Mluví i dnes Bůh k člověku přímo?
Utichly jazyky a zaniklo zjevení?
Nikdy, během svého křesťanského života, jsem nepochyboval, že Bůh oslovuje člověka v konkrétních životních situacích. Vždy jsem ale věděl, že je to skrze Písmo a v souladu s ním. V poslední době se však v některých kruzích šíří názor, že od doby, kdy máme Bibli, už Boží hlas neslyšíme a taktéž, že proroctví a jazyky utichly. To jsou ovšem všichni ti vězni v muslimských zemích, v Číně nebo v Severní Koreji, velkými chudáky. Někteří jsou žalářováni od svého obrácení a Bible je v některých z těchto zemí velkou vzácností. Ve vězení jsou zřejmě ponecháni bez Utěšitele, neboť jak jinak člověka utěšit, než slovy? Všechna ta nadpřirozená svědectví z doby protireformace, glossolalie v Herrnhutu, mezi valdenskými a mezi metodisty, jsou zřejmě psychologickým fenoménem nebo dokonce satanským padělkem. O apologetech jako byli Ireneus a Tertulián a o svědectvích, která zdokumentoval Eusebios, ani nemluvě. A to vše zřejmě proto, že dnešní charismánie se vylila z břehů a jedinou obranou je prý vyškrtat některé pasáže Nového zákona jako již neplatné. Léčit zhnisaný palec amputací nohy ovšem neshledávám jako nejšťastnější. Hnis sice bude odstraněn, ale takové řešení mne trochu omezí v pohybu.
Ale pozor, cessationisté zřejmě oprávněně varují, že věroučná zjevení, která nelze podložit Písmem, jsou nonsensem. Dále tvrdí, že se tím mohou naplnit Janova varování před těmi, kdo by něco přidali k Jeho slovům. Nemají však strach – chtějí-li měřit stejným metrem – že zneplatněním některých pasáží Nového zákona naopak z Písma uberou? Ačkoliv nejsem beze zbytku stoupencem takovéhoto extenzivního výkladu, chce-li někdo trvat na tom, že charismatici skrze svá proroctví rozšiřují Bibli, pak jim hrozí maximálně několik ran. Ale ti, kteří z ní ubírají, přijdou mnohem více zkrátka:
„Já dosvědčuji každému, kdo slyší slova proroctví této knihy: Kdo k nim něco přidá, tomu přidá Bůh ran popsaných v této knize. A jestliže kdo ubere ze slov knihy tohoto proroctví, tomu Bůh odejme podíl na stromu života a místo ve svatém městě, jak se o nich píše v této knize“. (Zj 22,18–19)
Je možné dnes prožít autentickou duchovní zkušenost?
Dovolím si zde, stejně jako to činili křesťani od doby apoštolů až po dnešek, vydat jedno osobní svědectví, jak jsem byl, věřím, Bohem, konkrétně osloven v jedné věci. Je mi líto, že se zde nevyhnu některým osobním věcem, ale jak vydat osobní svědectví bez opisu konkrétních událostí?
Bylo to někdy v roce 1995 nebo 1996, tuším na podzim. Měl jsem vleklý zánět dutin a dnem i nocí jsem četl Písmo a modlil jsem se. Jednoho večera jsem zkoumal, co znamená Abrahamovo požehnání v životě Abrahama, Izraele, Krista a Církve. Vše jsem později sepsal do poznámek. V jednu chvíli mne Písmo tak oslovilo, že jsem měl pocit, že mluví přímo ke mně a nemohl jsem se odtrhnout. Stále jsem Bohu děkoval, přimlouval jsem se za církev, za náš sbor, rodinu, spolupracovníky. Jakoby se zastavil čas. Ani jsem si nevšiml, že už vyšlo slunce a je den. Upozornilo mne na to až volání kosa za oknem. Nebyl jsem přitom vůbec unaven, naopak, byl jsem plný síly. Přesto jsem si řekl, že je čas si jít lehnout. Když jsem zavřel Bibli, zcela zřetelně, i když ne fyzicky, jsem uslyšel hlas, který mi řekl (zapsal jsem si to, a tak to mohu citovat přesně):
„Smlouvu mezi Judou a Amasjášem neuzavírej tak, aby musela být podepsána tvým podpisem.“
Přiznám se, že to pro mne bylo zcela nesrozumitelné. Vzal jsem si ekumenickou Bibli, ale stejný hlas, již ne slovy, ale skrze silný vnitřní pocit, mne vedl k tomu, abych sáhl po Kralické Bibli. Samozřejmě jsem si vyhledal slovo Amasjáš, ale krom toho, že se skutečně jednalo o judského krále, jsem stále těmto slovům nerozuměl. Uběhlo několik měsíců, a stále jsem nevěděl, oč jde. Zanedlouho začaly v našem sboru určité nesrovnalosti, které skončily vyloučením celého společenství z církve. Píši o tom kapitolu do historie o letničním hnutí, a proto se zde o tom nebudu rozepisovat.
