Světová expanze pentekostalismu?

Nedávno jsem byl pozván na jistou konferenci s mezinárodní účastí o letničním hnutí. Jeden z řečníků (v USA známý letniční profesor teologie) zde plamenně mluvil o tom, že letniční hnutí dobývá a mění svět a stává se takřka univerzálním náboženstvím zemí třetího světa. Něco mi v tom nesedělo. Vždyť cosi podobného by bylo možné říci ještě ve středověku o římském katolicismu. Ale opravdu šlo o křesťanství? Bylo by jistě nádherné, kdyby se celé kontinenty obracely ke Kristu, ale obávám se, že pravda může být jiná, než se zdá být. Existuje mnoho literatury, která dokládá, jak středověká církev vstřebávala prvky pohanství a jak lidé, kteří se formálně hlásili ke křesťanství, neměli problém praktikovat svá primitivní či tradiční náboženství a být přitom „dobrými“ katolíky s vědomím svých duchovních. Kult voodoo na Haiti, tradičně římskokatolické zemi, je toho dobrým dokladem. Lidé, kteří pravidelně navštěvují mše, pak nemají problém účastnit se i dalších temných rituálů [1]. Někteří slavní čeští křesťanští religionisté by v tom možná viděli zdravý vývoj.
Afrika
Dnes v Africe například Reinhard Bonnke tvrdí, že Afrika je již – zřejmě zásluhou jeho evangelizací – spasena [2]. Avšak mnozí s ním nesouhlasí. Jsou to samotní letniční, kteří tvrdí, že Afrika je plna svérázných charismatických církví, které mísí animismus s vírou v zázraky a staví je jednoznačně na pole kultů [3]. Mnozí další konzervativní křesťané v Africe se od těchto většinových, nezávislých církví distancují, a přitom od nich odlišují konzervativní letniční [4], byť s nimi v jistých, například liturgických aspektech, nesouhlasí [5]. Dokument televize HBO pak tvrdí, že například na v Evropě tak populárních statisícových Bonnkeho shromážděních lidé očekávají požehnání mocného muže, který má moc nad kletbami, ale nezdráhají se praktikovat své kulty [6]. (Podotýkám, že se s mnohými závěry v tomto pořadu neztotožňuji).
Jižní Amerika
Dalším kontinentem, kde mnozí nacházejí letniční profilaci, je Jižní Amerika, zejména Argentina. Zde, stejně jako v Africe, vystupují „boží mužové“, kteří prolamují „démonské blokády“ a svazují „teritoriální duchy“, ze kterých panuje v zemi obecně strach. Byla to opět letniční misionářka, která zde pozoruje spjatost s působením místních léčitelů „curanderos“, kteří taktéž lámou prokletí, modlí se za oděvy a fotografie příbuzných, které k nim lidé přinášejí. Evangelista Omar Cabrera se svým kolárkem a liturgickým rouchem je zde chápán jako římskokatolický kněz, ač sám nominálně protestant, s velkou mocí nad démony [7]. I zde, zdá se, dochází mnohde k sekulární inkulturaci evangelia do místního náboženského koloritu. Zlatý prach, který se zde má zjevovat na shromážděních božích mužů, má pak staletou tradici v okultismu resp. bývá součástí obřadu náboženského vůdce Eldorada (španělsky – pozlacený).
Asie
A v neposlední řadě je to Jižní Korea, kde se velké úctě těší nedávno podmínečně odsouzený Dr. Yonggi Cho, kterému se v počátcích Kristus dokonce zjevil v požárnické uniformě [8]. Někteří v jeho učení o vizualizaci nacházejí analogii s učením New Age [9] a jiní letniční například směsici hinduismu a buddhismu [10]. Podle některých, a prý i samotného Choa, lidé s pozadím těchto náboženství pak zřejmě snadněji přijímají takto ošetřené evangelium [9]. Otázkou ovšem zůstává, nakolik se ještě jedná o skutečnou konverzi k biblickému křesťanství?
Evangelium a místní kultura
Závěrem bych chtěl podotknout, že jsem přesvědčen, že evangelium musí být zvěstováno v rámci místní kultury a respektovat náboženská i sekulární specifika dané země(1 K 9,19). Pavel se nerozpakoval užít při evangelizaci citací sekulárních filozofů (Sk 17,28) a do svých dopisů k popisu Krista zařadil i titul, který byl v koiné rezervován exkluzivně pro císaře. Avšak obsah evangelia zůstal nezměněn. Pavel nemíchal křesťanství ani s judaismem (Fp 3,8), natož s místními kulty (1 K 10,20).
