Skrytá tvář teonomismu
Věroučná analýza
ad 1. Adam byl stvořen jako bůh tohoto světa
V roce 1995 vydalo nakladatelství Křesťanský život knihu amerického letničního teologa Johna Stetze, který si vzal na mušku i doktrínu převládnutí. Mimo jiné zde píše:
„Robert Tilton, pastor centra Faith Word Outreach v Dallasu ve státě Texas, je snad nejvlivnější americký pastor, který propaguje doktrínu Království nyní. Věří, že člověk byl stvořen, aby byl bohem této země, a že tuto vládu ztratil ve prospěch satana, který se stal bohem místo něj. Úkolem osvícených křesťanů tedy je, aby mu tuto vládu vzali zpět a opět začali fungovat jako bohové tohoto světa.“(7)
Dnes stejné nakladatelství, žel, vydává tituly, které stejná učení propagují.
Stetz dále cituje současného superintendenta Assemblies of God, Dr. Wooda, který se o této doktríně dříve vyjádřil následovně:
„Proti učení Království nyní se musíme velmi energicky postavit… jinak církev upadne do smrtelného omylu. Takový omyl povede k odpadnutí od Krista a způsobí, že věřící bude rozčarován, když zjistí, že je konec konců smrtelnou bytostí, která nemá žádnou vládu a není „malým bohem“. Obecnou hrozbou Království nyní je to, že Kristus je snižován a člověk povyšován. Důraz na tuto skutečnost je společný všem kultům.“(8)
Jak tedy vlastně chápat Adamovu Bohem danou schopnost panovat nad stvořením, které se Annacondia a ostatní stoupenci novodobého duchovního boje neustále dovolávají? Letniční autoři Woodworth a Dunacan ve své učebnici „Úhelné kameny pravdy“, která je považována za „letniční standard“, k tomu uvádějí:
„Člověk je jako Bůh ve své schopnosti panovat, vládnout. Člověk dokáže zkrotit zvířata, která jsou silnější než on. Spoutává řeky pomocí přehrad, aby tak mohl vyrábět elektřinu. Proměňuje pouště, takže kvetou stejně jako přirozeně úrodné oblasti. Tato Bohem daná schopnost odráží v malém měřítku Boží panování nad celým vesmírem.“(9)
Jak je vidět, toto pojetí se od Annacondiova liší jako noc a den. Z citátu neplyne, že by člověk svoji schopnost předal satanu, nebo že by si nějakou zvláštní duchovní manipulací přisvojoval autoritu poroučet moskytům, satanu nebo médiím. Toto pojetí má mnohem blíže k magii než k solidnímu biblickému učení.
Závěrem je nutné poznamenat, že to nebyl Hospodin, kdo by lidem nabízel možnost „budete jako bohové“, a proto je nutné být nanejvýš obezřetnými, jestli-že nám nějaké učení znovu tuto možnost slibuje.
ad 2. Teorie velezrady
Teorie velezrady, spočívající v domněnce, že ďábel nyní vlastní lidstvo právoplatně na základě Adamovy neposlušnosti, je čirou fantazií, která nemá biblické opodstatnění. Nikde se v Bibli nedočteme, že by člověk svoji schopnost panovat a vládnout předal satanu. Když Hospodin člověka pověřil panovat (Gn 1,26), zároveň člověku přikázal, aby podmanil celou zemi (Gn 1,28). Lidé se však tomuto příkazu vzepřeli a odmítli se nechat rozptýlit, a proto se shromáždili do jednoho místa (Gn 11,4). Následkem toho Bůh zmátl lidem jazyk a k podmanění země je přinutil tímto způsobem. Jak je vidět, to se stalo již po pádu člověka a nic tedy nenasvědčuje tomu, že by byl člověk úkolu podmanit zemi zproštěn. Navíc byl tento příkaz vázán na lidské rozmnožení (Gn 1,28), z čehož plyne, že tyto příkazy jsou dodnes v platnosti.