Když byl sbor vyloučen, byla nám nabídnuta možnost navštívit ústředí v Kolíně a pročíst si nekonečné množství dokumentů a vyslechnout si argumenty biskupa, proč sbor vyloučil. V té době jsem biskupovi sdělil i svůj prožitek. Byl v té době ke mně velice přátelský, až otcovský, a formoval mojí víru jako nikdo jiný. Zřejmě musel nad mými slovy hodně přemýšlet, protože mi zatelefonoval a oznámil mi, co ohledně této věci přijal. Amasjáš byl král, který porazil nepřítele, jenže si přinesl jeho modly a začal je uctívat, čímž celé království vydal zkáze. (Nakonec se stal obětí spiknutí.) V jeho interprtaci se mělo jednat o jednoho staršího, který se dříve stavěl proti charismatickým učením, překládal a vydával kritické knihy, ale nakonec sám žádal pro vyloučený sbor vstup do Křesťanských společenství. Uvěřil jsem tomu, ale přeci jen mi to později úplně nesedělo.
Pochopil jsem, že se nedá uzavírat spojenectví s něčím, co je založeno na světských způsobech k dosažení Božích cílů. Nevěděl jsem ale, kam mám nyní jít, neboť se sbor rozdělil a s čistým srdcem jsem se nemohl přiklonit ani na jednu stranu. Jedna část podle mne měla docela pravdu, ale působila na mne jako rozjetý vlak, který nelze zastavit. Druhá sice podle mne pravdu často neměla, a občas jednala stylem „účel světí prostředky“, ale zdálo se mi, že nakonec se přimkla k Bohu a nezbylo již než doufat, že bouře utichne. Ale právě až když vyloučená většina sboru požádala o členství v Křesťanských společenstvích, viděl jsem, že tudy jít jednoduše věroučně nemohu.
Když se sbor vracel do Apoštolské církve, jeho pastor si dal velmi záležet, aby společenství bylo vybudováno na striktně skupinkovém systému, který by mu dával velké pravomoci, ale tento systém stavěl podle nás staršovstvo na druhou kolej. Případně starší uváděl do služby tzv. „poradců“, kde již pastor nebyl „primus inter pares“, ale de facto jejich nadřízený. Protože jsem byl starším onoho nově ustaveného sboru, vím, že jsme o tom věděli, ale situace byla taková, že nebylo možné se tomu v podstatě vzepřít. Přesto byl pastor zpočátku slabý, a proto jsem si připadal ve sboru mnohem bezpečněji než před tím, kde byl sbor veden více autoritativně. Tento monokratický systém byl detailně obsažen v idei skupinkového sboru, jehož identita pocházela dříve z vize KMS a později z manuálu o skupinkových sborech, který byl implementován z charismatického sboru v Curychu. Tento manuál pak byl léta předčítán na vyučování vedoucích skupinek, aniž by bylo vedoucím umožněno mít ho na těchto vyučováních u sebe. Všichni museli manuál, který jim byl diktován, opisovat s odůvodněním, že vyučování s ním není identické. Nebyla to však pravda a změny byly pouze kosmetické a naprosto minoritní.
Když jsem se tím trochu více začal zabývat, zjistil jsem, že manuál je i jakousi směsí psychologie a marketingu, zabalených do hávu biblické mluvy. Řečeno slovy jednoho vedoucího z Apoštolské církve, učení Watchmana Nee o duchovní autoritě a manuál z curyšského skupinkového modelu, vytvořily unikátního křížence. Tento kříženec pak přetavil eklesiologii prakticky všech letničních sborů na autokratické pyramidy. Manuál z Curychu byl pak v podstatě součástí tzv. vize sboru. K mému údivu později na VOŠMT prošla absolventská práce Josefa Marvána, která na všechna tato negativa upozorňuje.
Proč Bůh mluví i dnes?
