Komu mohu věřit?
Počátkem roku 2012 jsem měl pozvání k přednášce na Evangelické bohoslovecké fakultě v Bratislavě. Ačkoliv nejsem teolog, velmi jsem si toho vážil a pozvánku jsem přijal. Mým tématem bylo letniční a charismatické hnutí. Jednalo se o téma, které tak nějak zapadalo do problematiky, která se v té době řešila v ECAV na Slovensku. Na přednášku prý přišlo mnohem více lidí, než se těchto přednášek obvykle účastní. Bylo to necelý rok poté, co jsem se stejným tématem vystoupil na teologické konferenci v Piešťanech, kterou pořádala stejná církev. Nutno podotknout, že mezi evangelíky má pojem „charismatik“ úplně jiný obsah než mezi evangelikály a není snadné o této věci přednášet, natož diskutovat.
Měl jsem zde ale poměrně obsáhlou prezentaci, jelikož jsem zde shrnul některé dílčí výsledky ze své dizertační práce. Přiznám se, že jsem byl k vlastnímu hnutí kritický, protože si to, jako jeho stoupenec, mohu dovolit. Zároveň jsem byl přejně kritický, jelikož i tato církev měla postoj – alespoň jak jsem naznal v danou chvíli – velmi otevřený. Když jsem se prokousával Kansaskými proroky, Pastýřským hnutím a hnutím Víry, cítil jsem určité napětí v sále a některé obličeje se mi zdály zaskočené, zděšené až nepřátelské. Poté, co jsem skončil, byl čas na dotazy. Jedna dívenka, sestra v Kristu, zvedla nesměle ruku a zeptala se mne, zda se považuji za letničního. Asi ji nešlo dohromady to, co říkám s tím, za koho se prohlašuji. Odpověděl jsem, že ano. Druhý dotaz byl, zda se sám modlím jiným jazykem. Má odpověď byla též kladná. No a do třetice, zda jsem se někdy modlil za uzdravení. Samozřejmě, že jsem odpověděl kladně. Studenti byli vskutku udiveni a mnoho z nich si viditelně oddychlo. To mne překvapilo neboť jsem předpokládal, že budou také kritičtí. Oni však toužili, k mému údivu, po bližším vztahu k Bohu a snad i po letniční zkušenosti. Další otázka pak zůstala nevyřčena. Zněla by asi takto: „tak proč nám to tu tedy všechno vyprávíte, když sám tyto věci děláte?“ Uvědomil jsem si, jaký je dnes zmatek ohledně charismatických hnutí…
Nechci samozřejmě přehánět, protože riskuji, že tento článek si přečte někdo, kdo tuto přednášku slyšel… ale dobře, zkusím to přece jenom popsat. Byly zde pak další dotazy. Na jeden si dodnes pamatuji. Zněl: a kterému z těchto hnutí se můžeme otevřít, komu mohu důvěřovat, když zde slyšíme všechny ty hrozné věci? Přestal jsem tedy přednášet a začal spíše kázat. Osobně jsem řekl, co pro mne Pán Ježíš Kristus znamená, jak jsem jej poznal a že věřím, že každý, kdo prosí, dostává. Že křtem Duchem svatým křtí Pán Ježíš a že duchovní dary jsou ovocem modlitby a horlivého usilování. Že Duch svatý není infekce, kterou si lze přivést z ciziny, ale sám živý Bůh. Jemu, a ne nějakému hnutí a jeho apoštolům, je třeba se otevřít. Bůh mluví k člověku tam, kam jej postavil, a pokud jsem slovenským evangelíkem, Bůh mne zmocňuje k službě tam, kde jsem. Jak na to lidé kolem reagují, to je samozřejmě již věc druhá.
Řekl jsem zde i své svědectví, jak jsem se dostal na Slovensko. Jak mi jednou večer vhrkly slzy do očí, když jsem si přečetl o rozpolcenosti slovenských evangelíků (vzpomněl jsem si na Jednotu bratrskou koncem 90. let) a jak jsem Boha prosil, aby mi na Slovensku otevřel dveře, že bych moc rád pomohl. Když jsem viděl, že je na Slovensku konference, poprosil jsem Pána, abych zde mohl promluvit. Podotýkám, že dnes něco takového považuji za krajně nevhodnou modlitbu, ale jednoduše jsem se modlil za to, co jsem v srdci cítil. Trochu jsem touto smělostí a neskromností překvapil sám sebe. Moje žena k této modlitbě odmítla říci amen, protože pojala podezření, že jsem se buď zbláznil, nebo duchovně oslepl pocitem vlastní důležitosti. Nedivím se. Nicméně ještě daný týden jsem měl pozvánku na konferenci v počítači, aniž bych kohokoliv, kromě nebeského Otce, kontaktoval. Použil jsem to jako ilustraci zázračně (charismaticky) vyslyšené modlitby.
No a nyní jsem zde stál proti překvapeným tvářím mladých bohoslovců, udiven tím, že jsem se osmělil jim to vůbec říci. Měl jsem pocit, že kdybych dal výzvu k modlitbě za naplnění Duchem, že snad přijdou dopředu. Další otázka pak byla, s jakým poselstvím mne tedy Bůh k nim poslal? To už jsem se trochu zarazil, protože jako prorok jsem si v tu chvíli rozhodně nepřipadal, i když, uznávám, muselo to tak trochu vypadat. Ale řekl jsem jen tolik. Důvěřujte Bohu skrze Pána Ježíše Krista. Nepotřebujete nutně člověka k tomu, aby vám zprostředkoval nějaké duchovní poznání nebo dar. Bůh je milující Otec, stačí prostě a dětinsky věřit jeho Slovu, modlit se a vroucně a srdečně v něho doufat. Žádat a vytrvale klepat. Není třeba se začleňovat do strategií a plánů paracírkevních organizací k tomu, abych mohl být naplněn Duchem svatým. Stačí mi modlitební komůrka a Bible. Nikdo na mne nevkládal ruce, abych obdržel nějaký duchovní dar, téměř notoricky jsem celý život nechodil dopředu na výzvy a vlastně jsem se všem apoštolům ze zahraničí skoro celý život vyhýbal, byť si vážím služby druhých. Měl jsem pocit, že obličeje studentů začaly roztávat. Rovněž jsem řekl, že je třeba respektovat vlastní církev, vlastní tradici a pokud je to možné, tak o věcech diskutovat s faráři a hlavně se za ně vytrvale přimlouvat. Zároveň musím ale přiznat, že bych se do luteránské nauky nevsoukal svým pojetím vyznavačského křtu.
