Skrytá tvář teonomismu
Studie je kritikou novodobého učení o „probuzení poslední doby“. Popisuje zejm. teorii a praxi manipulace s tzv.„teritoriálními duchy“, kde se autor snaží doložit, že tato doktrína je postavena na tzv. „teorii výkupného“. Toto učení bylo odsouzeno jako hereze církevními otci již v rané církvi. Práce je psána z pohledu teologie klasického letničního hnutí.
Změna paradigmatu
Již nějaký čas se dá v církvi pozorovat to to, čemu se ve vědě říká změna paradigmatu. Tzn. posun v chápání východisek, ze kterých činíme závěry určitých jevů a souvislostí. S trochou nadsázky by se dalo říci, že dochází k určité změně vzorce. Stejně jako v matematice, když vyhodnocujeme určité jevy a používáme při tom různé rovnice, či metody, nutně docházíme i k odlišným závěrům, byť by vstupní hodnoty byly totožné…
Učiní-li někdo takovéto prohlášení, nemusí to nutně znamenat pravdivost jeho výroku. ve skutečnosti se mohl změnit on a nikoliv paradigma. Měřím-li nějakou veličinu a dojdu-li po čase k odlišným výsledkům než na počátku, pak to znamená buď změnu měřeného souboru a nebo náhlou chybu měřidla. Při této příležitosti často vzpomínám na jeden světský vtip: v rádiu vysílají varovné hlášení, že v určitém úseku dálnice se jedno vozidlo dostalo do protisměru. Hlášení náhodou zaslechne řidič, který právě daným úsekem projíždí a posteskne si: „Jo, kdyby jedno, všechny!“ Tento řidič měl dojem, že se náhle vše obrátilo vzhůru nohama. Ve skutečnosti to však byl on, kdo změnil „paradigma“ a nyní z něho činil závěry. Netvrdím, že se nemohu mýlit stejně jako daný řidič. Čistě z hlediska pravděpodobnosti, intenzita, s jakou se nyní nové věci propagují nasvědčuje tomu, že je již pouze zanedbatelné množství těch, kteří se těmto vlivům neotvírají a je větší pravděpodobnost, že se mýlí menšina než většina.
Abych se proto alespoň z části pokusil vyhnout neobjektivitě, pokusím se – kde to jen bude možné – neargumentovat vlastními slovy, nýbrž z knih autorů, jejichž knihy vydalo nakladatelství „Křesťanský život“, a které, jak se domnívám, kritizují, či odlišně chápou věci, které se nyní šíří. Jak vyplývá z mnoha publikací, jedním z těch, kteří stáli u zrodu „teologie probuzení“ stál Carlos Annacondia. Měl vliv na Claudio Freidzona, Stephena Hilla a jejich prostřednictvím na další protagonisty „teologie probuzení poslední doby“. Ve své snaze popsat jednoduchý nástin tohoto učení předem rezignuji na jakýkoli osobní pohled na zmíněné osoby i na popis jejich kvalit. Nikoho z nich osobně neznám. Chci zde vycházet pouze z písemných pramenů, které byly oficiálně vydány a přeloženy standardními křesťanskými nakladatelstvími v České republice.
Věroučný nástin
Počátkem devadesátých let nakladatelství Logos vydalo publikaci známého charismatického teologa C. P. Wagnera, „Teritoriální duchové“, kde se autor snaží odkrýt čtenáři dosud netušené možnosti šíření evangelia prostřednictvím svazování duchů, bránících lidem přijít ke Kristu. Jako příklad funkčnosti tohoto evangelia zařazuje Wagner do své knihy kapitolu Edgara Silvosa, popisujícího duchovní boj v Argentině, na jehož počátku stál podnikatel Carlos Annacondia. Nutno podotknout, že spojení Wagner, Annacondia, Silvoso není náhodné. Sám Annacondia propůjčil Wagnerovi výsadu napsat úvodník k jeho knize „Satane, poslyš!“, ve které jsou Silvoso i Annacondia zmíněni jedním dechem (1) a sám Wagner uvádí Annacondiu jako vzor duchovního boje ve své knize „Revival! It Can Transform Your Cities!“.(2) Nástin učení je zhruba následující:
1. Adam byl stvořen jako bůh tohoto světa.
2. Adam neposlechl Boha, když uvěřil satanově lži, a touto neposlušností předal satanu autoritu být – jako dříve on – bohem tohoto světa. (Teorie Velezrady)
3. Kristus přišel, aby od satana tuto autoritu nad zemí získal nazpět.
4. Církev si tuto Kristovu autoritu musí vírou přivlastnit.
5. Poté se církev ďáblu vzepře a vyžene jej z jeho území. (Teorie svázání silného muže)
6. Když církev přebere autoritu od satana nad národy, dojde k celosvětovému probuzení. (Konečné probuzení)
Těchto šest bodů samozřejmě není vyčerpávajícím ani úplným popisem doktríny. V centru tohoto evangelia však nestojí Kristus, který se smilovává nad kým chce a jehož ruka není ukrácena ke spasení, ale satan, jehož moc je třeba nad světem zlomit, neboť vlastní lidstvo skrze Adamovu autoritu, a kdyby Bůh zasáhl, satan by jej mohl obvinit z přestoupení. Tato teologie není ničím novým a obvykle se nazývá satanocentrické vykoupení a z ní vycházející teorie výkupného. Iniciativa spásy zde není na Bohu, který pudí církev Duchem svatým a sám vydává svědectví národům (Mt 10,18–20), nýbrž na člověku, který láme satanovu vládu a již osvobozené lidi přivádí ke Kristu.