Není to o lidech, ale o učení!
Všechna církevní společenství se skládají z úplně stejných lidí. Z omilostněných hříšníků. Jsou to lidé vyvolení z milosti, obmytí stejnou krví Pána Ježíše Krista, kteří přijali stejného Ducha svatého. Nejsem příliš nadšen, když proto někteří mluví o „lepších“ a „ještě lepších sborech“ nebo alespoň o „nadprůměrných sborech“. V knize Zjevení jsou všechny sbory, i ty kárané, označeny jako zlatý svícen. Není zde jeden svícen zlatý, pak stříbrný a nakonec bronzový… Všechny jsou zlaté! Pokud máte více dětí, určitě máte rádi všechny stejně, i když se tyto děti chovají různě a jsou odlišné. Mají pro vás všechny stejnou cenu. Obrovskou! Stejně tak to vidí Bůh. Proto nikdo nemá právo vynášet se nad ostatní nebo soudit druhé. Takové jednání může člověku zavřít cestu k Božímu požehnání nebo dokonce, v pozdějších důsledcích, kdy člověk druhé odsuzuje, i do Božího království.
Etický a věroučný princip
Na druhou stranu nelze zastírat rozdíl ve kvalitě společenství v daných církvích a určitě bych raději byl ve Filadelfii než třeba v Laodiceji. Záleží ovšem více na tom „kam jsem povolán“, než na tom, „kam bych chtěl být povolán“. Ale i povolání do konkrétní církve (kterým se někdy zaštiťují autoritářští vedoucí, aby lidi udrželi v „jejich“ církvích, i když se zde dějí velké nepravosti) není absolutním měřítkem naší služby. Tím je v posledku věrnost Bohu a jeho Slovu v čistém svědomí.
Posuzovat sbory a lidi tedy nemáme. Něco jiného je ovšem oblast věrouky a etiky. Zde jsme dokonce povinni a povolání zkoumat a rozsuzovat.
V poslední době jsem slyšel o smutných událostech. Týkají se lidí, kteří opustili autoritářská společenství, kde se z dohlížitelů stali „autority“ a „vůdcové“, a někteří si dokonce přivlastnili titul apoštol a začali panovat nad vírou a svědomím člověka, což by skutečný apoštol nikdy neudělal. Tito lidé, často doslova ubití těmito společenstvími, učinili přesně to, před čím Bible tolikrát varuje. Za vinu svého stavu učinili zodpovědným člověka a začlenili se později do stejných systémů, ze kterých utekli. Změnilo se jen osazenstvo, princip zůstal zachován. Není divu, že se problémy po čase vrátily. Ve skutečnosti totiž problém nebyl v lidech, ale v učení a v systému. Například u charismatiků nejsou lidé a vedoucí jiní, než u kalvinistů nebo baptistů. Lidé v těchto církvích se odlišují především tím, že jsou formováni rozdílnou věroukou a vedoucí jsou povoláni rozdílným způsobem. Tato věrouka pak, po čase, nese konkrétní ovoce.
Člověk vs. systém
Rozumím ale lidem, kteří vše svádí na člověka. Ne každý vedoucí by v postavení, které mu daný systém umožňuje, jednal jako guru, považující se téměř za vtělené Slovo, které zprostředkuje víru a poznání svým následovníkům. Nicméně nezapomeňme, že každý z nás jsme hříšní a potřebujeme své mantinely, které neradno překračovat. Každý máme touhu ovládat druhé a potřebujeme v tom zákonně omezit. Potřebujeme postavit hranice zlu v nás. Neexistuje jedinec ani církev bez hranic. Každý z nás má proto svá Bohem daná omezení, která jsou mu požehnáním a chrání jeho samého i jeho okolí před lidskou rozpínavostí.
Nedávno se mi dostal do ruky výtisk Bible s výkladovými poznámkami. Dočetl jsem se zde, že společenství mají prověřovat své vedoucí v oblasti věrouky i etiky. Ovšem na webových stránkách církve, která onu Bibli vydala, a nejen na nich, naopak čtu, že věřící si práci vedoucích nemají dovolit posuzovat a vše poslušně a pokorně nechat na vyšších autoritách. Vedoucí zde není zřejmě bratrem, který vám stojí po boku, ale je spíše nad vámi. Nemáte šanci posoudit jeho práci, ale nad ním jsou zase jiní, kteří to posoudit mohou, protože jsou „ještě vyšší autoritou“. Obávám se, že se zde naplňuje to, co nalezl už autor knihy Kazatel.
Kaz 5:7 Uvidíš-li, že je v kraji chudých utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší.
