Biblická Apologetika

Zpět na „Teologie“

Eschatologie: základní přehled

Na eschatologii je možno pohlížet z dvojího pohledu, a to z historického[1] a konfesijního[2], přičemž je zřejmé, že oba pohledy spolu úzce souvisí. Historický pohled můžeme spatřovat v tom, jak historická, nejprve jednotná, a od 16. století konfesijně rozdělená církev, akcentovala dílčí aspekty systematické teologie. Zatímco první století řešily především otázku christologie a trinitologie, v dalších stoletích se do zorného pole dostávají svátosti. V raném novověku, s příchodem reformace, je to především soteriologie resp. role člověka ve vykoupení, která čeří hladinu dogmatu. Později se mezi protestanty, zejména v anglofonních zemích, dostává do centra zájmu eschatologie. Začíná se zde pracovat s členěním podle jednotlivých konfesních přístupů k fenoménu milénia, které je popsáno v knize Zjevení[3].

Systematičtěji začíná být eschatologie, resp. miléniální akcent, rozvíjena v 19. století, a tento vývoj, zejména na reformované straně, byl akcelerován nejprve britskými separatisty a následně v USA novými hnutími, jako mormonismus, adventismus a jehovismus. Zde hovoříme o apokalyptických, případně chiliastických hnutích, jejichž věrouka velmi podstatně stojí na apokalyptice. Je proto užitečné, nebo dokonce nezbytné, při zkoumání téměř výlučně amerického jevu, jakým NAR ve své dogmatické reflexi bezesporu je, použít literaturu opět z velké části vycházející z angloamerických evangelikálních kruhů.

Stejně jako se v průběhu celých dějin dogmatu jednotlivé věroučné pohledy krystalizují v dynamické konfrontaci, či později dialogu s herezí, tak i zde se jednotlivé konfese, nejpozději v konkurenci s apokalyptickými kulty, musely nově učit interpretovat své eschatologické pozice. S prudkým nástupem ekumenického hnutí ve 20. století se tak eschatologie protíná s eklesiologií, kdy se z pozic plurality konfesí hledá společný, budoucí model církve, který by vyhovoval jednotlivým, zúčastněným konfesím a hnutím. To ovšem vyvolává prudkou odezvu církevních konzervativců, kteří v konfesním „synkretismu“ vidí ohrožení nejen vlastní identity, ale často i samotné podstaty jimi chápaného evangelia.

Pokusme se tedy tento dvojí, historický a konfesní pohled sjednotit a na tomto základě přistoupit k popisu hlavních eschatologických koncepcí. Pro bližší pochopení opět nebude na škodu sumarizovat hlavní přehled eschatologických systémů. Avšak půjde jen o velice zevrubný nástin, který by měl vytvořit odrazový můstek pro závěrečnou kapitolu. V ní budou tyto znalosti zužitkovány při komparativní eklesiologii NAR. Jako užitečný podklad se zde jeví práce Ryrieho, Ennse, Berkhofa, Hortona a například Riddlebargera. Tito obvykle člení eschatologii právě dle miléniálního pohledu. Klíčovou je zde 20. kapitola knihy Zjevení (Zj 20,1–7), kde se opakovaně mluví o „tisíciletém království“. Jednotlivé směry se pak liší dle toho, zda chápou toto číslo symbolicky nebo doslovně.

Samotný literární milénialismus, resp. chiliasmus, na rozdíl od symbolického milénialismu, se zde dále člení na historický premilénialismus a dispenzaciona­lismus. Dispenzacionalismus se pak dělí na další druhy podle toho, kdy má dojít k vytržení církve (1 Tes 4,13–18 a 1 K 15, 50–54), zda na počátku, uprostřed nebo koncem doby velkého soužení, které je počítáno jako interval sedmi let, resp. „posledního Danielova týdne let“ (Da 9,27 a Zj 13,5). Jelikož se premilénialismus a velmi záhy pak dispenzacionalismus stal integrální součástí historického pentekostalismu, bude užitečné tento eschatologický „šibolet“ níže vysvětlit v kapitole o premilénialismu, resp. dispenzacionalismu. Berkhof je ale k podobným snahám systematizovat eschatologii na základě miléniální divergence skeptický, protože podle něho literární, resp. futuristický milénialismus, nelze považovat za součást církevního dogmatu[4]. Ryrie je ovšem schopen jen dispenzacionalismu věnovat několika set stránkovou studii[5]. Jiní pak s určitým akademickým odstupem mluví o chiliasmu[6]. V poslední době dochází ze strany nových hnutí k dialogu i s takovými velikány křesťanské eschatologie, jako je Jürgen Moltmann. Jeho stoupenci dokonce byli vyzváni k participaci v akademických periodicích klasického pentekostalismu a zdá se, že obě strany nehodlají tuto šanci promeškat[7]. Jiní však v Moltmannově teologii vidí souvislost s teologií osvobození, kterou pentekostalismus obecně odmítá[8].

