Ještě k autoritě mezi charismatiky
Občas dostanu velice zajímavé dopisy od členů a ex-členů různých církví a skupin. Zpravidla mezi nimi dominují členové a exčlenové AC, KS, a JB a z okruhu různých charismatických uskupení, či nově registrovaných církví. Tyto dopisy, případně články, nesou obvykle jedno společné téma, a to je zneužívání autority, manipulace, vyhrožování, zostouzení apod. Ne všechny ale obsahují takovéto věci. Je zajímavé, že žádný z takovýchto dopisů jsem v poslední době nedostal ze SŽ, pro které tyto věci byly ve Švédsku v 90. letech dominující. Některé materiály, které jsem obdržel, jsou čistě teoretické. Rozhodl jsem se, se souhlasem autorů, proto nabídnout právě takové, a to ve formě tří studií, které jsem obdržel v písemné formě. Zveřejňuji je zde, bez jakékoliv úpravy a bez jakéhokoliv svého komentáře. Všechny zůstávají na teoretické rovině a neobsahují osobní zkušenosti. Jejich autoři jsou čerství ex-členové AC, KS a SŽ. Jejich výčet bude chronologický a dvě z nich se přímo dotýkají pojetí autority v církvi a všechny tři autority obecně:
První studií je úvaha od Roberta Nesvadby, čerstvého ex-člena Apoštolské církve, pod názvem Autority ve světle Nového zákona
Druhou studií je úvaha od Ivo Peky, čerstvého ex-člena Církve křesťanská společenství, pod názvem Tak to ale mezi vámi nebude
Třetím materiálem je recenze od Radima Bohdálka, čerstvého ex-člena ze Slova života, pod názvem Království v celé své slávě
Pro zájemce, kteří se v dané situaci zatím neorientují, nabízím rovněž souhrn článků od ex-členů charismatických denominací a rovněž elektronickou knihu od ex-členů charismatického křídla CB Skrytá tvář charismatismu a svoji seminární práci Pastýři s dobrými úmysly.
Podotýkám, že se nutně neztotožňuji vždy a se vším, co je v těchto nabízených publikacích uvedeno. Nicméně všechny se podivuhodně shodují v jednom tématu, a to je chybně nastavené pojetí autority a z toho vyplývající praxe v charismatickém hnutí. Tato podobnost a konfesní rozmanitost mne vede k jednoznačnému závěru, a to, že nejde o pochybení jednotlivců v čele těchto církví nebo sborů, ale o věroučnou aberaci.
Časté nástrahy
Všiml jsem si, že ex-členům (a nemluvím nyní konkrétně, ale obecně – i když na základě zkušeností) hrozí obvykle několik věcí. Tito dlouhodobě vyrůstali v aberantních společenstvích, ve kterých často docházelo k imitacím duchovních darů, jako jsou nenaplněná proroctví o probuzení, domnělý boj s teritoriálními duchy, různá prorokovaná osobní a nereálná zaslíbení a vytváření z vedoucích osobností kult nekritizovatelných autorit. Když člověk, zpravidla ve věku okolo 30 let, zjistí, že tyto věci jsou jen iluzí a utopií, často prochází obdobím těžké deziluze. Někteří dokonce zapochybují o křesťanství jako takovém, protože si ho spojují s tím, co zažili. Jiní mají třeba problém věřit učení o křtu Duchem svatým jako o oddělené zkušenosti, realitě duchovních darů pro dnešek (dnes znají zpravidla imitace) nebo mohou jít ještě dále a zpochybnit si učení o Trojici, inspiraci Písma nebo zavrhnout křesťanství jako takové. Se všemi těmito aspekty jsem měl možnost se setkat. Jaká jsou tedy nebezpečí? Vidím asi čtyři (ve skutečnosti je jich mnohem více, ale tato jsou ta nejčastější). Popíši je dle závažnosti tak, jak se mi jeví, to je ve vzestupném pořadí.
