Úskalí současného charismatického hnutí
Miroslav Tengler
Zveřejněno se souhlasem autora. Článek v původní podobě byl sespsán a zveřejněn v KS Hradec Králové okolo roku 2004.
"Nejnebezpečnější lží není průhledná lež, neboť takovou můžeme snadno zjistit a odmítnout. Daleko více škody napáchá směs pravdy a lži. Stačí odchýlit střelku kompasu o jeden stupeň a výsledkem je úplně jiný směr. „Málo kvasu celé těsto prokvasí.“ (Ga 5,9)
Prolog
Je víra produkt vztahu člověka s Bohem, nebo ji lze získat a posilovat také jinými „technikami“? Máme právo na vyslyšení všech našich modliteb? Byla nám dána moc přikazovat andělům, co mají dělat? Je bohatství a prosperita znakem úspěšného křesťanského života? Proč jsou někteří lidé Bohem uzdraveni a jiní zůstávají nemocní, nebo dokonce umírají? Kam až sahá autorita služebníků v církvi? Jak se rozpozná lidská touha po seberealizaci od Božího povolání? Je možné žít plnohodnotný křesťanský život bez příslušnosti k jakémukoliv sboru? Před těmito a podobnými otázkami už stála zřejmě většina z vás. Budete-li souhlasit, můžeme se v několika následujících dílech nad těmito otazníky naší víry zamyslet. Třeba najdeme odpověď i na vaše otázky. Čas od času totiž nezaškodí, zamyslet se nad tím, zda-li se naše víra opírá výhradně o slova Písma.
Hned na začátek bych chtěl zdůraznit, že mým jediným cílem je, abychom už nebyli unášeni různými pochybnými učeními, které nemají svou oporu v Bibli, ale sami hledali, co tato kniha opravdu říká. Jelikož věřím, že v Božím království jde pravda s láskou ruku v ruce, nechci v žádném případě jitřit rány a podněcovat k řevnivosti a pohrdání mezi křesťany a církvemi. Nikdo z nás není úplně bez chyby. O mně to platí také. Proto si nevyhrazuji právo na jedinou vyčerpávající odpověď.
V několika příštích číslech bych se tedy chtěl spolu s vámi podívat na některá úskalí současného (nejen charismatického) křesťanství. Jako první bych chtěl pootevřít téma:
Bohatství jako znak úspěšného křesťanského života
V americkém křesťanstvu se rychle šíří infekce zákeřné nemoci, takzvané evangelium „hojnosti a zdraví“ – ačkoli v sobě má z podstaty evangelia velmi málo. Ve svých nejzakrytějších podobách prostě říká: „Služ Bohu a zbohatni,“ … ve svých slušnějších – avšak stejně zhoubných – podobách staví křišťálové katedrály za patnáct miliónů dolarů ke slávě blahobytného předměstského křesťanstva.
(Gordon Fee: The Cult of Prosperity, s.13)
Jedním z často používaných učení některých odnoží současného charismatického hnutí je takzvaná „teorie prosperity“. Základem je předpoklad, že pokud znáte některé obecné zákony, které Bůh stvořil, a tyto aplikujete, získáte v podstatě vše, co chcete. Setkáte se zde s takovými výrazy jako například „vizualizace svých přání“ a „vyznávání veršů z Písma, které zajistí vaše požehnání“ a podobně.
Abyste mně špatně nepochopili: Nic proti tomu, když ve víře v Boha vyznáváme Jeho slovo. Tady jde ale podle mne o něco jiného. Je opravdu biblickým způsobem modlitby, když si její vyslyšení vizualizujeme? Může „fungovat“ vyznávání veršů (nebo jak se zde říká „formulí“) jen tak – samo o sobě? Příkladem takové „formule úspěchu“ má být podle K. Copelanda verš z Markova evangelia 10,30, kde je zmiňována „stonásobná odplata“. Gloria Copelandová vyučuje tento duchovní zákon těmito slovy: „Dáš jeden dolar na evangelium – a patří ti 100 dolarů. Dáš 10 dolarů – a dostaneš 1000 dolarů, dáš 1000 dolarů a dostaneš 100 000 dolarů. Dej jeden dům a dostaneš sto domů. Dej jedno letadlo a dostaneš stokrát víc, než co jedno letadlo stojí. … Zkrátka Marek 10,30 je velmi dobrý obchod.“ Zdá se vám to směšné a vzdálené naší české realitě? Nemylte se. I tady v Hradci Králové se něco podobného svého času vyučovalo.
Je pravdou, že Hospodin odmění každého, kdo je mu věrný a kdo štědře dává (nejen peníze, ale především sám sebe, svůj čas, zájem atd.). On sám ale rozhodne, kdy a jakou formou se to stane. „Hledejte především Boží království a spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno. Vždyť Otec ví, že to všechno potřebujete“. (Mt 6,33) Proč by se Boží odměna měla přepočítávat výhradně na něco tak dočasného jako jsou peníze, případně kravaty, auta, domy, letadla – prostě majetek? Nevylučuji, že někdo, kdo Boha opravdově miluje, může od něho dostat vlastní „setbu“ zpět ve stejné podobě, ale dělat z něčeho takového univerzální duchovní zákon je opravdu velmi odvážné.
