Církevní restituce z věroučné perspektivy

Minulý týden Ústavní soud prověřoval oprávněnost církevních restitucí. Zdá se, že církve se původně domnívaly, že vše proběhne v klidu, nikdo nebude rozporovat ani původ a výši restituovaného majetku a hladina se uzavře. Ačkoliv nemusím podobné věci řešit (byl jsem navíc členem církve, která se od podobných věcí hlasitě distancovala), není mi přesto tak úplně lhostejné, že se církve v tak drtivé míře rozhodly dát stranou ideje Písma a chopit se pragmatismu bez ohledu na to, co si myslí ostatní občané, z jejichž majetku (věřím, že stát jsou lidé) se musí církvím nyní zaplatit. Ten stín totiž dopadá na křesťanství jako celek a předpokládám, že se v důsledku toho budou stále populárnějšími stávat různé východní proudy a sekty. Na druhou stranou, alespoň je v něčem jasno.
Každý z nás máme od Pána církve určité povolání spojené s obdarováním. Toto povolání bychom měli znát a rozvíjet. Nezastírám, že jsem vždy věřil, že mým darem je sloužit církvi v oblasti apologetiky. Každé povolání je pro nás ovšem i slabinou. Stejně jako odborný lékař může své pacienty nahlížet jako objekt svého vědeckého bádání, tak evangelista může lidské bytosti degradovat na pouhý objekt misie nebo pastýř může neustále počítat ovce, vytvářet grafy a úspěch hodnotit dle růstu (jakoby to byl on, kdo dává vzrůst). Pro mne často stačí prohodit s křesťany pár slov a obvykle mohu rozpoznat, jaké zastávají učení a odhadovat jejich další reakce a jednání. Daný člověk, aniž by si toho byl vědom, samozřejmě jedná podle toho, čemu věří. Člověk pak ale může ostatní členit a škatulkovat, aniž by se snažil porozumět jejich motivům a situaci, proč zrovna oni takto věří, a postrádat přitom soucit. Ale funguje to. Tak můžeme rozpoznat, minimálně v ČR, například adventistu podle jeho apokalyptismu; charismatika podle jeho touhy směřovat jiné církve; letničního podle toho, že za sebe nechá rozhodovat autority nebo třeba darbystu, vymezujícímu se vůči duchovním darům; či hyperkalvinistu, upírajícímu většině lidí zástupnost Kristovy oběti. Čím závažnější daná odchylka je, tím důrazněji bývá jejich stoupenci zdůrazňována (ať už je to úřad apoštolů, sobota, Zákon, učení o vymizení zázraků apod.). Podotýkám, že sám zcela jistě zastávám nějaké odchylky a nejsem si jich vědom, třeba proto, že v nich jsem jednoduše vyučen.
Napadlo mne v této souvislosti, zda může mít současná změna postoje k restitucím ze strany Apoštolské církve nějakou souvislost s její změnou věrouky směrem od letničního hnutí k Nové apoštolské reformaci (NAR)? Myslím, že klíč můžeme hledat i zde. Pokud něčemu věříme, tato víra se nám poté promítá i do našeho dalšího jednání. Pokud například uvěřím, že mám z principu svého statutu pastora zajištěné privilegované zjevení, nutně se to projeví i v hodnocení zjevení, která jsou dána ostatním. Vše důležité přece Bůh zjeví mě! Pokud někdo uvidí něco odlišně než já, pak se musí mýlit. Pokud uvěřím, že jazyky ustaly tím, že již máme plnost poznání, pak možná budu přesvědčen, že mi tato plnost umožňuje do detailu rozumět i dalším věcem a mohu se stát samolibým detailistou. Takovéto církve pak mají sklony například do detailu pitvat eschatolgii. Vždyť už je tu plnost poznání! A tak by se dalo pokračovat.
NAR učí, že Adam byl stvořen jako bůh tohoto světa a tím, že poslechl ďábla, předal mu svoji pravomoc. Ďábel se tak stal bohem tohoto světa pravomocně a má nyní na svět glejt. Pokud se věřící zmocní zpět práva, které obdržel ďábel, začne kralovat nad celým světem, včetně financí, politiky, kultury apod. Slovy C. P. Wagnera, začne vykonávat „mandát dominia“. Není žádným tajemstvím, že skrze Freidzona, Annacondiu nebo Trauta se AC stala církví, kterou lze charakterizovat jako NAR. S každou změnou věroučného paradigmatu ale začne postupně docházet i ke změně jednání. Dotyčný si ovšem vůbec nemusí uvědomovat, že nyní jedná podle úplně jiných vzorců, než dříve. To, čemu věříme, se začíná promítat do našeho života i tam, čeho se dané učení zdánlivě netýká. Co to znamená konkrétně?
