Goodbye, pastore!
Představte si, že se v zaměstnání dostanete do sporu se svým představeným. Tento spor přeroste do té míry, že na dotyčného podáte stížnost a budete čekat, že se vše vyřeší. Záhy dostanete pozvánku na disciplinární komisi, kde se má vše řádně přešetřit. Jenže jaké bude vaše překvapení, když vejdete a zjistíte, že této komisi předsedá právě váš nadřízený, který bude ve vašem případě rozhodovat. Další šok vám zřejmě způsobí, když zjistíte, že nejste pozváni jako žalobce, ale jako obžalovaný. Pokud vím, je to něco dnes zcela nepředstavitelného. Pokud byste ovšem žili ve stalinském Rusku nebo v maoistické Číně, přišlo by vám to – možná – jako samozřejmé. Resp. dobře byste si rozmysleli, jestli si vůbec můžete dovolit stěžovat. (Ale i v těchto režimech byla naoko, formálně, demonstrována „nezávislost“ soudu.)
Ale přesně takto si některé náboženské spolky představují spravedlnost. Prý je to tak biblické. Opravdu?
Princip soudu
Tak předně: Bible zná soud na základě vzájemné neovlivnitelnosti jednotlivých institucí. Je zde jednak nestranný soudce, Bůh. Existuje zde ten nejlepší obhájce, Pán Ježíš Kristus, a v roli žalobce vystupuje odpůrce lidských duší. Ačkoliv je to jistá implikace, tento princip můžeme vidět v epištole Judově, kde před Bohem stojí obžalovaný Mojžíš, dále zřejmě andělský obhájce nepřekračující svoji úlohu a ďábel, který žaluje, že Mojžíš podle něho nesmí vejít:
„A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.“ (Juda 1,9)
Jde o citaci z pseudoepigrafu „Nanebevzetí Mojžíšovo“, kde rabínská tradice uvádí, že satan uplatňoval právo zákazu vstupu vrahům do Božího domu (srovnej Zj 22,15), protože Mojžíš ubil Egypťana. Princip žaloby i obhajoby před nezávislým soudcem je uplatněn i v případě, na který ukazuje Zachariáš:
„Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vznesl žalobu. Hospodin však satanovi řekl: „Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?“ Jóšua totiž, jak stál před poslem, byl oblečen do špinavého šatu. A Hospodin se obrátil k těm, kteří tu před ním stáli: „Svlékněte z něho ten špinavý šat.“ Jemu pak řekl: „Pohleď, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. Řekl jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban.“ Tu mu vstavili na hlavu čistý turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom. A Hospodinův posel Jóšuovi dosvědčil: "Toto praví Hospodin zástupů: Budeš-li chodit po mých cestách a budeš-li střežit, co jsem ti svěřil, budeš obhajovat můj dům a střežit má nádvoří a já ti dám právo přicházet mezi ty, kteří zde stojí.“(Zachariáš 3, 1–7)
Co chci ukázat? I když je Bůh stoprocentně spravedlivý, umožňuje nejen princip žaloby – a žalobce zde navíc nemusí být ani nějaká ušlechtilá bytost, toužící po spravedlnosti – tak princip obhajoby, kdy zde stojí i posel, obhájce. Princip obhájce je popsán v knize Jób:
„Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti. Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: »Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.« Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání. Bude-li prosit Boha a on v něm najde zalíbení, ukáže mu svou tvář za hlaholu polnic a člověku vrátí jeho spravedlnost.“ (Job 33,22–26)
Příklad soudu
Pokud by se někomu tento popis zdál zcela abstraktní, pak se podívejme konkrétněji do Písma. V jednu dobu vystoupil prorok Jeremjáš s velmi tvrdým obviněním judských měst a mluvil slova soudu. Bylo to tak těžké a veřejné obvinění, až se okolostojícím tajil dech. Hrozilo, že Jeremjáš bude obviněn z rouhání. Zasedl soud v branách, kam měli přístup jak král, tak svědci. Účastnili se ho předáci a starší a měl sem přístup i lid. Záležitost proroka Jeremjáše pak byla probrána zcela veřejně, každému bylo dovoleno nad věcí přemýšlet a veřejně se vyjádřit. A byl to nakonec hlas lidu, který Jeremjáše vysvobodil:
„Proč jsi v Hospodinově jménu prorokoval, že tento dům bude jako Šílo a že toto město bude v troskách, bez obyvatele?" Všechen lid se proti Jeremjášovi v Hospodinově domě srotil. Když judští velmožové slyšeli tato slova, vystoupili z domu královského do Hospodinova domu a posadili se při vchodu do Hospodinovy Nové brány. Kněží a proroci řekli velmožům a všemu lidu: „Tento muž zasluhuje smrt za to, co o tomto městě prorokoval, jak jste na vlastní uši slyšeli.“ Jeremjáš všem velmožům a všemu lidu odpověděl: „Hospodin mě poslal, abych prorokoval o tomto domě a o tomto městě všechna slova, která jste slyšeli. Nyní napravte své cesty a své skutky, poslouchejte Hospodina, svého Boha, a Hospodin bude litovat toho, že proti vám mluvil zlé věci. Pokud jde o mne, jsem ve vašich rukou, naložte se mnou, jak pokládáte za dobré a správné. Ale vězte, když mě usmrtíte, uvedete na sebe, na toto město i na jeho obyvatele nevinnou krev. Vždyť mě k vám Hospodin opravdu posílá, abych vám přednesl všechna tato slova.