1. Kalvinismus
Snad každý ex-člen z aberantních charismatických skupin vám přizná, že se svým odchodem ze skupiny zažíval úzkost o své spasení nebo prožil obviňování, že rozbíjí tělo Kristovo a někteří díky tomu poté nemusí uvěřit. Vždyť v těchto hnutích bývá dokola opakováno, že jednota je nezbytnou podmínkou probuzení. Kalvinismus se svou predestinací, nemožností ztráty spasení a rezervovaností k duchovním darům se může jevit jako doslova balzám na duši. Postupně však člověk uvěří v poněkud pokřivený obraz Boha, který zemřel jen za úzkou skupinu vyvolených. Evangelium je pak dobrou zprávou pro ty, kdo se k nim počítají a špatnou zprávou pro všechny ostatní. To pak dále vede i k tomu, že na úkor Boží lásky a dobroty se zdůrazňuje Boží svrchovanost, přísnost, trest a disciplína. Nicméně Bůh je láska a je svrchovaný. Nikoliv, že Bůh je svrchovanost a je rovněž milující. Láska tvoří jeho podstatu a svrchovanost jeho neopomenutelný atribut. Bůh nestvořil nikoho pro peklo a nebude soudit lidi za to, že hřešili, aniž by měli jinou možnost.
2. Jiná forma autokracie
Mnozí se nedokáží oddělit od samotné podstaty aberací. Jsou vychováni charismatickou literaturou a jsou přesvědčeni, že za selhání mohou jen jednotlivci. Kdyby se do funkcí autorit dostali ti správní lidé, jistě by se to nestalo. A tak mnozí opakují stejnou chybu a věří, že prověření, zlomení a laskaví lidé zvládnou to, co se po dobu půl století nezávislému charismatickému hnutí nepodařilo. Mnozí se mohou dostat i do područí vysloužilých autorit, které nikdy nezměnily své učení, ale mění jen formy jeho uskutečňování. Nicméně podstatou aberací, jak ostatně ukazuje i široké spektrum původu těchto dopisů, je samotná věroučná podstata a chybný princip.
3. Římský katolicismus
Věroučná roztříštěnost soudobých protestantů, preference manažerských dovedností a absence zdravé teologie v těchto hnutích odporuje touze být pevně věroučně zakotven. Mnozí, kteří se setkají s praktickými důsledky, pak touží po pravdě a zakotvenosti. Římský katolicismus, svým pojetím neomylnosti a zdánlivé jednoty, nabízí pevné spočinutí v „neprůstřelném“ teologickém systému, který zůstal zachován po staletí. Člověk je zde zároveň zbaven zodpovědnosti za osobní poznání, neboť církev to činí za něho a osobní víra je nahlížena jako souhlas s tím, co církev nabízí k věření. Intelektuální dimenze věřícího pak bývá zpravidla upnuta nikoliv ke kritickému zkoumání toho, co je mu předkládáno, ale výlučně k obhajobě tohoto. Ale i zde je poslušnost vrtochům charismatických autorit nahrazena poslušností staletému, cizelovanému dogmatu a biskupům. Stejně jako u charismatiků, i zde církev splývá s Kristem samotným.
4. Liberalismus
Slovo liberalismus je používáno obvykle jako strašák těmi, kteří v podstatě nevědí, co to slovo v teologii znamená. Liberální teologie oficiálně zanikla po 1. světové válce a byla v určitém kontextu překonána neo-ortodoxií. Přesto učenci jako Bultmann nebo Tillich rozvíjeli koncepty, ve kterých mnozí vidí odkaz liberalismu z konce 19. století. Použijeme-li slovo „liberalismus“, pak v tom smyslu, že lidský rozum a smyslová empirie je postavena jako soudce nad Biblí, přičemž je vedena jasná, či nejasná hranice mezi Božím Slovem a Biblí. Jinými slovy, zklamaný charismatik je přesvědčen, že za excesy je zodpovědné doslovné lpění na biblických textech. Neuvědomuje si, že problémem zde primárně není doslovnost na úkor kvalitní exegeze, ale vydávání právě specifické exegeze za onu doslovnost. Neboli, vedoucí zde předkládají své nápady jako onu jedině správnou doslovnost Písma, přičemž oni sami literární význam opouštějí. Ex-charismatik je pak přesvědčen, že „střízlivý“ a „rozumný“ odstup od naléhavosti textu ho ochrání před dalšími chybami. Mnozí pak vidí jako ochranu studium teologie, což je samo o sobě správné, pokud ovšem není osobní víra a zbožnost nahrazena jen dalšími lidskými, „akademicky korektními“ výklady.
