Biblická Apologetika

Zpět na „Království nyní“

Argentinské probuzení

Argentinské probuzení

Pentekostální probuzení v Argentině je fenoménem, který si vyžádal celosvětový respekt. Zprávy o statisících lidí, obracejících se ke Kristu, oblétly v krátké době svět. Z Argentiny si berou poučení věhlasní misiologové jako C. P. Wagner a odtud si přiváží požehnání i pastor Vinice John Arnott, v jehož sboru následně vzplálo Torontské požehnání, které proměnilo tvář takřka celého charismatického a značnou část letničního hnutí. V České republice bylo argentinské probuzení letničními a charismatiky akceptováno takřka beze zbytku. Jestliže probuzení v Argentině mělo tak zásadní vliv, bude jistě dobré zmapovat zevrubně i jeho historii. Představitelé Argentinského probuzení vidí přímou souvislost mezi vypuknutím probuzení a politickou situací v zemi. Nebude proto na škodu nahlédnout na situaci Argentiny z pohledu kulturní, politické a náboženské historie.

Historie

Ucelenou studii o historii Argentiny, s výhledem na křesťanské probuzení 20. století, popsal Dean Smith pod názvem „Down Argentine Way“[1]. Autor zde nachází politické kořeny probuzení v době od Peronovy vlády počínaje rokem 1948 až po válku o Falklandské souostroví, kdy v roce 1982 vystupuje evangelista Carlos Annacondia a bojuje proti démonům ovládajícím podle něho historická území Argentiny. Další autor, nalézající vysvětlení argentinského probuzení v historicko – politické situaci, je Ralph Mahoney, který zaznamenává zajímavou zkušenost, učiněnou křesťanskými misionáři na hranicích Uruguaye a Brazílie. Lidé, kteří na uruguayské straně odmítali křesťanské letáky, si je po přechodu hranice na Brazilské straně rádi vzali a přečetli[2]. Vysvětlení této „neviditelné bariéry“ mezi světlem a tmou nacházejí Smith, a nejen on, ale i Wagner, Silvoso a další, právě v duchovně politické historii Argentiny. Právě v tomto příběhu, který Mahoney popsal, a který bývá v NAR často zmiňován, můžeme hledat kořeny učení o tzv. „teritoriálních duších“, ovlivňujících geografická území, a technik boje s nimi, které převzala část moderních misionářů soustředěných okolo myšlenky „Nové apoštolské reformace“.

První letniční

První letniční misie v Argentině přišla skrze Bergera Johnsona z Norska a Alice Woodové z Kanady. Misie začala někdy okolo roku 1909 a jednalo se v té době původně o misionáře hnutí posvěcení. Spolupráce Wooda a Johnsonové skončila tím, že se Johnson vyhradil vůči službě žen. Woodová se proto v roce 1914 připojila k nově založeným Assemblies of God a stala se kazatelkou malé nezávislé letniční skupiny až do jejího návratu krátce před její smrtí v roce 1951. Rovněž Johnson měl blízko k letničním a spolupracoval s chilskou letniční církví. V roce 1917 začíná v Argentině, skrze F. L. Rydera a Lucii Leathermanovou, misie Church of God. V roce 1948, kdy se v zemi již šířilo letniční hnutí, se pak spojilo několik církví a vytvořilo „Unión des las Asambleas de Dios“ (UAD), kterou podporovaly americké sbory Assemblies od God a Kanadští Pentecostal Assemblies of Canada (PAOC). V zemi byla dále aktivní chilská letniční misie[3].

Robert Edward Miller

Dalším z misionářů, který učinil výše uvedenou zkušenost s roznášením traktátů, byl Dr. Robert Edward Miller (1917 – 1994). Ten navštívil Argentinu v roce 1948 a působil v místním sboru v Mendoze. Byl synem baptistického kazatele Dr. Charlese Millera, který se s letničním učením setkal prostřednictvím sboru kazatelky Aimme Semple McPhersonové a později sloužil v týmu Dr. Charlese Price. Po dokončení školy začal Robert Miller pracovat jako misionář mezi indiány a poté byl pastorem sboru v Oregonu. Nakonec začal práci v Jižní Americe, resp. v Argentině, kde sloužil jako letniční misionář[4]. Miller uvádí, že dosavadní misie nebyla v Argentině úspěšná a nesla ovoce jen několika málo konvertitů. Podle informací některých misionářů, kteří rovněž v té době pracovali v Argentině, se zde našlo jen 514 místních členů sborů a Argentina byla evangeliu nepřístupná[5]. V té době Miller uvěřil, že k němu promluvil Bůh a sdělil mu, aby svoji pracovní dobu osmi hodin trávil na modlitbách, což vzbudilo rozpaky u ostatních misionářů. Miller ale našel potvrzení v tom, že dostal od Boha příležitost vést ke Kristu malého chlapce. Po šesti týdnech došel k přesvědčení, že ho Bůh vede k tomu, aby založil modlitební mítinky. Během nich se pak lidí tázal, zda cítí nějaké zvláštní Boží vedení. Jedna žena zde pocítila zmocnění k tomu, aby udeřila do stolu, ale váhala. Aby jí Miller pomohl – též po jistých rozpacích – vedl ostatní členy shormáždění k tomu, aby i oni udeřili do stolu. Když dívka přemohla svůj stud, lidé zkolabovali, padli na zem a někteří (i ti, kteří to nikdy nezažili) začali mluvit v jazycích. Tato zpráva se rozšířila do okolí a lidé přicházeli navštěvovat Millerovy mítinky a on sám cestoval po dalších sborech. Modlitební shromáždění se konala od sedmi večer do čtyř do rána a probuzení ovlivnilo i ostatní církve. Tato událost je považována za historický průlom v duchovní oblasti.

Na práci svého otce navázal jeho stejnojmenný syn Robert, který se v roce 1945 během otcovy misie narodil. Již jako malý chlapec navštívil shromáždění Williama Branhama a svědčil, že byl díky Boží přítomnosti uzdraven. Byl rovněž přítomen andělskému navštívení na biblické škole v City Bell při práci svého otce (viz dále). V roce 1964 graduoval na Bethany Bible College v Minneapolis a vrátil se do Argentiny, kde vyučoval na biblické škole Mar del Plata[6].

Juan a Evita Perónovi

Z úhlu obhájců duchovního boje se zvláštní pozornosti těší argentinský diktátor Juan Domingo Perón a jeho populární manželka Eva (Evita). Pro dokreslení okolností je třeba načrtnout alespoň rámcově život tohoto diktátorského páru. Perón byl pro své fašizující postoje trnem v oku Spojencům a rovněž v Argentině se proti jeho korporativismu začala formovat opozice zejména z řad podnikatelů. Již v roce 1944 byla argentinská vláda pod silným tlakem USA pro její podporu Osy. Perón v této době zastával post ministra války a neskrýval své sympatie k fašistům. Přesto vyjádřil tzv. „třetí pozici“, která měla být neutrální cestou mezi Spojenci a Osou. I přes tento navenek deklarovaný postoj byl na čtyři dny internován, ale povstání odborů si vynutilo jeho návrat do ještě silnější pozice. Za mohutné levicové podpory byl pak v roce 1946 zvolen prezidentem Argentiny. Není divu, že se Argentina stala po válce domovinou mnoha uprchlým nacistickým zločincům. V této funkci se Perón seznámil i s krásnou, mladou a ambiciózní ženou Evou, známou jako Evita, která svého šarmu dovedla účelně používat mezi muži ke své rostoucí popularitě a vlivu. Po svatbě dokázal Perón své ženy aktivně využívat k prosazování svých zájmů. Perónův režim se dále utužil, nastala kontrola i nad akademickým životem a záhy manželský pár nastolil tvrdou diktaturu. Oponenti byli pronásledování, vězněni a mučeni. Eva Perónová byla údajně zapletena ve spiritismu, trpěla vážnou nemocí a podle některých historiků je považována za jednu z nejmocnějších žen v historii[7].

V životě Peróna ovšem dochází ještě k jednomu důležitému a pozoruhodnému jevu. Perón v zemi zrušil povinnou výuku náboženství, čímž si popudil mocnou římskokatolickou církev, z níž byl posléze exkomunikován. V roce 1951 byl Evitě diagnostikován nádor děložního čípku a ta odjíždí na radioterapii do USA. O její nemoci se všeobecně ví, a je proto nucena ustoupit z některých svých aktivit. Za rok nato, v roce 1952, umírá. Perón tak ztratil mocnou podporu a sled událostí byl velice rychlý. V roce 1955 dochází ke vzpouře pro Argentinu tak důležitého námořnictva. Vše dovršil další konflikt s římskokatolickou církví ohledně plánované liberalizace rozvodů, který se stal záminkou k vojenskému puči, po kterém musel Perón, na pozvání generála Franca, v roce 1955 uprchnout exilu[8].

Duchovní boj

A právě v době nastupující diktatury v roce 1951 došlo, zřejmě vlivem Millerovy misie, k probuzení mezi mládeží. Jeho centrem se stal biblický institut v City Bell. Smith uvádí, že tamější studenti se začali modlit za Argentinu a během modliteb zakusili andělskou návštěvu. Jeden anděl prý studentům sdělil, že Michael bude bojovat v duchovním boji za Argentinu[9]. V září 1951 bylo na modlitebním shromáždění v této škole přijato prorocké slovo:

„Neplačte více, Lev z pokolení Juda zvítězil. Přemohl jsem prince Argentiny… Eva Perónová se bude třást… uvidí bouři Mé Přítomnosti dopadající na její tvář. Bude se třást, protože mne uzří takového, jaký jsem, a zemře. Odstraním ji a všechny její muže z vlády.“[10]

Po smrti Evy Perónové byl Juan Perón dočasně zlomeným mužem a celý národ si mohl všimnout vlivu, který na něho jeho žena měla. Smrt Evity je tak v kruzích NAR považována za zlomení satanského odporu a země se pak díky tomu měla otevřít vlivu evangelia. Vše nakonec, po příjezdu amerického evangelisty Obnovy uzdravování Tommyho Hickse, vyvrcholilo mohutným probuzením[11].

Tommy Hicks

Začátkem padesátých let měl evangelista Obnovy uzdravování T. L. Osborne evangelizační kampaň v Chile. Pastor Assemblies of God L. B. Stokes, pověřený misií, se rozhodl uspořádat podobnou kampaň i v Argentině. Pro Osborna bylo ovšem nemožné v tak krátké době vést rozsáhlé tažení i v Argentině. Z tohoto důvodu se Stokes obrátil na tehdy málo známého, evangelistu Tommyho Hickse (1903–1973), který Osborna nahradil. Hicksovým sekretářem se během argentinské kampaně stal Juan Carlos Ortiz[12]. Hicksův příběh popisuje Robert Miller ve své knize „Tajemství argentinského probuzení“. Fakta, která zde uvádí, jsou sice exkluzivní, nicméně sdílená mnoha charismatiky. Jako jeden z hlavních zdrojů probuzení v Argentině, Millera i jeho syna cituje i celosvětově a mezi všemi charismatiky i historicky respektovaný „Nový mezinárodní slovník letničního a charismatického hnutí“, který byl sestaven více než stovkou letničních a charismatických historiků a teologů, působících často i na předních, nejen křesťanských univerzitách[13].

