Letniční a charismatici: rozdíly ve věrouce
1. Antropologie v charismatickém hnutí
Učitelé soustředění v NAR z okruhu nezávislého charismatického hnutí rozeznávají několik úrovní lidství: původního, padlého, vykoupeného a eschatologického nového druhu lidí.
Původní stav
Adam je nahlížen jako ten, kdo byl sám bohem stvořen jako malý bůh. Ekman je přesvědčen, že je více než pravděpodobné, že „byl oblečen ohněm a obklopen světlem, právě tak jako nebeský Otec. Bůh žije v nepřístupném světle a tak celá Adamova bytost musela zářit slávou a nádherou, odrážejíc Otcovu přirozenost, majestátnost a moc“[1]. Annacondia věří, že si měl Adam dále podmanit další stvoření, což chápe jako uvedení do podřízenosti a kontroly silou nebo převahou. Samotnou vládu pak mj. chápe jako „mít na někoho nejdůležitější vliv“ a „zaujímat v něčem hlavní místo“[2]. Podobně uvažují i ostatní stoupenci NAR. Navazují tak na starou doktrínu hnutí Víry Kennetha Hagina, který prohlašuje, že „Adam byl bohem tohoto světa“[3].
Padlý stav
Adam však neuposlechl Boha a duchovně zemřel, což je díky antropologickému trichotomismu chápáno jako odumření lidského ducha. Zejména podle učitelů hnutí Víry Ekmana, Hagina, Margiese a dalších se pak Adamova přirozenost stala satanskou a do lidstva vstoupila ďáblova přirozenost. Margies dokonce mluví, že lidský duch je prvorozenec smrti[4]. Z člověka se tak v podstatě stává dvoudílná bytost ducha a těla s mrtvým lidským duchem, což je chápáno jako duchovní smrt, kdy člověk žije tělesně dál. I když to není exprimováno, člověk zde logicky není schopen jakéhokoliv dobra. Satanská přirozenost padlého člověka zde má zřejmě vztah i k satanově legální vládě. Jestliže satan vlastní zemi, a tedy i člověka zákonně nabytým právem, stává se tak člověk i jeho neomezeným vlastnictvím. Proto zde má téměř vše satanský nádech, ať už jde o nemoci nebo světské vlády[5]. Z tohoto úhlu pohledu je třeba chápat i kritiku NAR ohledně toho, že Demokratická strana USA je prý pod vlivem démonů. Například stesky apoštolů po tom, že by měli být ve vládách znovuzrození křesťané, je třeba nahlížet jako vymanění světa ze satanského vlivu do sféry lidí s Boží přirozeností.
Vykoupený stav
Pokud se však člověk stane křesťanem, dochází opět ke změně jeho přirozenosti a člověk přejde ze satanské zpět do původní Boží přirozenosti. Zatímco zřejmě ne všichni učitelé v NAR usuzují, že by měl padlý člověk satanovu přirozenost, nebo se o tom alespoň nevyjadřují, o Boží přirozenosti vykoupeného člověka mezi nimi pochybuje málokdo. Obvykle k tomu využívají dvou teologických konstrukcí. Jednak, podobně jako řečtí otcové ve své teorii theosis, citují 2 Pt 2, 1–4[6] a rovněž věří, že člověk získává již zde a nyní atributy vzkříšeného Krista dle 1 K 15,45. Porovnejme proto několik citátů:
George Warnock [hnutí Pozdního deště]:
„Jak je psáno: „První člověk Adam se stal duší živou“ – poslední Adam je však Duchem oživujícím. 1K 15,45 Životodárný Duch! Tvořivá síla! Jaké dědictví a atributy rasy posledních Adamů. Někteří by měli naléhat, že toto ukazuje pouze na Krista, posledního Adama, avšak pokračujme: „Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví i ostatní v nebesích“ (verš 48). Tak důkladné, skutečné a zásadní je naše ztotožnění se s posledním Adamem; v celé Jeho vážené práci, Jeho službě, Jeho smrti, Jeho životě, se máme se stát jako On.“[7]
Derek Prince [Pastýřské hnutí]:
