Tři svědectví z evangelizace - seminární práce
Úvod
Ve své práci krátce popisuji tři rozdílná svědectví resp. zkušenosti při zvěstování evangelia, z nichž každé se vztahuje ke zcela odlišnému způsobu evangelizace a kde evangelium bylo předloženo heterogenní skupině lidí, kterou v těchto svědectvích není možné blíže specifikovat.
První svědectví lze chápat jako svědectví osobní, v němž jsem se s evangeliem sdílel se svým spolupracovníkem, který je již dnes na věčnosti, a to pravděpodobně i přes skutečnost, že se během svého života s Bohem nesmířil, byť by si autor této práce přál, aby se ve svém úsudku mýlil. Svědectví je z druhé poloviny devadesátých let a osobě, které bylo evangelium nabídnuto, bylo v té době asi 30 let.
Druhé svědectví je asi o pět let mladší a není klasickým příkladem osobního svědectví, ale je spíše projevem konfrontace evangelia s běžnou situací v životě křesťana. Cílovou skupinou zde bylo několik mužů středního věku, kteří dávali otevřeně najevo svůj blasfemismus. Tento příběh by spíše mohl ukázat na důležitost spoléhání se na Boží moudrost, resp. vedení Duchem svatým v krajních situacích, kdy člověk nemá možnost věnovat se lidem systematicky, bez přípravy, ale přesto je povolán prokázat, že je svědkem Pána Ježíše Krista. Třetí svědectví pochází z poloviny devadesátých let a zachycuje poselství evangelia formou pouličního kázání velké skupině lidí, jejichž morální a etický kodex se diametrálně odlišuje od toho, který vychází z křesťanského světového názoru. Důraz je zde položen na průraznost a srozumitelnost poselství, které pod vedením Ducha svatého může zasahovat lidská srdce tam, kde je to pro samotného člověka nemožné.
Tato svědectví jsou aktualizovanou verzí kázání a článků, které jsem prezentoval již dříve, a proto si alespoň částečně zachovaly svoji strukturu, která se při jejich seřazení může stát heterogenní.
1. Svědectví: „přátelská evangelizace“
Toto svědectví, resp. příběh pochází z konce devadesátých let a stalo se jistým mementem v mém přístupu k mladým lidem, resp. v naléhavosti zvěstování dobré zprávy spočívající ve smíření skrze Ježíše Krista. Událo se jednoho pátečního podvečera, kdy jsem se se svým kolegou vracel ze služební cesty z Prahy, kde jsme navštívili výstavu farmaceutického a zdravotnického zařízení.
Při zpáteční cestě, během které jsme mluvili o běžných věcech, jako jsou typy vozů, které jsme potkávali na dálnici, kolega projevil zájem společně povečeřet v jedné brněnské restauraci. Byl jsem zvyklý šetřit svůj čas a páteční podvečer jsem hodlal strávit jinak, ale věřím, že mne snad toho večera vedl Duch svatý, abych nabídku neodmítl a pokusil se jí využít ke sdílení s věcmi, které mají pro život člověka trvalou hodnotu. Vybrali jsem si jednu poměrně solidní restauraci a usedli ke stolu poblíž okna, kde již nikdo další neseděl. Vzpomínám si ještě, že jsme si oba objednali smažený sýr.
Během hovoru jsem hledal vhodná slova jak začít téma rozhovoru, ze kterého by bylo možné přejít na zvěst evangelia. Kolega u nás nepracoval dlouho a předpokládal jsem, že o mém křesťanství nemá ani ponětí. Přiznám se, že jsem se bál, abych se v jeho očích nestal pouhým náboženským náborářem. V duchu jsem se tedy modlil, aby mi Pán dal vhodná slova, jak se kolegy dotknout.
Nebývá pro mne vždy snadné začít rozhovor o Bohu a mnohdy jsem byl natolik úzkostlivý, že jsem jistě působil až nepřirozeně. Jaké však bylo mé překvapení, když kolega po pár větách na mne pohlédl a sám se mne zeptal, zda jsem křesťan a položil mi otázku, v čem křesťanská víra spočívá. Dozvěděl se patrně o mé víře v Krista od našeho společného přítele a od spolupracovníků ze svého oddělení. Znovu jsem si mohl připomenout známý fakt, že o víře křesťanů na jejich pracovišti obvykle vědí i ti, se kterými dotyční prakticky nepřicházejí do styku.
