Soteriologie: základní přehled
Pro naše účely můžeme vyjít z přehledu, který vytvořil holandský reformovaný teolog Louis Berkof, baptistický teolog Paul Enns a letniční teolog Daniel Pecota. Částečně se s touto reflexí, ovšem bez některých specifických nuancí, můžeme setkat u katolického teologa Ctirada Pospíšila. Jejich pohledy, které pokrývají převážnou část spektra systematicko- teologických náhledů, proto můžeme zasadit do vzájemného dialogu a pokusit se popsat pozitiva a negativa jednotlivých teorií. Diachronní výčet teorií, reflektovaných alespoň z částky jednotlivými autory, je zde zvolen následovně: 1. Rekapitulační teorie, 2. Dramatická teorie, 3. Satisfakční teorie, 4. Teorie morálního vlivu, 5. Teorie zástupného potrestání 6. Teorie příkladu, 7. Vladařská teorie, 8. Teorie omylu. Ačkoliv jednotlivé koncepce byly ve své době obvykle předkládány jako univerzální, pro učely komparace zde z pohledu systematických teologů, zastávajících kritické pojetí jejich popisu, mluvíme rovněž o „teoriích“.
Rekapitulační teorie
Rekapitulační teorii poprvé rozpracoval Ireneus (130 – 200), muž, apologeta, který představoval mezník mezi teologií východu a západu. Tato koncepce vyzdvihuje skutečnost, že se Kristus připodobnil ve všem člověku a následoval celou cestu spasení od svého narození až po svoji smrt na kříži. Ti, kteří se s ním ztotožní, obdrží věčný, nesmrtelný život[1]. Základem pro tuto teorii jsou verše, ve kterých je Kristus popisován jako poslední Adam (1 K15,45), který byl člověku podoben ve všem, kromě hříchu (J 3,5 a J 8,46). Enns vidí jako hlavní slabinu této teorie v tom, že v ní není zahrnut aspekt Kristovy zástupné oběti a vykoupení[2].
Dramatická teorie
Dramatická teorie neboli teorie výkupného satanovi se jeví jako nejstarší ucelená dogmatická konstrukce a poprvé byla v dějinách zřejmě otevřeně zastávána Origenem. Ze západních teologů se k ní, podle Ennse, přiklonil Ambrož z Milána a ve svém Velkém katechismu ji rozvinul i Řehoř z Nyssy[3]. Naproti tomu Řehoř Naziánský tyto spekulace razantně a s despektem odmítal, stejně jako Jan Zlatoústý, Cyril Alexandrijský a později Anselm a Abelárd. Reformace pak jednoznačně přisoudila Kristovu smrt jako oběť Bohu[4].
Princip teorie výkupného satanovi spočívá v přesvědčení, že lidstvo se svým hříchem dostalo pod nadvládu satana a z této nadvlády je třeba jej opět vykoupit. Satanovo vlastnictví světa a lidí je zde chápáno natolik vážně, že se proto Bůh rozhodl nabídnout satanu Krista jako cenu za naše osvobození[5]. Ďábel na tuto transakci přistoupil, nachytal se na Kristovo lidství, ale byl poražen Kristovým Božstvím[6]. Origenes přímo uvádí, že oběť za nás byla „zaplacena zlému“ resp. „bojovníkovi… který se nás zmocnil jako vězňů, dokud neobdržel oběť“[7]. Díky v té době rozšířenému řeckému antropologickému trichotomismu pak Origenes věřil, že touto obětí byla Ježíšova duše, zatímco jeho duch v okamžiku jeho smrti odešel k Otci. Pro Ježíšovu spravedlnost pak duše, která byla dána jako oběť za mnohé, neměla zůstat v pekle[8]. Origenes dále deklaruje, že tato oběť Zlému byla zároveň i svržením Satana jako vládce světa[9].
