obrátit na Ducha svatého. Ježíš sám to řekl a On věděl, o čem mluví.“ 55
Sám Ježíš by byl bez Ducha svatého naprosto bezmocný. Vždyť je bytostí vyrostlou z Duchem svatým stvořeného símě a bez Ducha by byl zůstal obyčejným člověkem, jehož krev neměla vykupující moc. Kristus je dodnes na Duchu svatém zcela závislý:
„Duch svatý vytvořil to semínko a umístil ho do Mariina těla… Když Ježíš chodil po zemi, nebyl nic víc než dokonalý člověk. Neměl nadpřirozené poznání bez hlasu Ducha svatého… Kdyby byl nenabídl sám sebe skrze Ducha, nebyl by býval přijatelný pro Boha Otce… kdyby byl nenabídl sám sebe skrze Ducha svatého, jeho krev by nebyla zůstala čistá a bez poskvrny… A byl na Duchu závislý i v tom, aby Ho osvobodil ze spárů smrti…“56
Kristova podstata
O semeni, z něhož má vzejít Mesiáš, se sice mluví v Gn 3,15, ale jako o semeni ženy, nikoliv Ducha svatého. Bible na tomto místě tedy mluví o semeni lidském, od něhož se odvíjí Kristova lidská přirozenost. Jde o reprodukci již jednou stvořeného, a proto se o Kristu mluví jako o prvorozeném z bratří. Navíc semeno je v celé stvořené říši i v Bibli vždy produktem mužským, a už náznak ženského původu semene Mesiáše, jak je psáno v Gn 3,15, dává na srozuměnou, že Kristovo početí bude ze strany otce nadpřirozené a – v retrospektivním pohledu kánonu – duchovní. Není totiž možné, aby Kristovo fyzické sémě pocházelo z Ducha, neboť „duch těla a kostí nemá“ (Lk 24,39), a k tomu, aby Mesiáš mohl přinést oběť za člověka, musel zdědit své lidství z lidského pokolení: „Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla“ (Žd 2,14). Původce lidského pokolení Adam má taktéž svůj fyzický původ z prachu země a nikoliv z Ducha.
Nelze si dělat patent na výklad toho, co zůstane po celou dobu církve tajemstvím. Je však nutno odmítnout, že by semeno Mesiáše bylo stvořeno „extra somatis“ (mimo lidské tělo) a poté dodatečně vloženo do života Marie. Jedná se o neomluvitelnou herezi, popírající Ježíše Krista přišlého v lidském těle. Navíc, pokud by Duch svatý měl skutečně tělo – jak tvrdí Hinn – muselo by, dle biblické interpretace, kde se mluví o „početí“ Krista z Ducha svatého a nikoliv vložení stvořeného semene- dojít k fyzickému aktu Ducha a Marie a vzhledem k tomu, že Marie byla zasnoubena, i k cizoložství z Boží strany. Boží Syn, ten svatý, bez poskvrny a vrásky, jenž jako jediný z lidí nebyl počat v hříchu, by se stal nemanželským synem Ducha svatého.
Pneumatologie
Podstata Ducha svatého
Dalo by se říci, že stěžejní místo v Hinnově učení zaujímá Duch svatý. Tento Duch, jak již bylo řečeno hned v mottu této kapitoly, má vlastní tělo a duši. „Co však Duch svatý? Má také mysl vůli a city? Má tělo? Jistěže má. Toto je téma, o němž se většina kazatelů bojí mluvit, ale já jsem se s Duchem svatým osobně setkal.“57 Možná i proto „prvním, s kým se Adam setkal, když otevřel oči, byl Duch svatý.“58 A byl to rovněž pouze hlas Ducha svatého, kterého slyšeli proroci: „Hlas, který slyšeli proroci, byl hlas Ducha – nikoli hlas Otce nebo Syna.“59 Hinn je proto schopen určit i lokalitu, kde se právě tělo Ducha svatého nachází: „Vnímal jsem ho tak živě, že jsem mimoděk obrátil obličej nalevo a zeptal se: „Duchu Boží, proč pláčeš?““60 a možná i proto se Duch svatý „může zjevit sám sebe v podobě, jakou měl Ježíš, když chodil po zemi.“70 Tak se vlastně teoreticky můžeme setkat se dvěma fyzickými osobami Božími, Ježíšem a inkarnovaným Duchem svatým, který přijal stejnou podobu.