Ještě bych se chtěl vrátit k pojmu „vizualizace“. V Bibli žádný takový výraz (ani jemu vzdáleně podobný) nenajdete. Nikde Písmo nemluví o tom, že bychom si svá přání měli v modlitbě vizualizovat. (Tedy představovat si, jakým způsobem bude naše modlitba vyslyšena – například barvu auta, počet místností v budoucím domě apod…)
Hlavní problém teorie prosperity je v tom, že nahrazuje živý vztah s Bohem jakýmsi systémem, který vlastně funguje sám o sobě. A právě to by nás mělo vždy varovat. Podle mne je křesťanství především o vztahu s Bohem a důvěře. Písmo to ostatně potvrzuje: „Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste oč chcete, a stane se vám. Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky…. Zůstaňte v mé lásce.“ (J 15,7–9) Zůstávat v Kristu neznamená dělat si, co chci a jen používat jakési duchovní zákony. Zůstávat v Kristu znamená být s Ním, hledat Boží vůli, a tu také činit. Takovému člověku je poté dána Boží nabídka: Pros oč chceš a budeš to mít. Člověk, který miluje svého Boha a zůstává v Něm, nebude mít jiná přání, než ta, která jsou v Božím srdci.
Dalším podstatným rozdílem oproti biblické víře je motiv. Dávám, protože chci někomu požehnat, nebo proto, abych měl později ještě více pro sebe? Na první pohled to nepoznáte, ale Hospodin vidí velmi dobře lidské touhy. Otázkou je, zda jsou vyznavači tohoto učení natolik pevní ve své víře, že odolají vábení a nezačnou se přiklánět více k majetku a „své zasloužené sklizni“, než ke službě Bohu z vděčnosti.
Toto učení je podle mne už ve svém základu mylné a jeho praktikování může mnoha lidem velmi vážně ublížit. První neúspěch, který dozajista přijde, totiž může důvěřivé lidi od křesťanství spolehlivě odradit. Navíc mi připadá nemravné ukazovat světu evangelium přes své bohatství – tedy evangelizovat majetkem. Lidé by měli hledat Boha kvůli něčemu úplně jinému, než aby naplnil jejich pozemské touhy. Pravdou je, že Bůh svým dětem žehná ve všem, co potřebují. Křesťanství však není náboženstvím pozemské prosperity a Ježíš není záložna!
Chtěl bych jasně říci, že ač tato teorie vytváří dojem, že je pevnou součástí křesťanské věrouky, nemá ve skutečnosti s Písmem a vztahem k Bohu téměř nic společného. Více než na Božím slově stojí na pochybných zkušenostech některých lidí, kteří svoje zážitky zobecnili a oddělili od podstaty křesťanství, jímž je právě vztah s Bohem, který reaguje na naše modlitby podle své vůle, a ví, co opravdu potřebujeme. Postavit na několika z Písma vytržených verších vlastní teorii není zas až tak těžké. Dokazuje to ale jen úpadek církve, která se pomalu přizpůsobuje současnému světskému způsobu života a občas až k okultním praktikám. To je ale v přímém protikladu k životu Pána Ježíše Krista, jeho proroků, apoštolů a vůbec většiny lidí víry, o kterých se Písmo zmiňuje. Králové, jako byl Šalomoun, sice patřili k nejbohatším lidem na zemi, ale co jim to prospělo? Byl snad majetek důkazem jejich zbožnosti? Samotný Šalomoun ke stáru říká, že to vše byla jen marnost. Měli bychom si z tohoto poznání vzít trvalé ponaučení. Podle majetku a velikosti konta v bance se nedá usuzovat na to, zda-li Bůh někomu žehná či nikoli. Svět je plný bohatých pohanů, kteří na Boha nemají čas a naopak v mnoha zemích potkáte křesťany, kteří nevlastní téměř nic a přesto se skrze jejich ruce dějí zázraky. Co je tedy skutečná prosperita a bohatství? Pravé bohatství je v tom, koho nosíme v srdci. A tam je první místo jen pro jednoho. „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu,“ řekl kdysi sám Ježíš.
Pozitivní vyznávání a techniky modlitby
V minulém díle našeho seriálu jsme si povídali o teorii prosperity. Dnes bych rád pokračoval na téma, které s ní úzce souvisí. Nahlédneme totiž do oblasti mluvení a modlitby.
Už od svých křesťanských začátků jsme vyučováni, že lidská slova mají velkou moc, která se dá stejně tak využít jako zneužít. Písmo to na mnoha místech potvrzuje, když říká, že „ovocem svých rtů se každý dobře nají“ (Přísloví 12:4). (Dá se to pochopit v kladném i záporném slova smyslu.) Také Pán Ježíš zřejmě přikládal mluvení značnou důležitost, protože vyučoval, že z planých slov budeme jednou skládat účty před Bohem. Nakonec i apoštol Jakub ve svém dopise křesťany varuje, aby si na svá ústa dávali pozor, protože „jazyk neumí zkrotit nikdo z lidí“. Podle Jakuba není jedno, jak svá slova používáme: „Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá bratří moji. Což pramen z téhož zřídla vydává vodu sladkou i hořkou?“ (Dopis apoštola Jakuba 3:8,10–11) Prostřednictvím našich slov můžeme zásadně ovlivnit dění nejen v našem životě, ale i v životech mnoha dalších lidí. Je zapotřebí to vědět a podle toho se také chovat.
