Komentář Oldřicha Svobody ke studii “Adventismus, historická perspektiva a současnost”
2.3 BIBLISTIKA
2.2.1 Verbální a myšlenková inspirace
Se vší úctou považuji za trochu zkreslující uvést jako základní prohlášení adventistů o Bibli pouze větu: „Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo“, neboť to budí dojem, že to je celé a do jisté míry nic neříkající stanovisko. Protože jej ale citujete ze souhrnu tzv. „věroučných článků“ adventistů s.d., nemohlo vám uniknout, že je to pouze první věta celého odstavce, který tvoří stručné vyjádření pojetí Bible. Považoval bych za čestnější uvést jej celý:
Základní věroučný výrok I: Písmo svaté, Starý i Nový zákon, je psané Boží slovo. Je dáno Boží inspirací prostřednictvím svatých Božích lidí, kteří mluvili a psali pod vlivem Ducha svatého. V tomto slově Bůh svěřil člověku poznání nezbytné ke spasení. Písmo je neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zkušebním kamenem zkušeností, autoritativním základem učení a spolehlivým záznamem Božích činů v dějinách. (2 Petr 1,20.21; 2 Tim 3,16.17; Žalm 119,105; Přísl 30,5.6; Iz 8,20; Jan 17,17; 1 Tes 2,13; Žid 4,12)
Snad bych jen podotknul, že oficiálním stanoviskem k tomuto tématu, které spojuje všechny adventisty na světě, je POUZE tento jeden odstavec. Další komentáře k němu (např. o podstatě inspirace, atd.) sice vyjadřují postoje adventistických teologů, častokrát i většiny církve, nicméně nejsou „doktrínou“ – dávají v rámci církve široký prostor pro další studium, bádání, promýšlení či případný nesouhlas.
Pokud jde o pojetí inspirace Bible, většina adventistů (odborníků i laiků) se skutečně přiklání, jak velmi správně uvádíte, k modelu tzv. „myšlenkové inspirace“. Vámi citovaná slova, že „tato zjevení byla vyjádřena lidskou řečí se všemi jejími omezeními a nedostatky“, však rozhodně neznamenají, že to co nezapadá do jejich myšlenkového paradigmatu, je označeno za „nedostatek“ či „chybu“ biblického textu. Adventisté toto nikdy netvrdili!
Adventisté, kteří stejně jako evangelikálové jednoznačně odmítají liberální přístup, který už nepovažuje Bibli za Boží slovo, se však stoprocentně nehlásí ani k „plně verbální inspiraci“. Neodmítají tím však naprostou a přímou inspiraci celého Písma. Spíše tím vyjadřují odmítnutí „mechanické inspirace“ – tedy modelu, kdy pisatelé Bible pouze „zapisují“ to, co jim je slovo od slova Bohem „diktováno“. Za ona zmíněná „omezení a nedostatky“ se považují výrazové prostředky, volba slov, gramatika či sloh pisatelů (mezi řečtinou Jana, Lukáše či Pavla je skutečně obrovský rozdíl v úrovni), nikoliv obsah, myšlenky či koncepty. Toto vše v Bibli odráží osobnost pisatele (Matouš jako úředník zaznamenává více technických a číselných detailů, Lukáš jako lékař věnuje více pozornosti zdravotní oblasti,…), která se spojuje s Božím poselstvím.
„Skutečná inspirace nepotlačuje prorokovu individualitu, rozum nebo osobnost… Boží pisatelé vyjadřovali Boží příkazy a myšlenky vlastními jazykovými prostředky. Právě proto, že Bůh oznamuje své poselství tímto způsobem, liší se výrazové prostředky různých biblických knih a odráží se v nich vzdělání a kultura pisatelů.“ (DAMSTEEGT, P. G. Adventisté sedmého dne věří…, Výklad základních věroučných článků, Advent – Orion, Praha, 1996, str. 27)
2.2.2. Nedostatky Písma
Píšete zde: „Mezi zmíněné nedostatky Písma patří například ty pasáže, které odporují učení Ellen Whiteové…“ Jak jsem už výše uvedl, toto tvrzení je zcela nepravdivé, protože za „nedostatky“ se mezi adventistickými teology považuje něco zcela jiného. V pozdějších kapitolách, které se týkají role této ženy v Církvi adventistů, se ještě vrátím k tomu, že spisy Ellen Whiteové nebyly NIKDY považovány v Církvi adventistů za rozhodující autoritu v oblasti dogmatiky a exegeze a NESLOUŽILY jako základ pro formulaci věrouky! (Ještě se k tomu časem vrátím, prozatím tedy jen konstatování bez vysvětlení…)
Zmíněný citát Dr. Provonshy momentálně nemůžu zatím komentovat – nemám ji momentálně k dispozici. Z citace mi však připadá, že kontext snad chce říct něco jiného, ale musel bych si to celé přečíst… Pokud by však skutečně někdo napsal u některé z biblických pasáží, že nebyla inspirována Bohem, ale je pouze výsledkem platónského vlivu na pisatele, rozhodně tím nevyjádřil postoj církve adventistů. (O samotném Pavlově textu nemá cenu v této kapitole hovořit a jakkoliv jej hodnotit a utvářet nějaké závěry – k tomu je třeba samostatné místo a exegetický rozbor, ne jen jednovětné prohlášení. Více se k těmto textům dostaneme v pasáži o antropologii.)
V žádném případě tedy není možno říct, že jde o „učebnicový příklad výkladu myšlenkové inspirace dle adventistů“, protože adventisté v naprosté většině takto myšlenkovou inspiraci nikdy nechápali.
