Komentář ke článku Pavla Hoffmana Sebevraždy a duševní problémy v církvi Slovo života
Hoffman tvrdí, že se Petr Öhlén podílel na zprávě o psychiatrických problémech bývalých členů Slova života, kterou jsem já, Per G Swartling, spolu se svou ženou Gudrun vydal v roce 1991 ve Švédském lékařském časopise Läkartidningen. Jedná se o naprostý omyl a neexistuje jediný důkaz, že se na ní Öhlén jakkoli podílel.
Hoffman znevažuje Gudrun když píše, že neměla žádné akademické vzdělání v oblasti psychoterapie a výzkum, který předložila, byl kritizován za špatný výběr lidí atd. Gudrun se prezentovala jako ergoterapeut ve Fakultní nemocnici v Uppsale s bohatou zkušeností v péčí o psychiatricky nemocné pacienty, z nichž mnozí jsou i psychotičtí.
Gudrun si bývalé členy nevybrala, nýbrž oni si zvolili ji, jelikož po svém odchodu ze Slova života potřebovali pomoc a měli mnoho psychických problémů, které před svým kontaktem se Slovem života neměli. Zjistila, že se u mnoha lidí, kteří k ní přišli, objevují podobné psychiatrické symptomy, jako u vážně nemocných psychiatrických pacientů, občas i s psychotickými symptomy. Někteří z nich (jedenáct lidí) byli léčeni na psychiatrickém oddělení a pouze jeden z nich se léčil ještě před tím, než se setkal se Slovem života. Lidé, kteří podporují Slovo života, zprávu odmítli a prohlásili, že otázky byly zaujaté a nelze z nich udělat žádné závěry. Lékařská rada v Läkartidningen naproti tomu zprávu i její závěry přijala.
Hoffman uvádí, že nikdy nebyl potvrzen žádný případ sebevraždy člena Slova života, na jehož sebevraždu by učení Slova života mělo nějaký vliv. Jak to může vědět, když nebyl proveden a zveřejněn žádný výzkum, který je v rozporu s naší studií? Podle naší zprávy, zahrnující 43 bývalých členů, pak 27 z nich mělo sebevražedné myšlenky a 10 se pokusilo spáchat sebevraždu. 27 lidí po opuštění Slova života navštívilo psychiatra a jen 7 z nich tak učinilo ještě předtím. Dozvěděli jsme se o 16 případech sebevraždy ve Švédsku, kde rodina a přátelé považovali kontakt zesnulých s hnutím za rozhodující faktor jejich sebevraždy. Tento závěr podporovaly i předchozí rozhovory či zanechané dopisy.
Kritiku studie, kterou jsem spolu s Gudrun vydal v roce 1991, nedoprovázel žádný pokus prozkoumat psychické problémy mezi členy Slova života a ukázat tak na chybnost našich závěrů. Naše zpráva je jediná, která byla ve Švédsku zveřejněna, což vysvětluje skutečnost, že je zmiňována i po dvaceti letech. Jsme přesvědčeni, že by nebylo možné pořídit rozhovor s náhodně vybranými členy Slova života a dotázat se jich na psychické problémy, sebevražedné myšlenky, deprese, úzkost atd. a dostat poctivou, přímou odpověď. Učení Slova života tvrdí, že se stanete tím, co říkáte. To znamená, že slova, která pronesete, mají moc změnit realitu. Pokud prohlásíte, že jste nemocní nebo se necítíte dobře, pak se podle tohoto učení budete cítit ještě hůře. Členové Slova života tedy nemohou přiznat, že trpí depresemi nebo jakýmikoli jinými příznaky nemoci. Tyto symptomy vysvětlují, či popisují jako Ďáblovy útoky, či vliv démonů a je tedy třeba se ještě usilovněji modlit.
Přesto se během bohoslužby Slova života značné množství účastníků zvednutím ruky přiznalo, že trpí symptomy připisovanými těmto démonům (kazetová nahrávka učitele Jonny Carlssona z roku 1988 – Foglander). Podle jeho učení však nemáme psychické potíže brát jako varovné signály, ale spíše jako znamení, že člověk pracuje pro Boha, a proto je terčem útoků.
V době, kdy jsme pořizovali naši studii, Slovo života několikrát pozvalo kazatelku Jane Whaley z USA, která kázala, že je důležité zbavit se démonů v žaludku prostřednictvím dávení a hlasitého křiku. Během setkání se všichni účastníci předkláněli a pokoušeli dávit. Po několika letech Slovo života přestalo tuto ženu zvát a Ruben Agnarsson, na kterého Hoffman odkazuje, později v roce 2009 v časopise Slova života Världen idag přiznal, že se Slovo života od Jane Whaley oddělilo na znamení sebekritiky. Člen hnutí, který úplně stejně kritizoval Jane Whaley několik let předtím, byl společně se svojí rodinou z hnutí vyloučen a ostatním členům bylo řečeno, aby se s rodinou nijak nestýkali. Když však Slovo života dospělo ke stejnému závěru, nikdo se jim nijak neomluvil. Další nepřesností v Hoffmanově spisu je, že jsem měl v rozhovoru pro noviny zmínit, že by Slovo života mělo být zakázáno zákonem. V novinách bylo ale napsáno následující: „Můj názor je, že tato sekta (Slovo života) ani další podobné by neměly existovat, ale samozřejmě nemohou být zakázány.“ Nikdy jsem neřekl, že by sekty měly být zakázány, ale pokud způsobují lidem utrpení, nejsou žádoucí. V naší demokratické zemi však máme svobodu hovořit, psát a setkávat se, svobodu vyznání atd., a to jsem nikdy nezpochybnil.
Učiníme-li závěr, Hoffman postavil svůj článek na chybných prohlášeních, na která jsem zde poukázal. Náš článek popisoval situaci ve Slovu života před dvaceti lety. Slovo života se postupně stávalo spíše letničním hnutím bez extrémních projevů a křiku. Nevíme, nakolik si ponechali své staré učení jako potlačování pochybností a kritického myšlení, ve kterém viděli Satanův výtvor; strach z Ďábla jako neustálé hrozby; strach z opuštění sekty, čímž se prý člověk vzbouřil proti Bohu; pocity viny za negativní, či kritické myšlenky vůči hnutí a mnoho dalších zásad.
Uppsala, Švédsko 2011–10–05
Per G Swartling MD, dříve obvodní lékař a vedoucí Národního výboru pro zdraví a sociální zabezpečení
Toto video ani odkaz na něho není součástí dopisu
Jane Whaley v Uppsale