Protože je premilénialismus nejstarším a dispenzacionalismus nejmladším eschatologickým systémem, jsou oba nejvíce příbuzné a při diachronním náhledu by je nebylo možné vyložit v návaznosti. Z toho důvodu, za použití anachronické metody, nejdříve velmi zběžně uveďme relativně mladší systémy, jako je 1. amilénialismus a 2. postmilénialismus. Poté zbyde širší prostor na 3. premiléniální nuance a 4. dispenzaciona­lismus. Stejného pořadí se drží i některé rozšířené systematické teologie. Vzájemné souvislosti miléniálních koncepcí uvádí i následující schéma.

Obr. č. 1 Miléniální schématismus eschatologických systémů

Podle: RYRIE, Charles Caldwell. Basic theology: a popular systemic guide to understanding biblical truth.

Obr. č. 2 Panorama jednotlivých miléniálních koncepcí

Amilénialismus

Amilénialismus ve své dominanci počátkem 4. století střídá premilénialismus, kdy pak vlivem Origena a Augustinova díla „De civitate Dei“ nahradil do té doby převládající premilénialis­mus[9]. Mezi jeho první stoupence patřil například již Cyprian. Amilénialisté vychází z préterismu, což je učení, které uvádí, že klíčové eschatologické události, předpovězené v tzv. malé apokalypse (Mt 24), stejně jako většina události v knize Zjevení, jako je dobytí Jeruzaléma, se již udály do roku 70 n. l., kdy Titova vojska zničila Jeruzalémský chrám. Objevující se Babylon (Zj 17–18), který pronásleduje křesťany, je zde ztotožněn s pronásledováním křesťanů v raných fázích Římské říše. Pokud se pak ve Zjevení mluví o vzkříšení z mrtvých (Zj 20,4–6), je míněno duchovní znovuzrození[10]. Učení o budoucím návratu Židů do Palestiny, který je tak charakteristický pro řadu evangelikálů a pentekostalistů bez výjimky, zde již nemá místo, neboť církev v amiléniálním pohledu nahradila etnický Izrael[11]. Proto i místa v epištole Římanům, zejména v 9. – 11. kapitole, kde se mluví například o naroubování vylomených větví Izraele do kmene nebo uvěření celého Izraele (Ř 11,26), je třeba opět vztáhnout na církev. Samotná doba věku církve je zde chápána právě jako symbolické milénium mezi prvním a druhým příchodem Krista.

Aby bylo možné dát některá místa v Písmu do souladu s préterismem, je třeba zvolit alegorický výklad. Například spoutání satana se událo již duchovně tady a nyní proto, aby lidé mohli uvěřit evangeliu (Zj 20,3). Chrám, ve kterém usedne Antikrist, je obrazný výraz pro církev (2 Tes 2,4). Amilénialismus není ovšem zcela kompaktním věroučným systémem, existuje zde částečný i úplný préterismus, podle něhož se druhý příchod Krista i vzkříšení uskutečnily již v prvním století. To ovšem částeční préteristé odmítají[12]. Horton préterismu vytýká, že pomíjí skutečnost, že kniha Zjevení se zřetelně pojí s poslední dobou a návratem Krista v slávě[13].

Amilénialismus tudíž netvoří živný základ pro teology NAR ani pro většinu evangelikálů, kromě kalvinistů a hyperkalvinistů. Není divu, že se z něho rekrutují i jedni z nejhlasitějších kritiků pentekostalis­mu[14].