Pecota ovšem namítá, že zaplacení satanu by ve skutečnosti znamenalo, že se Bůh „de facto“ dopustil podvodu[10]. Pokud by tato teorie byla platnou, pak by Bůh musel počítat i s tím, že satan tento „podvod“ neprohlédne a zřejmě tedy i nepochopí opakovaná Kristova slova, ve kterých Ježíš zdůrazňoval své poslání právě ve své smrti a ukřižování (Mt 17,9 nebo L 18,33). Zastánci této teorie argument o „podvodu“ z Boží strany ospravedlňují tím, že ten, kdo se dopouštěl lsti, tedy satan, byl sám po právu obelstěn. Zároveň tvrdí, že nenávist satana ke Kristu ho oslepila natolik, že nechápal pravou podstatu vykoupení. Naproti tomu McConnell zde napadá samotné jádro této teorie, a to, že lidstvo patří satanu právem, a tudíž že muselo být výkupné za člověka zaplacenu právě jemu: „Doktrína vykoupení musí vždy směřovat k tomu, že Kristova smrt je obětí Bohu. Stranou, která má být vykoupením usmířena, je spravedlivý a svatý Bůh, nikoliv satan“[11]. Rovněž Pospíšil odmítá koncepci výkupného satanovi, i když se s koncepcí oběti Bohu neztotožňuje[12].
Satisfakční (komerční) teorie
Autorem této koncepce je Anselm, který se ve svém spisu „Cur Deus Homo“ snažil o první systematické vypracování teorie smíření. Anselm odmítá dramatickou i rekapitulační teorii a důraz klade na nezbytnost Kristova smírčího díla. Ve své konstrukci vychází z toho, že Adamovým hříchem byl uražen a poškozen Boží majestát. Bůh proto musel napravit reputaci svého majestátu tím, že žádal trest a zadostiučinění (satisfakci). Protože trest by zahrnoval vyhlazení lidstva, rozhodl se Bůh pro satisfakci, a to tím, že její cena převýší hodnotu trestu. Tuto vyšší cenu proto nemohl přinést hříšný člověk, ale pouze bezhříšný a neposkvrněný Bohočlověk. Vyšší cena spočívala v tom, že kromě poslušnosti přinesl Kristus i svůj život. Nemusel jej dát, protože nezhřešil, ale účinek jeho dobrovolné oběti byl připsán na účet hříšného lidstva ve formě odpuštění hříchů.
Berkhof nachází v této teorii několik chyb. Anselm podle něho nezdůrazňuje, že Kristova smrt byla cenou za hřích, ale vidí ji jako podmínku obnovení Božího majestátu. Kristova smrt je zde podle něho prezentována jako obchodní transakce, aniž by zdůrazňoval bytostné spojení věřícího s Kristem[13]. Peccota zde pak postrádá, že Anselm nepočítá s tím, že by vladař mohl být milostivý, prominout hřích, aniž by tím poškodil svůj majestát, nicméně Anselmovu teorii respektuje[14]. Ennsovi zde zase chybí důraz na Kristovo utrpení[15].
Teorie morálního vlivu
Morální teorie, resp. teorie morálního působení je připisována Abelárdovi (1079–1142). Abelárd zdůrazňuje aspekt Boží lásky, která byla dokonána Kristovou smrtí, avšak odmítá její obětní charakter. Bůh nežádá odplatu za hřích, ale milostivě odpouští. Kristova poslušnost kříže je příkladem hrdinství, které má inspirovat věřící k následování. Kříž ovšem v této teorii nemá žádný smírčí účel.