Klasický pentekostalismus je konzervativní. Odlišuje striktně svět a církev. Netouží zasahovat do politiky a vládnout světu. Zastává tzv. „pesimistickou eschatologii“, tj. velké odstoupení ke konci času, vládu Antikrista a teprve pak milénium. NAR naopak zastává „pozitivní eschatologii“, která věří, že se církev zmocní majetku, kultury a hlavně politiky. Jestliže je ďábel navíc faktickým bohem světa, se kterým je třeba neustále bojovat, aby propustil na svobodu vězně (nevěřící, kteří žijí v jeho tenatech), pak i majetek, peníze a pozemky je třeba vyrvat z jeho rukou. Člověk, který věří, že ďábel je legálním a právoplatným majitelem světa (jako prý byl dříve Adam), pak nebude přemýšlet, zda byl majetek ďáblu odebrán eticky, či neeticky. Zda přitom bylo postupováno korektně či nekorektně. A není divu, pokud terorista zajme rodinu s malými dětmi, nebudeme příliš zkoumat, zda ho protiteroristické komando pod záminkou vylákalo ven z objektu, kde je věznil, a poté ho zneškodnilo. I já jsem přesvědčen, že s teroristou je možné jednat jakkoliv lstivě a že v tomto případě účel světí prostředky.
Druhou věcí, která se zde může promítat, je učení, kde je církev natolik ztotožňována s Kristem, že se obraz Krista jako hlavy a církve jako těla bere doslova, organicky. Církev se pak chápe jako inkarnace Boha na zemi. Je pak logické, že Kristu patří veškerý majetek, a pokud mu jej ďábel sebral, je třeba tento majetek navrátit prostřednictvím církve Kristu. Vždyť Kristus a církev tvoří organickou jednotu. Tuto možná podprahovou informaci, která logicky změní chápání křesťana ve vztahu ke světu a k majetku, pak může podepřít i to, že duchovně mrtví lidé stejně s majetkem neumí správně zacházet a že vlády tohoto světa jsou stejně pod vlivem teritoriálních démonů, kteří jej používají k potratům, legalizaci homosexuálních partnerství a nakonec by za použití tohoto majetku mohlo být financováno i pronásledování křesťanů. Čím bohatší tedy bude církev (Kristus) a čím méně majetku bude mít svět (ďábel), tím lépe bude danému národu. Navíc, pokud vláda bude chtít sama církví majetek poskytnout, může to být z tohoto pohledu nahlíženo jako Boží zaopatření pro evangelizaci a život Božích služebníků v apokalyptické katarzi při poslední bitvě v zabírání světa pro Krista. Stoupenec NAR totiž žije v permanentním boji s ďáblem, jehož skutky kazí.
Posledním pilířem v mysli stoupenců NAR pak může být i smýšlení o prokletí a požehnání. K požehnání neodmyslitelně patří i hmotné a štědré zajištění a kdo žehná církvi, ten bude sám požehnán. Nerozumní a duchovně mrtví občané ČR, kteří nerozumně protestují proti restitucím a „zbytečně“ a „legalisticky“ odhalují nezákonnost takového počínání, si totiž neuvědomují, že ve skutečnosti bude země požehnána i když se tak stane proti vůli nerozumných obyvatel. Tak se mohou nabízet různé paralely mezi obdarováním Izraele od Egypta při exodu, od Kýra při budování chrámu apod.
Vím dobře, že nikdo s takovouto spekulací nepřišel a dokonce jsem přesvědčen, že nikdo ani takto ve skutečnosti nesmýšlí. Přesto věřím, že v těchto intencích, pokud člověk věří postulátům NAR, se může podvědomě dotvářet jeho chápání. My lidé, pokud přijmeme nějaký věroučný systém, pak v jeho rámci promýšlíme i věci, které tento systém přímo nehlásá. Sám jsem kdysi zastával učení o nedotknutelnosti autorit a to mi pak v životě způsobilo mnoho problémů. Proto například země, které přijmou třeba ideu komunismu, nakonec skončí v čistkách a na popravišti. Pokud bychom ale v roce 1946 tvrdili voličům, že systém, kterému tak naivně věří, je přivede k chudobě, do vězení, na popraviště, ti by právem oponovali, že to komunismus přece neučí, že jsou to jen chiméry a pomluvy! Přesto zcela spolehlivě každá země, která se touto cestou vydala, takto skončila. Bez výjimky. Věroučný systém totiž nutně nese plody a ďábel nikdy neříká pravdu předem a z vlastní služby vím, jak moc mu vadí zkoumání a promýšlení líbivých ideologií a tezí, které lidem předkládá.