Postmilénialismus

Postmilénialismus, jakožto typický představitel pozitivní eschatologie, přichází na scénu zejména v 18. století zásluhou velkých misijních hnutí. Zastávali ho například kalvinisté z řad puritánů, teologové jako Charles Hodge nebo B. B. Warfield[15]. Další sem řadí i novodobé arminiány, jako byli bratři John a Charles Wesleyovi[16].

V pozadí postmilénialismu stojí entuziasmus z rozvoje misie, zejména v zemích třetího světa a očekávání, že pozitivním vlivem evangelia dojde k ustavení principů Božího království v celosvětovém měřítku. Postmilénialismus rovněž kvetl v prostředí velkých „lidových“ církví, ve kterých dochází k symbióze státní a církevní moci, resp. tam, kde je například klérus ustavován profánními institucemi. Naproti tomu historicky výběrové církve, pro které byly často světské instituce nástrojem martyria nebo alespoň represe právě z iniciativy státních církví, inklinují z podstaty věci k premilénialismu, některé pak později k dispenzacio­nalismu. Obě světové války však silně narušily eschatologický optimismus a někteří do systému zapracovali kataklyzmatická očekávání[17].

Ve své podstatě postmilénialismus chápe milénium jako prodloužené a konečné období věku církve mezi prvním a druhým příchodem Krista, kdy dojde k christianizaci celých národů. Postmilénialisté jsou často préteristy a věří v nahrazení Izraele církví. Všechna známá místa, která ve Starém zákoně ukazující na budoucí obnovu Izraele, proto alegorizují a vztahují na církev v období milénia[18]. Vláda Krista v miléniu je vykonávána skrze církev a před druhým příchodem Krista tak dojde k jeho duchovnímu příchodu do církve[19], což je v podstatě jeden z mála, zato podstatných, rozdílů oproti amilénialismu. Země se zde stává naplněnou Boží slávou, národy obdrží světlo (Iz 49,6) a inkarnovaný Kristus v církvi tak získá vládu nad národy (Ž 2,8, 47,2–8; 72,7–11; 86,9; 110,1)[20]. Pokud se pak ve Zjevení mluví o vzkříšení z mrtvých (Zj 20,4–6), je tím rovněž, jako u amilénialismu, míněno duchovní vzkříšení. Svázání satana během milénia je pak nahlíženo jako prostředek k umožnění expanze křesťanství[21].

Kromě „utopického“ postmilénialismu vznikla i jeho „realističtější“ podoba, v níž se neočekává světová christianizace, ale spíše prostoupení společnosti křesťanskými principy. Zastáncem tohoto konceptu je například Donald Bloesch[22].

Wagner se explicitně hlásí k dominionismu a uvádí, že ostatní kritizují teologii „Království nyní“ z premiléniálních pozic, jako by premilénialismus byl stěžejní doktrínou systematické teologie[23]. Horton pak řadí dominionismus, resp. doktrínu „Království nyní“, spolu s teonomismem jednoznačně do moderních modifikací postmilénialis­mu[24].

Premilénialismus

Historicky prvním eschatologickým systémem, který byl dominantou prvního století, byl tzv. premilénialismus, neboli historizující premilénialismus, jehož rozšířenost v prvních stoletích ovšem někteří zpochybňují[25]. Tento pohled je naznačen již v Didache, dále Klementem Římským, Ignáciem z Antiochie, Justinem, Irenejem nebo Tertullianem[26]. Uvádí se, že se premilénialismus šířil zejména v oblasti Malé Asie, kam Jan adresoval svoji Apokalypsu a svůj vliv si podržel až do 5. století, kdy převládl alegorický výklad Augustina[27].