Někteří učitelé charismatického hnutí na tomto základě staví teorii, která je známa pod názvem pozitivní vyznávání. Zjednodušeně by se dala popsat jako možnost ovlivňovat dění v duchovním světě tím, co říkáme. Většinou se tak má dít v modlitbě a to především citací Písma, případně vyznáváním vlastních slov víry. V této podobě budeme pozitivnímu vyznávání rozumět i my. Pokud by se opravdu jednalo o pouhou součást modlitby (tedy rozhovoru s Bohem), kdy je nám zjeveno, jak se máme konkrétně modlit, případně jaké slovo z Písma použít, pak je vše v pořádku. Je to dokonce velice žádoucí, protože Boží slovo, je-li použito na správném místě a ve správný čas, má v duchovním světě obrovskou autoritu.
Problémem se toto učení stává v okamžiku, kdy je vytrženo z kontextu modlitby a vyučováno pouze jako technika, která může sama o sobě zabezpečit naplnění našich přání. Podle vzoru: „Chceš něco? Vyslov to ústy, věř tomu a ono se to stane.“ Cítíte ten rozdíl? To už není Ježíšovo: „Staň se vůle tvá“, ale naše lidské: „Staň se vůle má.“
Dovolte mi v tuto chvíli malý návrat do minulého čísla, kde jsem psal o vizualizaci. Úzce totiž souvisí s dnešním tématem. Křesťané jsou zde vyučováni, jak si mají své přání v mysli „vytvořit“, stejně jak to prý činil sám Bůh, když tvořil svět. Toto přání pak mají vyslovit, případně obohatit vhodným citátem z Písma, které má upevnit jejich víru v to, že na vyslyšení mají od Boha nárok. Pokud se vše viditelně neprojeví, je ještě zapotřebí žádanou věc z nebe „stahovat“ a „rozvazovat od moci temnoty“. Jsem na velkých pochybách, zda se tomuto konání dá ještě vůbec říkat modlitba, není-li to spíše autosugesce.
Někteří z těchto učitelů jdou pak ještě dále a tvrdí, že tyto duchovní zákony neplatí jen pro věřící, ale pro každého, kdo jich umí využívat. Toto své tvrzení dokládám citátem jednoho jinak váženého učitele: „Mátlo mne, když jsem vídal, jak nespasení mají výsledky. Pak se mi rozbřesklo. Tito hříšníci spolupracovali se zákonem Božím – se zákonem víry.“ (Kennet Erwin Hagin)
V minulém díle jsem napsal, že podle mne je křesťanství především vztah s Bohem a důvěra (což je pouze jiný výraz pro slovo víra). Důvěru můžete mít jen k tomu, koho velmi dobře znáte. Je otázkou, zda můžeme o důvěře (tedy víře) mluvit u člověka, který Boha nezná a žije ve hříchu. Pokud ale tím, kdo se snaží naplnit všechna přání nevěřícím lidem, není Hospodin, kdo to tedy je? Na tuto otázku by si měl autor odpovědět sám. Můžu jen konstatovat, že Písmo se o jím popsaných principech vůbec nikde nezmiňuje. Naopak říká velmi jasně: „Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího …Máme v něho pevnou důvěru, že nás slyší, kdykoli o něco požádáme ve shodě s jeho vůlí.“ (1. List Janův 5:14)
Při psaní o pozitivním vyznávání jsem už vlastně vědomě pootevřel téma modlitby. Mnohé jsou nám denním chlebem, jiné používáme zřídka a ve specifických situacích. Počínaje chválou, přes uctívání, přímluvu, až po opravdový duchovní boj, kde je potřeba říci jako Ježíš na poušti: „Psáno jest: …“ Je mnoho úrovní, kam se může člověk v modlitbě dostat. Hodně přitom záleží právě na kvalitě vztahu s Bohem a poslušnosti Jeho slov. Proto jsem na velkých pochybách, zda můžeme mezi způsoby modlitby zařadit také techniky, které na vztahu s Bohem vůbec nestojí, ale fungují jaksi automaticky pro kohokoli, kdo jen umí „zmáčknout správný knoflík“.
Stejně problematické mi také připadá rozkazovat v modlitbě andělům, co mají dělat. Nemyslím si totiž, že jsou lidé moudřejší než Bůh, aby mohli vždy a za všech okolností dávat duchům mnohonásobně mocnějším bezchybné pokyny. Andělé jsou sice opravdu posláni k tomu, aby věřícím sloužili, ale podle Boží vůle a Jeho rozhodnutí. „Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova!“ (Žalm 103: 20)
V modlitbě také často užíváme jméno Pána Ježíše Krista. To je určitě správné, protože Boží jméno je velice mocné. Dovolím si k tomu jen malý dodatek. Začínám stále více věřit tomu, že říci modlitbu „ve jménu Ježíše“ znamená především prosit za to, o co jde našemu Pánu, než pouze v modlitbě použít jeho jméno. Boží jméno je svaté a nelze ho tedy používat jen jako součást jakési metody zaručující úspěch komukoli a kdykoli. Trochu úsměvný příběh o nevydařeném vymítání z 19. kapitoly knihy Skutků to prakticky dokazuje. (verše 13–17) Není náhodou, že je v desateru zmíněno také přikázání: „Nezneužiješ jména svého Boha“.