Když pak pastor žádal, abychom tuto vizi, v principu shodnou i s tímto později uplatňovaným manuálem, jako starší někdy v roce 1997 podepsali, zřetelně jsem si uvědomil, co dané zjevení také mohlo znamenat. Ten samý pastor, který před rokem ve sporu s dalšími staršími ohledně pojetí autority vyšel vítězně, si oblíbil tento staro-nový způsob obrany, založený na sekulárním vůdcovském principu a rozhodl se jej nezvratně petrifikovat. Na základě tohoto principu pak každý nový člen musel před sborem slíbit, že tuto vizi přijímá a byl tak v podstatě zavázán pastorovou vizí.
Uvědomil jsem si, že nemohu podepsat vizi ve formě smlouvy, která by zavazovala sbor jeho vedoucímu podle toho, jak on to vidí. Na základě mého pochopení Božího pokynu jsem tudíž odmítl vizi podepsat. Vypracoval jsem k tomu i písemné zdůvodnění (je lehce upraveno do obecné roviny).
Nakonec došlo k tomu, že jsme jako starší vizi nepodepisovali. V ústavě církve se psalo toliko o tom, že člen musí být s vizí sboru seznámen, ale ani slovo o její závazné vynutitelnosti. Věřím, že i díky tomu mi Pán Bůh ve službě žehnal a po celou dobu jsem nemusel dělat kompromisy s Torontským požehnáním a vůdcovským principem, i když to byly často tvrdé boje o čisté svědomí. Skupinku Ukrajinců, kterou jsem „vedl“ a kterou jsem měl velmi rád a dodnes na ni s láskou vzpomínám, jsem před tímto systémem řadu let chránil. Pro některé bylo později nepochopitelné, že zatímco dříve směli diskutovat, nesouhlasit a ptát se, později narazili.
V roce 2003 jsem se však, po opakovaném a v podstatě neúspěšném pokusu o této věci diskutovat, postavil proti vůli většiny starších (ve skutečnosti pastorovu přání) a zveřejnil jsem recenzi na daný manuál, kterou jsem jím před tím předložil. Postavit se vůči systému se ovšem mezi charismatiky, kam náš sbor bylo možné zařadit, obvykle neodpouští. Řekl bych, že to bývá považováno za velezradu. Již tehdy se jednalo o mém káznění, ale spravilo se to prozatím vyloučením ze staršovstva z důvodu „neschopnosti“ a „setrvávání v hříchu“. Stalo se tak během mé služební cesty ve Francii a samozřejmě, že jsem nedostal prostor k tomu se hájit. Ostatně, ve skupinkových sborech a monokratických systémech mají exekutivní, legislativní i soudní pravomoc zpravidla vedoucí. Jenže čas běžel, nic se nedělo a po čase se tlak na mé vyloučení – podle mých informací – stupňoval. Čas od času jsem proto chodil na přátelské pohovory – které nazval jeden bratr možná výstižněji „výslechy“ – se staršovstvem.
Bylo nás víc, kdo jsme chodili k přátelským pohovorům se staršími. Měli jsme proto ve sboru tajný modlitební řetěz, doplněný o některé další členy, a když byl někdo pozván k „přátelskému pohovoru“, ostatní se ten den za něho postili a modlili. Jednou, před takovýmto pohovorem, mi – věřím – Pán Bůh svým Duchem sdělil jednu věc. Neslyšel jsem sice již žádná slova, šlo o vnitřní svědectví k srdci, které parafrázuji:
„Až dnes půjdeš na staršovstvo, vezmi si tu rozvahu, kde jsi vysvětlil, proč odmítáš podepsat vizi. Pastor ti řekne, že tuto vizi porušuješ. Ty pak vezmeš tento list a přečteš ho s tím, proč vizí nejsi zavázán.“
Na daném pohovoru se pak skutečně mluvilo o mé kázni a pastor řekl, že nedodržuji vizi, ke které jsem se zavázal. Složil jsem totiž funkci vedoucího skupinky a dále jsem na skupinku nechodil. Zdůvodnil jsem to ve své písemné rezignaci. Po tomto pastorově prohlášení jsem zřejmě k jeho údivu sáhl do tašky a přečetl své dřívější prohlášení, které jsem na Boží pokyn vyhledal a vzal s sebou. Poté se měli jednotliví starší vyjádřit k mému káznění a jeden z nich mne káznit odmítl z důvodu, že po mně není možné vyžadovat to, k čemu jsem se nezavázal. Následně byl tento bratr ve zkušební době shledán nezpůsobilým k tomu být starším a nakonec, pod delší době, sbor opustil.