Krédem premilénialismu je doslovná víra v existenci „tisíciletého království na zemi“ neboli milénia, které ustanoví Kristus při svém druhém, viditelném příchodu na Zemi. Podstatu historizujícího milénialismu je možno shrnout tak, že církev od doby letnic čeká na druhý příchod Krista. K tomuto příchodu dojde náhle. Kristus při svém příchodu ustaví tisícileté království (Zj 20,1–7), ve kterém bude vládnout a dojde k obnově věcí, jakési rekapitulaci ráje. Například spoutání satana (Zj 20,3) zde nemá ráz umožnění evangelizace nebo růstu církve, ale zaslíbené obnovy. Stoupenci tohoto učení se odvolávají na řadu míst Starého zákona, kde se mluví o panování Mesiáše, nastolení souladu, míru mezi zvířaty apod. Lidé zde budou zároveň mít oslavené tělo, neboť před miléniem dojde k fyzickému vzkříšení svatých (Zj 20,5). Po uplynutí tisíce let bude satan propuštěn ze svého žaláře a za pomocí Antikrista oklame národy a povede je do bitvy proti Jeruzalému, kde bude Kristem a jeho nebeským vojskem poražen. Tato bitva bude provázena celosvětovým kataklysmatem a vyvrcholí vzkříšením a soudem nad celým lidstvem (Zj 20,11–15). Podle Ericksona premilénialismus jako jediný systém tímto řeší teorii dvojího vzkříšení, na které nemají dva předchozí teologické systémy adekvátní řešení, aniž by muselo dojít k alegorizaci textu[28].

Premilénialismus ovšem navázal na mnohem starší tradici, neboť myšlenka tisíciletého království, které nastolí Mesiáš, byla rozšířena již v pozdním, poexilním židovstvu. Očekává se zde naplnění zaslíbení, že Davidův potomek bude vládnout na věky již na této zemi. Podle premilénialistů k tomu ještě nedošlo, a proto před stvořením nové země musí dojít k vládě Davidova potomka již fyzicky a na této zemi. V tomto potomku premilénialisté rozeznávají Krista, který se této vlády ještě neujal, ale tato příležitost mu bude dána v miléniu, po jeho druhém příchodu. Proto premilénialismus nealegorizuje verše Starého zákona, které se týkají zaslíbené obnovy, dané etnickému Izraeli na jeho historických územích Dt 30,3–5; 34; Ez 20,42–44. Ačkoliv historický premilénialismus vztahuje veře Ř 9,25–26, které jsou citací proroka Ozeáše, na církev; spasení celého Izraele (Ř 11,26) je vyhrazeno budoucí obnově Izraele. Podle Ennse je ovšem budoucí role Izraele v tomto teologickém systému nejasná[29].

Dispenzacionalismus

Enns uvádí, že principem dispenzacionalismu je jednak snaha o doslovný výklad knihy Zjevení a přetrvávající divergence mezi církví a Izraelem[30]. Cituje přitom Ryrieho, který sám uvádí ještě třetí bod, a to je důraz na zjevení Boží slávy a spásy[31]. Ačkoliv jsou dispenzacionalisté hnutím poměrně mladým a jejich eschatologie je brána vůbec jako nejmladší eschatologický systém, první zmínky o dispenzích Enns nalézá nejen u sloupů premilénialismu, jak byli Justin Martyr, Ireneus nebo Klement Alexandrijský, ale i u Augustina[32]. Pokud ovšem chceme hovořit o dispenzacio­nalismu, který nachází půdu v eschatologickém kvasu 19. století, je třeba zmínit zejména dvě jména, a to J. N. Darby a později C. I. Scofield. Druhý z nich pak v USA zpopularizoval učení tzv. neviditelného vytržení církve před dobou velkého soužení při neviditelném příchodu Krista před nastolením milénia. Toto učení bylo systematicky zapracováno ve výkladových poznámkách Scofieldovy Bible, která vznikla pod Darbyho vlivem[33].

Tato teorie navazuje na historický premilénialismus a snaží se jej konkretizovat. Dispenzacionalismus počítá s obnovou etnického Izraele a starozákonní proroctví o jeho obnově nevztahuje na církev, ale na etnický Izrael, který čeká v budoucnu obnova (Ř 9–11). Samotný Kristův příchod je zde rozdělen na dvě etapy, a to na neviditelnou část, tzv. vytržení, které se týká pouze věřících (1 Tes 4,13–15; J 14,1–3) a viditelnou část, kdy Kristus přichází s vytrženými věřícími ustanovit milénium na zemi (2 Tes 1,7; Ju 14; Za 14,4).

