Sebereflexe - seminární práce (prosinec 2004)
Nalezl jsem svoji 10 let starou seminární práci z Katedry evangelikální teologie v Banské Bystrici. Zvažoval jsem, zda ji zveřejnit, neboť popisuje mé životní selhání resp. jedno z mnohých křesťanských selhání. Nakonec ji tedy zveřejňuji, i když mělo jít o recenzi.
BRUCE OLSON, BRUČKO
Sebereflexe
Abstrakt
Kniha, jejímž autorem je misionář amerického původu Bruce Olson, nenabízí jen poutavé čtení, které je psáno autobiografickým způsobem znalce několika světových jazyků a překladatele Písma do místního indiánského nářečí kolumbijských Motilonů. Lze v ní nalézt i principy praktické misie, které se rodí – dalo by se říci – pod přímou Boží režií a které ukazují, že nejmocnějším evangelizačním nástrojem je člověk, který je zcela vydaný svému povolání, které z Boží iniciativy nejen zaslechl, porozuměl mu, ale jehož aktuálnosti byl schopen i uposlechnout a podřídit se mu.
V této práci se její autor snaží o reflexi četby knihy, resp. jejího tématu, v osobním životě resp. v životě křesťanské služby.
Úvod
Je to již několik let, co jsem četl knihu „Bručko“, autobiograficky pojednávající o povolání a službě misionáře mezi jihoamerickými indiány v Kolumbii, který si skrze Boží poslušnost, bez podpory misijních organizací, dokázal podmanit srdce domorodců a bez prostředků, a původně i bez znalosti jejich jazyka, je získat pro Krista. Tato práce je osobní reflexí jejího autora, po promítnutí tohoto příběhu, resp. jeho stěžejních momentů, do osobního života služby Pánu Ježíši Kristu, a to včetně radostných i stinných stránek.
První apel – Boží majestát
Při četbě této knihy se člověk nutně setkává s dvěma apely, se kterými, je-li Božím následovníkem, se musí ve svém srdci a mysli vypořádat. Troufnu si říci, že první apel nutně podmiňuje druhý a není-li dostatečně rozeznán první, ztrácí se i naléhavost druhého.
Tím prvním apelem, útočícím na lidskou mysl, je vykreslení suverénního, svrchovaného a všemohoucího Boha, který ve svém rozhodování a jednání není nikterak omezen skutečnostmi, ději ani okolnostmi, a který, dá se říci, má přímo zalíbení v tom, že si jako své nástroje vyvoluje opovrhované, slabé a neurozené. Z nich pak, přes všechny strastiplné až nemožné okolnosti, formuje svůj nástroj, ke kterému se před zraky ostatních nakonec nezdráhá přiznat. Pokud se autorovi knihy, jako je Bruce Olson, podaří na svém životním příběhu vykreslit takového Boha, který je navíc dobrý, laskavý a milostivý, nutně tím posiluje a formuje víru těch, kteří jsou ochotni jeho životnímu příběhu naslouchat. Fascinující vyprávěni o poznání Boha autorem v dětském věku, rané povolání do služby a jeho uskutečňování bez finančních prostředků, bez možnosti podpory církve, (která je jinak samozřejmou pro službu misionářů) a odhodlanost nést četné osobní oběti, ukazuje na Boží neomezenost „v akci“ velmi přesvědčivě. Při opakované četbě této knihy jsem si znovu uvědomil, že pro Boha není těžké použít si kohokoliv, přičemž mnohem více práce Pán Bůh vynakládá na formování charakteru svého služebníka, než na samotný akt jeho služby. Vždyť pouze jediná střela z luku může usmrtit nebezpečné zvíře, ovšem jen poctivě vyrobený a zdlouhavě preparovaný luk je schopen přesné a úderné střelby.
Druhý apel – následování
Pokaždé, když je člověk konfrontován s velkým, suverénním a všemohoucím Bohem, který je navíc osobní, laskavý a dobrý, není člověku daleko a aktivně se o člověka zajímá, nelze se přitom vyhnout i implicitnímu apelu na život čtenáře. Slyšet o takovém Bohu nutně člověka konfrontuje s Božími požadavky, což se týká nejen nasměrování, resp. rozhodnutí se skrze Kristovu dokonalou oběť stát se učedníky Království, ale i detailů a způsobu života tak říkajíc „do morku kosti“.
Jsem přesvědčen, že toto je jeden z důvodů, proč dnes církev upřednostňuje různé bezbolestné a masové evangelizační kurzy, které člověka baví a nic po něm nežádají. Člověk je totiž ve svém nitru člověkem náboženským, který stále má povědomí o Bohu, nicméně až konfrontace s absolutním nárokem evangelia ztratit svůj život pro Krista a nalézt jej znovu v něm, činí z Kristova sympatizanta Kristova učedníka. Toto se, dle mého soudu, autorovi podařilo skvěle. Aniž by imperativně apeloval na čtenáře, jeho poselství o jeho osobním Bohu to učinilo za něho, a pokud je člověk autentičnosti jeho vyprávění ochoten uvěřit, je i nezřídka usvědčován a nucen přehodnotit svoji vydanost Bohu, resp. uvědomit si, zda je Ježíš aktuálně jeho skutečným Pánem.