Projevy Ducha svatého
Hinnův vztah k Duchu svatému je zcela intimní. Při oslovení osoby Ducha Hinn pociťuje elektrickou energii, lidé v jeho okolí padají, on sám pod jeho pomazáním zapomíná, co mluvil a prožívá stavy opilosti. Jeho oslovení Ducha je podobné oslovení starého kamaráda. Hinn mu pokládá zcela prozaické otázky ohledně jeho identity jako: „Co vlastně mám s tebou dělat? Řekl bys mi prosím tě jaký jsi?“62 nebo se ptá: „Jak je vlastně možné, že jsi někdo jiný než Otec i Syn?„63 Jindy naopak je to Duch svatý, kdo škemrá, tahá Hinna z postele nebo za ruku a dožaduje se jeho přítomnosti: „Už už jsem se chystal jít, když v tom jsem ucítil, jako by mě někdo vzal za ruku a řekl: „Ještě pět minut, jenom pět minut.“ Duch svatý toužil po společenství se mnou.“64 Stačí jen, aby se o tomto Duchu Hinn na svých shromážděních zmínil a dějí se podivuhodné věci: „Když mluvím o Duchu svatém, jsou má slova provázena neobvyklým pomazáním. Vždycky. Boží přítomnost se projevuje neuvěřitelným způsobem – hodně odlišným od jiných příležitostí.“65
Tyto projevy jsou následující: „Po celém shromáždění začali lidé padat na podlahu pod mocí Ducha.“66 Hinn tyto manifestace Ducha přirovnává ke stavům opilosti, pro které má svérázné vysvětlení: „…pokud může být člověk ovládán alkoholem, čím více Duchem svatým?“67 A jak již bylo řečeno, teologii předchází praxe, a proto, ačkoliv se o tom v Písmu nikde nedočteme, můžeme ve světle předcházejícího nahlédnout i Hinnovu exegezi letnic: „Těch sto dvacet bylo tak naplněno Duchem, že se neudrželi na nohou vlastní silou“68 Proto jsou to i pocity, které Hinn označuje jako potvrzení pomázání Duchem svatým: „Potvrzením toho, že tě naplnil je moc, kterou pocítíš."69
Úloha Ducha svatého
Hinn dokonce zjistil, že je chybné následovat Ježíše, neboť k následování je nám dán Duch svatý. Ježíšova slova „Následuj mne“, která můžeme slyšet i po jeho vzkříšení (J 21,19 a J 21,22), dle Hinna musíme chápat zcela opačně: „Teď už nemůžete následovat Mě“.
„Když jsem poprvé četl slova Pána Ježíše: „Následuj Mě!“, bylo mi divné, jak je něco takového možné. Měli s ním snad jeho následovníci vstoupit do nebe? Jistěže ne. Když se Kristus vrátil k Otci, seslal Ducha svatého. Řekl učedníkům, že On je nyní bude vést, vyučovat a těšit. Říkal jim vlastně: „Teď už nemůžete následovat Mě. Já odcházím, ale posílám Vám Ducha svatého. Toho následujte. Proč tedy vlastně říkáme: „Následuj Ježíše!“, když jediný vůdce, kterého máme, je Duch svatý?“70
A není to ani Otec ani Syn, kdo na zemi vládne, nýbrž Duch svatý: „On je náš velitel, vládce, či vedoucí – ale laskavý a milující. Tak jako dával instrukce apoštolům… Pamatuj, od té doby, co se Kristus vrátil do nebe, řídí Duch svatý jeho dílo na zemi.“71
Přestože Duch svatý je patrně nejdůležitější osobou Trojice, musí jej Bůh před lidmi zvlášť ochraňovat: „Duch svatý jako by byl zvlášť ochraňován. Proč? Možná je to proto, že Otec ví, jak něžný Duch svatý je. Skoro jako by říkal: „Jestliže ublížíte jemu, nikdy vám neodpustím. Proč Kristus tak chrání Ducha svatého…“72
Ačkoliv Duch svatý Bible nemluví sám za sebe, nýbrž říká to, co uslyší od vzkříšeného a oslaveného Krista – „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší“ (J 16,13) – s Hinnovým Duchem svatým je tomu jinak: „I poté, co (Ježíš) změnil běh historie, když vyšel z prázdného hrobu, zůstával Kristus závislý na Duchu svatém… Duch svatý…není méněcenný a neschopný mluvit sám za sebe.“73
Tyto skutky Ducha svatého podle Bennyho Hinna asi nejsou po chuti všem. Jistě by se našli i tací, kteří by je kritizovali. Právě jim jsou určena následující slova varování: „Hřešit proti Duchu je nebezpečné. Kdo nerozumí skutkům Ducha, ať o nich raději nemluví – je lépe, aby mlčel.“74