Jakýsi eschatologický jízdní řád dispenzacionalismu by se dal ve stručnosti shrnout následovně. Církev od doby letnic roste a její čas náhle ukončí neviditelné vytržení a vzkříšení věřících. Na zemi nastane doba sedmiletého soužení, kdy vystoupí Antikrist a na sedm let uzavře mír s Izraelem, který jej přivítá jako Mesiáše. Horton vidí v tomto vévodovi Antikrista, osobu shodnou se synem zatracení (2 Tes 2,3), což bude zároveň vévoda, který poruší smlouvu s Izraelem (Da 9,27). Antikrista pak odlišuje od falešného proroka, který bude konat falešné zázraky (Zj 13,1–17)[34]. Antikrist ovšem po třech a půl letech smlouvu vypoví a nastane tři a půl leté období velkého soužení, které se bude týkat Izraele, zatímco vzkříšená a vytržená církev bude na 7 let v nebi, na svatbě Beránkově. Za nejtěžší část soužení je pak explicitně chápána právě druhá polovina (tři a půl roku) posledního Danielova týdne let poté, co satan poruší svoji smlouvu s Izraelem a tato doba skončí triumfálním návratem Krista a oslavené církve na Olivetskou horu k záchraně Izraele, který zatím dospěl k pokání. Dispenzacionalisté zde vidí naplnění konkrétní řady veršů (např. Zj 19,21; Mt, 24,30; Mk 13,26; L 21,27; Ju 14; 2 Te 1,7; 1 K 6,2; Sk 1,11;)[35].

Poté Kristus ustaví doslovné, tisícileté království, a satan bude svázán na dně propasti. Samotná doba radostného milénia je zde spatřována ve verších jako: Ž 98,9; Iz 2,3; Iz 11,6–9; Iz 25,7–9; Iz 35, 1–10; Iz 65, 19–25; Jr 33,15; Jl 3,18; Am 9,13; Mi 4,1–4; Za 14,9,20; L 1,32–33; Zj 20,6)[36]. Po uplynutí této lhůty bude satan Kristem znovu poražen, nastane všeobecné vzkříšení a soud před velkým bílým trůnem (Zj 20,25), přičemž vytržení věřící mají již soud za sebou, protože stanuli před Kristovou soudnou stolicí po svém vytržení (2 K 5,10). Konec je stejný jako u premilénialismu a v podstatě i ostatních systémů.

Dispenzacionalismus má tři základní varianty, které se vztahují k vytržení. Jedna, asi nejrozšířenější, hlásá, že k vytržení církve dojde před velkým soužením, druhá uprostřed jeho doby a další na jejím konci. Asi nejzajímavější variantou je ta, která uvádí postupná vytržení. Tyto varianty jsou zobrazeny na obrázcích 3, 4, 5 a 6. V současné době existuje i jistý vývoj v rámci dispenzacionalismu, kdy vedle klasického vznikl i progresivní dispenzaciona­lismus. Ten se dotýká vztahu smluv mezi Izraelem a církví. Zatímco klasický dispenzacionalismus rozlišoval dvě smlouvy, jednu pro Izrael a druhou pro církev, progresivní dispenzacionalismus vidí jednu smlouvu, která v průběhu času dochází postupného naplňování. Existuje zde také důraz na rozdílné pojetí církve pozemské a vzkříšené církve v miléniu[37].

Doba velkého soužení

Aby bylo možné alespoň povšechně uchopit tak komplikovaný systém, jakým dispenzacionalismus bezesporu je, je třeba rámcově vysvětlit dobu soužení sedmi let. Velmi zjednodušeně ji uvádí Houdmann[38]. Jedná se o tzv. poslední týden-let (tedy období sedmi let) z celkového počtu 70 týdnů let (Da 9,24–27), který je podle dispenzacionalistů rozdělen do dvou úseků po 3,5 letech, které jsou dále uvedeny u proroka Daniele (Da 12,11–12) a korespondují se stejně dlouhým intervalem v knize Zjevení (Zj 11,2–3). Jedná se o tzv. dobu Jákobova velkého soužení, které začíná smlouvou s vévodou, v tomto výkladu Antikristem, a jejím vypovězením po 3,5 letech.