Na závěr mi dovolte malé shrnutí: Žádné techniky ani metody podle mne nikdy nikomu nezaručí, že dostane vše, co bude chtít. Boha nelze donutit, aby dělal to, co dělat nechce. Nejde to ani výčitkami, ani výhružkami, ani pláčem, ani půstem, ani vyznáváním veršů z Bible, ani sebekrásnějšími modlitbami. Bůh není automat. Proto bych chtěl varovat před zjednodušováním víry a modlitby na pouhé prostředky k naplnění našich tužeb. Sami nejlépe víme, jak propastný bývá často rozdíl mezi lidskými a Božími plány. Základ správného mluvení a jednání má být ve vztahu s Bohem. A pokud si ani potom nejsme jisti, jak máme prosit, doporučuji volit modlitby jiného typu: „Staň se vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi“, nebo „Ne má, ale tvá vůle se staň.“ Takto by měl v podstatě vypadat celý náš život.
Každý, kdo žije v obecenství s Ježíšem, cítí, za co je potřeba prosit a kde jsou současné meze jeho víry. Osobně proto dávám přednost setkání s Bohem před zdánlivě novými progresivními způsoby modlitby, o kterých se však Bible vůbec nezmiňuje. Je z nich cítit podezřele mnoho „člověčiny“, než aby se pro mne mohly stát důvěryhodnými. Tématem k vážnému zamyšlení je navíc fakt, že praxe popisovaná v knihách některých učitelů charismatického hnutí je až překvapivě podobná chování mnoha okultních skupin. Často se odlišuje pouze křesťanským slovníkem, což je na věřící lidi opravdu málo.
Doktrína uzdravení – neléčená bolest současné církve
Určitě se shodneme na tom, že zkušenost s Božím uzdravujícím dotykem by měla být běžnou součástí našeho křesťanského života, nikoli svátečním okamžikem. Uzdravení našich nemocí patří k plnohodnotnému prožívání Božího spasení, které pro nás svou smrtí vydobyl Pán Ježíš. (Týká se to stejně tak nemocí těla, jako bolestí duše.) Nenabídnout proto nemocnému modlitbu by bylo totéž, jako odmítnout mu přístup do Boží blízkosti. A Pán přeci přišel právě pro ty nemocné, neduživé a jinak strádající ovečky. Modlitby za nemocné tedy do církve jednoznačně patří.
Jinak už je tomu s některými předsudky a chybnými výklady Písma, kterých je na téma uzdravení překvapivá nadúroda. Snad právě proto se tato nauka stala téměř neuralgickým bodem moderního křesťanství. V dějinách církve bylo mnoho lidí, kteří se snažili najít odpověď na otázku, proč je ten či onen člověk nemocný a proč je někdo uzdraven okamžitě a jiný ne. Krásným příkladem jsou apoštolové, kteří když stojí nad slepým člověkem, pokládají Ježíši zajímavou otázku: „Pane, je ten člověk nemocný, protože hřešil?“ Jakmile se s příchodem letničního a charismatického hnutí začalo v církvi znovu uzdravovat, objevily se znovu stejné otázky, jako před dlouhými staletími. Stejně jako první učedníci, se i my občas snažíme najít systém, podle kterého bychom všemu hned přišli na kloub a všechno si správně zaškatulkovali. Kolem hlavy nám stále krouží otázky, na které hledáme odpověď. Může být věřící křesťan vůbec nemocný? Není má nemoc projevem nějakého hříchu v mém životě? Budu uzdraven vždy ze všech nemocí okamžitě po modlitbě? Je to nevíra, když si zajdu pro pomoc k lékaři?
I dnes je otázka uzdravení jednou z nejdůležitějších, které se v církvi řeší. Po vysvobození z nemoci touží všichni, kdo jí trpí. Nemoc totiž dokáže velice zkomplikovat lidský život, pokud ho rovnou neukončí. Snad i to je důvodem, proč se z tohoto tématu stal téměř neuralgický bod současného křesťanství. Někteří křesťané se stále snaží přijít za každou cenu na uspokojivý model, jak uzdravení vždy, a pokud možno okamžitě, získat. Důkazem je dlouhá řada knížek více či méně známých autorů, kteří se tomuto tématu věnují. Smutné je, že někteří tak činili na úkor pravdy Božího slova. Zkreslený pohled na Boha, který z toho téměř vždy zákonitě vyšel, mnoha Božím dětem zbytečně ublížil. Když se vrátíme k našemu příběhu, zjistíme, že Pán odpovídá apoštolům na jejich otázku:…hřích nebyl u nemocného příčinou jeho stavu a pak říká tehdy i dnes těžko stravitelnou větu. Nemoc u tohoto člověka zůstala proto, aby se na jeho životě zjevila Boží moc. Šokuje vás to? Bůh v některých případech prostě čeká na příhodnější okamžik, kdy zasáhne. I to může být důvod, proč musíme někdy na své vysvobození čekat. Nezní to moc moderně, ale je to tak. Boží cesty opravdu o mnoho převyšují cesty naše (i naše představy).
