Lze se poučit ze sekulárního managementu?
Manažerské metody v církvi
Použití moderních manažerských technik v církvi se nesetkalo zrovna s jednoduchou odezvou. Na jedné straně jsou tyto techniky nadšeně přijímány zejména v kruzích hnutí církevního růstu, které zde vidí vhodnou pomůcku při zvěstování evangelia resp. jako zpětnou vazbu při zkvalitnění křesťanského společenství. Na druhé straně konzervativní evangelikálové namítají, že evangelium má nadpřirozený původ, konverze není zboží a evangelium není obchod. Tyto dvě koncepce se několikrát střetly na misijních konferencích v Lausanne, které vústily v tzv. Lausannské hnutí. Jedno ze společných prohlášení pak dospělo ke kompromisnímu stanovisku, že sekulární statistické metody v církvi nelze „ani přeceňovat ani podceňovat.“ Protože se používání těchto metod stává často příčinou nejednoty a rozdělení, má své nadšené stoupence a stejně tak odhodlané odpůrce, dovolím si v krátkosti načrtnout dispozice obou táborů, jejichž těžiště se víceméně nalézá mezi americkými evangelikály, ale nejen mezi nimi.
Stoupenci manažerských postupů v církvi
Církev v USA byla vždy velmi pružná při implementaci výdobytků sekulární techniky. Byli to američtí teleevangelisté, kteří snad jako první začali využívat televizní a radiové vysílání pro šíření evangelia, ale i oni mají své předchůdce. I neortodoxní směry, jako Svědkové Jehovovi, si záhy osvojili např. výdobytky kinematografie a promítali záznamy kázání svých činovníků při návštěvě nemocných. Implementace manažerských dovedností zde má svůj původ zejména v rozvoji amerického metodismu, který se svým arminianismem vystřídal puritánský kalvinismus. Důraz na skutečnost, že spása je dostupná všem lidem a uchopení doktríny vyvolení nikoliv z pozice predestinace, nýbrž z pohledu předzvědění, pak nutně vedl i ke zvýšenému důrazu na misii.
Nebyl to pak nikdo jiný než legendární revivalista a evangelista „par excellance“ Charles Finney, presbyterián, kdo se uchopil arminianismu a začal při šíření evangelia využívat obchodní strategie k tomu, aby ho nabídl doslova každému člověku. Ve své horlivosti sklouzl až k semipelagianismu, ale to nic neměnilo na opravdovosti jeho entusiasmu a tisíců rozhodnutí pro Krista. Finney však nikdy neopustil důraz na pokání a jeho kázání byla navýsost christocentrická.
Na přelomu dalšího století vystoupil v podstatě otec misie a hnutí církevního růstu McGavran, který snad jako první akademicky působící teolog/misiolog začal posuzovat výsledky misie nikoliv na základě zbožnosti a věrnosti misionářů, ale na základě výsledků misie v počtu „získaných duší“. Schéma jeho uvažování bylo asi takové, že pokud firma nedokáže prodat své zboží, pak samotná jeho kvalita není náležitě zužitkována. Snad nejslavnějším McGavranovým učedníkem se stal C. P. Wagner, u něhož po setkání s McGavranem došlo doslova k revoluci. Wagner byl mnoho let misionářem v Bolívii a aktivním akademickým teologem. McGavranovým měřítkům však nevyhověl, a proto začal výsledky své misie považovat za neúspěch. Později proto vtělil nové misijní paradigma do slov, která proslula jako tzv. „Wagnerovo paradigma“. Zní: „pro záchranu duší je třeba učinit vše a ještě více“. Od té doby nebylo Wagnerovi vzdáleno téměř nic z toho, co by vedlo k růstu církví. Manažment, statistika a různé „obchodnické fígle“ byly ospravedlnitelné, pokud způsobily příliv nových přívrženců. Později Wagner konvertoval k charismatickému hnutí a rozvíjel strategie boje s démony, kteří okupují geografická území a zabraňují lidem přijít ke Kristu.
Wagnerovo „tržní“ paradigma se pak rozšířilo zejména mezi paracírkevními hnutími a stalo se teoretickým základem například v hnutí zakládání sborů, přirozeného růstu církve, mládeže pro misii a dalších. V současné době je rozvíjeno v rámci Evangelikálních Aliancí v USA a v Evropě. Mezi nejznámější stoupence hnutí církevního růstu patří například Američani John Maxwell a Rick Warren, Němec Christian Schwarz nebo zakladatelé hnutí Willow Creek Robert Schuller a jeho učedník Bill Hybells.