Osobní sebereflexe
Aniž bych se nyní detailně zabýval obsahem knihy, rád bych se zastavil u několika detailů, či spíše stěžejních momentů v životě „Bručka“, které jsou v životní pouti každého Božího dítěte do různé míry intenzity patrné, ale které jsou vždy ryze originálním obrazem otisku Boží pečeti v životě jednotlivce. Stejně jako Bručko jsem uvěřil během svých studií. Též trpím nejen oční, ale i kosmetickou vadou, pro kterou jsem si od svých spolužáků mnoho zkusil. Ve svém experimentování s alternativní kulturou jsem se dostal až na pomyslné dno, které nikdy nyní tak hluboké, jak se člověku v daný okamžik může zdát, avšak nedokázal jsem již kontrolovat svojí mysl a nebyl jsem schopen souvislé komunikace. Po Ježíšově zásahu a podřízení se jemu jsem byl schopen nejen obnovit svojí mysl, ale i pracovat na poli výzkumu, po čemž jsem celý život toužil.
I já jsem zažil povolání do služby ještě v době, kdy jsem zcela netušil, co tato Boží výzva v celé šíři obnáší. Když se mi v práci začalo dařit, dostal jsem -věřím- od Pána konkrétní nabídku: „Byl bys jednou ochoten se své práce pro mne vzdát?“ Svoji práci jsem bral jako dar od Boha a tato otázka pro mne byla velmi nepříjemná. Studoval jsem postgraduální studium a proto jsem raději vůbec nereagoval. Asi za týden tato otázka projela mojí myslí v plné intenzitě znovu, a tak jsem nesměle přitakal, ovšem s dovětkem, „dáš-li mi k tomu sílu.“ Od tohoto slibu jsem, zcela spontánně, začínal nacházet zálibu v četbě Písma, avšak záhy moji mysl začaly přitahovat hereze, které se v mé církvi šířily a pociťoval jsem z nich velkou bolest. Jejich kritika mne na dlouho diskvalifikovala ze služby, neboť jsem psal recenze na knížky hnutí Víry a jiné heterodoxní proudy, které u nás byly rozšiřovány. Při četbě Bručka, který rovněž chtěl svůj život zasvětit vědě, mne zaujalo, že i jeho povolání v něm způsobilo „chtění i činění“ a práce pro jeho budoucí povolání jej začalo naplňovat. Stejně jako on, ač toužil, ani já jsem neměl pro své povolání v církvi mnoho pochopení. Kritizovat učení o nároku na uzdravení, o pozitivním myšlení, o boji s démony nad městy, které byly zpravidla oděny do slibného pláštíku jednoty a probuzení, se nevyplácelo. Přesto jsem se stal postupně redaktorem sborového periodika, starším sboru, vedoucím mládeže a nakonec poradcem biskupa církve. Tato povolání přicházela vždy v době velkých krizí a v situacích, kdy jsem byl kritizován v křesťanských periodicích v ČR. Také jsem však toužil po studiu teologie, které by mne k mé práci uschopnilo, na které jsem však nenacházel čas. Asi po deseti letech jsem se v práci dostal do velké pracovní krize. Pracoval jsem dvanáct hodin denně a každý den jsem navíc ve sboru buď vyučoval, vedl mládež, kázal nebo vedl domácí skupinku a ještě připravoval materiály pro církev. Často jsem neměl čas ani na večeři, a tak jsem jedl v tramvaji, po cestě ze zaměstnání do sboru. Jeden večer jsem se téměř zhroutil a druhý den jsem dlouhodobě onemocněl zánětem dutin. Ten den, večer, jsem Bohu řekl: „jestli mne potřebuješ mít někde jinde, dej mi to vědět, zavolej a půjdu.“ Druhý den jsem ve svém e-mailové schránce nalezl dopis, ve kterém mi ředitel biblické školy nabízel místo vyučujícího s podmínkou získání magisterského teologického vzdělání. Stejně jako „Bručko“ jsem poznal, jak radostné je obdržet Boží nabídku. Avšak – ke svému zahanbení – musím přiznat, že jsem v sobě nenašel další odhodlání čelit nepříjemnostem.