Stejně tak Boice, ve svých „Základech křesťanské víry“, uvádí, že v Adamově pověření panovat se nutně odráží i hledisko zodpovědnosti vůči Bohu, který jej tímto panováním pověřil a ukazuje, že po pádu člověka stále Adam tuto schopnost nepostrádá: „Jsme padlí, avšak i ve svém padlém stavu neseme odpovědnost. Můžeme dělat skvělé věci, anebo můžeme dělat strašné věci, takové, z nichž budeme muset před Bohem skládat účty.“(9, str. 128)
Mnohem tragičtější je však skutečnost, že tato staronová doktrína nutně vrhá jiný pohled i na Kristovu oběť. Této skutečnosti je si dobře vědom i McConnell, jehož knihu Křesťanský život vydal rok po „Svrablavých uších“. McConnell, když kritizuje Kenyona, který doktrínu, že Satan nyní ovládá legálně svět v důsledku Adamovy „velezrady“ taktéž zastával, uvádí:
„Pro silný důraz na Satana jako na „boha tohoto světa“ ruší Kenyonova doktrína ztotožnění „teocentrický“ aspekt vykoupení, jak bývá teology označována skutečnost, že vykoupením bylo učiněno zadost Bohu. Omylem, který se skrývá v doktríně ztotožnění je, že Satan vlastní člověka „zákonným právem“, a má-li být člověk vykoupen, musí být výkupné zaplaceno Satanu. Kenyonovo pojetí vykoupení je tedy „satanocentrické“. To není nic nového, je to známo jako tzv. „teorie výkupného“… Kenyon se nemýlí, když potvrzuje realitu Satanova panství, ale mýlí se, když tvrdí, že satan toto panství vlastní „zákonným právem“.(4, str. 126–127)
ad 3. Kristus přišel, aby získal od satana autoritu nad zemí nazpět
Je troufalé tvrdit, že Boží Syn svoji autoritu nad zemí přijal od satana. Je to v naprostém rozporu s jeho citátem z knihy Zjevení: „Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet – tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce“ (Zj 2,26 – 28). Není to tedy Satan, od kterého Kristus přebírá vládu nad světem, ale sám Hospodin, kdo mu tuto autoritu udílí.
Pokud by Kristus přijal autoritu od Satana, znamenalo by to, že Kristus respektoval Satanovu moc jako legitimní zdroj autority, jak to ostatně dokládá i Silvoso ve Wagnerově bestselleru, když tvrdí, že Bůh je vůči Satanu vázán morálním zákonem. Jestliže Annacondia dále tvrdí, že Ježíš zaplatil dluh, aby autorita mohla být navrácena člověku, pak se opět nabízí otázka, komu zaplatil? Dejme proto slovo opět teologům z Assemblies of God, v jejich, rovněž Křesťanským životem vydané „Systematické teologii“, jak na zdroj Satanovy autority, ve světle Písma, pohlíží oni:
„Tendence zdůrazňovat roli Satana vede mezi křesťany občas až k ochotě legalizovat jeho pozici a protibožskou roli, jakoby Satan měl oprávněný nárok na lidi a vlády, jako by jeho pozice „boha tohoto světa“ měla být lidmi, ba dokonce Bohem, respektována! … Koncepci satanských práv vlastně podporuje teorie výkupného, kterou o smíření zastávali v raném a vrcholném středověku jistí latinští teologové na západě a Órigenes na východě. Tato teorie předpokládá, že Satan má právo ovládat a utiskovat lidstvo na základě lidské vzpoury vůči Bohu. Kristus byl poslán, aby zaplatil Satanovi výkupné za propuštění lidstva.“(10, str. 219)
ad 4. Církev si Kristovu „nazpět získanou“ autoritu musí vírou přivlastnit
Jak již bylo uvedeno v bodě 1, člověk nikdy svou schopnost „panovat“ a „podmaňovat“ neztratil. Navíc neměl nikdy kreativní schopnosti, a proto o ně nemohl ani přijít. Panství člověka nebylo nikdy na Bohu nezávislé a autorita člověka byla odvozena od autority Boží. Pokud by – zcela hypoteticky – přestal mít autoritu Bůh, přestal by ji mít i člověk. Annacondiovu tezi o tom, že Adam předal vládu satanu, ten ji předal Kristu, a ten ji nazpět předal Adamu, je nutné odmítnout. Princip delegované autority spočívá v tom, že ten, kdo autoritu deleguje na někoho jiného, o tuto autoritu nepřichází, ale pouze jí daného pověřuje. Ředitel, který pověřuje určitým úkolem svého náměstka, se ještě nezbavuje své autority ani odpovědnosti.