Kolega měl mnoho otázek týkajících se vyvolení, zatracení, možnosti odpuštění hříchů a ohnivého jezera. Před každou odpovědí jsem se snažil upnout ve své mysli k Pánu a spoléhat na jeho vedení. Cítil jsem se vnitřně veden k tomu nemluvit jen akademicky, ale dával jsem při tom důraz na osobní odpovědnost člověka vůči Boží výzvě.
Divil jsem se, že prakticky ani na jednu, ne vždy snadnou otázku, jsem nemusel hledat odpověď. Během rozhovoru jsme probrali celé evangelium, včetně pádu člověka, Kristovy zástupné smrti, vzkříšení, odpuštění hříchu, ale i posledního soudu a pekla.
Kolega pozorně poslouchal a odpověděl mi, že nyní je mu vše srozumitelné a divil se, že po něm nepožadují žádné rozhodnutí. Neměl jsem s tímto způsobem dobré zkušenosti a proto jsem mu učinil nabídku, že rozhodnutí by měl sám zvážit a předložit v pokání svůj život Pánu Ježíši Kristu. Dodnes mi v hlavě zní slova, která mi nakonec žertem řekl: „A co když mne zítra přejede auto?“ Rozpačitě jsem se usmál neboť jsem znal tyto pohrůžky evangelistů a považoval jsem je za nemístný nátlak.
Od té doby jsem kolegu dlouho neviděl. Když jsem jednoho dne přišel do zaměstnání, na nástěnce viselo jeho parte. Jeho spolupracovníci mi řekli, že byl zabit rychle jedoucím automobilem, když ve svém voze vyjížděl od benzínové stanice. Vhrkly mi slzy do očí neboť se mi znovu v hlavě rozezněla jeho slova… „a co když mne zítra přejede auto?“ Netušil jsem, jakou pravdu tehdy měl. Dodnes nevím, zda svěřil svůj život do Božích rukou, zda přijal nabídku, kterou mu tehdy, věřím, skrze náš rozhovor Pán Bůh učinil. Ještě hlouběji jsem si uvědomil, jak pomíjející je lidský život a jak hrozná je věčnost těch, kteří tuto nabídku odmítnou.
Dnes, pokud mám příležitost, již nechci možnost této nabídky odkládat komukoliv, kdo o ní projeví zájem. Byl jsem sice v církvi vyučován, že je třeba dlouze čekat a nejdříve člověka vést do církve a až později k pokání. Na této strategii je založeno i mnoho současných evangelizačních aktivit, jako jsou např. Kurzy Alfa. Tato zkušenost mi ale pomohla poznat, že tomu tak není. Je to až sám Bůh, kdo vede své děti do sborů a vyučuje je skrze církev všemu potřebnému. Na tom nemůže nic změnit ani špatná praxe mnohých evangelistů, kteří využívali spíše psychologických metod k tomu, aby dosáhli rychlých výsledků. Věřím proto, že je třeba člověka vést jak pokání, tak víře v Krista a odpuštění hříchů.
2. Svědectví: „konfrontační evangelizace“
V osmdesátých letech jsem studoval v Hradci Králové. Vedl jsem tehdy zcela běžný studentský život a často jsem se spolužáky večer chodil do restaurace „Pod strání.“ Nebudu se nyní chlubit věcmi, za které bych se měl stydět, a proto tuto část svého svědectví nebudu dále rozvádět. Jen se později, ve svém příběhu, k této restauraci vrátím.
Když jsem se, po dosti bouřlivém obrácení, kterému předcházela zcela bezvýchodná životní situace, stal křesťanem, velkou část svého času jsem věnoval tomu, že jsem procházel brněnskými ulicemi, mluvil s lidmi, kázal se skupinou křesťanů evangelium na náměstí, bezdomovcům, v hudebním klubu, po nocích na nádraží a na školách.