„A když vstal z mrtvých, pak byl tím druhým člověkem. Jiným, novým druhem člověka. Druhem člověka, který nikdy před tím neexistoval. U proroka Jeremjáše Bůh říká: „Učiním věc novou, žena bude obklopovat muže“. Nová věc, o které je tu řeč, je boholidské pokolení, pokolení immanuelovské, ve kterém se spojuje Bůh s člověkem. To je ten druhý člověk. Když Ježíš vstal z mrtvých, stal se prvním z tohoto pokolení a každý z nás, kdo byl uchopen a získán Duchem svatým k živé naději ve vzkříšení Ježíše Krista z mrtvých, stává se také účastníkem tohoto pokolení.“[8]
Wolfard Margies [hnutí Víry]:
„Proto je možné, ano, přímo nezbytné, mluvit o tom, že jsme duch. Ne, že máme ducha, ale že jsme duch… Tím, že jako bratři našeho Pána Ježíše Krista procházíme analogicky stejným vývojem jako on, jsme stejně tak i my oživujícím duchem.“[9]
Alan Vincent [NAR]:
„Nejenže Beránek Boží zaplatil za hříchy světa, ale dal se narodit někomu úplně novému, kdo nikdy nebyl součástí Adama a jeho pokolení. 1K 15,45–47 o tom jasně pojednává. To je poslední Adam, ten pochází ze země… Nebyl to tedy pouze on, kdo se měl stát tímto oslaveným Pánem z nebe svým vzkříšením, on prorážel cestu pro nás všechny, abychom vešli do stejného druhu lidství. Vraťme se do Římanům 6. kapitoly. V Římanům 6,5 je psáno: „Jestliže jsme s ním sjednoceni, protože máme účast na jeho smrti, jistě budeme mít účast i na jeho zmrtvýchvstání“. Realitu vzkříšení však můžeme zakoušet již v přítomnosti. Jestliže jsme s ním spojeni ve smrti, jistě jsme i ve vzkříšení. Nejedná se pouze o budoucnost.“[10]
Učitelé hnutí Víry Boží přirozenost vztahují na oblast lidského ducha, který je podle nich pravou identitou člověka. Podle jejich definice, jak již bylo uvedeno, je zde člověk duchem, který má duši a žije v těle. Opět má tato antropologie přesah do mnoha dalších oblastí praktické teologie, například do služby uzdravování. Jestliže má člověk ve své nejvnitřnější podstatě Boží přirozenost[11], těžko nějak ospravedlní svoji nemoc. Jak to jadrně vystihl, i když v jiném kontextu, Sumrall: „Kdybych byl stále nemocný, začal bych přemýšlet o tom, jestli On není náhodou nemocný.“[12] Přesto se tato Boží přirozenost plně projeví až ve chvíli, kdy se zjeví sláva synů Božích, což ovšem brzy nastane ještě na zemi[13].
Nový druh lidí
Ačkoliv se člověk již svým obrácením stává novým druhem člověka, který obdrží nesmrtelnost vzkříšení na základě boholidské rasy, přesto řada učitelů respektovaných v NAR mluví až o jakési budoucí manifestaci. Největším popularizátorem této doktríny hnutí Pozdního deště o „novém druhu“, který se bude viditelně manifestovat, je prorok Paul Cain. O novém druhu ale mluvil často již jeho dřívější mentor, William Branham, pro kterého se jednalo o inkarnaci samotného Boha v lidském těle. Branham naznačil, že inkarnovaným bohem byl v této dispenzi zatím jen on[14], ale dříve jimi podle něho byli i jeho předchůdci, jako Luther, Wesley a další:
„Po věky se Bůh zjevoval skrze své proroky a ti byli nejen proroky, byli bohové. To řekl On. Co řekli, bylo slovo Boží. Byli tělem, ve kterém byl skryt Bůh…Bylo to tak, že Bůh přijal tvářnost muže v muži zvaném prorok. Slovo Boží přišlo k tomuto muži, proto to nebyl ten prorok, protože prorok byl jenom schrána, ale Slovo byl Bůh… Slovo v podobě člověka. Nezměnil svoji přirozenost, změnil jen svoji podobu.“[15]
Hromadná zkušenost se pak promítne eschatologicky u těch, kteří budou následovat Branhamovo učení. Rovněž Cainovi bylo zaslíbeno, že tento „nový druh“, neboli zjevené syny Boží, spatří ještě za svého života a několikrát se nechal slyšet, že jej nalezl. Nejdříve našel Wimbera, kterému sliboval věrnost a se kterým se nakonec rozešel. Poté viděl naplnění svého snu v hnutí Promise Keepers v USA a ještě později nalezl „nový druh“ na shromáždění Todda Bentleyho. O synovství nového kvalitativního druhu pak mluví i Vincent v souvislosti s obdržením vzkříšení již tady a nyní[16].