Ohledně vlády nad zemí, jejími královstvími a knížaty bude dobré připomenout si pár veršů z Písma:
- I bohatství i sláva od tebe [jest], a ty panuješ nade vším, a v ruce tvé [jest] moc a síla, a v ruce tvé také jest i to, kohož chceš zvelebiti a upevniti. (1Pa 29,12)
- Panuje v síle své nade [vším] světem, oči jeho spatřují národy, zpurní nebudou míti zniku. Sélah. (Ž 66,7)
- Tvoje království je království všech věků, tvoje vláda přečká všechna pokolení. (Ž 145,13)
- Vždyť Hospodinu náleží kralovat, i nad pronárody vládnout. (Ž 22,29)
Bůh tedy o svoji vládu nad zemí nikdy nepřišel. Podle klasické, premileniální a pretribulační teologie, kterou zastávají i letniční, obdrží svatí vládu nad zemí v miléniu, avšak z rukou Božích, nikoliv – zprostředkovaně skrze Krista – od Satana.
ad 5. Teorie svázání silného muže
Z veršů Mt 12,29 a Da 10,12 se mezi křesťany zastávajícími učení o „probuzení poslední doby“ stala takřka univerzální démonologie. Neuškodí se však na tyto verše podívat z bližší perspektivy. V Matoušově evangeliu je popsána situace, kdy farizeové obviňují Ježíše, že vyhání démony ve jménu Belzebula a on jim dokazuje, že satan nemůže vyhánět satana. On, Ježíš, tak může činit jen proto, že je silnější než silák, který obývá dům. Vítězství je zde dáno Kristu. Není zde návod, jak Satana svazovat. Tím, kdo Satana spoutal, je Ježíš, resp. Duch svatý, kterým Ježíš démony vyháněl. John Stetz tento verš vysvětluje následovně: „Ježíš tady mluví o svém vpádu na výsostné území Satanovo, aby osvobodil posedlé, protože právě on je tím „silnějším“.(7, str. 37)
Pro ospravedlnění své teologie svazování si služebníci moderního duchovního boje někdy vypomáhají i veršem Mt 18,18, kde je učedníkům zaslíbeno, že cokoliv sváží na zemi, bude svázáno i v nebi a cokoliv bude rozvázáno na zemi, bude rozvázáno i v nebi. Respektovaný americký apologeta David Hunt k tomu poznamenává:
„Ale svázat a rozvázat co? Kristus řekl, cokoli. To je široký pojem. Odkazoval tím, aspoň částečně, na démony? Určitě by nikdo nerozvazoval démony!… Takže co je tím myšleno? Kristus dal všem dvanácti zaslíbení svazování a rozvazování (Mt 18:18) a potom zopakoval zaslíbení v jiných slovech ve verši 19: opět vám pravím: Shodnou-li se dva z vás na zemi v jakékoli věci, o níž požádají, stane se jim od mého Otce, který je v nebesích. Verš 20 následuje: Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich. Zde nakonec chápeme, že svazování a rozvazování čehokoli se děje požádáním nebeského Otce, aby vykonal, na čem se dva nebo více křesťanů, shromážděno v Ježíšově jménu s Ním uprostřed nich, shodlo na zemi.“(12)
Druhým z univerzálních veršů je Da 10,12. Annacondia si zde představuje, jak Daniel naléhal na satana, aby pustil Jeruzalém a židovský národ. Při pročtení Daniele však shledáme, že má Annacondia opravdu bujnou fantazii. Písmo nám totiž ukazuje, jak Danielovo pokoření vypadalo: „V těch dnech jsem já, Daniel, truchlil po celé tři týdny. Chutný chléb jsem nejedl, maso a víno jsem nevzal do úst, ani jsem se nepotíral mastí až do uplynutí celých tří týdnů.“ (Da 10,2–3). Tato Annacondiova interpretace má však i vnitřní, prakticky neřešitelný rozpor. Jak mohl Daniel uplatňovat autoritu „panování“, když od satana Kristus původní Adamovu autoritu v té době ještě nepřevzal, aby ji od něho mohl Daniel znovu získat?