Tento světský, hierarchický princip hlídačů, který Ježíš kritizuje, a který vede ke zvůli, je tak možná v některých církevních kruzích považován za správné vykonávání autority v církvi. Mohu ovšem dosvědčit každému, že princip, kdy autorita stojí (i když by to jistě mnozí popřeli) de facto mezi Bohem a vámi, vede právě k onomu útisku a pohrdání právem. K čemu je pak dobré, že například církev, která vydává knihu, kde se kritizuje biskupský systém římskokatolické církve, prakticky zastává ten samý princip pojetí a stuktury autority? Cožpak není jasné, že právě tento „nereformovatelný princip“ dovedl římskou církev před schizma reformace? Tam, kde vám vedoucí nestojí po boku, ale striktně nad vámi, aby vám zprostředkoval jediný správný výklad a jedinou správnou vůli pro váš život, tam pak spolehlivě dojde k poškození nejen vás, ale i člověka, který se bláhově domnívá, že mu Bůh svěřil právo panovat nad vírou a svědomím jemu svěřených oveček.
Zajímalo by mne ovšem, zda práci pasora sbor nesmí hodnotit ani v tomto případě:
1 Tim 5:17 Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.
A to zvláště tehdy, vykládá-li se slovo „τιμή“ jako „finanční“ odměna. Nevím, co by se stalo, kdyby třeba sbor navrhl vůdci, který neuznává, že jeho službu mohou hodnotit „podřízení“, dvojnásobný plat. Zda by byl stejně důsledný a tvrdil by, že odměnu nemůže vzít, protože sbor z principu nemůže kvalitu jeho služby hodnotit. Vlastně by zde nemohla být žádná finanční komise „podřízených“ resp. členů sboru, kteří by navrhovali odměny na základě posuzování kvality práce vedoucích. Nemají na to přece od Boha žádný mandát. Vedoucí, který by byl důsledný a odměnu z principu odmítl, by měl můj upřímný obdiv, i když bych s jeho pojetím autority nesouhlasil.
Charakter nebo loajalita?
Ano, jsou jistě lidé, kteří své svěřené pravomoci zneužijí více, jiní méně. Jsou lidé, kteří svoji autoritu zneužijí i tam, kde jim ji církev nedá. A jsou naopak lidé, kteří ji naopak nezneužijí ani tam, kde jim ji jejich církev poskytuje. Historie i současnost ovšem dokazuje, že je jen otázkou času, kde tam, kde je tento prostor a tlak na panování autorit legálně umožněn, nakonec dojde k tomu, že tento systém vynese do vedení lidi ambiciózní a se sklony ke kariérismu, kteří pochopí, že skrze absolutní a často i předstíranou loajalitu ke svým „nadřízeným“ (kteří jediní je mohou „povýšit“) se dostanou nad ostatní, aby mohli kralovat. Vyhnou se tak nutnosti biblického posuzování svého života svým společenstvím, podle Pavlových instrukcí, kladoucích důraz především na charakter:
1 Tim 3:1–7 Věrohodné je to slovo: Kdo chce být biskupem, touží po krásném úkolu. Nuže, biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit, ne pijan, ne rváč, nýbrž vlídný, smířlivý, nezištný. Má dobře vést svou rodinu a mít děti poslušné a počestné; nedovede-li někdo vést svou rodinu, jak se bude starat o Boží církev? Nemá být nově pokřtěný, aby nezpyšněl a nepropadl odsouzení ďáblovu. Musí mít také dobrou pověst u těch, kdo jsou mimo církev, aby neupadl do pomluv a ďáblových nástrah.
Tit 1:7–9 Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu. Nemá být nadutý, zlostný, pijan, rváč, ziskuchtivý. Má být pohostinný, dobrý, rozvážný, spravedlivý, zbožný, zdrženlivý, pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.
I když je loajalita bezesporu kladnou a potřebnou vlastností Božích služebníků, není v těchto seznamech ctnosti uvedena. V autokratických systémech se lze nicméně setkat s tím, že se přivře oko například nad rozvodem, nevěřícími dětmi, láskou k penězům…, jen když je dotyčný poddajný, loajální a poslušně uskutečňuje plány vůdce.
Na druhou stranu tam, kde struktura a pojetí církve obejít tyto věci neumožní, je mnohem těžší dostat se nahoru a koneckonců po tom ambiciózní člověk ani nebude toužit, protože i když se „zmocní“ úřadu kazatele, jeho autorita bude omezena a lidé zde nebudou zvyklí pustit si člověka do prostřednické role mezi ně a Boha.