Podle Millera měl v roce 1951 proponent charismatického hnutí „Obchodníků plného evangelia“ (FGBMFI) Demos Shakarian problém s tím, že jeho organizace stagnuje. Začal se proto horlivě modlit. Jednoho večera, následkem modliteb a postu, měla Boží přítomnost zaplavit celý jeho dům. Shakarianova žena začala hrát na piano a on – v jiném pokoji – obdržel vizi mnoha měst a lidí v USA, kteří budou v budoucnu zasaženi jeho službou. Dále obdržel i přesnou strategii, podle které později pracovala FGBMFI po celém světě. V dalším pokoji se nacházel Tommy Hicks, který se tou dobou modlil a postil do té míry, že jej někteří varovali před zdravotními problémy. Hicks měl ale s půstem zkušenost a absolvoval již třetí 40-ti denní půst ve svém životě. Právě v tuto chvíli se mu zjevil anděl a sdělil mu, že Bůh chce, aby jel do Argentiny. Tuto vizi poté sdílel se Shakarianem, který mu zaplatil letenku do Buenos Aires[14]. Podle Wagnera měl Hicks vidění Argentiny pokryté zrnky zlata, která se začala proměňovat na lidská těla, která na Hickse volala, aby přijel do Argentiny[15].

Podle Millerových zdrojů pak Hicks před svojí cestou do Argentiny neznal ani jméno diktátorského prezidenta, který v té době Argentinu spravoval. V roce 1954, během letu do Buenos Aires, se v mysli Hickse mělo náhle objevit slovo „Perón“, a on na zákldě toho uvěřil, že je Boží vůli, aby se s ním setkal. Od letušky se měl dozvědět, že se jedná o argentinského prezidenta, ale že navštívit jej není snadné. Perón totiž nebyl k evangelikálním křesťanům tolerantní a bez svolení vládních úřadů bylo v zemi zhola nemožné uspořádat masové evangelizace. Perón všechny náboženské akce monitoroval a cenzuroval. Svaz evangelikálů Hickse od jeho nápadu setkat se s Perónem zrazoval, on však chtěl být poslušným Božího příkazu[16].

Hicks se tedy rozhodl navštívit prezidenta osobně, ale narazil na členy jeho gardy, kteří jej zarazili. Vysvětlil jim, že chce požádat prezidenta o povolení evangelizačních shromáždění se službou uzdravování. Jeden člen gardy, který trpěl hepatitidou, se měl Hickse zeptat, zda Bůh může uzdravit i jeho. Podle zpráv po Hicksově modlitbě náhle nemoc ustoupila, bolest zmizela a voják byl uzdraven. Hicksovi bylo řečeno, aby se dalšího dne dostavil na stejné místo, kde se setká i s Perónem. Perón v té době trpěl nevyléčitelnou kožní chorobou, která mu znemožňovala být fotografován. Hicks pak, podle Millera, Peróna laskavě požádal, zda může v zemi pořádat evangelizační kampaně se službou uzdravování. Udivený Perón se Hickse zeptal, zda by Bůh mohl uzdravit i jeho, a ten se prý za Peróna modlil. Kůže prezidenta byla, opět podle Millera, před zraky udivených pozorovatelů uzdravena. Perón poté udělil evangelizacím plnou svobodu[17]. Nicméně podle jiných zdrojů, citujících samotného Hickse, Perón tuto modlitbu odmítl, i když nakonec povolení udělil. Další zdroje pak citují Ortize, podle něhož Hicks velmi dobře věděl, kdo je Perón, protože znal senátora, který byl Perónovým přítelem a ten mu onu prezidentskou schůzku domluvil[18]. Variant ohledně Hicksova nadpřirozeného poslání odcestovat do Argentiny existuje snad nepřeberná řada. Ať už je to jakkoliv, z tohoto příběhu se stala legenda, která dodává Argentinskému probuzení punc zvláštního Božího vedení již od počátku. Hicks podle Harrella vycházel s jihoamerickými politiky velice dobře a sdělil, že diktátor Perón „je jedním z nejlepších a nejlaskavějších lidí, se kterými se za celý svůj život setkal“. Mezi svými stoupenci pak řekl, že viceprezident Argentiny s jeho ženou byli při návštěvě jeho hotelového pokoje spaseni[19].

Na Hicksova shromáždění v letech 1954 – 1957, která následně uspořádal na fotbalovém stadionu, proudili lidé z Chile, Brazílie a Bolívie. Podle Los Angeles Time, který citoval primární zdroj, měla shromáždění následující průběh:

„Hicks ječel: „Nech je jít, satane, vyjdi z nich, nech je jít“. Náhle se zdálo, že se všech zmocnila davová hysterie. Chromí se sami začali pohybovat a dělat malé kroky. Matky plakaly vděčností, když viděly své děti chodit. Berle a hole létaly vzduchem na důkaz, že již nebudou potřeba. Jeden křičel: „Já vidím!“, druhý volal „Já slyším“.“[20]

Ve městě zkolabovala doprava. Podle mnoha zpráv pak chromí chodili, slepí viděli a lékařské ambulance byly vyprázdněny. Stadion Huracan pro 60 000 byl beznadějně zaplněn. Hicksových tažení se podle Millera účastnilo 2 000 000 lidí z mnoha národů. Mnoho lidí opustilo své zaměstnání a začalo s vlastní duchovní službou[21]. Na shromáždění byli denně dováženi nemocní z okolních nemocnic, z obchodů zmizely Bible a noviny po celé zemi psaly o Hicksovi. Lidé, kteří se nedostali na stadion, se dotýkali alespoň jeho zdí nebo Hicksova auta, aby byli uzdraveni. Nakonec se Hicks stal v zemi natolik populární, že musel odcházet z hotelu v ženském přestrojení. Přes to všechno stejný článek v Los Angeles Times vznesl pochybnost, proč se nenašel ani jeden lékař, který by lékařsky potvrdil uzdravení[22].

Kritika Hickse

Hicks byl přes tento fenomenální úspěch na poli mezinárodní misie nováčkem. Měl však zkušenost z kruhů Obnovy uzdravování, která byla ovlivněna hnutím Pozdního deště, proti kterému v roce 1949 vystoupila Generální rada Assemblies of God. Podle Daviesové, misionářky, která trávila devět let v Argentině a získala doktorát na „University of Birmingham“ na téma argentinského pentekostalismu, Hicksova teologie nebyla letniční. Vycházela z neoletničních kruhů, ze kterých se později rekrutovala část neocharismatického hnutí. Hicks, na rozdíl od klasických pentekostalistů, kladl důraz na uzdravení bez kérygmatu pokání a spásy:

„Dřívější formy protestantismu se soustředily na poselství evangelia a osobní spásy skrze víru pro kajícího hříšníka. Šlo o základní poselství, které musel každý věřící přijmout. S příchodem prvních letničních se to nezměnilo, byla pouze přidána zkušenost mluvení jazyky. Nicméně ze strany Tommyho Hickse šlo o zásadní posun, který v té době znepokojil mnoho evangelikálů: Hicks zřejmě uzdravil mnoho lidí, aniž by je předtím vedl k obrácení. Zpráva o zázracích bez pokání nebo sebevydání znamenala odklon od předchozí letniční praxe, což mu přineslo mnoho kritiky.“[23]

Výsledky svého bádání o argentinském revivalismu a odlišností mezi klasickým pentekostalismem a jeho proměně po Hicksovi, Daviesová obsáhle zpracovala ve své knize „The Embattled But Empowered Community“, která vyšla v roce 2010[24].

O Hicksově eklesiologii ani eschatologii toho není moc známo, nicméně dochovala se jeho vize o probuzení poslední doby, které se mu dostalo ve snu. Svědčí o velkém probuzení po celé zemi, kdy se církev očišťuje, transformuje a zcela zaplňuje zemi. Hicks viděl velkého obra, který byl pošpiněn a který pažemi obepínal svět. Když vztáhl ruce k oblakům, začal být obr očišťován. Byl tvořen lidmi, kteří se z něho začali uvolňovat a pokrývat zemi. Duch byl vyléván jako pozdní déšť, ale někteří začali pomazání odmítat. Pomazaní křesťané však byli bílí, přečištění a tvořili Boží vojsko, které táhlo sešikováno zemí, uzdravovalo nemocné a činilo zázraky. Nakonec přišel Kristus, lidé vstali z hrobů a společně vytvořili opět postavu obra, tentokrát bílého, prostoupeného nebeskou slávou. V té době začaly na zemi dopadat i Boží soudy[25].

Hicksova vize, jako vystřižená z manuálů Warnocka a učitelů z North Battleford, ukazuje zjevně na duchovní spřízněnost s hnutím Pozdního deště a jeho profétickou eschatologií. Můžeme zde zřejmě rozeznat symbol Těla Kristova znečištěného v denominačním uspořádání, které se po uvolnění členů z této sktruktury transformuje do nového měchu, který zasahuje celý svět, kdy je Duch vylit na všeliké tělo. Teologie hnutí Pozdního deště totiž penetrovala Obnovou uzdravování, které byl Hicks součástí, a koneckonců pomohla vytvořit i eschatologická východiska pro NAR. Rovněž jeho kampaně, dle dochovaného svědectví začínající příkazy satanu, které se později rozšířily mezi argentinskými evangelisty, mají svůj původ v hnutí Pozdního deště. Zde vycházejí právě z teorie Adamova dominia, podle které ďábel právem vlastní svět a kde je třeba ho z jeho zabraných území vytěsnit kosmickým exorcismem. Armáda obnovených křesťanů pochodující světem a zabírající zemi je pak klasickou eschatologií celého charismatického hnutí.

Hicksova služba nakonec vedla ke sblížení letničních, baptistů a metodistů, kteří se ke kampaním připojili ve chvíli, když viděli jejich úspěšnost. Někteří však namítají, že v Argentině již ovšem nelze mluvit o baptistech nebo metodistech, protože dotyční se odlišují od vyznání a praxe jejich historických konfesí. Argentina v této věci pravděpodobně předběhla evropský vývoj o celá desetiletí. Daviesová si například všímá nejen vlivu Obnovy uzdravování na Argentinskou evangelikální scénu, ale poukazuje i na to, že argentinští letniční byli později ovlivněni prominenty hnutí Víry Bennym Hinnem a Morrisem Cerullem a své zkušenosti pak zpětně exportovali do Evropy[26].