Veškerá tato hermeneutická akrobacie stojí na tom, že se dotyční snaží v Písmu dohledat věci, které v něm prostě zmíněny nejsou. Annacondia jistě není prvním, kdo se své zkušenosti, či přijatá zjevení, snaží biblicky ospravedlnit. Udivující však je, že se této extrémní démonologii otevírá stále více lidí z řad klasického letničního hnutí.
Je nutno poznamenat, že ne vše nové musí nutně být špatné. Ospravedlnění vírou, křest ponořením i křest Duchem svatým byly ve své době jistě věcmi novými. Přesto však lze jejich praxi konkrétně doložit Písmy. Avšak Annacondiova revoluční démonologie (i když má v historii církve různé předchůdce), je postavena čistě na spekulacích a v Bibli nenajdeme jediné místo, kde by věřící lidé svazovali satana.
ad Několik rovin duchovního boje
ad Úroveň lidská
O tom, že satan nemá na lidstvo žádný „právní nárok“ snad již bylo pojednáno dostatečně. Zbývá tedy položit otázku: „Může být křesťan posedlý“? Na tuto otázku nechme opět odpovědět klasické letniční teology, kteří v „Systematické teologii“, když takovéto koncepce popisují, uvádějí:
„Celé vykupitelské Boží jednání se zužuje na ničení ďábla, takže soteriologie, christologie, pneumatologie i všechny ostatní teologické domény se probírají téměř výlučně ve světle potírání démonů!… V takových souvislostech se démonologii dostává proslulosti a teologického významu, který překračuje její hranice. Při tomto vidění skutečností se má za to, že obzor křesťanského světa je plný nebezpečí démonských útoků a dobývání, která číhají za každým rohem. Bizarní podoba této víry se objevuje v předpokladu, že démoni mohou posednout a ovládat křesťany, kteří jsou neposlušní anebo více potřebují osvobození. Za účelem harmonizace tohoto předpokladu s jasným biblickým učením, že křesťané náležejí Kristu a jsou v životě usměrňováni především Božím Duchem (např. Ř 9, 8–17), se vytváří nebiblické rozdělení mezi tělem a duší, přičemž Bohu je ponechána duše, zatímco tělo ovládají démoni. Avšak Bible učí, že tak radikálně rozdělená loajalita není u člověka s opravdovou vírou možná (Mt 7,15–20; 1K 10,21; Jk 3,11–12; 1 J 4,19–20).“(10, str. 220)
Pro Wagnera je však tato letniční pozice zásadně nepřijatelná. Učení o posedlosti křesťanů je pro něho mnohem podstatnější než takové banality, nad kterými lze přimhouřit oči, jako je křest novorozenců:
„Cítím, že teorie tvrdící, že křesťané jsou imunní vůči démonickým vlivům [z kontextu plyne, že Wagner míní posedlost] nepatří mezi ty laskavé doktríny, kvůli kterým bychom měli vyjádřit zdvořilý souhlas toleranci, např. jestli si myslíme, že vytržení bude před nebo až po utrpení nebo jestli křtíme pouze věřící a ne děti. Místo toho jsem přesvědčen, že tato doktrína je jasnou překážkou probuzení a proměny v našich městech.“(2)
ad Úroveň ostatního stvoření
Jak uvádí McConnell: „Podle Bible je spasení procesem, kterým skrze víru v Krista Ježíše je člověk obnoven ke všemu, k čemu byl stvořen Adam. Kristus je opačným Adamem, obnovitelem obrazu Božího.“(4, str. 125)
Z toho plyne, že se zde nejedná o to, získat jednorázově satanovu autoritu, nýbrž skrze posvěcení obnovit v padlém stvoření zřetelněji Boží obraz. Pomineme-li, jak jsme zmínili výše, že své autority a zodpovědnosti nad světem nebyl člověk nikdy zproštěn, i kdyby tomu tak bylo, že nyní člověk získává zpět svou ztracenou rajskou autoritu, nikde v Písmu nečteme, že by Adam v ráji přikazoval moskytům. Jediné, co zde Bible popisuje, že Adam zvěř pojmenoval (Gn 2,20) a o rajskou zahradu, tedy včetně zvěře, měl pečovat (Gn 2, 15).