Jednotlivé druhy dispenzacionalismu

Obr. č. 3 Vytržení začátkem velkého soužením

Obr. č. 4 Vytržení uprostřed velkého soužení.

Obr. č. 5 Vytržení koncem velkého soužení

Obrázek č. 6 Postupná vytržení během doby velkého soužení

Podle: RYRIE, Charles Caldwell. Basic theology: a popular systemic guide to understanding biblical truth.

Dispenzacionalismu je vytýkána řada věcí. Nejrozšířenější kritika pochází ze strany postmilénialistů, kteří zde nalézají defenzivní náboženství, kdy křesťané, namísto aby dobývali svět, čekají na své vytržení ze světa. Další kritika pochází ze strany liberálních teologů, kterým vadí doslovné chápání Písma, a například amilénialisté poukazují na paradoxní existenci vzkříšených a nevzkříšených lidí v době milénia a Izraelocentrismus namísto Kristocentris­mu[39].

Literatura

[1] Mnozí badatelé na poli eschatologie jsou přesvědčeni, že v prvních stoletích se z Malé Asie, vlivem Janovy apokalypsy, šířil historický premilénialismus, zatímco se vzrůstajícím vlivem Augustina se v církvi začal šířit amilénialismus. S příchodem reformace, zejména kalvínsné, začal mezi protestanty převládat postmilénialismus. Ve 20. století, zejména mezi mnohými americkými evangelikály, se začíná stále více prosazovat dispenzaciopna­lismus. Tento pohled je naznačen například v OLSON, Roger E. The Westminster handbook to evangelical theology, s. 146–147.
[2] Jednotlivé konfese si obvykle uchovaly svůj historicky formovaný specifický pohled, a proto současné spektrum eschatologických modelů můžeme sledovat nejen diachronně, ale i synchronně. [3] OLSON, Roger E. The Westminster handbook to evangelical theology, s. 146–147.
[4] BERKHOF, Louis. Dějiny dogmatu, s. 219–221.
[5] RYRIE, Charles Caldwell Dispensationalism. Rev. and expanded.
[6] WEBER, Eugen Joseph. Apokalypsy: proroctví, kulty a chiliastické představy v průběhu staletí.
[7] LORD, Andrew. The Pentecostal-Moltmann Dialogue, s. 271–287.
[8] Tuto skutečnost zmínil například někdejší předseda ECR v ČR Pavel Černý na semináři z misiologie na HTF UK v Praze v roce 2004.
[9] BLOMBERG, Craig a Sung Wook CHUNG. A case for historic premillennialism.
[10] WILSON, Mark. Charts on the Book of Revelation: literary, historical, and theological perspectives, s. 100–101.
[11] RIDDLEBARGER, Kim. A case for amillennialism, s. 230.
[12] LAHAYE, Tim F a Thomas ICE. The end times controversy, s. 24.
[13] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 631.
[14] Mezi evangelikály v ČR vychází z amilénialismu mezidenominační čtvrtletník Zápas o duši, který se přiklonil ke kalvinismu a je v podstatě vstřícný evangelikálnímu kalvinismu, představovanému Petrem Mastersem z Metropolitan Tabernacle v Londýně.
[15] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 384.
[16] OLSON, Roger E. The Westminster handbook to evangelical theology, s. 240.
[17] Toto například v roce 1944 na přednášce v Gordon College prohlásil postmilénialista JONES, Stanley E. In: HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 634.
[18] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 633.
[19] OLSON, Roger E. The Westminster handbook to evangelical theology, s. 240.
[20] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 385.
[21] WILSON, Mark. Charts on the Book of Revelation: literary, historical, and theological perspectives, s. 100–101.
[22] S umírněnou pozicí, zasazenou do kontextu systematické eschatologie, se můžeme setkat v knize: BLOESCH, Donald G. The last things: resurrection, judgment, glory.
[23] WAGNER, Charles Peter. The church in the workplace, s. 39.