Hinnovi jeho neortodoxní vztah k duchu, kterého nazývá Duchem svatým, otevírá cestu i k nejvyšším představitelům všeobecné církve: „Když jsem jel do Vatikánu v Římě, abych se setkal s papežem, myslel jsem si, že budu nervózní. Nic takového se však nestalo, neboť jsem byl příliš plný toho, o kom jsem chtěl mluvit. A z představitelů církve jsem vycítil hlad po věcech Ducha.“75
Modlitba k Duchu svatému
Hinn chce být patrně biblický a k Duchu svatému se proto nemodlí. „Ještě nikdy jsem se nemodlil k Duchu svatému. Víte, co znamená slovo modlitba? Znamená prosbu“76. Uvádí, že prosbou je pouze žádost o nějaký dar, nikoliv prosba o pomoc přijít k Bohu. Avšak na stejné straně uvádí jako relevantní předmět prosby „tělesný problém, který tě trápí celá léta.“77. Nicméně i v tomto svém výkladu modlitby zastává odlišný pohled, než měl apoštol Pavel, který prosbu považovat za druh modlitby: „ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné…“ (1 Tim 2,1 P). Přestože tedy Hinn modlitbu k Duchu zpochybňuje, zhusta ji provozuje: „Tvou denní modlitbou (sic!) by však mělo být: „požehnaný Duchu svatý, prosím, pomoz mi, abych tě dnes nezarmoutil.“78 „Nebylo by na čase, aby ses obrátil k Duchu svatému a řekl Mu: „Duchu svatý, ty jsi můj pomocník. Potřebuji tě. Prosím Tě, pomoz mi teď.““79 A ještě: „Neobejdeš se bez prosby (sic!): „Duchu svatý pomáhej mi.““80
Hinnovo společenství s Duchem je však natolik intenzívní, že se od něho dozvídá i historické věci, které v Písmu pouhou četbou či studiem nelze nalézt. Např. zjistil, že apoštolé po dni letnic praktikovali modlitbu, o které se z Bible nic nedozvíme: „Od té doby se Petr a Jan modlili: "Milovaný Duchu svatý…“81. Rovněž „Petr i Filip s ním mluvili a Kristus zrovna tak.“82. Na základě těchto axiomů jsme na mnoha stránkách knihy vybízeni oslovit Ducha svatého. A nejen to. Jak již vyplývá z předešlých citací, Hinnův Duch svatý nejen zjevuje takovéto události, ale jeho rozdílnost od ostatních osob Trojice se projevuje i v praxi. Zatímco Hospodin pod trestem smrti Mojžíšovi zakázal vstupovat do kontaktu s duchy zemřelých, Duch svatý např. Hinna vede do obecenství s nebeským přímluvným týmem Kathryn Kuhlmanové.
Hinn si život křesťana bez modlitby k Duchu vůbec nedokáže představit a je pro něho zhola nemožné naplnit Boží přikázání, jako např., milování Boha tělem: „Jsem si jist, že tvým největším přáním je milovat Boha celým svým duchem, duší a tělem. Avšak ať je tvá touha jakkoliv silná, je pro tebe naprosto nemožné dosáhnout tohoto cíle sám. Neobejdeš se bez prosby: „Duchu svatý pomáhej mi“83. A tak nezoufejme, řešení je zcela jednoduché: „Stačí jen tomu velkému pomocníku říci: „Pomoz mi!“ Tehdy se tě Duch Boží dotkne a doslova ti pomůže vztáhnout ruku a přijmout, co pro tebe Bůh má připraveno“84. „Duch svatý je právě teď na zemi. Vlastně víc než to – právě teď trpělivě čeká na tvé pozvání. Stačí jen říci, ba i jen zašeptat: „Duchu svatý, prosím, pomoz mi!“85
Ačkoliv se Písmo o modlitbě k Duchu ani jednou nezmiňuje – pomineme-li proroctví Ezechiele k Duchu, jež ostatně není modlitbou, ale proroctvím – pro Hinna je život křesťana bez modlitby takřka nepředstavitelným. Jestliže má tedy křesťan potíže nebo nežije naplněný život, chce nové pomazání, řešení je snadné. Stačí jen jediné slůvko cílené přímo na Hinnova Ducha svatého, a pokud tak člověk neučiní, nemůže s ním vejít do vztahu: „On jen čeká, kdy s tebou bude moci vstoupit do vztahu, který navždycky změní tvůj život, avšak je na tobě, abys přišel s pozváním. Až zítra vyjde slunce, bude toužit po tom, aby slyšel tvoje slova: „Dobré ráno, Duchu svatý.“86 Těmito slovy autor častuje čtenáře až na konci své knihy, či spíše manuálu poté, co jim vykreslí Ducha, jenž má tělo, je stvořitelem mimopozemského semene Ježíše Krista a jenž řídí život na Zemi.