Také v pasáži Iz 11,5–9, která je letničními chápána jako milénium, ve kterém má dojít k obnově padlé země a satan bude svázán, se nepíše o „nadpřirozené“ lidské autoritě nad zvěří. Pouze se uvádí, že zvěř nebude člověku škodit, lev bude žrát seno, a bazilišek neuškodí kojenci. Lidskou autoritu nad zvěří, kterou potvrzuje i Jakub a vztahuje ji dokonce k padlému stavu člověka, lze chápat jako moc ke krocení (Jk 3,7). Ani v ráji zřejmě nebyl hmyz natolik inteligentní, aby člověku rozuměl a mohl tak poslouchat jeho příkazy.
ad Úroveň geografická
Tato úroveň je pro příchod „probuzení poslední doby“ stěžejní. Pokud církev nepoužije svoji autoritu a nesváže teritoriální duchy, kteří brání lidem přijmout Krista, nikdy se kýženého probuzení prý nedočkáme. Stoupenci těchto doktrín si jsou skálopevně jisti, že stejně tak činili apoštolé, když přijali moc vymítat démony. Škoda jen, že nám to Bible nikde nepopisuje. Zato nám ukazuje, co učinil apoštol Pavel, když byl znepokojen velkým modlářstvím v Athénách (modlám sloužení Pavel přitom jasně rozpoznává jako cestu lidí do společenství s démony, viz 1K 10,20). „Zatím na ně Pavel v Athénách čekal; když shledal, kolik modlářství je v tom městě, velmi ho to znepokojovalo. Proto mluvil v synagóze se židy a s pohany, kteří uvěřili v jediného Boha; a každý den hovořil i na náměstí s lidmi, kteří tam právě byli“ (Sk 17,16–7).
Povšimněme si zde slůvka „proto“. Jak uvádí stejný apoštol v listu Efezským, jeho zbraní proti modlářství byl meč Ducha, jímž jest Slovo Boží (Ef 6,17), a proto začal mluvit s lidmi. Pokud by doktrína o svazování satana nad územími byla pro spasení lidí tak důležitá, ba co víc, dokonce nezbytná, Písmo by nám ji jistě nezatajilo.
Respektovaný letniční teolog Frank Macchia, opět v knize vydané Křesťanským životem, k tomuto tématu uvádí:
„Osvobození bývá chápáno jako výsledek skrytého poznání (gnósis), které ostatní mimo hnutí osvobozování nemají. Bývají předkládány složité spekulace, jak jsou démoni organizováni, jaké mají charakteristiky a také v jakém jsou vztahu vůči lidským vládám a životu jednotlivců. Jakmile dojde k pochopení jejich skutečné pozice a funkce ve světě, provádějí se složité praktiky „svazování“ démonských mocností. Jenže je nápadné, že čteme-li Bibli, takovéto spekulace a praktiky v ní úplně chybějí.“(10, str. 220)
Někteří, jako např. Wagner, tvrdí, že svazování knížat lze zahrnout do propůjčení moci šlapat po hadech a štírech učedníkům(2), příp. do Kristova příkazu: „démony vymítejte“. Nabízí se zde jedna paralela s argumentací těch, kteří např. zastávají křest nemluvňat. Argumentace zastánců křtu stojí mimo jiné na verších Sk 10,24.48 a 16,15.33. Tito autoři dokonce tvrdí: „Proto se několikrát setkáváme s celými rodinami přijatými ke křtu… Kdo v těchto oddílech nechce vidět oprávnění ke křtu dětí… musí zavrhnout učení Písem o jednotě rodiny.“(13)
Takováto argumentace má však jeden háček. Bible nikde – ani v těchto místech – křest novorozenců nepopisuje, zato z mnoha jiných míst lze vyčíst, že křest se praktikoval na základě vyznání víry. Podobně ani v místech, kde Ježíš udílí učedníkům svoji moc k vymítání, není popsáno, jak to činit. Přes to z mnoha jiných míst v Písmu jasně plyne, že učedníci vymítali démony z lidí. Dokonce i pasáž, často citovaná služebníky osvobození, ve které Ježíš argumentuje podobenstvím o svázání silného muže (Mt 12,29), se vztahuje k místu, kde Ježíš vyhnal démona z člověka (Mt 12,22).