V Bibli není napsáno, kdy a jakým způsobem bude Pán Bůh uzdravovat a v jakém časovém horizontu můžeme Boží moc očekávat. Pán Ježíš volil hned několik způsobů, jak uzdravoval. Jako by tím chtěl něco vzkázat i nám. „Nechte to na mně, nespoléhejte se na metody. Jenom já vím, co je skutečně zapotřebí.“ Nejsme však ponecháni v nejistotě, zda Hospodin chce či nechce pomoci. Odpověď zní jednoznačně „ANO“. Proč však někdy dojde k uzdravení ihned po jediné modlitbě a jindy musíme dlouhé měsíce bojovat, to musíme, ač mnohdy neradi, ponechat v Boží režii. Rozhodně nedoporučuji hledat „instantní“ odpovědi. Takové totiž neexistují. Otázka, proč někteří uzdraveni jsou a jiní ne, je příliš složitá, než aby se dala zestručnit do několika málo pouček. Považuji proto za nebezpečné vynášet unáhlené soudy, proč ten či onen člověk nebyl uzdraven. To je především věc mezi ním a Bohem. Říci, že důvodem byl hřích, musí mít člověk potvrzený od Boha. (Raději několikrát.) Jinak může u nemocného vyvolat mimo bolesti z nemoci ještě silný pocit odsouzení, což by se zkušeným služebníkům stávat nemělo. Nemocný totiž potřebuje pravý opak – zájem, láskyplnou péči ostatních a pochopitelně také modlitbu.
Nyní k otázce, zda jít či nejít k lékaři. Není hanbou přiznat si, že na něco moje víra ještě nestačí. Hanbou církve jsou naopak některá okrajová učení, která zakazují lidem navštěvovat lékaře, a která přinášejí více náboženství a spoléhání na metody než pravou svobodu vyvěrající ze vztahu s Bohem.
Osobně věřím tomu, že moudrost byla člověku dána Bohem. Tedy i moudrost k tomu, aby v přírodě nalézal rostliny, z kterých se dají extrahovat látky mající léčivý účinek, nebo je i uměle vyráběl. Zajít občas k lékaři je tedy podle mne projevem spíše rozumného pečování o své zdraví, než postoj nevíry. Co však rozhodně nedoporučuji, je návštěva léčitelů. Písmo to na několika místech kategoricky zakazuje. Není radno vstupovat dobrovolně na území nepřítele. Nebývá to bez následků. Také bych rád varoval před některými importovanými technikami, které se více než vědy týkají víry – například východní náboženství a jejich evropské odnože pracující s pojmy jako jsou čakry a energetické dráhy těla. Problematická je rovněž léčba homeopatiky. Tato metoda se sice tváří poněkud vědečtěji, přesto však jde především o víru. Účinné látky jsou totiž v těchto preparátech přítomné v tak malých koncentracích, že je téměř nemožné, aby léčily sami o sobě.
Křesťanství a víru v Boží uzdravení pošpinily v posledních desetiletích dozvuky několika velice nepříjemných afér, v jejichž centru stála prapodivná nauka hlásajících uzdravení vždy a za všech okolností výhradně nadpřirozenou cestou. Několik lidí zbytečně zemřelo na následky neléčených nemocí, protože slepě důvěřovali vedení svých pastýřů, které se ovšem později ukázalo jako špatné. Vím, že se pohybuji na velice tenkém ledě. Nechci vzbuzovat strach a nevíru v Boží moc. Chci jen upozornit na příběhy, ze kterých bychom se měli poučit. Biblická víra není slepé následování všeho, co vám někdo řekne ve jménu Božím. Biblická víra je víra ve slova Písma. Nic víc.
Jedna z mnoha tragédií, které výstižně ilustrují, k jak hrozným následkům může vést slepá víra, je popsána v deprimující knize Larryho Parkera „Nechali jsme umřít syna“. Za chlapce, který se jmenoval Wesley se modlil jeden známý evangelista. Manželé Larry a Lucky se poté rozhodli, že svému synovi, který měl cukrovku, přestanou dávat inzulín. Když se zdravotní stav stále zhoršoval a syn upadl do diabetického kómatu, Parkerovi nahlédli (ve shodě s tím, co je učili), že se je falešnými příznaky pokouší oklamat satan. Nepřestávali vyznávat Wesleyovo uzdravení až do jeho smrti. Ve víře, že ho Bůh vzkřísí z mrtvých, uspořádali Parkerovi místo pohřbu „bohoslužbu vzkříšení“. Když se žádné vzkříšení nedostavovalo, Larry požádal všechny, kteří neměli víru v zázrak, aby bohoslužbu opustili. Udivující je, že Larry se své víry ve Wesleyovo vzkříšení držel ještě déle než rok po jeho smrti. Parkerovi byli usvědčeni ze zanedbání povinné péče o dítě a z neúmyslného zabití, za což dostali každý pět let podmíněně. (Mohli dostat až 25 let ve federální věznici.) Avšak pro příkladný život, a protože soudce považoval Parkerovi za dobré lidi (jen silně svedené!), soud nakonec oba verdikty zrušil. Wesley Parker patří k nejznámějším obětem doktríny uzdravení,, avšak existují mnozí další, jejichž příběhy jsou právě tak tragické a jejich úmrtí právě tak nesmyslná a zbytečná.
Lidé, kteří radili rodičům nenavštívit lékaře jsou přímo zodpovědní za tuto tragédii. Každý, kdo se jakýmkoli způsobem podílí na vyučování Božího slova, by si měl dávat veliký pozor na to, co říká a píše. Sklouznout od biblického křesťanství k náboženství svých vlastních názorů a představ je velice snadné.