Co dále?
Často je mi dáváno za vinu, že problémy jen popisuji, ale nenabízím řešení. Vypomohu si jedním příkladem. Představte si, že si zakoupíte chleba, a ten bude vadný (nedopečený, spálený, vyschlý, tvrdý) a vy na to pekaře upozorníte. Ten vás pak vzápětí osočí, jak si jej dovolíte kritizovat, když mu máte dát radu, jak jej upéci, jinak máte mlčet. Jde prý o destruktivní, nikoliv konstruktivní kritiku. Co na to odpovíte? Opravdu je možné kritizovat jen tehdy, když umíte navrhnout řešení? Pak nekritizujte lékaře za špatnou operaci, řidiče, když havaruje, úředníka, když vám chybně vystaví doklady, ani bankéře, když přijdete o své úspory. A já pak mohu svým studentům říci, že nesmí kritizovat mé přednášky, protože toho jistě vím více než oni. Pokud mi váha naměří obezitu, mám se naštvat na váhu, že mi nepředepíše správnou dietu a pohybový režim?
Mnozí křesťané jsou totiž líní hledat v Písmu a na kolenou to, co jim může zjevit jen Duch svatý, který nevede podle kopíráku. Tito lidé pak říkají: Kritizuješ naše brožurky? Dobrá, pak nám dej ty správné brožurky! Kritizuješ naše vize? Dobrá, tak nám dej lepší vize! Mnozí si už tak zvykli na „know how“, že by možná i vzali, kdybychom jim nabídli lepší „know how“. Mnoho křesťanů dnes projíždí internetové stránky a hledá to nejlepší učení. Jakmile ho najdou, staré opustí. Ale v žádném případě nebudou „off-line“ marnit čas studiem Písma a modlitbou. Vždyť vše je možné bez práce najít na internetu! Pokud bych dával instantní „prorůstové“ rady typu „pět kroků k úspěšnému probuzení“ nebo „dvacet nezpochybnitelných dogmat lídršipu“, dělal bych přeci přesně to, co kritizuji.
Přesto ale, jedno řešení jsem mnohokrát nabízel, ale zpravidla vždy vyvolalo vlnu odporu. Co kdyby charismatičtí vůdci dovolili, aby jejich povolání mohli posoudit všichni členové sboru a vyjádřili ho volbou, jako je tomu u jiných protestantů? Co kdyby byly přijaty řády, které by dovolily hlasovat nejen o ustanovení starších, ale mohla by se jim podle nich po určité době i vyjádřit, či nevyjádřit důvěra? Co kdyby si vedoucí po celém světě přestali hrát na apoštoly, budovat své ego v médiích a snížili se na úroveň řadových členů? Co kdyby se přestali lidé ve sborech členit na nadřízené a podřízené podle vzoru světských korporací? Co kdyby se firemní management nahradil odpovědným správcovstvím? Co kdyby se vedoucí vykazovali svému shromáždění a nikoliv jen v pyramidě směrem nahoru? Co kdyby přestal boj proti denominacím a nikdo se nesnažil získat pod svůj vliv druhé? To se ale podle mne nikdy nestane, protože by charismatické hnutí ztratilo vlastní identitu.
A tak excesy budou nadále pokračovat. Existuje tedy nějaká rada? Ano! Kdysi ji dal bývalý předseda KMS (přestože jinak sdílel jiné hodnoty než já), když řekl: „tam, kde nemohu volit rukama, volím nohama“. (Tím samozřejmě nemyslím, že by chtěl někoho kopnout…)