Církev mezi Hicksem a bojem o Falklandy

O období mezi Hicksovou službou a vystoupením dalších probuzeneckých kazatelů, zejm. Hectora Gimeneze v sedmdesátých letech, se mluví jako o období pauzy. V této pauze však dorůstali služebníci, kteří byli ve svém dětství Hicksem ovlivněni. Mezi ně patří například Sergeio Scataglini, kterého jako chlapce v roce 1957 Hicks choval a žehnal mu k budoucí službě a který později vyrostl jako známý protagonista tzv. „Křtu ohněm“, který je sdílen jako zkušenost s Duchem svatým v rámci Torontského požehnání[27]. Rovněž Millerův syn Robert působil v biblické škole v La Plata, kde vyučoval až do roku 1976, a kde svědčil o mnoha divech a zázracích spojených s jeho službou. Lidé zde hodiny stáli v uctívání, nemuseli spát, byli uzdravováni a vysvobozováni. Na jiném místě Miller mluví o manifestacích, které se běžně objevovaly v hnutí Pozdního deště, jako je vytržení do nebe nebo do pekla, jako o součásti své služby i po svém návratu do USA[28].

O spojení s Probuzením uzdravování, ze které Hicks vycházel, svědčí i jeden z největších argentinských evangelistů Carlos Annacondia, který uvádí, že vyrůstal pod vlivem uzdravovatelky obnovy Kathryn Kuhlmanové a modlil se k Bohu, aby mohl obdržet stejné dary, kterými dotyčná disponovala. Svoji službu pak Annacondia považuje za vyslyšení právě těchto modliteb[29].

Z těchto zkutečností můžeme vidět, že počátek argentinského probuzení nebyl letniční, ale spíše neoletniční a vycházel ze stejných kořenů, ze kterých v USA vznikla uskupení jako Pastýřské hnutí a hnutí Víry.

Politická situace po Hicksovi

Často se v historii probuzení zmiňuje politická situace, spojená s návratem Peróna do funkce prezidenta Argentiny. Perón strávil v paraguayském a španělském exilu celkem 18 let. Zde se setkal s kabaretní tanečnicí Izabelou, se kterou se v roce 1961 znovu oženil. Protože doma udržoval kontakty se svými stoupenci, poslal svoji ženu do Argentiny, kde se v roce 1966 setkala s mužem, který se jmenoval Jose Lopez Rega, a který vešel ve známost pod přezdívkou „el brujo“ nebo „warlock“. Jednalo se o muže, který byl hluboce zakořeněn v okultních naukách a podle Wagnera byl dokonce nejvyšším veleknězem macumbského spiritismu[30]. Lopez opustil svoji ženu a odešel s Izabelou do Španělska. V roce 1971 bylo Perónovi dovoleno převézt do exilu balzamované tělo jeho ženy Evity. Lopez se poté snažil probudit jejího ducha v Izabele a Smith je přesvědčen, že se mu to „podařilo“[31]. Po změně atmosféry v Argentině se Perón, Lopez a Izabel vracejí do Argentiny. Perón pak byl po určitých zákulisních jednáních zvolen znovu prezidentem a jeho žena viceprezidentem. Když Perón v roce 1973 zemřel, na jeho místo nastupuje Izabel a Lopez se stává její pravou rukou. Podle Wagnera jeho moc pronikala obchodem, armádou, sdělovacími prostředky, až zemi zcela zaplavila démonická aktivita. Lidé v televizi pak vydávali svědectví o pomoci, které se jim od Lopeze dostalo[32]. O podivných vazbách a vztazích Perónovy rodiny svědčí i skutečnost, že se nikdy nepodařilo zjistit, proč měla Perónova mrtvola uřezané ruce. Za dva roky, vlivem puče Jorge Rafaela Videla a jeho vojenské junty, byl ovšem jejich vlády konec.

Wagner pak uvádí rozšířené tvrzení, že když Lopez opouštěl vládu, proklel Argentinu, což mělo za následek zvěrstva páchaná v letech 1976 – 1981. Taktéž tvrdí, že na politickém průlomu v roce 1982 mělo vliv, že nová generace evangelistů, která se v osmdesátých letech objevila, otevřeně napadala a proklínala satana a jeho démonské síly jak v osobních modlitbách, tak veřejně, a to více než v kterémkoliv jiném místě, které Wagner poznal. Argentina tak podle Wagnera zjevně bojuje světovou špičku střetnutí s ďábelskou mocí[33].

Silvoso následně, v roce 1984 na křesťanské konferenci v San Nicolás, na základě duchovního mapování rozpoznal, že warlock přebral duchovní kontrolu i na rozsáhlém území Argentiny. Důsledkem mělo být, že na teritoriu jeho působení v okolí města Arroyo Seco bylo 109 vesnic a měst, kde nebyl žádný evangelikální sbor. Silvoso pak vedl argentinské pastory k tomu, aby ve jménu Ježíše zlomili tuto kletbu a přebrali od warlocka duchovní kontrolu nad územím oni. Silvoso viděl úspěch v tom, že v roce 1994 již na daném území bylo 82 sborů[34].

Nástupnická argentinská vláda, podporována katolickou církví a ministrem zahraničí USA Henry Kissingerem, v té době začala represe, při kterých zmizelo několik tisíc lidí. Prezident Videla, ačkoliv příliš neuznával lidská práva, se jakožto ten, kdo zbavil Argentinu nebezpečí znárodňování a sociálních experimentů, těšil podpoře USA. Aby si naklonil i lid vlastní země, udeřil na nacionální strunu a obsadil Falklandské ostrovy, které kdysi patřily Argentině, ale v té době se jednalo o svrchované území Velké Británie. Akci vedl generál Galtieri. Argentinská populace jásala, davy se shromažďovaly před prezidentským palácem a demonstrovaly svoji podporu probíhající vojenské operaci. Reakce Velké Británie byla takřka okamžitá. Ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová vyslala na Falklandy vojenskou flotilu, která přes značnou vzdálenost argentinské okupanty porazila a velké množství jich zatkla. USA i evropské mocnosti po krátkém zaváhání Británii podpořily. Zajatci byli propuštěni a do značné míry přispěli k porážce vojenské diktatury a nastolení civilní vlády. Podle Smithe však v zemi přetrval vliv spiritismu a v zemi se rozšířilo náboženství Macumba[35].

Církev po válce o Falklandy

Prakticky všichni církevní historikové i sami evangelisté se shodují, že porážka ve válce byla velkou pohromou pro pýchu Argentinců. Válka sjednotila národ, který jako jeden muž stál za generálem Galatierim. Prohra pak uvrhla veškerou společnost a její dění do frustrace, letargie a hanby. A právě do této chvíle vstupují velcí evangelisté jako Hector Gimenez, Omar Cabrera a Carlos Annacondia. Tito, jak již bylo řečeno, přichází se strategií „duchovního mapování“ a následného „duchovního boje“, v němž atakují teritoriální duchy. Nyní je nová strategie duchovního boje, která se dříve stávala terčem kritiky konzervativních evangelikálů, praktikována zcela otevřeně a nalézá věroučné zázemí na Fullerově semináři pod Wagnerovým vedením, kde se evangelisti školí, a sklízí potlesk už nejen charismatického světa. Tito evangelisté se proto celé dlouhé hodiny před započetím evangelizací modlitebně zaměřují, podle Silvosa, nejen k Bohu, ale i k satanu, vyhrožují mu, proklínají ho a svazují démony, kteří podle nich drží v zajetí celá města[36]. Ačkoliv se v USA proti této praxi mezi letničními zvedla vlna odporu, v Argentině ji uznávají snad všichni evangelikálové. Je to zřejmě i výsledek Hicksovy misie, která sjednotila letniční, baptisty a metodisty, kteří zůstávají baptisty a metodisty zřejmě jen podle jména. Nicméně je dobré připomenout i Millerovu misii a praxi duchovního boje, která se v Argentině rozšířila ještě před Hicksem a jistě vytvořila vhodné podhoubí pro pozdější veřejnou praxi.

I Hicks začínal kampaně příkazy satanu a sám byl stoupencem hnutí Obnovy uzdravování, která byla značně ovlivněna hnutím Pozdního deště. Toto hnutí mělo jako jeden z bodů své teologie svržení satana z jeho trůnu a opanování společnosti na základě Adamova mandátu, kterého se Adamovi dostalo v ráji. Nejde tedy o žádné specifické argentinské učení, ale o praxi pionýrů Pozdního deště v poválečném období USA, které zřejmě našlo oporu v lidové zbožnosti Argentiny, přisuzující ďáblu a jeho démonům velký vliv.

Kromě evangelistů, jako byli Hector Gimenez, Omar Cabrera Ed Silvoso a Carlos Annacondia, existuje ovšem i muž světového významu, kterého v probuzenecké literatuře ohledně Argentiny obvykle nenalezneme, a přesto je jeho vliv nezanedbatelný. Je jim Juan Carlos Ortiz, Hicksův bývalý sekretář.

Juan Carlos Ortiz

Jedním z největších a nejvlivnějších letničních sborů Argentiny sedmdesátých let byl Pentecostal Congregation v Buenos Aires. V letech 1966 – 1978 zde jako pastor sloužil Juan Carlos Ortiz (*1934), který v roce 1954 získal teologické vzdělání na Instituto Rio de La Plata v Buenos Aires. Původně byl letničním kazatelem, který začínal pod vlivem Assemblies of God. Důležitá pak byla zejména jeho služba sekretáře Tommyho Hickse během jeho kampaně v Buenos Aires, která spojila řadu nezávislých charismatických skupinek do jednoho mohutného proudu. Ortizova snaha o jednotu jej vedla ke spolupráci nejen s protestanty, ale i s římskými katolíky. Pro svůj respekt byl i jedním z vůdčích osobností evangelikální misijní konference v Lausanne v roce 1974[37]. Jako přelomové se v Ortizově životě jeví zaslíbení, podle něhož od Boha přijal vizi, kde se tvrdí:

„Bůh vybuduje nové společenství. V církvi se začnou dít věci. Svět o tom ještě neví, ale přichází to. Budeme jako město na hoře, příklad společenství, kde jedni milují druhé… začne to u pastorů a rychle se to rozšíří do ostatních částí Kristova Těla v našich městech. Když se Ježíš podívá na vaše město, vidí své pastýře a ovce všechny v jednotě…“[38]

Tato smělá Ortizova vize byla uskutečnňována skrze přebudování eklesiologie sboru do učednické struktury později známé jako G 12. Struktura vychází z tzv. „Kristova modelu služby“, resp. vztahu Krista s jeho učedníky. Každý člen sboru zde má svého pastýře, který se stará o dvanáct učedníků. Nad každým z těchto pastýřů je další pastýř a každý z pastýřových učedníků je zase pastýřem dalších dvanácti učedníků. Tak je sbor vlastně transformován do učednické pyramidy. Ortiz k tomu vypracoval několik základních pravidel učednického modelu:

„Není formování [učedníka] bez podřízení autoritě… Není autorita bez podřízenosti… Jen pokud stojím v podřízenosti, může autorita skrze mne proudit k druhým… Kdo chce mít právo řídit druhé, musí být sám řízen… Autorita je uplatňována shora, skrze střed směrem dolů.“[39]

Tato vize nové struktury pak v Argentině dostala náplň v podobě učení o tzv. delegované autoritě čínského hnutí místních církví, v jehož čele stál vlivný učitel a křesťanský mystik Watchman Nee (1903–1972). Ten věřil, že vedoucího je třeba poslouchat jako Krista samotného. Podle Nee církev není jen místem vztahů mezi křesťany, ale i demonstrací autority Božího království a křesťan má svého vedoucího na slovo poslouchat stejně jako Kristus svého Otce. Ve své knize Duchovní autorita pak Nee obsáhle popisuje tzv. teorii „delegované autority“:

„Neměli bychom se příliš zaměstnávat a zaneprázdňovat tím, co je správné a špatné, dobré nebo zlé, spíše bychom měli poznat, kdo je nad námi autoritou… Bůh si přeje, abychom poslouchali jím delegované autority stejně jako jeho samotného… Kdykoli se člověk dotkne Boží delegované autority, dotýká se v tomto člověku Boha, hřešit proti delegované autoritě znamená hřešit proti Bohu… Kdykoli člověk odporuje autoritě, Bůh ihned zasahuje svým soudem. Bůh strpí mnohé hříchy, ale nestrpí vzpouru… Hřích vzpoury je tudíž vážnější než kterýkoli jiný… Zda člověk v autoritě má pravdu či nikoli, to se nás netýká, neboť je přímo odpovědný Bohu. Poslušný člověk potřebuje jen poslouchat, Pán nás nebude činit odpovědnými za mylnou poslušnost, ale povolá k zodpovědnosti autoritu, zodpovědnou za tento mylný čin. Nepodřízení je vzpoura, a za ní se musí člověk zodpovídat… Nikdo nemůže očekávat, že získá světlo přímo od Pána, jestliže je odmítá od delegované autority… Ať přijdeš kamkoli, tvou první otázkou musí být: Koho mám poslouchat, komu mám naslouchat?“[40]

Ortiz se nezaměřil jen na Argentinu, ale svoji eklesiologii začal exportovat do USA. V roce 1972 přijel do Ft. Lauderdale, kde ovlivnil teologii zde vznikajícího Pastýřského hnutí, které model G 12 převzalo, a po roce 1978 předal vedení svého sboru a připojil se k Robertu Schullerovi a jeho Křišťálové katedrále v USA, kde pomohl budovat strukturu učednického hnutí. Sloužil zde jako učitel na škole „Robert Schuller School of Preaching“, která je vystavěna v rámci „Shepherd University“ v Los Angeles. Rovněž Schuller je velký ekumenik, který stojí v čele ekumenických církví spojených v Globální Misii (CUGM). V roce 1987 dokonce prohlásil, že je čas, aby protestanti šli domů, do Říma[41]. Proto před stavbou své Křišťálové katedrály odjel do Říma pro požehnání od samotného papeže. Není divu, že Schuller nakonec tuto snad nejznámější protestantskou „katedrálu“ prodal římskokatolické církvi[42]. Nicméně mezi konzervativními křesťany je Schuller považován za kontroverzní osobnost. Je zde chápán jako univerzalista a stoupenec učení „selfismu“, který chápe hřích jako nedostatek sebevědomí a křesťanský růst vidí především jako rozvoj sebeúcty. Mezi jeho známé učedníky patří například Bill Hybels ze světoznámého hnutí Willow Creek, které v současné době profituje i v české církvi[43].

Ačkoliv Ortiz není znám jako protagonista agresivního duchovního boje proti teritoriálním duchům, jeho pojetí učednictví spolu s učením o delegované autoritě se zřejmě promítlo takřka do celého charismatického hnutí. Můžeme ho pozorovat ve službě pozdějších jihoamerických revivalistů. Například Carlos Jimenez, původem Kolumbijec a protagonista evangelizační megaakce Impressionate 2000, skrze kterou mělo být v České republice přivedeno ke Kristu 30 000 lidí, se stal nejprve sluhou svého pastora. Aby mohl kázat ve sboru, musel nejprve bydlet v pastorově domácnosti, čistit jeho kurník a koupat jeho psy[44]. Rovněž argentinský letniční pastor Alberto Scataglini se na čas stal učedníkem pozdějšího revivalisty Carlose Annacondii s tím, že bude jako Elíša poslouchat Eliáše ve všem, co mu nařídí[45]. Například i všichni noví členové sboru, i v ČR velmi dobře známého dalšího argentinského evangelisty Claudio Freidzona, dostávají při vstupu do církve knížku Watchmana Nee „Duchovní autorita“. Neeho učení o „delegované autoritě“, vylepšené o model G 12, pak dodnes tvoří páteř eklesiologie učednického hnutí praktikovaného takřka mezi všemi nezávislými charismatiky od doby, kdy Ortiz navštívil centrálu Pastýřského hnutí na Floridě a kde jeho vedoucí našli zalíbení v Neeho knize o duchovní, delegované autoritě[46].

Omar Cabrera

Snad vůbec prvním evangelistou, který začal strategii duchovního boje s teritoriálními duchy používat veřejně, byl Omar Cabrera. Narodil se v roce 1936 a jako pokřtěný katolík se stal členem argentinských Assemblies of God. Nejprve vystudoval Biblický institut v La Plata a poté se stal národním vedoucím mládeže Assemblies of God. V roce 1961 získal v USA titul bakaláře teologie a svobodných umění a v roce 1968 již pořádal v Concordii evangelizační kampaň, která trvala bez přestávky 540 dní[47]. Kampaň ukončil až díky své morální krizi, kdy ho jeho církev i s rodinou poslala zpět do USA. Zde začal spolupracovat se známým učitelem hnutí Víry Morrisem Cerullem[48]. Jeho žena Marfa se stala aktivistkou ženské charismatické ekumenické organizace Aglow a jejich děti studovaly první americkou charismatickou univerzitu ORU založenou Oralem Robertsem, velikánem Obnovy uzdravování. Později v Orlandu získal i korespondenční doktorát z teologie[49]­..V USA, když se modlil za Argentinu, začala se mu v mysli objevovat slova „Visión de Futuro“. Rovněž obdržel prorocký dopis, ve kterém stálo: „Tak praví Pán…já pošlu zástupy… a dokonce neobrácení budou uzdraveni“[50].

Pastor Max Solbrekken, se kterým se Cabrera v USA spojil, uvádí, že ho s Cabrerou seznámil Demos Shakarian, který stál i v pozadí Hicksových kampaní. Na Solbrekkena učinilo velký dojem, že Cabrera byl nepřítelem jihoamerických komunistů. Se Solbrekkenovou finanční pomocí pak Cabrera v roce 1977 zorganizoval evangelizační tažení v Paraguay a v roce 1978 v Cordobě, kde se přes údajný odpor římskokatolické církve shromáždění zúčastnilo 6 000 lidí. Solbrekken popisuje řadu zázračných uzdravení a „tisíce spasených“, z čehož nakonec měla vzít užitek i římskokatolická církev[51]. V roce 1979 přijel Cabrera i do Buenos Aires. Uvádí se, že na jeho mnohatisícových kampaních slepí viděli, hluší slyšeli, chromí chodili a jen v roce 1985 objel Cabrera Santa Fe, Córdobu, Tucumán, Santiago del Estero, Buenos Aires, Rosario, Rafaelu, San Francisco, Bell Ville, Villa María, Río Cuarto a Mendozu a kázal 145 000 lidem. Podle Wagnera byl Cabrerův sbor druhou největší církví na světě[52]. V roce 1986 pak na základě dřívějšího zjevení založil „Vizi budoucnosti“ (Fondación Visión de Futuro). Jeho služba vychází z principů teologie prosperity[53].

Cabrera se naučil i nové strategii duchovního boje, kdy před každou kampaní trávil hodiny až týdny na opuštěných místech, například v hotelovém pokoji, modlil se za město, ve kterém vedl kampaň a slovně napadal teritoriálního ducha, který z vesmíru ovládal dané město. Když zlomil jeho moc a svázal ho, poté přišel a sklidil duše, kterým již daný duch nebránil přijmout evangelium[54]. Nicméně Cabrera se nezaměřuje jen na démony, ale i na anděly, kteří se podle něho během kampaní zjevují účastníkům jeho shromáždění[55].

V Argentině se ovšem Cabrera zprvu pro svoji novou praxi boje s teritoriálními duchy stal terčem opozice, a to jak sekulární, tak církevní. Byl kritizován evangelikály pro nošení kolárku a k reputaci mu nepřidala ani spolupráce s Morrisem Cerullem, který podporoval jeho misii mezi španělsky mluvícími národnostmi. Cabrera se proto odmítal na naléhání ostatních zprvu do Argentiny vrátit. Daviesová pokládá za jeden z největších úspěchů Cabrerovy misie jeho „deprotestanti­zaci“. Cabrera používal katolickou rétoriku, nechal se oslovovat jako reverend, což bylo v Argentině označení pro římskokatolické duchovní, a mezi formálními katolíky mu dodávalo velký kredit jeho purpurové liturgické roucho[56]. Katolíci jej chápali jako „kněze s nadpřirozenou mocí“[57]. O několik let později, když vystoupil Carlos Annacondia se stejnou praxí, byla Cabrerova tažení v očích argentinské křesťanské veřejnosti rehabilitována. S touto Cabrerovou praxí, resp. jeho příklonem ke katolicismu a důrazu na zázraky, mají však problém američtí konzervativní evangelikálové. Známý americký kalvinista John McArthur ve své knize „Charismatic Chaos“ vyslovuje například pochybnost nad Wagnerovým tvrzením, že na Cabrerových kampaních jsou lidé spaseni ještě dříve, než je jim kázáno evangelium, díky tomu, že jsou skrze Cabrerův kosmický exorcismus uvolněni ze satanova vlastnictví[58]. Další pak uvádějí, že Cabrerova služba byla v Argentině označována i jako hypnóza, nesla nálepku praxe nelegálního léčení a zneužívání lidské důvěřivosti[59].

Carlos Annacondia

Na Cabrerova shromáždění úspěšně navázal Carlos Annacondia, který podrobně rozpracoval teologii boje s teritoriálními duchy. Narodil se v roce 1944 a svůj život Kristu odevzdal v roce 1979 na evangelizaci Manuela A. Ruize, panamského velvyslance v Bolívii. Tato shromáždění měla typický charismatický ráz, při nichž lidé padali na zem. Již krátce po svém obrácení se Annacondia v pláči modlil nad mapou Argentiny a pokládal ruce na každou provincii. Ve svém životopise uvádí, že byl silně ovlivněn knížkami evangelistky Obnovy uzdravování Kathryn Kuhlmanové a žádal Boha, aby obdržel to „co měla tato žena“. Již týden po svém obrácení prožil křest Duchem svatým a obdržel vidění stadiónu, na kterém viděl sám sebe kázat v jazyce, kterému nerozuměl. Když večer zavíral oči, spatřoval před sebou chudinské čtvrti, což si později vysvětlil jako Boží povolání zde kázat. V roce 1982 pak uslyšel hlas, který jej vyzval, aby si přečetl 37. kapitolu z knihy Ezechiel, týkající se údolí suchých kostí a Bůh mu řekl, že mu dá Argentinu, za kterou prosil. Když se na jednom shromáždění začal modlit za nemocné, lidé padali a v jeho přítomnosti se začali projevovat démoni[60]. Jeho shromáždění dodnes začínají tím, že se Annacondia protiví ďáblu, proklíná ho a přikazuje mu, aby propustil lidi, které drží v zajetí. Freidzon jeho službu popisuje následovně:

„Na začátku shromáždění přišel evangelista na pódium s Biblí v ruce. Hned jak začal mluvit, ucítil jsem silné pomazání Ducha svatého. Potom přišla na řadu modlitba. Nebyla to jen tak nějaká modlitba, měla autoritu a zdálo se, že elektrizuje atmosféru. „Satane, poslyš!“ byla slova, která zahájila konfrontaci. V té chvíli bratr Carlos ve jménu Ježíše vyhnal všechny mocnosti a démony… Mnozí padli na zem s hlasitým křikem, třesením a vnějšími projevy, které ukazovaly na duchovní problémy v jejich životě.“[61]

Tyto manifestace se ovšem netýkají jen lidí. Po jedné jeho modlitbě byl Duchem svatým zasažen i pes, který spadl ze střechy vozu a po Annacondiově příkazu „vstaň a chodˇ“ začal opět běhat[62]. Tuto schopnost si Annacondia vysvětluje tím, že si přivlastnil mandát, který dostal Adam od Boha a který Adam předal satanovi. Annacondia je tak jedním z evangelistů, který dopodrobna rozebírá teologii dominia, opírající se implicitně o teorii výkupného ďáblovi.