V té době jsem byl členem výzkumného týmu, který se podílel na výzkumu originálního protinádorového léčiva. Věc byla později v novinách i v televizi. Byl jsem spoluautorem několika mezinárodních vynálezů, dostal jsem nabídku učit na univerzitě a pracovat ve Francii. (Jak mi to tehdy připadalo velké, zatímco dnes to vidím úplně jinak). Mé okolí můj případný odchod neslo s velkou nelibostí. Měl jsem odejít do města, kde jsem neměl byt a na mé místo učitele nebyly finance. Lidé ve sboru mě navíc nechtěli ztratit a začali se modlit, abych „jim byl zachován“. Najednou jsem si všiml, jak mi hodně záleží na společenské prestiži, zaměstnání a žel – i na platu. Začal jsem pochybovat o svém povolání, až jsem téměř přestal věřit, že mne Bůh volá. Byl jsem ale vázán slibem poslechnout, když mi přijde nabídka a bál jsem se jej zrušit.
Skoro každý týden jsem dostával vyčítavé dopisy od příbuzných, v zaměstnání se za mne hledala náhrada. Měl jsem problémy usnout a brzy jsem se budil. Touha po věcech, které zastiňovaly mé povolání, byla větší a tak jsem začal Boha prosit, zda bych nemohl zůstat při svém zaměstnání. To trvalo asi tři týdny. Při jedné cestě ze zaměstnání jsem uslyšel zcela zřetelně Boží hlas: „jestliže nechceš, pak nemusíš“. Za týden na to mi zavolal ředitel školy, že můj nástup se odkládá o rok. Uvědomil jsem si, co jsem udělal. Začal jsem volat k Bohu o odpuštění, ale nějak jsem věděl, že jsem se minul a že Bůh své slovo bere vážně.
V té době jsem byl zasnouben s jednou sestrou ze sboru. Plánovali jsme svatbu s tím, že se nakonec přestěhujeme do místa biblické školy, kde jsem měl přislíbené stipendium na studium v zahraničí. Stále jsem měl v srdci nejistý pocit, že jsem Boha zklamal. Svatební týden jsem strávil v nemocnici s úplavicí a na infuzích. Týden poté, kdy jsem znovu oznámil výpověď, jsem dostal telefonát, že proti mému zaměstnání na škole sepsali pastoři jedné oblasti petici a odmítli škole finanční pomoc, pokud budu přijat. Dostal jsem ultimátum: zrušit svoji veřejnou kritiku Toronstského požehnání a některých aspektů učení charismatického hnutí, kterému se naše církvav otevřela, nebo nenastoupit. (Jednalo se o nabídku zrušit své stránky a dále je provozovat (nebo jejich část?) pod hlavičkou VOŠMT; této možnosti jsem ovšem moc nevěřil). Nakonec jsem svoji kritiku neodstranil a i přes to, že se mi celá oblast omluvila, nabídka již nikdy znovu nepřišla.
Dnes dále pracuji ve svém oboru, mám možnost publikovat, cestovat, učit na univerzitě, ale přesto vím, že jsem nenaplnil to, k čemu jsem se Bohu zavázal. Činil jsem pokání, prosil o odpuštění, většinu svých úspor, na kterých jsem tehdy závisel, jsem odevzdal do sboru, ale dveře zůstaly zavřeny. Dnes vím, že se nejednalo o dílo lidí, ale svrchovaný Bůh shledal nedokonalost mého charakteru.
Proto, když si čtu Bručka, neobdivuji jeho jazykové schopnosti a množství vykonaného díla. To všechno je jen ovocem obyčejné a důvěřivé víry člověka v Boží zaslíbení. Pán Bůh nepovolává schopné, ale uschopňuje povolané. Nejsou to schopnosti, vědomosti nebo ineligence člověka, co jej předurčuje ke službě, je to mnohdy naopak lidská slabost, která vyžaduje naprostou závislost člověka na Bohu. Oslavit se skrze silné a mocné je výsadou antických božstev, ovšem oslavit se na slabých, bezmocných a ubohých, kteří jsou schopni dát Bohu sami sebe, mnohdy skrze odpor druhých, je výsadou mocného Boha, který se v Kristu sám v slabosti těla vydal lidem do rukou. V tom mi byla knížka Bručko, když jsem ji podruhé četl, obrovským svědectvím. Musím však přiznat, že každou stránku jsem si musel probojovat, jelikož mne konfrontovala s vlastním hříchem, nezávislostí a pýchou.
Závěr
Pokud bych chtěl učinit nějaký závěr, ve kterém bych chtěl zdůraznit i něco z toho, co jsem již citoval, pak bych opět vyzdvihl a připomenul, že Pán Bůh může uschopnit i zcela neschopného člověka, pokud ten je ochoten uposlechnout Boží výzvy, podřídit svůj život svému povolání, ale také pracovat i na svých schopnostech a dovednostech. Bruce Olson je pro mne příkladem člověka, který dovedl obojí, a to jak uposlechnout, tak i své přirozené schopnosti propůjčit Bohu ke službě ostatním.
Literatura
Olson B., Bručko: běloch, který se stal indiánem. 1. vyd. – Praha: Křesťanská misijní společnost, 1997
Práce byla sepsána na základě doporučení publikace: Katuščák J., Ako písať, Bratislava, 1998