Poté, co jsem měl osobně možnost zažít službu argentinských evangelistů jako Freidzona nebo Annacondii a přečíst si řadu knih od Bonnkeho nebo Cho, nejsem si jist, zda jejich misijním působením masově přibývají do církve obrácení křesťané. I když vím, že se podle mínění mnohých letničních tímto uvažováním pouštím na tenký led, osobně nemohu vyznat, že věřím, že milionové zástupy v Africe, Jižní Americe a možná i v Koreji jsou tvořeny obrácenými, biblickými křesťany.
Pozdní déšť?
Myslím, že by si klasičtí letniční měli dát dobrý pozor na to, když vyhlašují triumfalismus své tradice zejména v zemích třetího světa. Jsem přesvědčen, že na počátku je nesprávná víra ve velké probuzení před příchodem Krista, které letniční vyhlížejí, a proto jsou jakékoliv neobvyklé projevy ochotní přisuzovat domnělému předmětu svého očekávání. V srdcích mnohých z nich stále klíčí semínko učení, že letnice byly metaforou raného deště a v Azusa Street došlo k vylití pozdního deště, který vyvrcholí před parusií. Avšak prorok Jóel ani Petr nic takového netvrdili. Letnice nejsou obrazem deště. Pokud Bible mluví o dešti v čase žní, jedná se o prokletí a trest, nikoliv o požehnání.
“Jako sníh v létě a déšť ve žni, tak se nehodí k hlupákovi sláva” (Př 26,1).
“Není právě pšeničná žatva? Budu volat k Hospodinu a on způsobí hromobití a déšť. Tak očividně poznáte, jak velmi zlé je v Hospodinových očích to, čeho jste se dopustili tím, že jste si vyžádali krále” (1S 12,17).
I když je déšť jakožto probuzení chápán jako symbol, i ten musí vycházet z reálných skutečností. Když Kristus mluvil o reálném obrazu západu slunce do mraků jako o symbolu v souvislosti se znamením času, pak i pisatel Bible by jistě správnou symboliku nepostavil na pozadí nesprávné viditelné skutečnosti deštěm promáčeného obilí o letnicích. Spíše bych se obával, zda se zde nenaplňují jiné verše (2 Tm 4,3) a zda vítr učení dnes mnozí křesťané neztotožňují s očekávaným vanutím Ducha. To, že někoho, kdo používá jméno Ježíš následují davy, ještě nemusí znamenat, že to koná Duch svatý a že tyto davy se nutně obracejí ke Kristu. Historické osoby, jako Areios, Pelagius nebo Miller či Branham jsou nám toho dobrým důkazem. Ale i v důsledku jejich služby bychom zřejmě nalezli pravé konvertity, což ovšem neospravedlňuje jejich učení či praxi.
Literatura
1. BENNETT, Richard Peter. Katolicismus – východně od Edenu: pohled
na katolicismus 21. století. Albrechtice: Křesťanský život, c2011,
272 s. ISBN 978–80–7112–155–8.
2. WHITTAKER, Colin. Reinhard Bonnke: nadšení pro evangelium.
Albrechtice: Křesťanský život, 2002, 212 s. ISBN
80–711–2080–4.
3. SMEETON, Donald D. Dějiny církve od reformace k dnešku. 1.
české vydání Global University, Springfield, Missouri, USA, c2004,
301 s.
4. MBEWE, Conrad. Proč se v Africe daří charismatickému hnutí?
Zápas od duši, č. 118, roč. 24, 2013, s. 13–16.
5. MBEWE, Conrad. Africký import charismatického chaosu. Reformace č.
23, [cit. 21. 5. 2014]. Dostupné z http://www.reformace.cz/…ckeho-chaosu
6. A Question of Miracles (Faith Healing) [video]. HBO Original
Programming [cit. 21. 5. 2014]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?…
7. DAVIES, Wilma Wells. The embattled but empowered community: comparing
understandings of spiritual power in Argentine popular and pentecostal
cosmologies. Boston: Brill, 2010, xviii, 319 s. Global Pentecostal and
Charismatic studies, v. 5. ISBN 90–041–7830–9.
8. BURGESS, Stanley M, Gary B MCGEE a Patrick H ALEXANDER. Dictionary of
Pentecostal and charismatic movements. Grand Rapids, Mich.: Regency Reference
Library, c1988, xi, 914 p. ISBN 03–104–4100–5.
9. HUNT, Dave a Thomas A MCMAHON. The Seduction of Christianity. USA:
Berean Call, 2013. ISBN 237 s. 1928660843.
10. PRASCH, Jacob James. Pentecostal and Charismatic: Is There or Was
There Any Difference?: Will Rejecting Pentecostalism and Charismatic Gifts
Solve The Churches Problems?. Moriel Archive. 2008. Dostupné z:http://moriel.org/…y-difference