Wagner považuje Annacondiovu službu za snad vůbec nejúspěšnější všech dob a sám Annacondia ve své knize uvádí proroctví, podle něhož je jeho služba stejná jako služba „celé církve“. K Annacondiově knize „Satane, poslyš!“, kterou považuje bezmála za nejdůležitější knihu 90. let, pak Wagner napsal i předmluvu[63]. Wagner dále vidí v Annacondiovi vše, co dle McGavrana má „efektivní evangelizace“ obsahovat, včetně učednictví, které nalézá jako závazné členství v místním sboru. Annacondiovým nezastupitelným důrazem je i budování mezidenominační jednoty mezi pastory místních společenství s důrazem na duchovní boj s démony a ďáblem. Přesto Annacondiova služba byla zpočátku natolik specifická, že jediným řešením pro jeho situaci bylo nebýt v žádné denominaci. Často se stávalo, že pokud Annacondia neuviděl mezi pastory dostatečnou jednotu, odmítl zahájit kampaň. Tuto jeho touhu po jednotě, kterou podmiňuje i úspěšnost duchovního boje, dosvědčuje i Wagner, podle něhož Annacondia „kamkoliv přijde, trvá na evangelikální jednotě a vidí, jak se uskutečňuje“[64].

Annacondiovy evangelizace se v pozdější době staly známými i pro tzv. plombování zubů zlatem[65]. Podle legendy se Annacondia na evangelizaci potkal s mladíkem, který potkal muže s ďáblem v těle. Tento muž po mladíkovi požadoval oběť jeho syna. Důkazem moci mělo být, že ďábel skrze tohoto muže mladíkovi pouhým dotykem prstu zaplomboval zub černou hmotou. Tato skutečnost Annacondiu pobouřila, a proto se sám začal za uzdravování zubů modlit. Záhy se při jeho evangelizacích začaly dít zázraky, kdy lidé měli zaplombovány zuby zlatem, na kterých byl symbol kříže nebo holubice[66]. Na shromážděních se rovněž začal objevovat zlatý prach, jímž byli lidé pokryti[67]. Stalcupová v časopise Charisma uvádí, že tento zázrak byl poprvé zaznamenán v USA již v 18. století a podle Wagnera se v Argentině 70. let objevovali lidé s plombami z bílé, neidentifikovatelné hmoty, stejně jako na kampaních Omara Cabrery v 80. letech[68]. Podle Novotného se zubní zázraky děly již na shromážděních Obnovy uzdravování A. A. Allena[69]. Zlatý prach se údajně objevoval již na Hallových mítincích a jeho knížka byla čtena uzdravujícími evangelisty, mezi které patřil i Hicks. A byl to rovněž Hicks, který byl do Argentiny povolán na základě vize Argentiny pokryté zrnky zlata. Tyto fenomény mají ovšem mnohem starší tradici v jihoamerických nativních náboženstvích. Šiška například uvádí:

„V roce 1539 vstoupili Španělé na území kmene Muisků a založili tam město Bogota. Od indiánů se doslechli o tradičním obřadu, kterým se na březích jezera Guatavity, ležícím na severovýchod odtud, nastoluje nový král kmene. Navíc se tehdy říkalo, že dosud žijí lidé, kteří se posledního takového obřadu zúčastnili. Slavnost začínala za úsvitu, aby král se svým průvodem mohl pozdravit boha Slunce. Ve stanovený okamžik obnaženého krále pokryli zlatým prachem, takže se doslova proměnil ve zlatého muže, španělsky el dorado. Poté nastoupil na rákosový vor a jeho dvořané mu k nohám složili zlato a smaragdy, určené za oběť slunečnímu bohu.“[70]

Taktéž Daviesová vidí jako jeden z úspěchů Annacondiovy misie návaznost na jihoamerickou kulturu. Nejde přitom jen o zlatý prach nebo klasickou „karnevalovou“ touhu Jihoameričanů oslavovat transcendentní hodnoty skrze hudební a taneční kreace. Jde zejména o rozšířená náboženství, ve kterých vystupují léčitelé, kněží – curanderos, kteří disponují okamžitou mocí k uzdravení nebo římskokatoličtí světci, kteří působí jako prostředníci mezi Bohem a lidmi, což je hluboce zakořeněné vědomí v katolických zemích, mající reálný podklad v římskokatolické dogmatice. Jako druhý aspekt Daviesová nalézá expanzi spiritismu a animismu, v jejichž představách je svět, stejně jako v Annacondiově teologii, plný démonů, kteří stojí za věcmi, lidmi a událostmi. Jejich manifestace jsou pak nahlíženy v kontextu společenského povědomí. Třetím aspektem je pak samotná praxe Annacondiova uzdravování, kdy stejně jako curanderos, se evangelista modlí za fotografie a oblečení lidí, které mu přinášejí jejich příbuzní. Stejně tak curanderos pomocí předmětů a fotografií lidí těmto lidem žehnají nebo je proklínají[71].

Dnes je Annacondia světově proslulým a uznávaným evangelistou, skrze jehož službu se měly miliony lidí po celém světě rozhodnout pro Ježíše Krista. Mandátem jeho služby je zanechat ovoce tvrdé práce skrze evangelizační kampaně[72].

Hector Gimenez

Hector Gimenez se narodil v roce 1957 a je považován za pastora svého času největší církve v Buenos Aires a jednoho ze tří nejvlivnějších evangelistů v Argentině. Jedná se o bývalého narkomana a gangstera. Gimenez není obecně považován za letničního křesťana. Freston uvádí, že jeho teologie je neoletniční, resp. charismatická[73]. Podle Andersona byl Gimenez dokonce v roce 1998 letničními pro svůj finanční a morální skandál „zneuznán“[74].

Svoji církev „The Miracles of Jesus Renewed Christian Church“ v Buenos Aires začal Gimenez budovat v roce 1983 a nyní má 70 000 členů. Prvních 20 000 členů získal během půl roku. V Argentině se stal mimo jiné známým skrze rozhlasové vysílání „Waves of Love and Peace“. Gimenez je v Argentině i otcem tzv. „odstředivých sborů“, které se neshromažďují na jednom místě, ale pořádají shromáždění na mnoha místech a v různém čase podle potřeb lidí. Například taxikáři mají shromáždění ráno. Pro svá shromáždění Gimenez získával kina a kulturní domy v Buenos Aires, kde se během dne konaly bohoslužby každou hodinu[75].

I Gimenez učí prosperitu, stejně jako většina novodobých argentinských evangelistů. Smith uvádí, že toto vyučování je velice intenzivní a na každém shromáždění bývá opakováno vždy před sbírkou[76]. Gimenez však neučí, jako ostatní kazatelé prosperity, jen princip stonásobné odměny za dar, ale už jen přijetí Krista je pole něho klíčem k bohatství:

„Chci, abyste věděli o jesličkách. Uvažujte o Josefovi a o Marii, bratři a sestry. Byli tak chudí, že museli uložit své dítě na slámu – je to tak? Amen. Ale nyní, přemýšlejte, co se stalo pak. Sotva přišel Ježíš do jejich života, přišli mudrci a přinesli dary: zlato, kadidlo a myrhu. Rozumíte mi? To je poselství jesliček. Jakmile vstoupí Ježíš do vašeho života, dostanete zlato.“[77]

Od konce devadesátých let se Gimenezova služba rozšířila do Uruguaye, Brazílie, Chile a Miami (USA).

Eduardo Lorenzo

Eduardo Lorenzo je ředitelem známé a vlivné organizace „Harvest Evangelism in Argentina“ a je pastorem Adrogue Baptist Church, kterým se stal v roce 1974. Sbor měl v té době pouze šedesát členů. Aby Lorenzo urychlil růst sboru, rozhodl se již v roce 1976 aplikovat misijní strategii, kterou vyvinul ve spolupráci s Fullerovým seminářem v USA pod Wagnerovým vedením. Strategie spočívala v teorii masové evangelizace měst, v níž se inspiroval Hicksovým modelem a moderním pojetím duchovního boje[78].

V roce 1987 sbor prožil rapidní nárůst členské základny a Lorenzo prohlásil, že: „Jestliže do roku 1993 nebudeme mít 2 000 členů, bude to proto, že se málo snažíme.“[79] Tento růst je spojen právě s pochopením dimenzí duchovního boje. Lorenzo je totiž přesvědčen, že v roce 1984 vyhnal démona z jedné ženy, který byl teritoriálním duchovním andělem, aniž by ovšem pochopil, k čemu došlo. V té době pak jeden z členů jeho sboru odjel do USA, kde se učil dalším lekcím o agresivním duchovním boji. Po jeho návratu uspořádal Lorenzo semináře, které vedl Edward Murphy a psychiatr John White, člen kongregace Vinice Johna Wimbera, který byl v té době v úzkém spojení s C. P. Wagnerem. Lorenzo pod vlivem vyučování o teritoriálních duchách rozeznal, že démon, kterého vyhnal z ženy, byl strategických duchem, knížetem města Adrogue, který byl satanem přidělen k oslepení lidí v baptistickém sboru. Lorenzo poté oddělil skupinu asi čtyřiceti přímluvců, kteří se za danou situaci modlili a postili od pondělí do pátku. V pátek se sešlo dvě stě členů sboru, kteří se spojili ve „strategické přímluvě“ a převzali autoritu nad tímto teritoriálním duchem. Poté, v 11:45, kolektivně pocítili, že došlo ke zlomu v duchovní oblasti. Démon opustil církev a ta začala růst[80].