Peccota je v kritice morální teorie umírněný a vyzdvihuje Abelárdův důraz na inspirující příklad Kristova hrdinství: „Když zpíváme známou píseň „Když zřím ten divuplný kříž“, jednáme podle této teorie“. Nicméně neopomíná zdůraznit, že teorie je „žalostně nedostatečná pro vysvětlení všeho, čím Bible zdůvodňuje kříž“[16]. Také Enns v teorii postrádá důraz na zástupný ráz Kristovy oběti[17]. Berkhof Abelárdovi vyčítá, že předůraznil Boží lásku a požadavky Boží spravedlnosti ignoruje. „Může-li Bůh odpouštět hřích, aniž by vyžadoval spravedlnost, proč potom vystavil svého Syna hořkému utrpení a ponižující smrti?“[18]
Teorie zástupného potrestání
Tato teorie vychází z reformace a je dnes zastávána zejména v evangelikálním hnutí. Podle Berkhofa se jedná o zdokonalení Anselmovy teorie s tím, že hřích zde není pojat pouze jako urážka Boží cti, ale především jako přestoupení zákona[19]. Její princip spočívá v tom, že Kristova oběť je chápána jako oběť zástupná. Nebo-li, že Kristus zemřel namísto hříšníků, resp. že Bůh trestal Krista namísto nás. Podle Pospíšila se tato teorie rozšířila nejen mezi protestanty, jako byli Luther, Calvin a Melanchton, ale i mezi katolíky. On sám však vznáší několik zásadních námitek. A to, že Ježíše neukřižoval Otec, ale lidé a dále uvádí, že „teorie o rozlíceném Bohu, který si zchlazuje žáhu na Kristu“, není podle něho pouze v rozporu s Novým zákonem, ale s trinitární teologií, a příčí se rovněž zdravému rozumu a autentické křesťanské zbožnosti. Boží poslání Syna, zdůrazňuje Pospíšil, je aktem lásky ke světu, nikoliv Božího hněvu k Synu[20]. Peccota, sám zastánce této teorie, si uvědomuje slabinu tohoto podání a uvádí další argument proti této teorii, a to, že hřích není něčím, co lze přenášet z jednoho člověka na druhého. Ovšem zároveň teorii obhajuje tím, že se Kristus sám s námi sjednotil ve všem, kromě hřešení samotného. Námitku o Boží lásce a nikoliv soudu zmírňuje citací verše, že seslání Syna je opravdu aktem lásky, ovšem jako oběť smíření za naše hříchy (1J 4,10). Láska i hněv se tedy objevují společně, neboť kdo neuvěří, hněv Boží na něm spočívá (J 3,36)[21].
Teorie příkladu
Autorem této teorie je Faustus Socinus (1539–1604), podle něhož se tato teorie někdy nazývá sociniánská. Tento koncept je přímým útokem na reformační pojetí zástupného potrestání. Socinus nesouhlasí s tím, že by Boží spravedlnost determinovala nutnost trestu bez možnosti nepodmíněného odpuštění. Kristovy zásluhy podle něho nejsou tedy nutným předpokladem k odpuštění člověku. Podle Socina Bůh odpouští zdarma. Pokud by Kristus skutečně nesl zástupný trest, musel by tolikrát trpět, kolik je na světě hříšníků. Kristovu jedinečnost proto vidí pouze jako příklad poslušnosti Boží vůle k následování. Berkhof podotýká, že tato teorie nikterak nespojuje Kristovu smrt se spásou hříšníků a celou teorii kritizuje jako soubor církví zavržených herezí, počínaje pelagianismem a konče adopcianismem[22]. Stejně tak Enns postrádá spojení mezí Kristovou smrtí a hříchem a podotýká, že Kristův příklad je dán pro věřícího, tedy již smířeného s Bohem a nikoliv pro nevěřícího k tomu, aby mohl obdržet věčný život[23].