Ideou zjevených synů Božích dle Ř 8,19 je citelně prostoupena literatura nezávislého charismatického hnutí, ať už v náznacích nebo zpravidla otevřeně, jako je tomu u Kansaských proroků. Už od doby Branhama, přes Warnocka, Princeho až k Vincentovi, zatím brání jejich zjevení existence denominací, za kterými všichni, včetně Wagnera, rozpoznávají vliv démonů. Existence těchto křesťanů poslední doby totiž závisí na uskutečnění postmiléniální ideje inkarnace Krista v nedenominační a pod vládou pomazaných apoštolů sjednocené církvi. Sjednocení s boholidskou rasou posledního Adama a přijetí inkarnace Slova brání právě existence denominací. Dobře to vystihují již Branhamova slova:
„Abyste mohli být oddáni s druhým Adamem, Kristem – Slovem, museli byste se od svého prvního manžela oddělit tak, že byste jí zemřeli. Neboť ani jedna z nich nemůže přijmout celé Boží Slovo… Jste-li sjednoceni s Kristem a stále ještě oddáni s nějakou denominací, pak jste cizoložnicí… Ó církvi, k níž v celé zemi mluvím, odděl se od denominací, od té špíny, od věcí tohoto světa, ode všech ustanovení, nařízení apod.“[17]
Vincent pak věří, že denominace je třeba proklínat, aby z ní mohli lidé odejít[18] a samotná nutnost překonat denominační uspořádání je kvintesencí eklesiologie charismatiků ve všech nezávislých skupinách, dokud denominaci sami nezaloží nebo nezískají[19].
Letniční kritika
Kritika antropologie
Charismatická antropologie se stala předmětem kritiky nejen klasických pentekostalistů, ale i charismatických teologů. McConnell v ní nalézá kultickou deifikaci a s odvoláním na Bibli, reformované výklady Luthera i Calvina dokazuje, že existuje výhradně lidská přirozenost, padlá i vykoupená. Rovněž zpochybňuje, že by člověk byl pouhým duchem žijícím v těle, ale že člověk je v judeo-křesťanském myšlení nahlížen jako celistvá bytost a duše je označením pro celého člověka. V biblickém verši 1Tes 5,23, který uvádí ducha, duši a tělo diferencovaně, nalézá ohlas biblického popisu geneze člověka, kdy Bůh dechl ducha do prachu a člověk se stal duší živou ve své komplexnosti, nikoliv v izolovanosti[20].
Munyon, letniční teolog z Trinity Bible College, ve své antropologii tradičně umírněně nalézá jako ortodoxní jak trichotomismus, pokud se ovšem nevychýlí do extrému, tak dichotomismus a s výhradou monismus, přičemž sám akcentuje vzájemnou propojenost složek lidské bytosti a zdůrazňuje, že ani jedna z izolovaných složek nepředstavuje člověka v plnosti[21]. Samotný lidský duch touto implikací nemůže být pravým já člověka.
Kritika deifikace člověka
Dalším z letničních teologů je Stetz, který ve svých „Svrablavých uších“ z oblasti antropologie charismatických učitelů kritizuje samotnou skutečnost, že by si stvořený člověk mohl nárokovat titul „malého boha“. Vadí mu především aspekt učení o obdržení nesmrtelnosti a nalézá v něm překroucení původního záměru pisatele. Je přesvědčen, že manipulací s textem si tito učitelé v současnosti přivlastnili něco, co se doslova odehraje ve chvíli druhého, fyzického příchodu Krista[22]. Poněkud expresivněji to vyjádřil i současný superintendent amerických AoG George Wood, který píše o velkém omylu těchto učitelů:
„Takový omyl povede k odpadnutí od Krista a způsobí, že věřící bude rozčarován, když zjistí, že je konec konců smrtelnou bytostí, která nemá žádnou vládu a není „malým bohem“. Obecnou hrozbou … je to, že Kristus je snižován a člověk povyšován. Důraz na tuto skutečnost je společný všem kultům.“[23]
Assemblies of God jako celek pak takovéto implikace odmítají ve svém prohlášení, kde uvádějí, že učení o „zjevených synech Božích“ je chybný výklad[24].