Později jsem se dozvěděl, že starší a potažmo i vedoucí církve byli již zřejmě nešťastní, protože nemohli najít žádný způsob, jak mne káznit. Psal jsem totiž proti Kurzům Alfa, které v sobě kombinují jak manažerské principy, tak Torontské požehnání. Jsou navíc založeny na obdobných principech, jako skupinkové sbory. Není divu, že když KMS zřídila stránku proti mému článku, je zde zmíněno, že kromě Alfy kritizuji i skupinový model, což odpovídá právě recenzi onoho manuálu.
Dával jsem si – ze svého pohledu – opravdu dobrý pozor, abych nezavdal jakýkoliv důvod k tomu, aby bylo možné mne vyloučit. Vždy jsem někoho poprosil, aby mne doprovázel při odchodu ze sboru, abych měl na vše svědka. Pořídil jsem si pevnou linku s displejem, abych věděl, kdo mi volá a nezvedl telefon někomu z vedení, aby pak nebylo možné odlišně interpretovat telefonát, s čímž jsem měl osobní zkušenost. Vypínal jsem i mobil a vyhýbal jsem se tomu být kdekoliv sám beze svědka, který by přesně mohl doložit, co jsem řekl. Veškerou poštu jsem si tiskl a zakládal.
Jak se Boží vnuknutí naplňuje?
Dodnes jsem přesvědčen, že jsem vskutku slyšel Boží hlas, který jsem v dané věci poslechl. Mé vyloučení mělo proběhnout ještě zřejmě v době funkce prvního biskupa, se kterým bylo vše konzultováno a který mně zbavil i celocírkevní funkce. Bez toho by staršovstvo nemělo k dané věci pravomoc. O tomto svém odvolání jsem se poprvé dozvěděl až z internetu.
Ano, nakonec jsem byl vyloučen (z pohledu Rady AC) pro konflikt jedince s vizí sboru ohledně skupinek a Kurzů Alfa a vše mi později posloužilo k velkému užitku. Proč tedy a zda vůbec Bůh mluvil? Pán Bůh mi neřekl, že nebudu vyloučen. Naopak, byl jsem na to upozorněn již při svém nástupu do služby staršího. Tato zkušenost mne však vedla k tomu, abych pochopil, jak nebezpečné je míchat sekulární věci, jako je psychologie nebo manažment s Biblí. Stejně tak ve Starém zákoně nebylo možné obětovat Bohu na pohanském oltáři ani přinést oheň, který nepocházel z Božího zdroje. Bůh nenávidí směs profánního a sekulárního. Myslím, že mu nevadí ani tak světské způsoby, jako spíše jejich zduchovňování, stejně jako mu vlažnost vadí více než chlad. Nebýt této zkušenosti, zřejmě bych v tom až takový problém neviděl. Také jsem si uvědomil, jak nebezpečné je dávat vedoucím sliby bezpodmínečné poslušnosti formou podpisů jejich vizí, které si oni pak mohou dodatečně vykládat dle své potřeby. Pokud je tuto vizi třeba podpořit svým souhlasem ke členství, pak sbor již není vázán láskou Kristovou, ale právě pastorovou vizí, jak jsem s nadsázkou uvedl v PF 2014
Vede praxe duchovních darů k charismánii?
Proč jsem pojednání o duchovních darech proložil tímto osobním svědectvím? Nedávno jsem slyšel prohlášení, že soudobá praxe duchovních darů vede k věcem, jako je probuzení v Torontu, Pensacole, potažmo tedy i ke Kurzům Alfa apod. Jsou-li dnešní duchovní dary padělkem, pak mne musel sám ďábel vést k tomu, abych tyto věci odmítal a veřejně se jim stavěl na odpor. Tento zážitek byl jedním z povícero, které mne k tomuto odporu vedly. Tyto prožitky mne však nevedly, jako dnešní charismatiky, mimo Písmo, ale vedly mne do Písma a Bůh ke mně mluvil často aktualizací biblických veršů nebo jejich implikací. Vždy to bylo možné rozsuzovat Písmem. Bez duchovních darů, jako je dar rozeznání duchů, dar poznání a moudrosti, včetně proroctví, budeme všichni proti moderní charismánii bezbranní nebo budeme léčit záněty amputací. Kladu si otázku, co je ve skutečnosti horší.