Skrytá tvář teonomismu
Závěr
V čem tedy spočívá nebezpečí této teologie?
Přisuzuje stvořenému člověku takové pravomoci, které mu nikdy nebyly Bohem uděleny a činí z něho „boha tohoto světa“. Nebyl to však Hospodin, kdo s nabídkou „být jako bohové“ za člověkem přišel.
Razí teorii o předání této panovnické autority satanu, tím jeho moc zveličuje a činí z něho centrum pozornosti při evangelizaci.
Pojetí „Bohem respektované“ satanovy vlády nad světem pak v důsledku vede k ospravedlnění satanocentrické teorie výkupného, která vychází z totožných východisek, a která nebyla nikdy v historii shledána jako ortodoxní.
Upírá Bohu jeho legální nárok vlády nad světem a staví se tak proti jednomu z jeho božských atributů, tj. všemohoucnosti.
Celá tato doktrína vede nakonec ke zveličení lidské a satanské moci a zmenšení moci Boha.
Dále se zde objevují nebiblické teorie duchovního boje, které jsou v rozporu s letniční ortodoxií.
Ačkoliv to bude znít mnohým jako nepřijatelné, s vědomím a svědomím odpovědným Bohu a jeho Slovu i v úctě před vším dobrým, co snad lze ze služby výše citovaných autorů přijmout, a v poslušnosti biblickému příkazu „všechno zkoumejte… a zlého se chraňte v každé podobě“, je nezbytné na tomto místě konstatovat, že evangelium, jak nám ho představují výše citovaní představitelé učení o „probuzení poslední doby“, není tím evangeliem, které se nám dochovalo z Písem a jak jej zvěstovali apoštolé a další učedníci našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista.
V biblickém evangeliu Kristus nabízí skrze svoji oběť záchranu před Božím hněvem, neboť v Kristu Bůh smířil svět se sebou samým a jenom v něm lidem nepočítá hříchy. Toto evangelium jsme lidem pověřeni zvěstovat (2 K 5,19). Centrem evangelia je Bůh, který se smilovává nad kým chce, a je to on, kdo si vyvoluje nás, nikoliv my jeho (J 15,16). I když pomineme kalvínské učení o predestinaci, musíme uznat, že nezáleží na člověku, který se snaží, nýbrž na Bohu, který se smilovává (Ř 9,16). Toto evangelium je tedy navýsost Kristocentrické. Člověk je zde pojat jako pouhý nástroj (nikoliv prostředník ani zprostředkovatel) spásy. Iniciativu k záchraně člověka vyvíjí Duch svatý, který vysílá učedníky, usvědčuje z hříchu, pudí k modlitbám a proměňuje člověka.
Naproti tomu v evangeliu Carlose Annacondii spočívá spása v něčem jiném. Jeho principem je převzetí autority nad světem, jehož bohem je Satan, a osvobodit tak lidstvo z jeho „vlastnictví“. Lidská intervence proti Satanu pak „umožňuje“ Kristu, aby jednotlivce i lidstvo od Satana „převzal“ nazpět. V tomto evangeliu není centrem Bůh, který se smilovává, resp. v jehož očích člověk nachází milost (ten tak již učinil), nýbrž Satan, který lidstvo vlastní a jehož je třeba porazit a osvobozené lidstvo k Bohu už jenom přivést. V tomto satanocentrickém evangeliu člověk není nástrojem, nýbrž iniciátorem spásy a Kristus je degradován na jeho pouhý nástroj. Možná nám na mysli vyvstane otázka, jak je možné, že dnes takováto učení nacházejí v klasickém letničním hnutí odezvu. K tomu se nám nabízí několik vysvětlení.
Řecký duch
Snad jsme řeckým myšlením ovlivněni mnohem více, než jsme ochotni připustit. Řekové již v době apoštola Pavla věnovali mnoho času tomu, aby neustále naslouchali „novým a novým věcem“ (Sk 17,21). To je ve velkém kontrastu s tím, že se Pavel rozhodl neznat mezi nimi nic než Ježíše Krista ukřižovaného (1 K 2,2), což bylo pro Řeky kamenem úrazu (1 K 1,23). Vliv řeckého myšlení v křesťanství dal vzniknout gnosticismu, složitému myšlenkovému proudu, který se snažil vidět spásu v pochopení a poznání komplikovaného hierarchického uspořádání satanských bytostí (archotonů), skrze jejichž přemožení se člověk zmocňuje spásy. K tomu bylo potřeba získávat i „aktuální duchovní zjevení“. Již zmiňovaný letniční teolog Frank Macchia vidí v hnutí osvobozování právě návaznost na tyto gnostické démonologické systémy(10). Tento nástin umocňuje i skutečnost, že v řeckém chápání Boha jako nedosažitelného, který nemá o tento svět příliš zájem, je třeba ke spáse vyvinout vlastní aktivitu a porazit vrstvu archotonů, obývajících podnebeské oblasti.