Byl jsem tím tak pověstný, že když jsem ve svém zaměstnání navštívil provoz výrobny tablet, dělníci si posedali na zem a vyzvali mne, zda bych jim nekázal „jako v kostele“. Přes to jsem věděl, že nejsem povolán jako evangelista. Mnohdy jsem raději v soukromí studoval Písmo a teologii a nejraděj jsem si bral dovolenou k tomu, abych je mohl nerušeně číst. Tehdy mne velmi znepokojovaly hereze, které se vyskytovaly v současné církvi, a psal jsem „do šuplíku“ biblické úvahy.
Každý čtvrtek jsme s evangelizačním týmem chodili na naše oblíbené místo na náměstí Svobody, kde jsme za pomoci jednoduchého komba měli sérii křesťanských písní, svědectví a kázání. Každý den po práci jsem na to místo chodil, abych „promodloval“ požehnání na čtvrtek.
V té době jsme udržovali přátelské a vřelé vztahy se sourozenci KS Hradec Králové, resp. s jejich pantomimickou skupinou a občas jsme se navštěvovali. Po jedné takové návštěvě v Hradci jsem s naším týmem zavítali i do mé oblíbené restaurace „Pod strání“ na oběd. Byla v tom z mé strany trocha nostalgie. Předesílám, že sestrám v našem týmu bylo okolo dvaceti let, byly pohledné, a po příchodu do restaurace trochu budily rozruch u sedících dělníků.
V té době dávali v televizi film „Poslední pokušení Ježíše Krista.“ Patřím mezi křesťany, kteří televizi nesledují a navíc jsem o daném filmu neměl ani ponětí. Hned vedle u stolu však seděla skupina mužů ve středních letech, kteří o tomto filmu dosti nahlas diskutovali. Pamatuji si, že okázale rozebírali, zda Pán Ježíš se v mysli dopouštěl hříchu smilstva a velmi barvitě to nahlas komentovali. Cítil jsem se trapně a začal jsem litovat, že jsem vůbec do restaurace zašel.
Obsah rozhovoru se však viditelně přestal líbit jedné sestře. Neustále mne vybízela, že bych jako muž měl povstat a pány rázně napomenout. To bylo však to poslední, co bych toužil učinit. Muži ale zcela opustili obsah filmu a začali k všeobecnému veselí rozebírat život Pána tak, že už i otrlé ateisty by to pohoršilo. Sestra mne znovu upozornila, že bych měl jít muže napomenout. Dodnes to nepovažuji za šťastný nápad a přes otevřených blasfemismus daných návštěvníků jsem to považoval za jejich ryze soukromou záležitost.
Sestra mne naposled upozornila a podotkla, že když mám strach, že půjde zjednat nápravu sama. Nedovedl jsem si představit, jak dvacetiletá dívka uklidňuje již značně alkoholem posílené muže v nejlepších letech a jen rezignovaně jsem vznesl námitku. Bylo mi ale stejně jasné, že pokud něco neučiním, můžeme se díky horlivosti dané sestry dostat do potíží. Spíš z pragmatismu než z vyznavačství, abych předešel konfrontaci, jsem se zvedl a ve střelné modlitbě jsem Pána požádal o pomoc. Pamatuji se, že muži se akorát shodli na tom, že Bůh je mrtev a možná by toto téma i opustili.
Pomalu jsem přišel ke stolu a začal konverzaci podobnými slovy: „Prosím, nezlobte se, že se vám vměšuji do hovoru, samozřejmě respektuji váš názor a nerad bych se kohokoliv z vás dotkl, ale chtěl bych vás jen upozornit, že co se týče mého otce, mýlíte se, když jej považujete za mrtvého.“ Muž v kožené bundě vzhlédl od stolu, nechápavě se na mne podíval: „Ale mladý muži,“ řekl nečekaně mírně, „my vašeho otce vůbec neznáme“ a podíval se po ostatních, zda je tomu tak… Využil jsem chvíli ticha a dodal jsem: „No, před chvílí jste tu řekli, že Bůh zemřel, no a já bych vám rád jen řekl, že Bůh je můj Otec, že žije a že se těší dobrému zdraví.“
Čekal jsem výsměch případně slovní atak. Muž se na mne znovu pohlédl a místo výsměchu se zatvářil až stydlivě. „Vy jste kněz?“ zeptal se. „Ne, jsem lékárník. Člověk nemusí být zrovna knězem, aby mohl být božím synem.“ Muži se dost nechápavě dívali, ale přece jen se začali potutelně usmívat.