“ Velmožové i všechen lid nato kněžím a prorokům odvětili: „Tento muž nezasluhuje smrt. Vždyť k nám mluvil ve jménu Hospodina, našeho Boha.“ Někteří muži ze starších země povstali a řekli celému shromáždění lidu: „Za dnů Chizkijáše, krále judského, prorokoval Micheáš Mórešetský a řekl všemu judskému lidu: »Toto praví Hospodin zástupů: Sijón bude zorán jako pole, z Jeruzaléma budou sutiny, z hory Hospodinova domu návrší zarostlá křovím.« Dal ho snad Chizkijáš, král judský, a celý Juda usmrtit? Zdalipak se nebál Hospodina a neprosil Hospodina o shovívavost? Hospodin pak litoval, že proti nim mluvil ty zlé věci. Dopustili bychom se velikého zla sami proti sobě.“ V Hospodinově jménu prorokoval také muž Úrijáš, syn Šemajášův z Kirat-jearímu. Prorokoval proti tomuto městu a proti této zemi stejnými slovy jako Jeremjáš. Král Jójakím a všichni jeho bohatýři i všichni velmožové slyšeli jeho slova. Král ho chtěl usmrtit. Když o tom Úrijáš uslyšel, bál se a uprchl a přišel až do Egypta. Ale král Jójakím poslal do Egypta muže s Elnátanem, synem Akbórovým, poslal je do Egypta. Odvedli Úrijáše z Egypta a přivedli ho ke králi Jójakímovi. Ten ho zabil mečem a jeho mrtvolu pohodil u hrobů prostého lidu. Avšak s Jeremjášem byla ruka Achíkama, syna Šáfanova. Ten jej nevydal do rukou lidu, který jej chtěl usmrtit." (Jer 26, 10–24)
Podle Ludwiga Köhlera po vystoupení proroka Jeremiáše v chrámu bylo svoláno takové shromáždění, kde kněží a proroci připravili obžalobu, Jeremiáš se hájil a nakonec, po intervenci lidu, nebyl shledán vinným. Každému, kdo byl nucen řešit nějakou důležitou záležitost, byla tato rada k dispozici. Během zasedání muži seděli a kdo pronášel výroky, povstával (Rt 4, 2). (Ludwig Köhler: „Hebrew Man“, Abingon Press, 1953) Přítomnost svědků, kteří se mohli svobodně vyjádřit pro i proti, byla zcela samozřejmá.
Zneužití soudu
Ne tak je tomu v autokratických společenstvích. Tam je soudcem i žalobcem v jedné osobě církevní autokrat. Obhájce zde není připuštěn nebo jednoduše neexistuje a lid musí mlčet.
Soud byl tedy v Izraeli veřejnou záležitostí, zasedal v branách města, mohl se ho účastnit lid a všem bylo dovoleno se vyjádřit. Byli povoláni svědkové. Že je to Starý zákon a dnes máme moudré, Duchem naplněné autority, jejichž rozhodnutí je výrokem Božím a není třeba jej korigovat nebo dokonce zpochybňovat? Svědků není třeba a obhajoba se zapovídá? Nikoliv!
Už odpadlí farizeové velmi dobře znali veřejnou obhajobu, kde je třeba člověka nejprve, spolu se svědky, vyslechnout a dát mu možnost obrany. Na toto pravidlo veřejně upozornil eticky věrohodný Nikodém:
„Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?" (J 7, 51)
Taktéž Kristu nebo apoštolu Pavlovi bylo dovoleno se veřejně hájit. Museli být navíc přítomni, byť falešní, svědci. Ano, dopadlo to stejně, jako kdyby jim tato možnost poskytnuta nebyla. Ale autoritáři té doby si – na rozdíl od dnešních autokratů – „dovolili“ dělat veřejné soudy. Museli! Byl zde formálně jak žalobce, „nestranný“ soudce, člověk se směl hájit, předstupovali svědkové a rozhodovala porota. Svědkové se mohli svobodně vyjádřit. Dnešní autokrati už ani nepotřebují, jako tehdy farizeové, falešné svědky. Jsou soudci, žalobci i svědky v jedné osobě.
V Písmu jsou ovšem i případy pseudosoudů, jakýchsi neveřejných lynčů, kam nesměli křesťané, protože se jich autority bály. Takovým soudem byl ukamenován Štěpán, a to přesto, že tomuto soudu nebylo dovoleno uplatnit hrdelní trest. Autokrati se totiž odjakživa při svých pletichách báli hlasu lidu:
„Blížil se svátek nekvašených chlebů, velikonoce. Velekněží a zákoníci přemýšleli, jak by ho zahubili; báli se však lidu.“ (Lukáš 2, 21)
Vrchol tohoto bezpráví může někdy vylepšit skutečnost, že celý proces je sice veřejný, ale není v něm nejen obžalovanému, natož svědkům, dovoleno se vyjádřit. A obhajoba? Copak je církev nějaká demokracie?
A teď si představte, že opravdu obviníte třeba pastora a jste tím samým pastorem vyšetřováni, souzeni a nakonec i kázněni. Tento pastor je zároveň svědkem a někdy za přítomnosti loutkového staršovstva jste veřejně vyloučeni (samozřejmě tím samým pastorem) bez možnosti obhajoby.
Jak se bránit?
Samozřejmě, že ne všechna autokratická společenství musí nutně vykazovat všechny výše uvedené znaky. Někde mohou být některé mechanismy nestranného soudu zachovány. Nicméně tam, kde je systém nastaven tak, že není možné se dovolat práva a spravedlnosti a autorita bude vždy potvrzena, ať jedná téměř jakkoliv, tam je třeba jednat.
Mnozí naříkají, že se s tím ovšem nedá nic dělat. Opravdu? Ale jistě že dá! V demokratické společnosti, kde moc autokrata nedosahuje za dveře církevní budovy, je podle mého názoru velmi snadné řešení. Jmenuje se:
Goodbye, pastore!