[24] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 634.
[25] WALVOORD, John F. The millennial kingdom, 5.
[26] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 389.
[27] BLOMBERG, Craig a Sung Wook CHUNG. A case for historic premillennialism.
[28] ERICKSON, Millard. A basic guide to eschatology: making sense of the millennium.
[29] ENNS, Paul. The Moody handbook of theology, s. 387.
[30] Tamtéž, s. 513.
[31] RYRIE, Charles. Dispenzacionalism, s. 38–41.
[32] Tamtéž, s. 514 –516.
[33] MANGUM, R. Todd Mangum a Mark S. SWEETNAM. The Scofield Bible Its History and Impact on the Evangelical Church.
[34] HORTON, Stanley. Systematická teologie, s. 640–641.
[35] BELOTTI, Emil. Biblické panorama – čas naplnění.
[36] Tamtéž – budoucí věk.
[37] BLAISING, Craig A a Darrell L BOCK. Progressive dispensationalism.
[38] „K pochopení záměru a času soužení je nezbytné porozumět Danielovi 9:24–27. Tato pasáž v knize Daniel mluví o sedmdesáti týdnech, které byly vyhlášeny proti „tvému lidu“. Danielův „lid“ jsou Židé, národ izraelský a to, o čem mluví Daniel 9:24 je časové období k tomu, „aby ta vzpoura skončila a nastal konec hříchu, aby očištěna byla nepravost a spravedlnost přišla navěky, aby se zpečetilo prorocké vidění a pomazán byl Nejsvětější ze svatých. " Bůh prohlašuje, že oněch "sedmdesát týdnů“ bude naplněním těchto věcí. Lhůta, o které Bůh mluví, je vlastně 70 sedmiletých období, tedy 490 let… Ve verších 25 a 26 je Danielovi řečeno, že Mesiáš bude zabit po 62 týdnech a 7 týdnech (celkem tedy 69 týdnů) od okamžiku obnovení Jeruzaléma. Jinými slovy uplyne 69 týdnů – let (483 let) mezi obnovením Jeruzaléma a Mesiášovou smrtí. Bibličtí historikové potvrzují, že od výnosu o obnově Jeruzaléma do Ježíšova ukřižování uplynulo 483 let. …Protože mezi obnovením Jeruzaléma a zabitím Mesiáše uplynulo 483 let, k naplnění zbývá už jen jedno sedmileté období… Toto poslední sedmileté období je právě doba, o které se mluví jako o soužení … Daniel 9:27 uvádí některé důležité okamžiky… Říká například „On potvrdí smlouvu s mnohými v týdnu posledním. Až pak ten týden dojde do půli, obětem i darům konec učiní. Otřesná ohavnost se v chrámě objeví, než ničitele zachvátí konec mu určený.“ Osobu, o které mluví tento verš, Ježíš v Matouši 24:15 nazývá „otřesnou ohavností“ a ve Zjevení 13 je nazývána „šelmou“. Daniel 9:27 říká, že šelma uzavře smlouvu na sedm let, ale uprostřed (tři a půl let od začátku soužení) smlouvu poruší a zakáže přinášení obětí. Zjevení 13 vysvětluje, že šelma umístí do chrámu svoji podobiznu a bude chtít, aby ji svět uctíval. Zjevení 13:5 uvádí, že to bude trvat 42 měsíců, což je tři a půl let. Protože se v Danielovi 9:27 říká, že k tomu dojde uprostřed týdne a Zjevení 13:5 říká, že šelma bude po 42 měsíců, je snadné spočítat si, že celková doba je 84 měsíců což je sedm let. Viz také Daniel 7:25, kde „čas, časy a půl času“ (čas=1 rok, časy=2 roky, půl času=půl roku; celkem tři a půl let) rovněž odkazují na „veliké soužení“, druhou polovinu sedmiletého soužení, kdy bude u moci „otřesná ohavnost“. Pro další odkazy ohledně soužení viz Zjevení 11:2–3, které mluví o 1260 dnech a 42 měsících, a Daniel 12:11–12, který mluví o 1290 dnech a 1335 dnech, což obojí odkazuje k polovině soužení. Dny navíc v Danielovi 12 možná zahrnují čas pro soud nad národy na konci (Matouš 25:31–46) a čas k vyhlášení Kristova tisíciletého království (Zjevení 20:4–6). In: HOUDMANN, Michael. Co je soužení?
[39] Souhrn některých kritik shromáždil Steiger In: Břemeno prorocké horečky, s. 20–26.