Než jsem do Bratislavy jel, tuším, že jsem se někde dočetl, že se zřejmě jedná o anticharismatickou baštu luteránských konzervativců, s kterými si je neradno co začínat. Ničeho takového jsem si zde nevšiml ani z řad studentů ani z řad vyučujících. Někteří – podle mne – jen prostě mají rádi svoji tradici, stejně jako já tu svoji, a moc nemusí, když jim někdo leze na pískoviště přes plot. Já jsem ale nevlezl oknem, ale přišel jsem na pozvání dveřmi.
Proč to nyní uvádím? Jsem přesvědčen, že dnes je spousta mladých křesťanů, kteří mají otevřenou touhu po Bohu, ale jsou zmateni vším tím zmatkem kolem sebe. Každý dnes tvrdí něco jiného. Znám mladé lidi, kteří mají hrozný chaos v hlavě jen proto, že čtou různá vzájemně protichůdná věroučná pojednání na internetu a mají v duši úzkost, zda stojí správně. Jiní touží po Bohu, ale bojí se k němu přiblížit, aby se jim náhodou nestalo něco zlého, před čím byli varováni, a tak raději přihlížejí zpovzdálí. Jeden člověk mi nedávno řekl, že v jednom sboru měli takový strach z duchovních darů, že okřikují každého, kdo by se trochu živěji modlil. Zůstal jsem v šoku, když jsem se dozvěděl, že jedna zahraniční misijní organizace na Moravě dokonce po svých služebnících požaduje, aby písemně podepsali prohlášení, že nevěří v současnou existenci zázračných charismat. A jinde zase jsou pohoršeni, pokud člověk při chválách zůstane sedět a nedělá prostocviky při hlučné hudbě. Jsme prostě mistry extrémů. Dnes si trochu připadám, že jdeme na samé hraně cesty a rozdíráme si ramena o zeď, abychom byli co nejdále od druhého kraje. Jako bychom nevěděli, že je možné jít prostředkem. Jít po kraji úzké cesty není ovšem pohodlné ani bezpečné.
Chtěl bych proto říci všem. Z Boha není třeba mít hrůzu. Je třeba mít bázeň. Je naprosto zcestná představa nevrlého, úzkoprsého Boha, který nezná nic jiného než se neustále hněvat a demonstrovat svoji svrchovanost a čekat na jakýkoli věroučný prohřešek proti naší tradici. Je ale stejně tak hloupé vidět v Pánu Ježíši parťáka s náušnicí, se kterým jdu na pivo. Bůh je člověku blízko, miluje ho, sdílí se, stará se, vychovává, ale i usměrňuje a trestá. Ale pokud už trestá, tak ne ve snaze zničit, ale napravit a obnovit. Touží pak stírat naše slzy z očí, stejně jako touží, abychom jej vzorně reprezentovali uprostřed pokolení pokřiveného. On umí zranit, ale i obvázat a uzdravit. Kdo ale má tuto vlastní zkušenost?
Kolik lidí zná Boha z kázání slavných kazatelů a v jejich očích křesťanských super stars, ale již nezná Boha ze své Bible. Já osobně jsem obdivoval jednoho již zesnulého mocného kazatele, lékaře z Welsu, reformovaného metodistu, kterému se přezdívalo Doktor, a který léta kázal ve Westminsterské kapli. Jednoho dne jsem byl ovšem zděšen, když jsem zjistil, že byl zároveň stoupencem akupunktury a léčil homeopatií. Rázem bylo po obdivu, ale zůstala mi úcta a respekt. Jeho nástupce, věrný kalvinista, je již horlivým stoupencem a propagátorem Torontského požehnání. Neříkám, že je v tom souvislost, ale neměli bychom vzhlížet k lidem. Jsme jen hlínou, kterou Bůh čas od času ozdobí nějakým božským darem. Osel, na kterém jel Ježíš do Jeruzaléma a pod jehož nohy lidé rozprostírali své pláště, by byl opravdu ještě větším oslem, pokud by si myslel, že jde o poctu jemu.
Ale jsou i lidé, kteří znají Boha ze své Bible, ale už ne ze svého vlastního života. Bojí se Boha poprosit o pomoc, o jeho dary, o uzdravení; bojí se mu naslouchat kdekoliv a kdykoliv. Boží řeč k člověku si pak představují jako omezený čas nad Písmem a jiní si naopak plnost Ducha představují jako nikdy nekončící feťácký rauš.
Mám malý návrh, a to je půst od křesťanské literatury, od internetu, od zpráv, od katastrofických scénářů, od očekávání probuzení, od spikleneckých teorií, od komentování politiky… Zkusme jeden jediný týden číst jenom Bibli a modlit se přitom za porozumění. Nejsem proti teologii, proti kázání ani proti internetu – to bych ostatně nepsal ani tento článek. Ale zkusme si dát někdy v životě týden půstu od informací. Věřím, že nám to v mnohém pomůže.