Silvoso, který tento příběh rovněž zahrnul do Wagnerova sborníku „Teritoriální duchové“ je přesvědčen, že Lorenzův sbor bojoval s knížetem temnoty, který ovládal celý kraj. Bůh však musel tento stav akceptovat na základě toho, že jeho moc je omezena morálním zákonem a pokud by Bůh podnikl intervenci, mohl by jej satan obvinit z přestoupení. Jinými slovy, Bůh musí respektovat skutečnost, že Adam předal autoritu nad světem. „Kdykoliv se církev, jako zástupce druhého Adama modlí, dává to Bohu zákonné a morální právo uvolnit svou moc.“[81]

Tento příběh rovněž ukazuje, že i baptistický pastor přijal neoletniční paradigma Wagnerova pojetí duchovního boje, vycházejícího v podstatě z dramatické teorie výkupného, a že se nemýlí ti, kteří poukazují na novou identitu původně klasických evangelikálů v Argentině.

Claudio Freidzon

Claudio Freidzon se stal dalším letničním prominentem, jehož vystoupení vedlo k proměně argentinského křesťanství a zasáhlo celý evangelikální nebo alespoň charismatický svět. Freidzon se narodil v roce 1955 a k Bohu se obrátil v devíti letech. Hned při jeho první návštěvě sboru mu pastor sdělil, že bude pastorem stejně jako on.

Koncem osmdesátých let začala, podle Freidzona, vlna probuzení v Argentině ztrácet sílu. V roce 1983, kdy byl Freidzon již učitelem na letničním semináři v Buenos Aires, si povšiml, že jeho studenti při výuce pospávají. Když zjistil, že příčinou je, že tito žáci celou noc sloužili na nedaleké evangelizační kampani v La Plata, kde Annacondia pořádal svá tažení, rozhodl se tato shromáždění navštívit. Annacondiova kampaň učinila na Freidzona takový dojem, že evangelistu vyhledal s prosbou o modlitbu. Od této chvíle se Freidzon, spolu s další skupinou pastorů, začal u Annacondii scházet k modlitbám za probuzení, což bylo součástí Annacondiovy vize, kdy „vyzval místní sbory ke sjednocení v modlitbě za probuzení.“ [82]

V roce 1985 měl Freidzon vidění, po němž následoval jeho rozhovor s Bohem, kde mu Bůh zaslíbil, že obdrží stejné dary jako má Annacondia[83]. Poté se i na jeho evangelizacích začaly rovněž objevovat „zubní zázraky“ ve formě zlatých plomb[84].

Počátkem roku 1992, kdy je již Freidzon úspěšným pastorem a uznávaným evangelistou, navštěvuje Argentinu jeho bývalý učitel a známý švýcarský letniční duchovní, a jeden z otců teologie „skupinkového učednického hnutí“ v Evropě, Werner Kniesel. Ten byl předtím mnoho let misionářem v Argentině a Freidzona nasměřoval na osobu Ducha svatého[85]. Freidzon proto na doporučení Pedra Ibarry, místopředsedy Assemblies of God v Argentině, začal číst knihu „Dobré ráno Duchu svatý“ od evangelisty hnutí Víry Bennyho Hinna, kterého se rozhodl navštívit v USA. I tyto skutečnosti potvrzují slova mnohých badatelů, kteří vidí argentinské Assemblies od God poněkud mimo letniční tradici, spíše pod vlivem amerického charismatismu, zejména hnutí prosperity. Když Freidzon skutečně v Orlandu Hinna navštívil, ten ho pozval na pódium a vložil na něho i jeho manželku ruce. Oba přitom padli na zem a obdrželi „čerstvé pomazání“. Freidzon uvádí, že od té doby už jen jeho pohled způsoboval, že lidé z jeho sboru padali na zem[86].

V listopadu 1992 přiletěl na týden do Argentiny na pozvání místních církví i známý německý letniční evangelista Reinhard Bonnke, rovněž spolupracovník a příznivce hnutí Víry. Ten pak s Freidzonem evangelizoval v Buenos Aires. Na tuto akci, díky Bonnkeho renomé, pak přicházeli i Argentinci střední a vyšší třídy. Podle Browna ale Freidzonovo „čerstvé pomazání“ bylo pro posluchače mnohem větším překvapením než Bonnke a rozšířilo Freidzonovu popularitu po celé Argentině[87].

Freidzon pak navštívil Hinna ještě jednou a ten mu prorocky sdělil, že mu dá službu identickou s tou jeho[88]. A vskutku, lidé během Freidzonových bohoslužeb začali hromadně padat pod mocí Ducha nebo se nekontrolovaně smáli. Někteří lidé museli být ze shromáždění vyneseni. Nicméně Freidzonovo přátelství s Hinnem zapříčinilo, že se přesto v některých konzervativních kruzích zvedla vlna odporu a Freidzon musel veřejně vyznat, že sám učení hnutí Víry nezastával. Když vlna opadla, Freidzon sdělil: „Bůh mi říkal, že mě ustanovuje jako „dveře“ pro Argentinu“[89]. Zdá se ovšem, že Freidzon přeci jenom svého učitele Hinna kopíruje nejen v dychtivosti po plnosti Ducha, ale přebral i některé praktiky, ze kterých Hinn dříve činil pokání. Například fouká do mikrofonu požehnání, mává kabátem a háže „koule“ duchovního požehnání s pokřikem „více“ a „teď“! Výsledek je vždy stejný, lidé padají na zem, svíjí se, křičí a nekontrolovatelně se smějí. Freidzon pak vždy mluví o „novém“ nebo „čerstvém“ pomazání. Jeho taktika je pak prakticky stejná jako Annacondiova a spočívá v tom shromáždit co nejvíce pastorů a předat jim své požehnání[90].

Mnozí uvádějí, že obnova, která vstoupila do argentinských církví, pomohla překonat i staré denominační bariéry a předsudky. Stejně tak Berg píše, že Freidzon byl mezi ostatními křesťany mnohem lépe přijímán díky jeho klasické letniční profilaci a snad i díky Bonnkeho reputaci[91]. Freidzon proto objíždí nejen Latinskou Ameriku, ale i Evropu a USA, kde se stal hvězdou evangelikálního nebe. Již v roce 1993 dokázal zcela přeplnit fotbalový stadión ve Velez Sarsfield s kapacitou 76 000 diváků. Právě Freidzonova klasická letniční profilace způsobila, že koncem devadesátých let byl extrémně dobře přijat Apoštolskou církví v ČR, kde jeho služba proměnila konzervativní charakter církve a například jejího biskupa přivedla k angelofanii[92].

Sergeio Scataglini

Sergeio Scataglini je synem letničního pastora. I on v roce 1987 vystudoval Fullerův teologický seminář, teoretickou baštu praxe duchovního boje, kde se setkal i se svojí budoucí manželkou. V této době se rozhodl založit organizaci, která bude „přikrývat“ jejich budoucí službu. Ve stejném roce proto došlo i k ustavení „Scataglini Ministries“, v jejíž radě stojí Petr Wagner se svojí manželkou[93]. Prvním projektem bylo založení školy a sirotčince v La Platě. V roce 1990 se Scataglini přestěhoval do USA, kde založil službu „Prayer Partners“ s cílem sjednotit křesťany k modlitbám za probuzení. Poté se vrátil do Argentiny, kde shromáždil asi 200 věřících z více než 40 denominací k společným přímluvám. V roce 1994 pomáhal svému otci ve sboru v La Plata. Jednalo se o plně skupinkové společenství mající okolo 14 000 členů. Zde získával další potřebné zkušenosti[94].

V polovině devadesátých let ovšem Scataglini zatoužil prožít stejnou zkušenost, jakou prožil Freidzon, a tak se ho snažil zastihnout s prosbou o modlitbu s vložením rukou. Poté, co se mu to v roce 1997 konečně podařilo, zažil neobvyklé manifestace:

„Najednou se mi sepnuté ruce začaly třást, aniž bych si to přál, a nebyl jsem schopen je udržet pod kontrolou… Pevně jsem je sevřel a pokoušel jsem se to třesení zastavit – pak se mi začalo třást celé tělo. Pamatuji si, že jsem se snažil pevně stisknout kolena v marném pokusu zastavit třes těla. A pak jsem padl na podlahu… Ležel jsem na podlaze a nekontrolovaně jsem se třásl… Chvíli jsem brečel a chvíli jsem se smál. Cítil jsem se velmi trapně, trochu šokován a zároveň nesmírně šťasten, obojí najednou… Pak jsem začal křičet. Vzal jsem kapesník a položil si ho na ústa… Snažil jsem se krotit se, jak jen to bylo možné, ale čím víc jsem se snažil kontrolovat, tím silněji na mne přicházely vlny Ducha svatého…Jak jsem se pokoušel mluvit, uvědomil jsem si, že nemluvím správně. Vím, že mám španělský přízvuk, ale tohle bylo mnohem horší! Nakonec přišel jeden bratr a položil mi otázku: „Bratře, nepotřebuješ odvézt domů? " Odpověděl jsem: "Ano, myslím, že nejsem schopen jet sám.“…Nebyl jsem schopen chodit, ale mohl jsem lézt. Pomalu jsem začal svůj výstup po schodech… Třesení pokračovalo, plakal jsem a nevěděl jsem, co se děje… Pak jsem se opět začal plazit do své ložnice. Bylo třeba telefonicky potvrdit jinému pastorovi nedaleko, že budu kázat v jeho sboru, ale nebyl jsem schopen ani zatelefonovat…“[95]

O této zkušenosti pak Scataglini mluví jako o „křtu ohněm“. Jedná se podle něho o úplné posvěcení neboli o zkušenost, která vedle křtu Duchem svatým dovede věřícího do úplně nové duchovní dimenze. Tak v podstatě Scataglini rehabilitoval původní „pětibodový“ vzorec ordo salutis, který před Durhamem letniční v USA v Seymourově době zastávali. Wesleyánskému pojmu pak vtiskl zcela nový obsah, se kterým by ovšem zřejmě měli skalní wesleyáni problém, neboť sám Wesley sice připouštěl tělesné reakce na přítomnost Boží, ale před entusiastickým smíchem, padáním a skákáním, které čas od času propukly i v metodistické obnově, varoval a nazval je ďábelským trikem[96].

Toto poselství se pak Scataglini na prorocký pokyn, který obdržel již dříve, rozhodl šířit do církve po celém světě. Nyní je považován za apoštola s mezinárodní autoritou a spolu s dalšími lidmi z Wagnerova prostředí se účastní „apoštolsko – prorockých konferencí.“[97]

Jimmy Swaggart

Argentinu v roce 1988 navštívil ještě jiný, tentokrát opravdu klasický letniční a podle Billyho Grahama svého času i nejznámější evangelista USA, Jimmy Lee Swaggart. Ten byl znám jako odpůrce hnutí Víry a mnoha charismatických experimentů. Sám z těchto učení v osmdesátých letech činil veřejné pokání a poté otevřeně vystoupil na obhajobu letniční ortodoxie[98].