V nejnovější podobně hnutí církevního růstu přišlo se dvěma definicemi, které jsou pro jeho aktivity stěžejní. Jedná se o tzv. pojmy „přátelské evangelium“ a tezi „napřed patřit, poté věřit“ (belong before believe). Jinými slovy církev se zde ptá nevěřících na to, co se jim líbí a dle jejich vkusu poté mění liturgii a v důsledku i celou ortopraxi. Lidé pak přichází do církve skrze vztahy s nevěřícími, účastní se různých kulturních a sportovních akcí a postupně se začleňují do církve. V tomto pojetí pak v ontologické definici popisu účastníka bohoslužeb ztrácí opodstatnění pojmy jako „obrácený“ a „neobrácený“, ale užívá se spíše pojmu „zapojený“ a „nezapojený“ (churched a unchurched).
Odpůrci manažerských postupů v církvi
Implementace sekulárních manažerských dovedností má ovšem i své odpůrce. Rekrutují se především, ale nejen, z reformovaných kruhů. V pozadí této kritiky můžeme vycítit kalvínské paradigma o predestinaci. Jinými slovy církev by se neměla snažit o „spasení světa“, vždyť Ježíš zemřel jen za vyvolené a nesnižovat laťku evangelia k tomu, aby mohl vejít „úplně každý“. Evangelizace zde pak neznamená ani tak zvěstování „všemu stvoření“, jako spíše poučení vyvolených, o jejichž spasení předem rozhodl Bůh. Přestože jde o určitou simplifikaci, domnívám se, že kalvínský důraz na doktrínu a arminiánský důraz na evangelium lze empiricky rozeznat v určitém náhledu na danou problematiku. V této intenci nazírám i na snad nejrozšířenější a nejpregnantněji definovanou kritiku manažerských metod v církvi z kruhů „Aliance vyznávajících evangelikálů“, jakou představuje Cambridgeská deklarace, signovaná současnými předními kalvinisty, jako jsou M. Boice nebo R. C. Sproul. Píše se zde:
„Neoprávněná důvěra v lidské schopnosti je výsledek padlé přirozenosti člověka. Tato falešná sebedůvěra prostoupila evangelikální svět od kázání sebebudujícího evangelia, až po evangelium zdraví a bohatství; od těch, kteří proměnili evangelium v prodejné zboží, až po hříšníky – spotřebitele, kteří nakupují a považují křesťanskou víru jednoduše za pravdu, protože funguje. To umlčuje učení o ospravedlnění bez ohledu na oficiální vyznání našich církví… Lidské metody, techniky a strategie samy o sobě nemohou tuto proměnu způsobit… Mnozí v hnutí církevního růstu věří, že pochopení těch, kdo sedí ve sborových lavicích dnes, je stejně tak důležité k úspěchu evangelia jako biblická pravda, která je kázána. Výsledkem je, že teologická výuka je často oddělována od kázání pastorů. Marketingová orientace v mnoha církvích vede tento vývoj ještě dál a smazává rozdíly mezi biblickým Slovem a světem. Tím olupuje Kristův kříž o jeho obviňující moc, redukuje křesťanskou víru na principy a metody, které přinášejí úspěch světským společenstvím.“
Za těmito, jistě pro mnohé inspirujícími slovy, se skutečně skrývá kalvínské učení o predestinaci, podle které člověk není sto reagovat na nabídku spásy z Boží strany, ale je zachráněn v podstatě „proti své hříchem zotročené vůli“. Jak se v daném prohlášení uvádí: „Vyznáváme, že se lidé rodí duchovně mrtví a nejsou schopni přijmout regenerující, znovuzrozující milost, ani na ní jakýmkoliv způsobem spolupracovat.“
Avšak není to jen kalvinismus, kdo se staví proti novým paradigmatům hnutí církevního růstu. Jsou to například konzervativní letniční, jejichž soteriologie je navýsost arminiánská. Ti zde hnutí vytýkají obdobné věci, i když z poněkud odlišných pozic. Jejich výtky by se v podstatě daly shrnout v tom, že evangelium je zde degradováno na zboží, u kterého je důležitější najít způsob techniky a strategie prodeje spíše než hledání Boží vůle v posvěcení. Vyslovují zde otázku, nač je třeba vedení Duchem svatým a hledání Boží vůle, když vše zajistí vhodně zvolená technika. Centrem jejich kritiky je i skutečnost, že lidé jako Maxwell školí podle obdobných manuálů světské manažery i církevní pracovníky. „Kde je Bůh?“, ptají se. Jeden z nejslavnějších letničních evangelistů, David Wilkerson dokonce v této souvislosti mluvil v podstatě o jiném evangeliu.