Smutným rekordem je příklad Hobarta Freemana, pastora sboru Víry (Faith Assembly) ve Wilmontu ve státě Indiana. Odhaduje se, že ve spojitosti se sborem došlo až k 90 úmrtím (!), jimž bylo možné předejít. Freeman poctivě získal doktorát ze Starého zákona a zpočátku se svými názory klonil ke hnutí Víry. Pro své stále radikálnější názory na medicínu, kterou Freeman úplně zavrhl, se nakonec s ostatními učiteli Víry rozešel. Věren svému vlastnímu předsevzetí odmítl léčbu vředu na noze, což ho v posledních týdnech před smrtí donutilo kázat v sedě. Nastaly komplikace a Freeman nakonec dostal zápal plic. Opět se vyhnul lékařské péči. 8. prosince 1984 pastor Freeman zemřel na selhání srdce, a stal se tak obětí svého vlastního zvráceného učení. Věřte mi, že nemám vůbec chuť se posmívat. Je to smutné varování.
Doktrína nadpřirozeného uzdravení je v rozporu nejen s naší životní skutečností, ale navíc i přímo s Písmem. Určitě se shodneme, že apoštol Pavel je jednou z nejvýraznějších postav Nového zákona. Ale i tento člověk, skrze kterého Bůh tak často uzdravoval, někdy prostě pomoci nemohl. V druhém dopisu Timoteovi píše: „Trofima jsem nechal v Milétu nemocného.“ (2Tm 4,20) a na jiném místě radí tentokrát Timoteovi, aby na svůj bolavý žaludek mírně užíval vína. Bude snad někdo z nás zpochybňovat víru takového člověka, jako byl Pavel z Tarsu? Tento odstavec je zároveň odpovědí na otázku, zda může být věřící člověk nemocný. Pochopitelně, že ano.
Jedno je zapotřebí říci velice nahlas: Nemoc není žádná hanba! Tento lživý předsudek je nutné navždy vykořenit. Strach a výčitky jsou koneckonců tou nejslabší motivací k tomu, aby se člověk své nemoci postavil. Opřít se o Boha může jen ten, který nepochybuje o Boží lásce a který se cítí bezpečný. Boží slovo a Duch svatý jsou v tomto ohledu nejlepšími pomocníky.
Na závěr bych se chtěl dopustit malého shrnutí (odpusťte mi zkratkovitost). Pokud jsme nemocní, bylo by nemoudré nemoc ignorovat. Strach však není na místě, protože i v nemoci jsme stále v Božích rukou. Modlitba a kontakt s Bohem by mělo být vždy to první, co v této situaci uděláme. Pokud nám Duch svatý ukáže jako příčinu náš hřích, je nejkratší cestou k uzdravení naše pokání (což mnohdy znamená radikální změnu života!). Pokud takové konkrétní poznání nemáme, je vhodné vyhledat svého pastýře nebo starší sboru. Ti se za nás mohou modlit, případně pomazat olejem k uzdravení (podle slov Písma). Pokud i přesto cítíme, že se situace nelepší, můžeme jít úplně bez výčitek k lékaři. I tam bychom však měli jít s Bohem a vyprosit si od Něho pro lékaře moudrost, jak nás má léčit. V žádném případě však nedoporučuji hledat pomoc u lidí, kteří léčí neznámými silami nebo technikami. Přináší to jen zbytečné komplikace.
Bohu záleží na tom, jak se cítíme a chce nás uzdravit. Jen má občas trochu jiný postup, protože se dívá ve svém plánu mnohem dále, než dohlédneme my, a má s námi záměr, kterému často nerozumíme. Trvalá nemoc a utrpení však v jeho plánu rozhodně nejsou.
Autority v církvi
Autorita je pověřením, netkví v člověku samém. Člověk, který si buduje svou autoritu, je osobou nejméně vhodnou k vykonávání autority. Míru autority totiž určuje míra služby. (Watchmann Nee, upraveno)
Autorita je slovo, které mnozí z nás nemají rádi. Do podvědomí českého národa se téměř vžil odpor a skrytá rebelie proti všem, kdo stojí v čele. Je to nade vší pochybnost způsobeno útlakem, kterým jsme si ve svých dějinách museli projít. Přesto se však na to nelze vymlouvat. Skutečně dospělý člověk (a o křesťanech by to mělo platit dvojnásob) chápe, že lidé s pověřením vést, jsou prostě zapotřebí. Ani církev nemůže být místem, kde si každý dělá, co chce, nebo jinak řečeno „co právě prožívá“. Stejně tak se však nesmí stát z křesťanského sboru ghetto, kde jsou lidé odděleni od zbytku světa, musí vykonávat vůli někoho jiného, nesmí přinést jakýkoli vlastní návrh, nebo otevřeně říci, co si myslí. Oba dva extrémy jsou nebezpečné. (Ten druhý snad ještě více.)