Swaggart navštívil Argentinu i Brazílii a na jeho shromážděních se lidé „hystericky smáli a padali k zemi“. Řvali jako lvi, štěkali jako psi a vydávali zvířecí zvuky[99]. Když k daným věcem začalo docházet, Swaggartovi pomocníci začali ty, kteří se takto projevovali, odvádět ze stadionu a vyhánět z nich démony. Podle neoficiálního Swaggartova životopisu sám Swaggart při jednom ze svých kázání zjistil, že se stadionem šíří divný zvuk. Lidé začali štěkat. Swaggart na to reagoval tím, že přikázal každému jednotlivému démonu, aby opustil stadion. Po tomto příkazu se rozhojnilo ticho[100]. Identickou příhodu potvrzuje i Ch. S. Graves ve své knize Požehnání, či odpadnutí?[101] V té době však byl již Swaggart pohlcen mimomanželským vztahem s prostitutkou a poslušnost démonů jeho příkazu si mohl vyložit i jako polehčující okolnost[102].

Protože Swaggart byl v této době zapleten do sexuálního skandálu, jeho prestiž utrpěla a tento příběh upadl v zapomnění. Ukazuje ale na jednu nespornou skutečnost. Klasičtí letniční, jako byl Swaggart, pozdější superintendent Assemblies of God George Wood nebo známý letniční evangelista David Wilkerson, považovali neobvyklé manifestace za případné možné projevy zlých duchů[103]. I oficiální a opatrné stanovisko Assemblies of God z roku 2000 je k podobným manifestacím velmi obezřetné[104]. To opět poukazuje na zcela rozdílnou percepci duchovních projevů, které se dnes mezi moderními charismatiky šíří. Zprvu dokonce i Annacondia tyto projevy považoval za působení démonů, nicméně, jak bude uvedeno později, američtí charismatici, kteří zvířecí manifestace exportovali do Severní Ameriky, v nich nezdolatelně viděli manifestace Ducha svatého. Při zatím nejčerstvějším probuzení ve sboru Assemblies of God v Lakelandu v roce 2008, už tamní evangelista Todd Bentley například považoval zvuk „štěkání psa“ nebo „pípání kuřete“ za projev sestoupení mocného prorockého ducha[105].

Pro řadu teologů a religionistů jde o pouhou hysterii, jejíž benefit nalézají maximálně v jisté psychogenní katarzi. Nicméně, podle laického pohledu na videa z té doby, můžeme často shledat, že lidé dokázali tak neskutečných fyzických výkonů, že je lze stěží přičíst jen na vrub nervové soustavy a motorických pohybů.

Argentinské probuzení dnes

Argentinské probuzení v sobě kombinuje mnoho podnětů, které vyústily v mohutné probuzení, kterému se dostalo odezvy v širokých vrstvách společnosti, počínaje původně konzervativními evangelikály, přes politiky až po sdělovací prostředky. Jedná se o unikátní směs podnětů hnutí Pozdního deště a Obnovy uzdravování, která mezi argentinské křesťany pronikla skrze misii Tommyho Hickse, dále pak hnutí Víry skrze Omara Cabreru a Hectora Gimeneze a lidového katolicismu, obohacenou o vlivy z původních jihoamerických náboženství s prvky voodoo. Lidé jako Carlos Annacondia zde dokázali zužitkovat všeobecně rozšířené povědomí o zjevování ďábla a démonů. Výskyt zlatého prachu mohl s úspěchem navázat na legendy obsažené v brazilském šamanismu a v lidovém okultismu[106]. Novotný si všímá i prvků alchymie, kdy byly olověné plomby transmutovány ve zlaté[107]. Tyto projevy lidové zbožnosti a charismatického entusiasmu byly na katedře církevního růstu Fullerova semináře, pod Wagnerovou supervizí, přetaveny v systematické manuály strategického duchovního boje a mnoho revivalistů skrze ně získalo akademické tituly. Vznikla tak zcela unikátní směs teologie, která v sobě zahrnuje všechny Wagnerovy změny paradigmatu, od církevního růstu, boj s démony až po obnovu apoštolského úřadu. Jak uvádí Holvast, Argentina se tak stala Wagnerovou laboratoří pro aplikovanou teologii církevního růstu. Z Argentiny se pak, jak dále uvedla Daviesová, tato teologie úspěšně šíří do Evropy, kde často radikalizuje klasický pentekostalismus a díky své úspěšnosti inspiruje evropský evangelikalismus prakticky „en blok“. Přes všechny tyto dílčí úspěchy a slova o probuzení, získávání měst a ujišťování o křesťanském úsvitu země, revivalista Scataglini v roce 1999 píše:

„V Argentině se více než 90 % populace hlásí k nějaké denominaci, většina ke katolictví. Přesto však nevidíme, že by tato země fungovala na základě Božích přikázání. Titíž lidé, kteří se dovolávají na Bibli, žijí v protikladu ke knize, na kterou se odvolávají.“[108]

Ve stejném roce, kdy byla vydána jeho kniha, přes ujišťování o prosperitě, se začala hroutit ekonomika Argentiny. Lidé napadli parlament a město Buenos Aires, kde Annacondia svázal satana, propuklo v divoký rej s vynucenými policejními zásahy[109].

Věrouka hnutí

Rovněž věrouka argentinského probuzení vychází z dramatické teorie výkupného. Díky Wagnerově teologické a pedagogické zručnosti ji lze asi nejlépe vidět v knihách jeho žáků a stoupenců z řad argentinských revivalistů. Ačkoliv je zde rozpracovaná teologie mnohovrstevná, bude dobré zaměřit se na stěžejní body, které právě Argentina nejvíce akcentovala a obohatila tak poměrně kompatibilní spektrum charismatické, empirické věrouky.

Adam jako bůh tohoto světa

Obdobně jako v hnutí Pozdního deště, v hnutí Víry a v Pastýřském hnutí, i zde je Bohem stvořený Adam implicitně chápan jako bůh tohoto světa, jehož úkolem bylo panovat nad stvořením. Analogicky totiž, stejně jako je dnes satan „bohem tohoto světa“, musel jím být i Adam, kterému satan tuto autoritu uloupil. Annacondia uvádí:

„[Adam měl] …nadvládu a autoritu nad každým živým stvořením, kterou Bůh dal člověku. Avšak když člověk zhřešil, toto postavení ztratil. Satan člověku sebral autoritu, a stal se vládcem nad zemí. Člověk ztratil nárok na svou autoritu, když mu jí satan uloupil… Adam tím, že zhřešil, předal satanu svou autoritu. Tyto skutečnosti nám pomáhají pochopit, že ďábel opravdu má moc a autoritu.“[110]

Podobně učí i Silvoso:

„…když Bůh stvořil svět, svěřil ho Adamovi a Adam vydal svět satanovi. V tom okamžiku se satan stal „bohem tohoto světa“ a království tohoto světa s jejich slávou se stala jeho vlastnictvím.“[111]

Satan tedy vládne světu podle zákonného nároku, který musí respektovat i Bůh a nemůže tudíž zasahovat do tohoto satanova zákonného vlastnictví. „Ačkoliv by Bůh mohl snadno zabrat svět zpátky, jeho moc je omezena morálním zákonem. Kdyby Bůh podnikl přímou intervenci, satan by ho mohl obvinit z přestoupení­.“[112] Toto prohlášení v podstatě opakuje řada argentinských stoupenců – je například podrobně rozpracováno ve Wagnerově bestselleru „Teritoriální duchové“ – a tvoří i teoretickou páteř Wagnerova dominionismu.

Získání ztracené autority

Jestliže má moc nad světem ďábel a Bohu nezbývá, než to respektovat, k úspěšné evangelizaci je třeba tuto pravomoc ďáblu opět odebrat. Stalo se tak de iure již skrze Kristovu oběť, která satana oloupila o jeho pravomoc, ale de facto si církev potřebuje tento nárok ztraceného dominia vírou přivlastnit a skrze duchovní boj na satanovi vydobýt.

Kristova oběť

Když Kristus udělil církvi autoritu, nepřevzal ji od svého Otce, ale od satana. Skrze svoji oběť totiž opět odebral satanovi pravomoc, kterou obdržel od Adama. Jak uvádí Annacondia:

„Když to udělal, vzal autoritu ďáblovi a automaticky ji vrátil nám… Ježíš ho oslovil, konfrontoval a převzal autoritu… Shodneme se, že člověk ztratil moc a autoritu nad zemí, ale Ježíš dluh zaplatil. Když byl vzkříšen, zaplatil dluh, a nyní má právo požadovat vlastnictví země.“[113]

Ježíš zde nejenže požaduje a přejímá autoritu nad zemí zpět od satana, ale rovněž platí „dluh“ až po vzkříšení. Až od této chvíle má „právo“ zpět nárokovat zemi. To je zcela v souladu s teorií výkupného, stejně tak jako se soteriologii hnutí Víry a Pastýřského hnutí, kde ke konečnému vyrovnání nedochází na kříži, ale až po něm.

Autorita církve

Satan tuto skutečnost ovšem nerespektuje, a dále vládne nad Adamovým dědictvím. Jediným způsobem, jak má církev tuto autoritu na satanu nárokovat, je vírou si ji přivlastnit. Annacondia proto svým čtenářům radí, jak do této autority vstoupit:

„Jenom věřme, že jsme opravdoví dědicové s Kristem v nebeském království. Náš Otec je vlastník. Má nárokovanou listinu na tuto zemi. Když si svá práva vírou přivlastníme, budeme vybaveni, abychom užívali autoritu nad démonickými mocnostmi tohoto světa.“[114]

Nejedná se ovšem o víru v Krista, ale o víru v toto učení. Přečteme-li si pozorně Annacondiovu citaci, záhy zjistíme, že se zde proto jedná o „dvě víry“. Nejprve Annacondia popisuje, že tuto autoritu v podstatě získáme nazpět „skrze víru v něj [v Krista]“, avšak v posledku nás nenechává na pochybách, že musíme věřit i jeho teologii. Musíme věřit teorii o „od satana nazpět získané autoritě“, na jejímž základě si svá vlastnická práva nárokujeme. K tomu, abychom tedy mohli do autority původních bohů tohoto světa vstoupit, musíme souhlasit s Annacondiovou doktrínou a aplikovat ji v praxi. Nejedná se přitom o Annacondiovo a potažmo ani o Wagnerovo učení. Již Hicks své kampaně zahájil tím, že útočil na satana, aby propustil lidi, které drží v zajetí, přičemž se nejednalo o individuální, ale o kosmické exorcismy, vedené exkluzivně proti satanu.

Duchovní boj

Celá detailní strategie duchovního boje pak již jen uvádí předchozí premisu do praxe a rozvádí techniky, jak si co nejlépe Adamovo uloupené dominium na satanu znovu vydobýt.