Varovné znaky
Abych ale uvedl konkrétní příklad. Modelem autokratického pojetí autority je podle mne tzv. „skupinkový sbor“. Léta jsem byl vyučován, že existuje podstatný rozdíl mezi „sborem, který má skupinky“ a „skupinkovým sborem“. Mělo se říkat, že skupinky nejsou jen aktivitou, ale nosným principem, který zabezpečí „péči o každého člena sboru“. Také si vzpomínám, jakou pachuť u některých členů pak zanechalo slovo „péče“ poté, co ji na vlastní kůži v tomto systému zakusili. Přiznám se, že já sám jsem dlouho nechápal, jaký rozdíl mezi „skupinkovým sborem“ a „sborem, který má skupinky“ ve skutečnosti opravdu je. Jednou mi bleskl hlavou jednoduchý příklad. Je zde asi takový rozdíl, jako mezi „státem, který má policii“ a „policejním státem“. Jinými slovy skupinkový sbor je ovládán vizí jediného člověka, zatímco sbor, který má skupinky, je spravován staršovstvem.
Takže? Není to o lidech, ale o učení. Tam, kde je respektován biblický princip, že celé Tělo resp. celý sbor rozpoznává povolání kazatelů a vedoucích; tam, kde jsou lidé biblicky odpovědní a zkoumají život i službu svých vedoucích, tam se lidem s kariéristickými sklony příliš dařit nebude. Naopak, samotným vedoucím je k užitku, když mohou být bezpeční v kruhu svého sboru, který jim může pomoci v jejich zápasech a může je i biblicky a v lásce usměrnit. Ovšem tam, kde se kazatel (nebo v těchto kruzích spíše pastor) volí jen omezenou skupinou výše postavených autorit namísto odpovědného zkoumání jeho ovoce celým sborem, tam dříve, či později, dojde ke korupci charakteru a manipulaci.
Všichni jsme náchylní panovat
Tedy! Všichni jsme hříšníci, se sklonem ke zlému. Nikdo z nás nežije v jiném těle, než v tom, které má zlé sklony a skutky. Dáte-li člověku prostor panovat nad druhými, tělo zatouží a často nakonec podlehne. Ovšem tam, kde je tělo na uzdě skrze aplikaci biblických principů odpovědného správcovství a všeobecného kněžství, tam to bude to mít „starý člověk“ těžší. Jednoduše každá nekontrolovaná moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Mluvil o tom již Hospodin, když Izraelity varoval před jejich vynucováním si úřadu krále.
Chystáte-li se, ať už po špatné zkušenosti nebo jste čerstvě obrácení, stát členy nějakého společenství, ptejte se i na pojetí autority. Zkoumejte ústavu a řády dané církve, kam chcete vstoupit. Dovolují tyto dokumenty nebiblické panování autorit tím, že se nemůžete podílet na rozeznání jejich povolání ani jejich ovoce a skutků nebo učení? Je zde nějaký biblický mechanismus kontroly starších? Vycházejí tyto dokumenty z Bible a z principů odpovědného správcovství? Anebo naopak, je zde vůbec něco, podle čeho se dá vše konat tak, aby byl naplněn Pavlův princip „vše ať se děje v řádu“? Nejlépe se totiž dá panovat tam, kde žádné řády vůbec nejsou a kde má právo Bibli vykládat jen vedoucí.
Jak se poučit?
Vidím v této souvislosti mezi křesťany jeden nešvar. Tuším, že se do české církve dostal z knížek Watchmana Nee a později od Alana Vincenta. Říká ve zkratce asi toto: jednomužný systém je správný, jen je třeba už konečně (pokolikáté již?) najít toho správného, zlomeného, zkušeného a hlavně Bohem povolaného, otcovského vůdce, pastýře, apoštola…(dosaďte si dle vaší konfese). A zde je podle mne i zakopán pes, který mnohé povede k tomu, opakovat stále stejnou chybu v bláhové naději, že nyní se to už konečně podaří. Zklamu vás, nepodaří.
Není to v tomto případě jen o lidech, ale především o učení! Pokud si to včas uvědomíte, vyhnete se mnohým zklamáním a rozčarováním a nepůjdete z deště pod okap. A koneckonců nebudete narušovat a podkopávat ani autokracii daných společenství, pro které je obvykle hierarchický, pyramidální princip svatou, zcela základní a neřku-li i jednou z nejdůležitějších věcí, hned vedle doktrín jako je Kristovo Božství nebo křest. Ohrožení tohoto principu je pak v těchto kruzích chápáno jako ohrožení samotné podstaty církve. Šetřete tedy nervy své i nervy autokraticky smýšlejících vůdců.