Lidé s darem vedení jsou jedním ze základních kamenů sboru a je jich velmi zapotřebí. Mají ukazovat směr, povzbuzovat, přimlouvat se za svěřené ovečky a také vykonávat kázeň a starat se o čistotu sboru. Ač jsou to stále naši bratři a sestry, přece jen se od zbytku sboru něčím liší. Je to specifické duchovní obdarování, schopnost přijímat Boží impulsy a realizovat Jeho plány. Hlavně ale mají ve svém životě zjevovat Kristův charakter. To je jejich prvotní služba a zároveň velká zodpovědnost. Místem, kde se rozhoduje, jak bude tato služba doopravdy vypadat, je však lidské srdce. Svou významnou roli zde mohou hrát takové vlivy, jako je jistota nebo nejistota konkrétního člověka, jeho více či méně skryté ambice, touhy a plány s kterými do tohoto díla přišel, ale také vliv manželky, či způsob, jak je zvyklý reagovat na neúspěch, nesouhlas či kritiku lidí okolo sebe. V zásadě existují dva základní pohledy jak používat propůjčenou autoritu: světský (s křesťanskou fasádou) a Ježíšův.
Světský model říká, že ten, kdo je v čele, má právo na prokazovanou čest a úctu. Být na vrcholku pyramidy je důkazem úspěšnosti, což musí všichni vzít na vědomí (ať už se to stane dobrovolně nebo jinak…) V křesťanském pojetí to může vypadat například tak, že vedoucí si nárokuje právo na naprostou poslušnost, protože věří, že s pověřením ke službě dostal od Boha moudrost mluvit ostatním lidem prakticky do všeho. Své názory považuje za konečnou neměnnou pravdu, kterou je zapotřebí uposlechnout. Ve sboru bývá nejvíce vidět a slyšet, a to i v případech, kdy to vůbec není nutné. Neustále zdůrazňuje práva vedoucího a vztah lidí k Bohu posuzuje právě podle toho, zda s ním souhlasí. Chce o všem vědět, vše kontrolovat a po druhých vyžaduje, aby měli svůj život stále k nahlédnutí. U lidí, kteří se to zdráhají učinit, nebo váhají uposlechnout příkazu bez rozmyslu, je většinou okamžitě diagnostikována vzpoura proti Bohu, neposlušnost, nezávislost …atd. Paradoxní je, že stejný člověk většinou nebývá ochotný přijmout jakoukoli (byť i konstruktivní) kritiku a nemá ani zájem vydávat ze své služby před sborem počet. Zpravidla přikládá svému postavení velkou důležitost, a proto se od ostatních členů církve odděluje důmyslně propracovanými bariérami.
Ježíšovo pojetí služby nemá s tímto jednáním téměř nic společného. Jeho autorita se nezískává ani tak postavením v církevní hierarchii, jako spíše službou a láskou. „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech. “ (Markovo evangelium 9:35). Jistě cítíte, že je to naprostý protiklad výše popsaného.
Člověka, který ve službě spoléhá na Boha, také nepřehlédnete. Z jeho služby je však cítit opravdový zájem a Boží láska (i když někdy přísná). Je schopen přijímat druhé a slouží Bohu i lidem s pokorným srdcem. Ví, že si nesmí pomáhat manipulativními praktikami a cestu k srdcím lidí si musí budovat. A to něco stojí. Je to škola komunikace, umění přesvědčit druhé vlastním životem, modlit (někdy dlouho) a hlavně trpělivě čekat na první výsledky. Přesto jenom tato cesta vede skutečně k cíli. Dobrému pastýři nejde o to, udělat lidi závislými na sobě a svých vizích. Miluje svěřené ovečky a proto je vychovává a stará se, ale nikdy je nenutí jít po cestě, o které věří, že je správná. Ze zkušenosti ví, že i ovečka roste z malého jehňátka a tudíž nepředpokládá, že se Boží plán v jejím životě naplní během chvíle. Je mu jasné, že je to v první řadě Bůh, kdo lidi vede, a proto povzbuzuje k osobnímu vztahu s Duchem svatým. Základem jednoty je pro něj právě osobní vedení Bohem, nikoli vnějšně vynucená poslušnost či souhlas s učením církve. Pastýři a otcové v Kristu nepřeceňují ani nevyvyšují svou službu, drží se v Božím stínu a nevyhýbají se své odpovědnosti. Nepotřebují se zviditelňovat a budovat slávu svému jménu, protože opravdově žijí pro slávu svého Spasitele.
Vedoucí, kteří toto nepochopili, jsou ve velkém pokušení zkrátit si cestu k získání autority tím, že pastýřskou péči částečně nebo úplně nahradí řády, strukturami a vynucenou poslušností. Sbor, který je veden tímto způsobem, také na první pohled působí dojmem, že je zde vše v naprostém pořádku. Všichni pracují, pořád se něco děje. Z větší perspektivy se však přece jen dají poznat určité varovné signály, jakými jsou například nepřirozenost v jednání lidí (dvojí tvář ve sboru a mimo něj), strach, servilnost vůči vedoucím, zákonictví, atd. Je to pochopitelné, protože lidské manipulační techniky, nebo dokonce duchovní násilí, nikdy nemohou vypůsobit to samé, co Duch svatý – tedy opravdovost, lásku k Bohu i k lidem, pokoj a vědomí vlastní ceny. Pro sbor je více než klíčové to, jaká je v něm atmosféra a jak se zde lidé cítí. Nevěřící to pozná možná stejně rychle jako věřící. Pokušení budovat církev jako světskou organizaci je však pro některé služebníky až příliš velké, zvláště pokud se někde doma nebo v zahraničí setkali s tím, že tam podobný model alespoň na první pohled „funguje“. Cesty takovýchto sborů poté lemují řady zlomených, znechucených a hluboce zraněných křesťanů, z nichž někteří úplně odpadnou, a ostatní mívají ještě dlouhou dobu problémy s přijetím Boží lásky a autority.