„Toto nové evangelium šíří mladí, chytří a obdarovaní služebníci. Drží se návodu, ve kterém si přečetli: Můžeš jít do kteréhokoli města nebo obce, a když budeš dodržovat správný postup, během krátkého času tam můžeš založit megacírkev… Přestěhujete se tam, uděláte anketu a zjistíte, co chtějí lidé, kteří žádnou církev nenavštěvují: “Nemáte rádi pěvecké sbory. Dobrá, chodili byste do církve, která žádný nemá?” Ano. “Nesnášíte formální oblečení Navštěvovali byste církev, kde se lidé oblékají neformálně?” Ano. Pak jdete ke svému počítači a vytvoříte si evangelium, které nebude nikoho konfrontovat, ale bude se snažit naplnit touhy a potřeby místních lidí. Poté, co shromáždíte několik prvních lidí, budete se jich dále dotazovat, abyste zjistili, co chtějí – a pak upravíte své poselství tak, abyste jim pomohli vypořádat se s jejich potřebami. Program, který jim nabídnete, bude vedený úmyslem učinit církev co nejvíce přívětivou a vyhovující pro jakékoli hříšníky, kteří ji navštěvují. Toto evangelium se rychle stává tím nejúspěšnějším a nejrychleji rostoucím ze všech náboženských hnutí. Takové církve navštěvují tisícové zástupy.“
Jak je vidět, manažerské metody a nová paradigmata, ostatně jako i všechny historické vlny, učení a nápady jsou nejen nadšeně přijímány, ale i odmítány. Některé proudy jsou v podpoře i kritice sjednoceny, ale jsou zde i výjimky. Mezi sympatizanty některých aspektů tohoto hnutí patří kalvinista J. I. Packer a mezi odpůrce patří arminián G. Wood, současný superintendent Assemblies of God.
Možný přístup k manažerským metodám
Přiznám se, a z mé selekce informací a možná i z naznačené konsekvence, že patřím mezi kritiky hnutí církevního růstu i manažerských způsobů v církvi. Znamená to tedy, že je třeba zavrhovat veškeré např. statistické metody v církvi? Nemyslím si a věřím, že si to jistě nemyslí ani skalní odpůrci hnutí církevního růstu. Jen se domnívám, že je třeba konfrontovat oba pohledy a slovy apoštola Pavla všechno zkoumat, dobrého se držet a zlého se chránit v každé podobě. Jsem přesvědčen, že církev v jakékoliv době potřebuje reflexi a zpětnou vazbu. Domnívám se, že někdy nemusí být chyba v samotné metodě, ale ve vstupních datech a filosofii daného přístupu. Pracuji jako farmaceut a vím, že důležitější než symptomatická léčba je léčba samotné příčiny onemocnění. Nepopírám, podobně jako stoupenci hnutí církevního růstu, že církev potřebuje obnovu. Obnovu však nevidím v aplikaci manažerských principů řízení sborů a horečnaté aktivitě konstrukcí růstových grafů. Obnovit a posílit je třeba víru a důvěru v Boha, známost, ale i znalost jeho Slova a úsilí o posvěcení a naplněnost Duchem svatým. Statistika nám může být v ledasčem nápomocná, ale jen v případě, že vyhodnocujeme správná data.
Abych byl srozumitelným. Pokud jsme v církvích svědky například dlouhých kázání bez Boží moci, pokud svědčíme o Kristu bez podmaňující síly k vysvobození nebo pokud naše biblické hodiny zejí prázdnotou, pak nevidím řešení v tom zvládnout rétoriku, učit se pravidlům mezilidské komunikace apod. To vše je jistě důležité a potřebné, a pokud bych tím pohrdal, nestudoval bych teologii. Ale základem je zaměření se na Krista, důvěra v Jeho Slovo a neopomíjení soukromých i společných modliteb. Raději budu poslouchat mocné kázání s historickými nepřesnostmi a v nespisovné češtině, než vybroušené mlácení prázdné slámy. Na druhou stranu, pokud někdo káže mocně, měl by se k tomu naučit česky a pracovat na svém vzdělání. Jinými slovy je třeba zaměřit se na příčiny a nikoliv na důsledky. Věřím, že Ten, u něhož lze nalézt veškerá řešení, nás pak sám povede i k odstranění důsledků. Je-li člověk nemocný angínou, je třeba nejprve odstranit patogenní mikroby a poté (nebo současně) i bolest v krku. Navrhuji tedy zaměřit se na obojí: brát antibiotika i analgetika. Pokud budeme brát jen antibiotika, časem přejde i bolest v krku. Pokud ale budeme brát jen analgetika, potlačíme důsledek a nemoc může probíhat nepozorovaně dál, a pacient může zemřít na encefalitidu nebo endokarditidu.