ad Úroveň industriální
Ježíš nám zaslibuje, že budeme vydávat svědectví vládcům země a že to bude Duch svatý, kdo bude našimi ústy promlouvat. Detailně to můžeme vidět i na životě Pána Ježíše Krista, který vydává svědectví jak Pilátovi, tak Herodovi. Stejně tak apoštol Pavel svědčí Festovi a Agripovi. Není vůbec vyloučeno, že i křesťané dostanou příležitost vydat svědectví ve sdělovacích prostředcích (podařilo se to i mnoha křesťanům v české republice). Nikde však nečteme, že by toho oba docílili nějakou skrytou duchovní manipulací nebo skrze příkazy satanu.
ad 6. Konečné probuzení
Až se křesťanům nakonec podaří spoutat ďábla nad jednotlivými národy, dojde v celém světě k probuzení tak velkému, které, co svět světem stojí, ještě nikdo nespatřil. Američtí stoupenci hnutí Pozdního deště se o to snažili v minulosti již mnohokrát, avšak právě teologové z Assemblies of God jim v tom vždy zabránili. Nejprve v roce 1949, poté v roce 1956 a nakonec v roce 1980. John Stetz, zřejmě jeden z těchto teologů, k tomu uvádí:
„Zastánci Království nyní věří, že po pádu Adama a Evy ztratil Bůh nad světem vládu. Znamenalo by to tedy, že po uplynulých 6 000 let Bůh tento svět pod svou vládou neměl. Čekal až na konec věků, až se objeví zvláštní skupina vítězů, která ji pro něho znovu dobude. Potom Bůh vládu nad zemí znovu získá.“(7, str. 76)
Přestože Stetz doznává, že se jedná o jeho „konstrukci“, kterou zřejmě nikdo ze zastánců doktríny takto otevřeně nepřizná, dokládá své učení na citacích biskupa Paulka, kterého Wagner rovněž ve svých pracech pozitivně zmiňuje.
Přestože Annacondia nepopisuje úplně všechny aspekty teonomismu, aspekt vyhnání satana z celých národů, možnost převzetí médií, zvěře, ba i celých měst pod kontrolu „správcovské autority“, a jeho soteriologie, která vychází se stejných předpokladů jako teorie výkupného, a stejně tak jeho extrémní démonologie, jsou víc než jen pouhým náznakem teologie „Království nyní“. Nebezpečí této cesty si uvědomují i ostatní letniční teologové:
„Jistá skupina moderních variant postmilenialismu se označuje výrazy „kingdom now“ (Království pro dnešek) a „dominion theology“ (teologie převládnutí). Tyto skupiny vyučují, že království Boží představuje současný věk a že křesťané musejí používat Boží moc, aby ho přivedli k dovršení tak, že se stanou zralou Církví, něčím, co „mohlo nastat už před kolika tisíci lety, kdyby tehdejší církev dosáhla nezbytné zralosti“. Věří, že Kristus se vrátí do světa, ve kterém církev převzala vládu „nad každým aspektem společenské struktury.“ Církev proto musí získat kontrolu nad všemi královstvími tohoto světa.“(14, str. 634)