Zemřel David Hunt a Margaret Thatcherová
V uplynulém týdnu zemřely dvě legendy. Dvě osobnosti, které si, podle mého soudu, Bůh použil k dobrému. Dvě osobnosti, které se zřejmě nikdy nesetkaly, ale jejichž životní krédo, pohledy, názory a činy měly mnoho společného. První z těchto osobností byla bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová a druhou byl americký apologeta David Hunt. Nevím, zda byla Thatcherová křesťankou, ale dle jejich projevů a díky jejímu veřejnému se přiznání k Pánu Ježíši Kristu bych soudil, že snad ano. David Hunt byl naproti tomu křesťanským spisovatelem. Hunt zemřel 5. dubna ve věku 86 let a Thatcherová 8. dubna ve věku 87 let.
Co měli oba společnho?
Co měly tyto osobnosti společného? Především oba byli zastánci konzervativních hodnot a oba vyhlásili válku mýlící se vlivné skupině politických a církevních elit. Thatcherová se vzepřela ideji sjednocování Evropy na základě popření demokratických principů a na základě ztráty úlohy národních států resp. státní suverenity; Hunt se vzepřel ekumenismu, tavícímu svébytné církve v kotli nedoktrinálního křesťanského synkretismu. Thatcherová stála proti ideologii německého chápání státnosti, popírající úlohu důležitosti národního státu a Hunt odmítl všeobjímající důležitost některých křesťanských autorit, které by se tak rády staly samozvanými mluvčími všech křesťanů resp. supercírkve. Thatcherová brojila proti odborářské ochlokracii a nekompromisně prosadila vládu práva; Hunt odmítl charismatické experimentátorství v utváření nových doktrín a trval na principu „Sola Scriptura“. Thatcherová trvala na historicky potvrzené důležitosti konzervativních hodnot, jako jsou rodina, parlamentarismus a potažmo (byť v království) republikánství; Hunt trval na reformačních krédech a radikálních reformačních hodnotách, jako je odluka církve a státu, důsledně, a ve všech oblastech. Thatcherová se nebála hájit suverenitu obyvatel na Falklandech před argentinskou invazí, Hunt se nebál trvat na starých vyznáních, rozpoznávajících papeže jako antikrista a nezdráhal se například kriticky zkoumat učení římskokatolické církve a úlohu papeže jako hlavy veškerého křesťanstva.
Oběma osobnostem bylo vzdáleno ustupovat zlu, nebály se být nepopulárními a trvat na tom, co poznaly jako pravdivé bez ohledu na společenský a církevní odpor. Rozhodně nepatřily mezi politicky korektní osobnosti. Obě osobnosti poznaly zradu vlastní strany resp. vlastní církve, a přesto pro ně bylo nemyslitelné obětovat pravdu na oltář jednoty. Ať politické nebo náboženské.
Jak už to u silných a vyhraněných osobností bývá, obě měly velký tábor stoupenců a přátel, kteří je podporovali, a obrovský tábor mediálně vlivných nepřátel, kteří proti nim bojovali a snažili se jejich vliv zmírnit a jejich ideje a kritiku umlčet. Oba také zůstali neporaženi. Nepřepadl je nějaký skandál, manželská nevěra, zpronevěra, korupce nebo etický kompromis. Odkaz obou těchto osobností zde bude stále a jejich nepřátelé jim nikdy neodpustí, neboť jejich myšlenky je přežily. Obě osobnosti mají též společnou další věc, a to, že jejich odpůrci se s nimi zpravidla neměli šanci utkat argumentačně, ale hledali různé páky, jak napadat či znevěrohodnit jejich osobu, aby umlčeli jejich myšlenky. Marně.
Jaký může být jejich odkaz?
Pokud bych nějak jednoduše chtěl vystihnout to, co se lze od těchto osobností naučit, shrnul bych to asi takto. (Spojím přitom myšlenky obou do jednoho celku). Nejvíce záleží na člověku samotném, resp. na jeho charakteru a vztahu k Bohu, jeho pravdivosti, pracovitosti a ochotě přinést i osobní oběť. Člověk musí hledat, co je výhodné pro Boha, nikoliv pro něho samotného. Pak je důležitá rodina a vztah k bližnímu. Rodinu musí člověk chránit a hledat její prospěch, ne vlastní. Pak je zde církev, svobodné společenství lidí, kterého hlavou je Kristus a nejvyšším zákonem Písmo. Rovněž je důležitý národ, který má Bohem dané hranice, suverenitu a svrchovanost a každý stát je povolán k tomu, aby sám a svrchovaně rozhodoval o svých záležitostech. Nikdo nemá právo uzurpovat si autoritu panovat nad svědomím druhého člověka, jeho rodinou, církví nebo národním státem a chtít svévolně vykonávat autoritu nad těmito entitami. Je však třeba respektovat Písmo a zákony a vykonávat podle nich dozor se souhlasem a s dobrovolným mandátem druhých lidí, nad kterými je dozor vykonáván. Všechny lidské instituce mají jen omezené pravomoci zasahovat do života člověka a jsou zde v roli služebníků, nikoliv pánů. Všichni lidé jsou si rovni a mají jen jediného Pána, který má své správce, nikoliv vládce.
Je jasné, že tyto myšlenky dráždily zejména německé a francouzské politiky resp. katolické teology nebo charismatické apoštoly. Někteří se totiž cítí předurčeni vládnout ostatním, a to těm, kteří podle nich jednoduše nemají to správné učení, nejsou dostatečně moudří a dostatečně osvícení, aby dokázali své věci spravovat na základě Písma resp. zákona sami. Tyto myšlenky vadily jednoduše těm, kteří toužili zprostředkovat ostatním své pojetí vlády bez toho, aby mohlo být svobodně a demokraticky přijato a rozsouzeno ostatními. Proto jejich nepřátelé příliš nefandili osobní odpovědnosti, svobodě volby, demokracii a vládě práva, měřícího všem stejným metrem. Jejich protivníci považovali sami sebe za velevýznamné osobnosti, elity, které nesou tak nadpřirozené poselství, že jeho rozsuzování ostatními, obyčejnými lidmi, by bylo téměř svatokrádeží. Jejich odpůrci se potřebovali vyhnout veřejné a otevřené konfrontaci, a tak jen hledali páky, jak bez okolků své pojetí prosadit a jeho výsledky pojistit před kritikou. Svobodné volby pro ně byly tou největší herezí. A právě zde tyto elity narážely na nesouhlas obou zmíněných osobností, které si uvědomovaly svoji odpovědnost a využily prostor k tomu, aby své názory veřejně, přes tento odpor, zastávaly. Oba proto patřili mezi nesmlouvavé kritiky politických a teologických inženýrství, i když si v soukromí zachovali vlídnost a laskavost. Byli pro mne sekulárními resp. církevními proroky v tom nejlepším slova smyslu.
Malá ukázka z jejich myšlení
Rád bych na památku těchto osobností přiložil dvě videa. Na jednom David Hunt velmi mírně a přesvědčivě mluví o svém chápání role římskokatolické církve v lidských dějinách. Na druhém videu Margaret Thatcherová mluví o nebezpečí evropské integrace.