Adventisté považují CELOU Bibli za Bohem inspirovanou knihu, a zcela odmítají myšlenku, že některé části by tuto Božskou autoritu neměly:
„Druhým obecným principem biblické interpretace je celistvost Písma (tota scriptura). Nestačí jen vyhlašovat vrcholnou autoritu Písma. Ti, kteří podobně jako Martin Luther, hlásají princip sola scriptura, ale nepřijímají celé Písmo v jeho úplnosti, končili většinou u „kánonu v kánonu.“ Luther tak například znevažoval epištolu Jakuba (nazýval ji „slaměnou epištolou) a některé další části Písma, o nichž se domníval, že představují spasení ze zákona a nikoliv evangelium…
Svědectví samotného Písma je jasně vyjádřeno v 2 Tm 3,16.17: ‚Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.‘
Celé Písmo – ne jen jeho část – je Bohem inspirováno…“
(DAVIDSON, Richard M. Biblical Interpretation. In DEDEREN, Raoul. Handbook of Seventh-day Adventist Theology. 1st edition. Hagerstown, MD : Review and Herald, 2000. s. 61)
2.2.3. Velké a malé světlo
Zařazení zmínky o působení a knihách Ellen G. Whiteové do kapitoly BIBLISTIKA považuji nejen za naprostý metodologický anachronismus (jen těžko lze na toto téma mluvit hned v první kapitole bez bližšího vysvětlení o koho jde a jak a proč je role této ženy vnímaná společenstvím adventistů – což je téma závěrečných kapitol, kde se k němu vrátím), ale zároveň toto zařazení do kapitoly Biblistika podsouvá čtenáři nepravdivou myšlenku, že pro adventisty není Bible jedinou a dostačující autoritou v oblasti spásy a poznání Boha.
Adventisté vždy uznávali Bibli jako jediný a vrcholný zdroj autority, které je nutno vše (včetně poselství Ellen Whiteové) podřídit!
Pro ilustraci tohoto pojetí Bibli si dovolím citovat prohlášení, které bylo přijato při celosvětovém sjezdu zástupců církve v roce 2005: „Jako delegáti zasedání Generální konference 2005 v St. Louis, Missouri, znovu potvrzujeme centrální postavení Písma v poselství a životě Církve adventistů sedmého dne… Písmo svaté tvoří nejvyšší pravidlo naší víry a praxe a je standardem, jímž musí být testováno a posuzováno každé učení a zkušenost. Jeho Božský původ mu dává autoritu a poselství, které je relevantní pro všechny kultury…“ (http://www.adventist.org/…y-bible.html) Znovu tedy musím trvat na tom, že zmínka o Ellen Whiteové v kapitole Biblistika je metodologicky i významově nemístná, a nebere v úvahu skutečnost, že i tato žena během svého života zastávala podobné výše uvedené stanovisko k Bibli, její inspiraci a autoritě, jako dnešní adventisté. Dovolím si to ilustrovat pouze několika jejími citáty:
„Nedovolte žádnému člověku, aby za vámi přišel a začal dělit Boží slovo na to, co v něm je zjevené, co bylo inspirované a co ne… Nechceme, aby někdo říkal: ‚Toto v Bibli přijímám a toto odmítám‘, ale naopak podporujeme víru v Bibli jako celek, takovou jaká je.“ (Ellen G. Whiteová, Manuskript 13, 1888)
„Písmo nezaznamenává Boží způsob myšlení a vyjadřování. Lidé často říkají, že některé výrazy nemohou pocházet od Boha. Ale Bůh se v Bibli nepodrobil zkoušce slov, logiky a rétoriky. Pisatelé Bible byli Božím písařem, ne však jeho perem.“ (Ellen G. White, Selected Messages I., Review and Herald : Washington, D.C., 1958, str. 21)
„Jednotlivé knihy Bible napsali v různých dobách lidé rozmanitých duševních a duchovních schopností, rozličného postavení a povolání, proto se jejich sloh značně liší. Různorodé jsou také náměty, o nichž pojednávají. Pisatelé tedy používali různé výrazové prostředky, jeden často předkládá stejnou pravdu výrazněji než druhý. Protože několik pisatelů psalo o stejném námětu z různých hledisek, může se povrchnímu, nepozornému nebo nezaujatému čtenáři zdát, že se jejich popisy neshodují nebo si protiřečí. Přemýšlivý a pokorný čtenář však při hlubším pohledu pozná, že spolu souhlasí…“ (Ellen G. Whiteová, Velké drama věků, Advent-Orion: Praha 2002, str. 9)
„Bůh ve svém slovu poskytuje lidem vědomosti potřebné ke spasení. Písmo svaté je proto třeba přijímat jako autoritativní, neomylné zjevení Boží vůle. Je měřítkem charakteru, zjevuje věrouku a je zkušebním kamenem pro posuzování zkušeností…“ (Tamtéž, str. 10)
A pokud hodnotí sama svou roli, kdy vnímá své poslání jako novozákonní duchovní dar proroctví, varuje před „falešnými proroky“ a vede své čtenáře, aby i její dílo posuzovali na základě učení Bible a vyjadřuje vztah mezi tímto „duchovním darem“ a autoritou Bible následovně:
„Duch nebyl dán – a ani nemůže být nikdy dán – aby nahradil Bibli. Vždyť Písmo výslovně říká, že Boží slovo je měřítkem každého učení a každé zkušenosti. Apoštol Jan napsal: ‚Nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.‘ (1 J 4,1) A Izajáš prohlásil: ‚K zákonu a svědectví! Což oni neříkají takové slovo, že nám z něho nevzejde jitřní záře?‘ (Iz 8,20) Dílo Ducha svatého ohrožují lidé, kteří tvrdí, že jsou vedeni Duchem, a proto se už nepotřebují řídit Božím slovem…“ (Tamtéž, str. 10)
Původní článek je zde