Muž v kožené bundě povytáhl volnou židli. „Posaďte se“, řekl. „Zrovna tady řešíme otázku, zda chodil Ježíš do nevěstince, nechcete nám k tomu něco říct?“ řekl s neskrývanou ironií. Ostatní muži začali přidávat podobné postřehy, které se zde zdráhám popisovat. Jeden z nich začal být agresivní a po chvíli rozhovoru mne začal slovně napadat a viditelně se rouhat. „Víš co“, přešel záhy na tykání, „ten Bůh vůbec není, a když na to přijde řeč, zůstane vždy jen u slov. Ukaž mi tvého Boha, přiveď mi ho sem… Jak v něj můžeš věřit, když ho nemůžeš dokázat?" Na tyto otázky prakticky neexistuje odpověď. Mohl jsem odpovědět klasickým podobenstvím o větru, který také není vidět, ale můžeme pozorovat, jak ohýbá koruny stromů, ale v obával jsem se, že v dané situaci by se slova minula svým účinkem.
Vzpomněl jsem si na Eliáše na Karmelu. Při celém rozhovoru jsem se srdcem upíral k Pánu, prosil ho o moudrost. V jednu chvíli se mi zdálo, že se mi dostalo toho, co Písmo nazývá „slovo moudrosti“ a prožil jsem náhlý, téměř nadpřirozený příliv víry. Věděl jsem, že pokud něco neudělám, nepodám teď hned hmatatelný důkaz, pokud „nesestoupí oheň“, „nepřejde anděl“ nebo „nerozpůlím rukama stůl“ jako Samson, bude to jen rétorické cvičení, kterému tito, někteří již rozjaření, prostí muži neporozumí.
„Ono je to jinak“, řekl jsem ve víře. „Důkaz nepotřebuje ten kdo věří, ale ten kdo nevěří. Protože v něho věřím, nepotřebuji důkaz já, ale potřebujete jej vy. Bůh je živý“ – pokračoval jsem – „a dá se upřímnému poznat. Já se teď proto za vás budu modlit, aby se vás Bůh dotknul a věřím, že on tak učiní.“ Za normálních okolností bych takové vyznání považoval téměř za pokoušení Boha, ale zdálo se mi, že tato slova mi byla poslána z nebe. Pozvedl jsem hlas k modlitbě a uvědomil jsem si, že mne nyní poslouchá již dobrá třetina restaurace, včetně personálu. Začal jsem se přesto nahlas modlit:
„Pane, děkuji Ti, že ses mi dal poznat. Znám Tě a nepotřebuji žádný důkaz o Tvé existenci, ale je tady muž, který Tě nezná. Pane, Tys nám zaslíbil, že začkoliv Tě budeme prosit ve Tvém jménu, Ty tak učiníš. Drahý Otče, já Tě nyní prosím ve jménu Pána Ježíše Krista, dotkni se tohoto muže…“ Ještě jsem nestačil říci amen a ve chvíli, kdy jsem řekl „dotkni se“, se onen muž vymrštil od stolu, zcela nepřirozeně, a začal utíkat k východu. Bezděčně jsem se zvedl od stolu, ukázal na něho prstem a zvolal: „Nyní se vás On dotkl, už nemáte výmluvu.“ Má slova toho muže zastavila. Otočil se, rozhlédl se a skoro poslušně se vrátil ke stolu. Muži se chvíli udiveně dívali na mne a pak na něho. Nakonec jeden z nich muže napomenul slovy, která se nehodí reprodukovat v seminární práci teologického studia.
Nevím, co ten muž prožil, co ho tak popudilo a vyhnalo, proč se zastavil, ani proč se vrátil. Vím, resp. věřím, že se ho skutečně Bůh dotkl. Poučení, které jsem si dané situace odnesl je, že ke svědectví potřebujeme spoléhat na Boží vedení a že při zvěstování evangelia jsme pouze Božími nástroji, jejichž úkolem je nechat se použít. Přesto chápu tuto situaci jako mezní a nikdy jsem podobné situace nevyhledával. Nejednalo se o evangelizaci v pravém slova smyslu, ale mohlo jít spíše, slovy evangelia, o rozsévání, které se mohlo stát kamínkem v mozaice pro kohokoliv, kdo byl této situace svědkem.