Jak uvádí Gerrish, „Pozůstatky této řecké představy je možné i dnes rozeznat v mnoha světových náboženstvích v rozšířené představě neosobního Boha jako ´toho nahoře´. Záhy poté, co se zrodilo křesťanství, nastal několik století dlouhý zápas s řeckou představou nedosažitelnosti boha. Jeho projevem byl gnosticismus…“(15)
I když teologická tradice, ze které vychází Annacondia nebo Wagner, toto paradigma nepřipouští, je zde nápadná podobnost s Bohem, který zasáhnout nemůže, protože je vůči Satanu „vázán morálním zákonem“, a proto další iniciativa závisí na člověku, aby Boha z toho závazku „uvolnil“ a věci se daly do pohybu. Vůči pojetí řeckého myšlení se však vyhradil již ex-superintendent Assemblies of God, Dr. Wood, když prohlásil:
„Nejlepším pravidlem, jak rozpoznat, zda doktrína je zdravá, není otázka „Co je nové?“, ale spíše „Co je staré?“ Máme zápasit o víru, která jest jednou dána svatým (Judův 3), nikoliv o víru odevzdanou v poslední době na základě subjektivních duchovních zkušeností nějakého údajného proroka.“(8)
Existencialismus
Byť by s tímto pojetím mohli mnozí nesouhlasit, řecké chápání „neosobního boha“ může vést až k nihilismu a kapitulaci nad skutečností, že Bůh nejedná podle lidských představ, např. stále nepřichází „zaslíbené“ probuzení. Jakoby Bůh pouze sliboval, ale nebyl již schopen své sliby splnit (Př 13,12 – první polovina verše). Reakce na tuto skutečnost může být dvojí a má své potvrzení i v historii. První je již zmiňovaný nihilismus, rezignace, kapitulace a ztráta víry resp. naděje; druhou je existencialismus, pro který je určujícím kritériem prožitek. Např. Písmo předpovídá ke konci časů celosvětové odpadnutí, my však čekáme – na základě mnoha proroctví – celosvětové probuzení.
Extrémní existancialismus se proto brání ortodoxii, ohrožující už jeho samotnou podstatu. Doktríny, pokud vůbec hrají u takto vyhroceného existencialismu nějakou roli, se musí rodit z „prožívaného“, nejčastěji z osobního zjevení. Důležité je to, co prožívám, nikoliv to, co odpovídá objektivní realitě. Např. u již zmíněného probuzení, člověk, který je účasten masového setkání křesťanů, kteří intenzivně prožívají svoji duchovní extázi, tak nabývá dojmu, že se právě nachází uprostřed probuzení, zatímco jeho národ je se nalézá v duchovní apatii. Zjednodušeně řečeno: nezáleží tolik na tom, zda např. někam cestuji, důležité je, zda mám pocit, že jedu. Zde dochází k tomu, že pokud Bůh nejedná způsobem, jakým člověk předpokládá, má člověk – obvykle v dobré víře a skálopevném přesvědčení své pravdy o tom, co by se mělo dít – snahu prožít, resp. pocítit, že se jím očekávané věci skutečně začínají dít.
Pragmatismus
V pragmatickém myšlení rovněž nehraje dogma, či doktrína podstatnou úlohu. Pravdivé je to, co je funkční, resp. co funguje podle představ člověka. Co nepřináší „užitky“ je třeba zavrhnout! Na tom je kus pravdy. Teologie, která nefunguje je vskutku špatnou teologií. Ovšem neplatí to naopak, tedy tak, že pokud něco funguje, pak je to správné. Ježíš nikde neříká: pravé proroky poznáte podle toho, že budou konat zázraky, přestože jsou zázraky potvrzením zvěstování evangelia. Knihy výše citovaných protagonistů jsou plné desítek nejrůznějších svědectví o zázračných uzdraveních, zjeveních andělů, démonů, lidé po vymítání zvrací kusy orgánů, ledvin, jater a záhy jim narůstají orgány nové, rtuťové plomby se mění na zlaté (transmutací rtuti ve zlato se pyšnil již středověky alchymista Pracelsus). Čtenář knih těchto autorů je doslova zahlcen zázračnými svědectvími. Pragmatik, pro kterého je funkčnost dostatečným důkazem pravdivosti, tak bezděky převezme i celou nauku stojící v pozadí.
Letniční, kteří divy a zázraky prvotní církve považují za standard pro současnou dobu, přesto byli v historii mnohem obezřetnější. Dobře věděli, že posuzování pravdivosti učení se neodvíjí od tisíců svědectví o požehnání, uzdravení a zázracích. V historii existovala i falešná probuzení, která svědčila o statisících konverzí, jako např. probuzení doprovázející vznik sekty Mormonů, později hnutí Milleritů a v posledku třeba letniční probuzení Jednosti, či poválečně kanadské probuzení Pozdního deště, které nastartovalo novodobou doktrínu „Kingdom now“. Výkonný Presbitář Assemblies of God si toho byl velmi dobře vědom, když právě ono posledně jmenované probuzení v roce 1949 zamítl slovy:
„Opravdovou zkouškou jakéhokoliv hnutí je, zda obstojí, či neobstojí ve světle Božího Slova. Nemůžeme záviset pouze na svědectví o duchovním požehnání, o kterém mnozí prohlašují, že jej obdrželi v „novém řádu.“ Když v letech 1914 – 1917 záležitost "Jesus only“ zaplavila zemi, bylo zde neustálé svědectví, že toto zjevení od Boha doprovází velké duchovní požehnání. Hnutí však bylo rozsuzováno ne na základě svědectví o duchovním požehnání, ale na jeho věrohodnosti Písmu. Když bylo shledáno, že jeho závěry neodpovídají zdravému učení, jeho poselství bylo odmítnuto. Hrozné pohromy byly předpovězeny všem, kdo nedokázali jít „ve světle“ tohoto „zjevení,“ ale žádná z předpovědí se nesplnila. Nyní slyšíme podobné předpovědi pro opomenutí souhlasu s učením "nového řádu,“ kterých nesmírně litujeme.“(16)
I v dnešní době je potřebné věřit Písmu více než svědectvím lidí, překonat strach z domnělých soudů, kterými se nad svými kritiky zaštiťují zastánci falešných učení odnepaměti, čímž jen dokládají, že se sami cítí velice ohroženi, a bludného učení se – pokud máme jasné svědectví Písem – odříci.