Vladařská teorie
Vladařská teorie vděčí za svůj vznik holandskému právníkovi Hugo Grotiovi (1583–1645). Grotius při své konstrukci vycházel z římského práva a viděl Boha především jako Zákonodárce, který ze své svobodné vůle vydává zákony, ale může je i měnit a rušit. Zákon ohledně hříchu jednoznačně říká, že odplatou hříchu je smrt a že duše, která hřeší, zemře. Boží spravedlnost tedy žádá smrt hříšníků. Aby Bůh projevil smysl pro právo a spravedlnost, nechal zemřít Krista. Tak projevil veřejnou hloubku hříchu. Kristova smrt zde není pojata jako zástupná oběť, jako výkupné, ale jako smrt v zájmu člověka, demonstrující nutnost zachovat zákon. Odpuštění je tedy svrchovaným Božím rozhodnutím a Kristova smrt jen dokazuje nutnost zachování zákona. Pecota uznává správnost Grotiových vývodů, nicméně mu zde chybí zástupný motiv Kristovy oběti[24]. Podobnou námitku vznáší Enns, který postrádá oběť jako základ pro Boží odpuštění[25]. Originální postřeh činí Berkhof, který si všímá, že Kristovo utrpení v tomto pojetí nikterak neodstraňuje již spáchané hříchy, ale je v jeho náhledu pouze prevencí před hříchy budoucími[26].
Teorie omylu
Jedná se o moderní, novověkou teorii liberálního teologa a lékaře Alberta Sweitzera (1875–1965). Kristus byl podle Sweitzera mylně odsouzen z důvodu, že hlásal Boží království. Schweizer zde neshledává spojitost mezi Kristovou smrtí a vykoupením z moci hříchu. Tento koncept proto není mezi teology shledáván jako pravověrný a podle Ennse stojí mimo biblické paradigma[27].
Další teorie smíření
Existují samozřejmě ještě další teorie smíření, které už nepřinášejí mnoho nových pohledů a jsou buď syntézou jednotlivých, výše uvedených, nebo jejich částečnou redukcí. Jmenujme zde alespoň některé synkretistické teorie, jako je učení o smíření Petra Lombardského, Tomáše Akvinského nebo Bonaventury, kteří si podle Berkhofa přisvojovali a kombinovali jednotlivé aspekty Anselmovy a Abelárdovy teorie[28]. Z moderních teorií lze zmínit Schleiermacherovo a Ritschlovo pojetí, přičemž tito autoři ačkoliv vycházejí z reformace, striktně odmítají satisfakční teorii a spíše volně navázali na Abelárda[29]. Pro účely této práce není třeba dále dané teorie blíže rozvádět.
Literatura
[1] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 134.
[2] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 320.
[3] Tamtéž, 319.
[4] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 134–157.
[5] HORTONON, Stanley M. Systematická teologie, s. 352.
[6] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 134–157.
[7] ORIGENES. Werke X. 1, 500 In: EDWARDS, J. The ransom logion in
Mark and Matthe, s. 78–79
[8] Origenes na tomto místě cituje Ž 15, 10: „a nezanecháš mou
duši v hádu“. In: ORIGENES. Werke X. 1, 499 In: Tamtéž.
[9] „…not only has been set forth as an example of dying for religion,
but has effected a beginning and an advance in the overthrow of the evil one,
the Devil, who dominated the whole earth“. In: KELLY, J N D. Early Christian
Doctrines, s. 185.
[10] HORTONON, Stanley M. Systematická teologie, s. 352.
[11] McCONNELL, Daniel. Ray. Jiné evangelium, s. 125.
[12] POSPÍŠIL, Ctirad Václav. Ježíš z nazareta, Pán a
Spasitel, s. 329.
[13] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 141.
[14] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 354.
[15] ENNS, Paul. The Moody Handbook of Theology, s. 320.
[16] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 351.
[17] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 320.
[18] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 144.
[19] Tamtéž, s. 150.
[20] POSPÍŠIL, Ctiard Václav. Ježíš z Nazareta, Pán a
Spasitel, s. 332.
[21] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 356.
[22] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 152.
[23] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 321.
[24] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 354.
[25] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 321.
[26] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 154.
[27] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 321.
[28] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 144–146.
[29] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 322.