3. svědectví: „hromadná evangelizace“
Toto svědectví odráží kerygmatickou část evangelizace a pochází z první poloviny devadesátých let, kdy byl v Brně koncert hudební skupiny Metalica, která je pověstná svojí agresivní hudbou, doprovázenou mnohdy blasfemickými texty. V České republice byl koncert v rámci jejich Evropského turné a tyto koncerty zpravidla provázely násilnosti, rozbíjení výloh a podpalování osobních automobilů.
Křesťanská veřejnost tehdy ještě nebyla tomuto druhu hudebního vyjádření otevřená a ve městě se proto mnoho křesťanů scházelo k pravidelným modlitbám za Boží ochranu. V té době jsme v našem sboru měli i početný evangelizační tým, se kterým jsme se rozhodli zvěstovat v den koncertu ve městě evangelium. Celé náměstí bylo toho dne plné vyznavačů hard rockové resp. metalové hudby v jejich typických oblečeních a mnoho z nich se jich sjíždělo z celé republiky a mnohdy i ze sousedních zemí. Již v dopoledních hodinách jich byly plné ulice, na náměstí jich byly doslova stovky a mnozí byli posilněni alkoholem. Do této vřavy jsme si postavili kombo, mikrofon, rozbalili jsme plakát s pozváním na shromáždění a začali jsme zpívat běžné křesťanské písně. S velkým posměchem, neskrývanou zvědavostí a úšklebky nás obklopilo několik stovek příznivců metalu a zdálo se, že se velmi dobře na náš účet baví. Dávali nám jasně najevo, že naše produkce nemá s tou, kvůli které vážili tak dalekou cestu, nic společného.
Po sérii vyznavačských písní jsem měl začít kázat. Přiznám se, že spíše vírou jsem uchopil mikrofon, ale jakmile jsem začal mluvit, zpevnil se mi hlas a byl jsem vděčný za těch pár křesťanů, kteří se za mne v tu chvíli modlili. Dodnes si pamatuji, co jsem říkal a kupodivu s velkou rázností, jelikož jsem tušil, že moji posluchači by jiné řeči ani neporozuměli, jsem mluvil o ztracenosti člověka, Boží lásce, soudu, trestu, pekle ale hlavně i nebi a milosti v Kristu. Mluvil jsem o Pánu Ježíši, který nepřišel, aby soudil, ale aby zachraňoval a že v něm samotném nabízí Bůh přátelství hledajícímu člověku. Mluvil jsem i proti náboženskému pokrytectví a o pravé víře, která vychází z nitra člověka a než z naučených modliteb a sakramentalismu. Díval jsem se posluchačům přímo do oči a snažil jsem se naléhavě mluvit ke každému z nich. Zdůrazňoval jsem jim, že Bůh každého z nich zná a že má spočteny všechny vlasy na jejich hlavě.
Nezapomenu na oči těch mladíků a na jejich zmatek, který v nich má slova vyvolávala. Přestali se posmívat, ztichli a některým se dokonce kutálely slzy po tváři. Uvědomil jsem si, že tito lidé nepotřebují slyšet morální káznění, ale že jejich duše touží slyšet o někom, kdo je přijímá a kdo je neodsuzuje. Byl jsem až zaskočen, jak nekomplikovaně a jednoduše dokáží přijímat evangelium ti, kteří se mnohdy otevřeně hlásí k Božímu Nepříteli, aniž by mnohdy domýšleli, co vlastně činí.