Svázání silného muže

Wagner i argentinští apoštolové tvrdí, že k tomu, abychom mohli loupit satanovo království a vyhánět démony, je třeba nejprve „rozdrtit satanu hlavu“ neboli „svázat silného muže“. Když je silný muž (satan) svázán, démoni jsou bezmocní, dezorientovaní a neschopni boje. Annacondia proto doporučuje: „Nikomu neradím, aby se stavěl proti démonům, pokud se před tím neutkal se silným mužem… když duch Boží padne na démony, budou rozptýleni a v hrůze uprchnou.“[115] Rovněž Cabrera se před svojí kampaní zavře na pět dní v hotelu a „modlí se za svázání silného muže, knížete, který vládne v temnotě v konkrétní části vesmíru.“[116] Podle Wagnera před tím Cabrera prožívá duchovní katarzi:

„…opouští svět a dostává se do jiné oblasti, ve které probíhá duchovní boj… Některé duchy dokonce viděl ve fyzické formě. Jde mu o to, aby se dozvěděl jejich jména a zlomil jejich moc nad městem. Obvykle to trvá pět až osm dní, ale někdy i více. Jednou strávil v konfliktu 45 dní. Když to dokončí, lidé na shromáždění přijímají spasení a uzdravení ještě dříve, než začne kázat nebo se za ně modlit.“[117]

Tento názor je založen zejm. na interpretaci biblických veršů Mt 12,29[118] a Da 10,10–14[119]. V pozadí této doktríny je představa, že Daniel skrze modlitbu v podstatě aktivoval archanděla Michaela, který bojoval za Izrael a stál proti teritoriálnímu démonovi „knížeti Perskému“. Argentinští evangelisté jsou pak přesvědčeni, že Danielova přímluvná modlitba spočívala v tom, že se Daniel přímo v modlitbě stavěl proti satanu. Annacondia Danielovu přímluvu interpretuje následovně:

„Daniel se modlil s porozuměním, protože si uvědomoval, kdo je jeho nepřítel. Přesto však odpor perského knížete díky opozici zlých mocností vydržel 21 dní. Zajímalo by mě, jaká slova Daniel používal. Vidím ho, jak leží na podlaze a říká: „Poslouchej mě, satane. Pusť toto město, pusť tento národ“. Představuji si, jak přikazuje ďáblu v moci a autoritě Ducha svatého, jenž byl nad ním, aby pustil vše, co měl pod kontrolou.“[120]

Ovšem ani zde nejde o novum. Už skrze angelofanii v City Bell v roce 1954 bylo studentům řečeno, že Michael bude bojovat za Argentinu. Zde ovšem ještě nebyla démonologie rozpracována do takových podrobností, jako o čtyřicet let později. Vedle kosmického exorcismu proti ďáblu samotnému je v Argentině rozvinuto i několik dalších, strategických rovin duchovního boje. Tou základní je individuální exorcismus.

Úroveň lidská

Zde je nejprve nutné se zastavit u antropologie, bez které komplikované učení o exorcismech není snadné pochopit. Annacondia, stejně jako učitelé hnutí Víry, je antropologickým trichotomistou, důsledně rozdělujícím člověka na ducha, duši a tělo. Jako i ostatní argentinští exorcisté neakcentuje biblickou zvěst o těle jako chrámu Ducha (1 K6,19), ale věří, že Duch svatý přebývá ve znovuzrozeném, zbrusu novém lidském duchu, kterého křesťan obdrží při svém znovuzrození[121]. V důsledku toho, že věřící člověk získal zpět vládu nad stvořením, má křesťan autoritu i nad lidskými duchy. Při vymítání může proto exorcista přikazovat stejně tak jako démonům i lidskému duchu:

„Duchu člověka, vrať se a převezmi kontrolu nad svým tělem ve jménu Ježíše… Lidský duchu, ve jménu Ježíše, převezmi kontrolu nad svojí myslí a tělem.“[122]

Annacondia pak dává i podrobný návod, jak démony z lidí vymítat. Nejprve je třeba ďábla svázat ve jménu Ježíše Krista. K tomu dochází slovním příkazem „svazuji tě ve jménu Ježíše“. Pokud člověk ztratil vědomí, je třeba člověka probrat příkazem lidskému duchu. Poté se daného člověka zeptáme, zda souhlasí s exorcismem. Pokud ano, měl by se člověk odříci smlouvy s ďáblem, pokud nějakou učinil. Exorcismus má vyvrcholit konverzí, kde je třeba učinit hlasité vyznání, jinak ho ďábel neuslyší a člověka neuvolní ze svého vlastnictví:

„Ďábel si zakryje uši, ale stejně slyší, co říkáme. Pokud si to řekneme pouze v duchu, Ježíš řekne satanu: „Ten člověk je můj“, a satan na to: „Nic jsem neslyšel“.“[123]

Kristus je pak zcela bezmocný, neboť musí satanovu předstíranou nedoslýchavost respektovat. Když však učiní člověk své vyznání hlasité, dovolí Kristu, aby mohl říci: „Slyšels to ďáble? Odmítli tě. Už nemáš žádnou autoritu nad jejich životem. Beru si je od tebe“.[124]

Úroveň stvoření

Znovuzrozený křesťan, přivlastní-li si skrze Krista od satana zpět Adamovu autoritu, nemá tuto pravomoc jen nad lidskými duchy, nýbrž i nad ostatním stvořením. Projevuje se to např. tím, že Annacondia přikazuje moskytům, aby odlétli z kostela:

„Řekl jsem; „bratři a sestry, povstaňme, budeme se modlit a vyženeme ty moskyty ven ve jménu Ježíše. Teď! Hned teď!“ Za několik sekund byli všichni moskyti pryč… Když jsem přemýšlel nad tím, co se stalo, pochopil jsem, že když dal Bůh Adamovi autoritu nad každým živým tvorem, byli v ni zahrnuti i moskyti.“[125]

Tento a podobné citáty nám mohou pomoci pochopit, jak přímočarou logikou se nechají argentinští evangelisté vést.

Úroveň geografická

Pokud nahlédneme na kosmologii hnutí, resp. na její démonologickou stránku, shledáme, že je zde podrobně rozpracována hierarchie nebeských bytostí, zejména moci temna. Obecně je zde na základě Ef 6,12 snaha rozlišovat mezi plurály řeckých pojmů ἀρχή, ἐξουσία, κοσμοκράτωρ a πνευματικός [126], které nejsou nahlíženy jako synonyma, ale jako označení hierarchických bytostí říše království tmy. Κοσμοκράτωρ se pak snaží zadržet Boží dílo v určitých, jim přidělených územích. Jakkoliv se autoři snaží striktně jednotlivé hierarchické vrstvy padlých andělů oddělit, Ježíšův příkaz „démony vymítejte“ se pak týká všech těchto bytostí, včetně satana samotného:

„Je důležité pochopit, že bitva se musí vyhrát v nebesích, v ovzduší. Proto musíme svazovat a vymítat démony, knížactva a mocnosti.“[127]

Knížactva, podle předporozumění skrze knihu proroka Daniele, pak ovlivňují i jednotlivé národy. Annacondia nám pak dává návod, jak se vypořádat s duchy ovládajícími města, geografická místa nebo média:

„Poslouchej mě, satane! Pusť moje město, pusť moje sousedy, pusť média, pusť moji zemi ve jménu Ježíše Krista.“[128]

Pokud není moc temna nad územím spoutána, satanu není rozdrcena hlava a démoni vyhnáni, nemůže se Boží moc projevit, neboť Bůh nemůže „legálně“ zasáhnout, protože satan nad těmito územími vládne právoplatně. Teprve až pomazaní evangelisté a jimi nasměrovaní křesťané „vyčistí“ duchovní ovzduší, pak lidé mohou hojně ke Kristu přicházet. Tato strategie novodobého duchovního boje je věroučně rozpracována ve Wagnerově bestselleru „Teritoriální duchové“, ale analogicky také např. v knize Kennetha Hagina „Autorita věřícího“. To, že je ovzduší nad Argentinou již vyčištěno – díky Annacondiově službě – ostatně mexickému pastorovi potvrdil i Bůh, když s ním ve vidění letěl nad Jižní Amerikou[129]. Wagner se proto snaží tuto duchovní strategii přenést i mezi americké křesťany a zejm. v kruzích NAR slaví značný úspěch.

Konečné probuzení

To vše, co se dnes v Jižní Americe děje (podle Scatagliniho se v Argentině ke křesťanství hlásí až 90% obyvatel) však není nic ve srovnání s tím, co má nastat. „Bůh pohnul s mojí drahou vlastí, aby se naplnilo toto proroctví, a stále s ní jedná. Ještě pořád jsme však neviděli všechno, co Bůh pro tuto zemi přichystal,“[130] tvrdí Annacondia. V tomto se Argentina neodchyluje od pentekostálního mainstreamu. Také ona čeká, spolu s celým světem, na konečné probuzení poslední doby a vylití pozdního deště ztotožňuje s eschatologickým zaslíbením[131]. Větší sláva církve poslední doby nás proto teprve čeká v budoucnu[132]. Zatím jsou to teprve kapky, ale deště bude stále přibývat[133].

„Přijde den, kdy všichni křesťané budou mít vliv na svět svou samotnou přítomností. Naše svědectví bude tak mocné, že jako v případě apoštola Petra bude dokonce náš stín uzdravovat nemocné (Skutky 5,15). Čekám, až nadejde ten den! Celým svým srdcem tomu věřím…“[134]

Tento zázračný den podle Freidzona nastane, až dojde k novému vylití Ducha svatého a křesťané, stejně jako Kristus, skrze toto pomazání obdrží zemi za dědictví, kterou nejprve dobydou a podrobí si ji mocí svého duchovního úřadu:

„Pomazání Ducha je pro věřící duchovním uvedením do úřadu. Když Pán pomazává, dává nám duchovní pravomoc, kterou každý uznává. Sám ďábel půjde proti nám a uvidí pravomoc a zastaví se… Jsme Boží svícen a světlo světa. Pokud chceme postoupit ke slavné dimenzi, musíme jednat jako Boží služebníci. Božím záměrem je, abychom s mocí Ducha svatého dobyli národy pro Krista… Pán nám říká: "Požádej, a národy ti předám do dědictví. "(Ž 2,8)“[135]

Eklesiologie

Argentinská církev je silně ovlivněna Ortizovou učednickou strukturou G12 a je prakticky celá organizovaná na skupinkovém principu, kdy každý učedník má svého mistra. Tato sktruktura trvá do dnešních dní a skrze eliminaci kritiky zaručuje stabilitu. Do této sktruktury je zároveň aplikován princip Neeho poslušnosti, kritiku apriori vylučující. Proto spolupracovník jednoho z posledních velkých revivalistů, Claudio Freidzona, prohlašuje:

„Nedovolujeme – protože Bůh to nedovoluje… kritiku druhých… Takže přijde-li někdo se slovy, která rozdělují, zraňují, ti, kteří jsou kolem něj, okamžitě reagují. Jsou vyučeni ve slovu Božím ohledně tohoto, a tedy nepřijímají takové věci.“[136]

Spokojen ale může být i Gimenez, neboť i jeho společenství se řídí stejnými principy:

„Už bylo dost vzájemného negativního mluvení, říká Ruben. Když za tebou někdo přijde a bude chtít negativně mluvit, řekni mu: Ty jsi úplně mimo. Čas kritizování je pryč.“[137]

Skrze hierarchické uspořádání církve na vrcholu s apoštoly a zamezením kritiky tak již možná není dovoleno kritizovat ani takové věci, které jsou například americkým pentekostalistům cizí a varují před nimi. Církev tak může utěšeně, jako jeden muž, bojovat s ďáblem a jeho démony a zemi může skrápět pozdní déšť probuzení poslední doby.