Kritika konceptu Adamovy duchovní smrti
Poněkud širšího ohlasu došla mezi klasickými letničními teorie o duchovní smrti člověka, a to z důvodu, že má soteriologický přesah a vkládá na Krista pak nutnost nést tuto duchovní smrt zástupně za lidstvo. Letniční teolog Atkinson obhájil v roce 2007 svoji disertační práci na Edinburgské univerzitě, kde se snažil problematizovat teorii o duchovní smrti v její charismatické interpretaci. Atkinson na základě hebrejské gramatiky a s ohledem na historickou ortodoxii dochází k závěru, že se v Gn 2,17 nejedná pouze o „duchovní smrt“, ale že Bible i její výklady implikují smrt jako takovou. Pro biblické pisatele je životem sám Ježíš; „být živ“ znamená bytí v jeho přítomnosti (1J 5,12) a „být mrtev“ znamená bytí v oddělenosti od něho (Kol 2,13). Křesťanská ortodoxie tedy chápe „život“ jako existenci lidské bytosti v její psychosomatické jednotě, v odpuštění hříchů skrze víru v Boha již na zemi (J 5,24), a po vzkříšení chápe život jako existenci člověka v jeho „proměněném“ těle (1K 15,51–52). Smrt je analogicky chápána jako existence člověka, v jeho psychosomatické jednotě ve vinách a hříších (Ef 2,1), a v důsledku toho v oddělenosti od Boha, která přetrvává i po vzkříšení až navěky (2 Tes 1,9).
Atkinson argumentuje gramatickou exegezí, kterou pokud bychom transponovali do českých překladů, šlo by ji parafrázovat následovně: Adam zemřel, když pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého, neboť mu sám Hospodin řekl: „Ale ze stromu vědění dobrého a zlého nikoli nejez; nebo v který bys koli den z něho jedl, smrtí umřeš“ (Gn 2,17). V MT se uvádí:
וּמֵעֵץ הַדַּעַת טוֹב וָרָע לֹא תֹאכַל מִמֶּנּוּ כִּי בְּיוֹםאֲכָלְ מִמֶּנּוּ מוֹת תָּמוּת
Samotné sloveso תָּמוּת [tāmuṯ], které se obvykle překládá jako zabít, zemřít, je zde ve tvaru maskulina singuláru imperfekta kalu. Jedná se o aktivní budoucí čas prostý, a jde tedy o následné vykonání exekutivní smrti. Jde o konstatování trestu za přestoupení, které nastane ve chvíli trestem podmíněného přečinu. Tomu odpovídá i většina českých překladů, „smrtí umřeš“ (KB), „jistě zemřeš“ (CSP; B21), Zajímavý je překlad ekumenický, jakoby naznačující počátek určitého procesu „propadneš smrti“ (CEP). Atkinson se dále dovolává i historických svědectví Augustina a Calvina, kdy Augustin jako důsledek prvního hříchu vidí již součást první (tedy i fyzické) smrti, kde je duše člověka oddělena od Boha a Calvin zde nalézá ztrátu života v podstatě celého člověka ve spojení s Bohem, což jest smrt[25].
Literatura
[1] EKMAN, Ulf. Moc nového stvoření, s. 3.
[2] ANNACONDIA, Carlos. Satane, poslyš!, s. 41.
[3] HAGIN, Kenneth Erwin. Autorita věřícího, s. 24.
[4] „Adam zemřel právě toho dne, kdy on a jeho družka vzali
z toho ovoce – zemřel, přestože zpočátku ještě dál duševně a
tělesně žil. To, co zemřelo, byl jeho duch… Od té doby v každém
člověku, který neobdržel nový život skrze Ježíše Krista, přebývá
mrtvý duch… Tento duch, který v nás přebývá, který je oddělen od
Boha „prvorozenec smrti“, je tou částí osobnosti, která jako
první zemřela“. In: MARGIES, W. Dědictví dospělých, s. 30.
[5] Zde může člověka napadnout asociace s kalvinismem, který
též učí o totální zkaženosti člověka a neschopnosti konat dobra
z vlastní, svobodné vůle nevykoupeného člověka. Nicméně koncept
svrchovaného Boha, často ve spojení se „svázaným satanem“
v amiléniálním pojetí staví kalvinismus do nesmiřitelného
protikladu s tímto konceptem. Nicméně pokud kalvinista není
amilénián, vzácně dispenzacionalista, ale sdílí postmiléniální
koncept, pak se k NAR blíží poněkud více. Americké hnutí
Rekonstrukcionistů. v čele s teologickým ekonomem Gary Northem, se
skládá téměř výlučně s charismatiků, resp. stoupenců NAR, a
postmiléniálních kalvinistů. Více o tom např. HUNT, Dave. Whatever
happened to heaven?