Jeden z nich to již nevydržel, vzal láhev s nějakým alkoholickým nápojem, kterým se během mé promluvy vytrvale posiloval a prudce vykročil proti mně. Podíval jsem se mu do očí a řekl jsem mu asi toto. „Mluví z tebe tvé zoufalství a nenávist, ale pravým důvodem je tvůj strach. Chceš vypadat silně a nad věcí, ale když jsi doma sám, brečíš do polštáře a nikdo o tom neví. Avšak přijde doba, kdy takto sám zůstaneš navěky, v hlučícím davu a nikdo ti nepomůže. Odmítáš Krista, on však jednou, odmítneš-li ho, odmítne tebe a nikdo z těch u nichž nyní hledáš oporu ti nebude sto pomoci.“
Byla to jen prostá slova, ale na mladíka zřejmě zapůsobila. Zastavil se, úplně oněměl, otočil se a odešel. Dodnes nevím, jak tak jednoduchá řeč jej mohla zastavit. Pak už jen celou dobu, opřen o stánek s občerstvením, poslouchal. Když jsem skončil, ten zástup divoce vyhlížejících výrostků začal křičet a aplaudovat a ještě chvíli stál a tleskal.
Uvědomuji si, že reagovali po svém a dávali najevo svůj souhlas stejným způsobem, jako když někdo zahraje kytarové sólo, které je nadchne. Některým, a byli to hlavně kluci, tekly po tváři těžce skrývané slzy. Ještě nikdy před tím jsem to nikde neviděl a proto snad nebudu daleko od pravdy, troufnu-li si říci, že tam byl On, kdo přišel, aby se těch mladých dotkl skrze má neumělá slova. Pak jsme se odešli modlit na místo, kde se koncert odehrával. Modlili jsme se přes dvě hodiny a když jsme odcházeli, náhle jsme si povšimli, že daleko od místa, kde jsme měli vystoupení a o několik hodin později, proudil „hlučící dav“ a v něm stál někdo opřený o sloup. Někdo zlomený, zoufalý a opilý. Nikdo mu nepomohl.
Když jsme přišli blíž, zjistili jsem, že to byl onen mladík, který se tak stavěl proti evangeliu. Zůstal sám, ztracen, uprostřed davu. Kamarádi mu utekli a on byl téměř přiotráven alkoholem. Došli mi, že jsem mu před pár hodinami řekl vlastně proroctví. Obstoupili jsem ho a modlili jsme se. Podíval se na nás a zdálo se, jakoby procitl. Pak řekl: „Promiňte, omlouvám se…“
Druhý den psaly noviny o „zázraku“. Toho dne nebylo jediné rozbité okno, jediné zapálené auto, jediný poraněný. Vzpomínám si, že novinář doslova uvedl, že se v Brně stal „zázrak“.
Jsem přesvědčen, že to však bylo výsledkem modliteb křesťanů z mnoha sborů. Dnes jsem trochu rozčarován z toho, že stejná hudba, která tehdy zněla na brněnském stadionu a jejíhož nebezpečí si byli mladí křesťané v té době vědomi, se dnes, sice s jinými texty, hraje na křesťanských koncertech a mnohdy i ve sborech.
Závěr
Pokud bych z těchto tří krátkých svědectví chtěl učinit závěr, musím přiznat, že nevím o nikom, kdo by se při nich obrátil. Přesto věřím, že se v nich, přes lidský faktor, projevilo Boží působení a věřím, že snad i konkrétní dary Ducha svatého. Musím také přiznat, že i když jsem během svého nedlouhého křesťanského života svědčil mnoha jednotlivcům i zvěstoval –nechci přehánět- stovkám lidí, jen nemnoho z nich trvale zakotvilo v církvi. Ti kteří tak učinili, navíc vždy musel někdo další přivést a mnoho dalších se jim věnovat.
Znám mnoho křesťanů, kteří, protože neviděli ovoce své práce, stejně jako jsem je neviděl já, zemdleli a přestali být misijně aktivní. Je však nutné si uvědomit, že za obrácení lidí nejsme jako křesťané odpovědni. Naše zodpovědnost je v tom, být svědky Pána Ježíše Krista a žít v souladu s obsahem naší zvěsti, což je pro mne mnohem obtížnější, než oslovit zástup lidí.
Rád bych proto tuto práci uzavřel známým citátem, který podtrhuje naši zodpovědnost ne v tom, aby se obracely zástupy, ale v tom, abychom žili život svědectví Kristových svědků. „…ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.“ (Sk 1,8)