Každý čtenář Hinnových knih by však měl vědět, že neoslovuje Ducha Kristova, či Ducha Božího, aniž používá Boží jméno, ale že oslovuje ducha, jenž Hinna vede do modliteb s mrtvými, manifestuje se nad pozůstatky člověka, jenž zemřel na předávkování drogy. Ducha, který způsobuje, na rozdíl od Ducha Kristova, jenž věci připomíná, ztrátu paměti a na rozdíl od Ducha Božího, jehož ovocem je sebeovládání, způsobuje opilost a inspiruje nesčetné hereze. Je tedy dobré položit si otázku, ke komu jsme vlastně vybízení se modlit a jaké to ponese za pár let ovoce? A jak je možné –jedná-li se o Ducha Boha- že výsledky se dostaví až tehdy, oslovíme-li jej a nikoliv třeba Otce, či Syna? Jakoby klíčem již nebylo jméno Ježíš.
Antropologie
Autorova antropologie je stejná jako u většiny metafyzických kultů. Podstatu člověka podle Hinna tvoří lidský duch, který jaksi dočasně žije ve schránce lidského těla, které, jak se zdá, není pro identitu člověka nikterak důležité. „Co ze mne dělá lidskou bytost? Je to mé fyzické tělo? Nemyslím. Jistě jste už někdy byli na pohřbu a viděli zemřelého v rakvi. Hleděli jste na lidskou bytost? Ne! Pouze na lidské tělo…"87
Jestliže tělo je pro lidskou identitu podružné, čím je tedy identita člověka tvořena? Autor svůj pohled na lidské ego rozvádí následovně.
„Lidé, kteří mě vidí kázat, se nedívají na Bennyho Hinna. Vidí pouze mé tělo. Já jsem uvnitř svého těla. To, na čem záleží, je uvnitř. Duch svatý je zcela osobní, živá bytost jako my… Duch svatý je Duch Boha Otce a Boha Syna." 88
Následná provázanost autorova pojetí lidské antropologie s trojičním učením není jistě náhodná. Je-li Hinnův sice správný postřeh o Trojici viděn v kontextu jeho antropologie, ba co víc, slouží jako nástroj k jejímu pochopení, je nasnadě položit si otázku. Tvoří-li naši identitu duch a na těle nezáleží, neboť náš duch leží uvnitř, je tomu stejně v Trojici? Je Duch tím, na čem v Trojici nejvíce záleží, zatímco na Slovu, jež se stalo tělem a které za nás bylo obětováno, nikoliv?
Snad jen na okraj. Je člověk skutečně duch? „Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně“(Lk 24,39).
Trojiční učení
Hinnovo trojiční učení je jasně a jednoduše definováno. Bůh jsou tři osoby o třech úlohách, které spolu komunikují. Otec vydává příkazy, Syn je plní a Duch svatý uvádí ve skutek: „…Pán Ježíš je ten kdo slouží, Otec ten, kdo působí, a Duch ten, kdo má na starosti viditelné projevy.“89 Hinn proto mluví o Trojici jako o týmu90, jehož práci popisuje následně:
„A nyní, pokud chceš, představ si Boha Otce sedícího na trůnu v nebesích a Ježíše, jak chodí po zemi, uzdravuje nemocné a dělá zázraky. A co Duch svatý! Ten tvoří spojovací linku mezi nimi dvěma. Otec třeba zvedne telefon (jako by nějaký potřeboval!) a řekne: „Duchu svatý!“ Duch svatý zvedne sluchátko a odpoví: „Ano?“ „Rád bych, abys zavedl Ježíše na poušť,“ říká Otec. „Pošlu tam ďábla, aby ho pokoušel.“ „Ano“, odpoví Duch a spěchá za Kristem. „Pojď prosím se mnou, řekne Mu…. Nebo si představ tohle: Ježíš jde kolem jednoho nemocného. Otec zvedne telefon a říká: „Duch svatý? Zastav, prosím Tě, Ježíše. Řekni mu ať zůstane stát.“ „Ano“, odpovídá Duch svatý. A Ježíšovi řekne: „ Zůstaň, prosím Tě, stát.“ Pak znovu do sluchátka: „Otče, co má udělat?“ „Řekni mu, ať uzdraví toho nemocného“, odpovídá Otec. Ježíš okamžitě vloží na nemocného ruce a nemocný je zázračně uzdraven.“91
Jak je vidět, ani Syn ani Duch neznají předem vůli Otce, pokud jim ji „nezatelefonuje“ a kromě Otce nejsou ostatní osoby Trojice patrně vševědoucí.