[6] Theosis, neboli zbožštění, je samozřejmě neodmyslitelným
dědictvím řeckých otců, teologů velkého formátu, jakými byli Irenaios,
Atanasisos, Kappadočí otcové nebo Maxim Vyznavač. Jednalo se snad
o vůbec nejvýznamnější sloupy ortodoxie prvních století. Nicméně
tito nezacházeli dál, než naznačoval Petr, a zdůrazňovali to, že
člověk má na této přirozenosti podíl. Zcela jasně mluvili o lidské
přirozenosti a zbožštění chápali mysticky, jakožto pronikání,
participaci Božské energie. Jasně odlišovali Boží přirozenost, která se
nedá sdílet, od Boží činnosti, energie, která je transcendující a
prostupuje lidskou přirozenost. Tato energie pochází od Otce a skrze Syna je
v Duchu svatém udílena stvořením. Tento koncept, podle mnohých,
zabudoval latentně do původního pentekostalismu John Wesley skrze své
chápání dokonalosti resp. úplného posvěcení. Ačkoliv tento způsob
uvažování zní uchu západních, natož reformovaných teologů poněkud
mysticky a cizokrajně, není konceptem ontické přeměny přirozenosti
lidské na přirozenost Boží. Lidská přirozenost zde dochází plnosti a
pravé, Bohem zamýšlené určenosti. Nicméně člověk zde má nadále
lidskou přirozenost. Více o tom např. In: FAIRBAIRN, Donald. Eastern
Orthodoxy through Western eyes, s. 79–90.
[7] WARNOCK, George. The feast tabernacle.
[8] PRINCE, Derek. Dílo kříže.
[9] MARGIES, Wolfhard. Dědictví dospělých, s. 31.
[10] VINCENT, Alan. Království v celé své slávě, s.
84–87.
[11] Podle Vincenta: „Bůh bere „sperma“ (my toto slovo v 1.
Petrově 1,23 překládáme jako „semeno“) svého Syna a vsadí ho do
lůna našeho ducha. Jak muži, tak ženy mají duchovní lůno. Tímto
způsobem v nás Bůh tvoří novou osobu. Tato nová osoba má jak naši
osobnost, tak Boží přirozenost a Boží život. Až v nás Bůh
dokončí své dobré dílo, bude naše lidství plně prostoupeno
neporušitelnou přirozeností Boží“. In: VINCENT, Alan. Dobrý boj víry,
s. 26–27.
[12] SUMRALL Lester. Víra změní tvůj svět, s. 46.
[13] HAMON, Bill. Apostles, Prophets and the Coming Moves of God, s. 235.
[14] „Bůh jedná jenom s jedním mužem v jednom čase…
jeho slovo je zjeveno jednomu. Vždy to tak bylo. V každém věku
přišel jeden prorok se Slovem Božím, pokaždé, jak to čteme v celém
Písmu svatém, Slovo přichází jenom k jednomu proroku. V každém
věku je to stejné, i v církevních časových obdobích, od prvního
až k poslednímu“. In: BRANHAM William. Mluvené slovo je to
originální semeno 2. díl.
[15] BRANHAM, William. Musíte se znovu narodit.
[16] „Podívejte se do Římanům 8,29: „Které předem vyhlédl, ty
také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený
mezi mnoha bratřími“. Nebyl to tedy pouze on, kdo se měl stát tímto
oslaveným Pánem z nebe svým vzkříšením, on prorážel cestu pro
nás všechny, abychom vešli do stejného druhu lidství. In: VINCENT, Alan.
Království v celé své slávě, s. 84.
[17] BRANHAM William. Mluvené slovo je to originální semeno 1. díl.
[18] VINCENT, Alan. Dobrý boj víry, s. 154–155.
[19] Klasickým příkladem bylo charismatické hnutí v Jednotě
bratrské, které nakonec v denominaci převládlo a získalo tak skrze
své apoštoly celou církev pod svoji autoritu. Krátce poté došlo,
z mnoha příčin, i k přerušení spolupráce s nezávislým
charismatickým hnutím. K prvním náznakům odlišného chápání
došlo již na konferenci s Derekem Princem v roce 1994, kde apoštol
Evald Rucký přednesl jiné pochopení církevní struktury než apoštol Derek
Prince, čehož si povšiml i Život víry.
[20] MCCONNELL, Dainiel, Ray. Jiné evangelium, s. 123–129.
[21] MUNYON, Timothy. Stvoření a povaha lidských bytosti In: HORTON
Stanley. Systematická teologie, s. 244–263.
[22] STETZ, John. Svrablavé uši, s. 17, 76–92.
[23] „As its name implies, this theology maintains that God’s kingdom
already exists on earth. This new wave, like the old waves of latter rain,
shepherding, demon-casting from Christians, and positiveconfession is destined
to be exported to foreign soil. But the acceptance of Kingdom Now theology by
churches overseas would bring seven significant and disastrous results.“ In:
WOOD, Geroge O. Kingdom Now and missions, s. 10–11.
[24] Endtime Revival-Spirit-Led and Spirit-Controlled.
[25] ATKINSON, William. The ‚spiritual death‘ of Jesus: a
Pentecostal investigation, s. 99–141.