Kázání, které povzbudí
Včera jsem navštívil v Černé Hoře, ve středisku Word of Life, kázání slovenského evangelisty Alexandra Barkociho. Jeho kázání bylo v podstatě neseno snad proti všem zásadám homiletiky a jeho poselství bylo téměř v absolutním rozporu se vším, co dneska zní z kazatelen. Ačkoliv trvalo notně přes hodinu, možná i dvě, nenapadlo by mne podívat se na hodinky a v jednu chvíli jsem se dokonce rozesmál natolik, že jsem se jen s velkými obtížemi utišil. I když bych snad tu a tam viděl v detailech něco (možná i více) odlišně, to, v jakém se neslo duchu, bylo něčím, co do hloubi rezonovalo v mém srdci. Zatímco zúčastnění vyznávali v modlitbách, že slovo bylo tvrdé a ostré, pro mne bylo pohlazením po duši a něčím nesmírně povzbuzujícím a mocným.
Dovolil bych si napsat, respektive parafrázovat, pár zásadních myšlenek, které v Černé Hoře zazněly:
„Pokud se něčeho v životě bojíš, stává se to tvojí modlou“. Zde bych měl možná trochu problém, protože v Písmu strach není jen negativní emocí, ale uvědomil jsem si, že mám často strach o své bližní, hlavně o členy rodiny, a že to může být tím, že mi lidská láska brání víc milovat Boha a důvěřovat mu.
„Často se modlím za smrtelně nemocné, a zatímco oni jsou nešťastní, já jim závidím, že mají tak blízko k tomu jít do nebe.“ Bez komentáře.
„Protože jsem se stal služebníkem všech, má rodina mne přijala za svoji hlavu.“ Mnozí to dnes činí obráceně, aniž by se služebníky stali.
„Pokud máš ve službě Bohu nějakou lidskou vizi, pak z toho plyne manipulace“. Toto bych vytesal do portálu modliteben všech skupinkových sborů.
„Vysadil jsem léky, protože mi z nich bylo špatně. Když jsem to řekl lékaři, rozzlobil se na mne. Řekl jsem mu, že chci umřít na svoji nemoc a ne na nežádoucí účinky léčiv.“ Právě zde jsem propukl ve smích, a protože jsem zde byl možná jediným lékárníkem, smál jsem se déle než ostatní.
„Nemám ve své službě žádné plány ani cíle, jen zůstávat mrtvým v Kristu“. Tuto tezi bych nechal povinně nastudovat všem členům a hlavně lídrům Církve bez hranic.
„Jsem kazatel, který má doma pět televizí. Když máme shromáždění, lidé se nevejdou do modlitebny a sedí u mne v domě a vidí mne v televizi“. Někteří mají prázdné modlitebny, jiní plný byt lidí.
„Nemám jiného šéfa, než Pána Ježíše Krista“. Toto přece může říci jen superapoštol. Copak bratr nikdy nečetl Alana Vincenta nebo Watchmana Nee? :-)
„Má kázání poslouchají lidé po celém světě“. Zde bych ale podotkl, že především ti, kteří rozumí slovensky nebo maďarsky. :-)
Jedno mne však v kázání provokovalo. Řekl bych, že jsem to skoro až nemohl vystát. Kazatel neustále ukazoval, že mu to v životě funguje, že co káže, také žije. Napadlo mne, že buď „kecá“ nebo že je to pravda. To ale nedovedu posoudit. Je snad dnes opravdu možné mít velký sbor a nebýt vizionářským guru? Opravdu je možné stát se služebníkem ve své rodině všem jejím členům a sloužit s láskou a nic si nenárokovat? V Bibli pisatelé dávali za příklad sebe, ale dnes? A proč mi to tak najednou vadí?
Myslím, že důvody byly dva. Jednak mne to obviňuje, protože jsem sobec a lenoch a jednak to dnes není zvykem. Já to řeším tím, že co nežiju, o tom prostě nemluvím z kazatelny. Navíc je dnes řada teoretiků, kteří umí dobře mluvit, ale když to mají sami předvést, pak jen pokrčí rameny. Slavný teoretik pedagogiky Rousseau dal děti do útulku, aby ho nic nerušilo při psaní knih o výchově dětí. Napsal samozřejmě paskvil. Není pro mne nic horšího, než když mám seminář pro studenty a po nich je cvičení a já mám problém ukázat, že to, co učím, umím i udělat. Ti studenti totiž mají silně vyvinutý smysl to poznat. Kolik je dnes za kazatelnami teoretiků na výchovu dětí, na manželství, na…? Dnes už jednoduše nevěřím, že pokud má někdo teologii, kterou nedokáže žít, že tato teologie je správná. Jestliže učiteli nefunguje to, co učí, jak to má fungovat jeho žákům? Ježíš nás totiž vyučil, že falešné proroky poznáme po ovoci, ne podle toho, zda umí dobře mluvit. Soudce nemůže být recidivistou, dálkový řidič nemůže být alkoholik a pedofil nemůže být učitelem jen proto, že má rád děti. V církvích je nám to ale jedno. Rozvedení recidivisté káží o manželství, milovníci peněz o zdrženlivosti, lháři o mluvení pravdy a manipulátoři a pastoraci…
Když jsem se vracel domů, moc jsem si přál se změnit! Musel jsem dokonce na chvíli zůstat sám a prosit Boha a pomoc, protože to sám nedokážu. Znovu jsem si uvědomil, jakou moc má kázání. Ale také mi došlo, že nestačí jen poslouchat. Myslím, že na kázání klidně mohli být lidé, kteří činí přesně to, co je v kázání tepáno, a přesto to budou dělat dál.
Trochu mne mrzí, že dříve by takové kázání nebylo až takovou zvláštností, ale dnes je už spíše raritou. Jedno pro mne proto bylo povzbuzením. Na kázání nebylo mnoho lidí! Myslím, že kdyby přijel nějaký falešný učitel, že by bylo plno. Kdybych bratra znal například z titulní strany Života víry, asi bych do Černé Hory nezajel, což by byla škoda.
P. S.
V době, kdy jsem měl napsaný tento článek, jsem našel zajímavý odkaz. Zdá se, že br. Barkoci je už posledním – snad ho tak mohu označit – letničním, či charismatickým mohykánem, který nepropadl modernímu Torontskému blouznění.
Díky, Alexandře. Pevně věřím, že se o Vás nikdy nedočtu, že jste se rozvedl, že jste se stal alkoholikem, že jste někoho dohnal na psychiatrickou kliniku nebo že se modlíte s Bennym Hinnem nebo s Dalajlámou…