Hinnův popis vedoucího trojičního týmu, Boha Otce, je odvozen doslovným výkladem částí Písma, kde se mluví o Božích očích, uších, nohou… a Hinn z nich odvozuje, že Bůh není transcendentní, není „jen“ Duchem, nýbrž je lokalizován svým tělem: „Kdyby Bůh zjevoval sám sebe pouze jako neviditelného ducha, jak by bylo možné, že Adam s Evou slyšeli jeho kroky?“ Nejenže se nikde v Písmu nedočteme, že Adam slyšel kroky, nýbrž hlas [i u anglického překladu krále Jakuba, z kterého Hinn patrně vycházel, se dočteme: „And they heard the voice of the LORD God walking in the garden…“ (Gn 3,8)], ale ani to by nemohlo být považováno za důkaz existence těla Otce. Při takto doslovném výkladu podoby Boží bychom v tomto výčtu antropomorfismů mohli pokračovat, či podobně odvodit, že Bůh má perutě nebo rohy, vždyť i s nimi je v Bibli popisován.
Pro mnohé křesťany bude možná šokující, když zjistí, že Bůh Otec a Duch svatý jsou jednou osobou – Otcem, zatímco Ježíš je osobou odlišnou: „Duch svatý je nejenom Bůh, On je také Otec Pána Ježíše Krista.“92 „Někdy se od sebe liší dokonce i způsobem, jakým jednají a mluví.“93
Na každý pád je Duch svatý v Trojici tak významný, že je stvořitelem semena Ježíše Krista, je tím, kdo řídí běh na Zemi, na kom je Kristus, jemuž je vše dáno do rukou, zcela závislý, má své vlastní tělo a křesťan teprve tehdy, když jej osloví a začne se k němu modlit, získá potřebnou hloubku duchovního života.
Eklesiologie
Hinn sám není teologem a proto, kromě svérázného učení o Duchu svatém, se o učení příliš nezajímá. V centru jeho pozornosti jsou pocity a prožitky s Duchem. Z jeho skutků i učení můžeme však naznat, že zastává známou pozdědeštnou teologii o viditelné jednotě církve, neboli jednotě, které nesmí překážet rozdílnost učení. Svým kritikům ohledně jeho úzké spolupráce s katolickou církví a papežem totiž vždy odpovídá poukazem na potřebu jednoty. Výmluvné je i jeho scházení s kardinálem Sinem a jejich vzájemný „pakt o neútočení“, kdy kardinál podporuje Hinna a ten na oplátku nekritizuje katolické učení. Za své zásluhy měl Hinn v roce 1989 převzít z rukou papeže medaili, avšak převzetí se nakonec pod tíhou kritiky nezúčastnil.
Eschatologie
Ani zde nemůžeme čekat nějakou hlubší biblickou reflexi. Téměř veškeré učení o posledních věcech se opírají o osobní zjevení. Přes to právě ta nám mohou být odrazovým můstkem k pochopení Hinnova pojetí církve posledních dní. Ze subjektivního hlediska je Hinn přesvědčen, že jeho služba získala třetí rozměr, rozměr Ducha svatého. Čeká, že v nejbližší době má něco mocného prožít, co ovlivní nejen jeho službu, ale i službu celé světové církve. Očekává mohutnou vlnu uzdravování a obnovy, což je velmi blízké učení hnutí Pozdního deště. Vypovídající je i jeho očekávání „věku Ducha“ a masivního výskytu charismat. Stejně jako všichni typičtí představitelé „třetí vlny“ i Hinn tedy předpokládá, že přijde celosvětové probuzení.