Jsou tu tedy dva směry a dva základní postoje srdce služebníka. Chceš sloužit, protože chceš mít rychlé výsledky, moc a obdiv druhých lidí? Pak jdeš první cestou. Nebo sloužíš proto, aby byl vyvýšen Ježíš a stala se Jeho vůle? Pak jdeš cestou našeho Pána.
Pro vedoucího by měla platit stejná pravidla, jako pro ostatní členy sboru. Tedy že by měl mít někoho, komu vydává počet ze svého konání, kdo ho velmi dobře zná a může mu poradit, nebo ho i zastavit, pokud by nevědomě chyboval. Důvodem, proč nevěřím vedoucím, kteří touží po nezávislosti svých společenství a uzavírají se ostatním, je právě toto. Není nic jednoduššího, než se shlédnout sám v sobě, přestat naslouchat druhým lidem a obklopit se jen těmi, kteří vám z loajality nebo ze strachu vše odkývou. V tomto bodě však takový vedoucí ve většině případů již vstoupil na cestu, která není správná. V lepším případě to může skončit pouze sektářskými praktikami, v horším případě pak sklouznutím mimo rámec církve – na úroveň sekty, která ubližuje svým členům i okolí. Není náhodou, že se v takovýchto společenstvích často setkáte s kultem osobnosti. S tím ovšem nemá Písmo vůbec nic společného Ani služebníci takové autority, jakou byl Mojžíš (přítel Boží) nebo David (muž podle Božího srdce), se neprosazovali, nezviditelňovali, ani nevytvářeli mlhavý pocit své vlastní neomylnosti. Zůstávali pokorně před svým Bohem a čekali na Jeho zásah. Pravá moudrost a autorita nemusí být všude nutně nejvíce slyšet.
Je varovné, že se v posledních několika letech stalo charismatické a letniční hnutí až příliš závislé na silných vůdcích. Problém není ani tak v tom, že ve sboru existuje skutečně silná osobnost, kterou není možné přehlédnout, jako spíše v tom, že někteří z těchto lidí podlehnou pokušení zvyknout si na svůj post a začnou si jej systematicky chránit. Tomu se někde dokonce říká budování Božího království. Mnoho sekt, o kterých občas slýcháme ve zprávách, také začínalo jako křesťanské církve, jen s trochu „jiným učením“.
Když se podíváme po důvodech, proč někteří vedoucí tíhnou k autoritářskému jednání, možná ke svému překvapení zjistíme, že to souvisí s obyčejným světským populismem, který také rád nabízí zkratky a instantní řešení problémů, které kolem sebe vidíme. Těmto lidem připadá jednodušší nabídnout ostatním své řešení, než je přivádět k Bohu, aby je vedl sám. Jenže zjednodušená řešení bývají málokdy dlouhodobě účinná. Naopak, často bývají velmi škodlivá. Problém se časem může vrátit, někdy dokonce s větší intenzitou, než na počátku. Lidé, kterým podobná „pastýřská péče“ nepomohla, se těmto vedoucím do jejich stádečka celkem logicky nehodí a snaží se jich proto co nejrychleji zbavit. To má na víru zasažených lidí ještě zhoubnější vliv. Je celkem jednoduché naučit někoho, aby spoléhal jedině na vás, aby vám otevřel svůj život a všechno řešil jedině s vámi. Je ale možné, aby takový člověk vůbec dospěl? Podle mne je pomýlené myslet si, že vedoucí je tady od toho, aby všechno kontroloval, všechno věděl a všemu velel. Použití nelegitimních prostředků je pro takového služebníka velice špatná vizitka. Stejným prohřeškem je však nechat se sebou manipulovat. Naší zodpovědností je číst Bibli a být v kontaktu s Bohem. Pak nám nehrozí, že bychom se dali svést učením, které nepochází z Božího slova.
Obliba autoritářského jednání u členů sboru může být způsobena jednak touhou zjednodušit si život bezmyšlenkovitým posloucháním někoho jiného, čímž vlastně přenáší zodpovědnost za svůj život na tohoto člověka, jednak za tím může být skryta touha dostat se na sborovém žebříčku mezi privilegované. Podobně asi smýšleli také apoštolové Jan a Jakub Zebedeovi, kteří byli také velice horliví, až je posléze napadlo, že by mohli dostat místa „poradců“ po Ježíšově levici a pravici. Pro takové lidi bude asi zklamáním, když slyší slova Pána Ježíše Krista, jak říká učedníkům, že v církvi tomu bude jinak. „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je. Ne tak bude mezi vámi. Ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Markovo evangelium 10:42—44) Světská touha po kariéře prostě nemá v srdci křesťana co dělat.
Vedoucí by měl jít sboru vždy příkladem. Pokud však není ochotný žít před ostatními upřímný (a do určité míry také otevřený) život, který se dá poměřovat Písmem, neměl by ve sboru sloužit nejen slovem, ale ani v žádné jiné duchovní službě. Pokud navíc zneužívá svou autoritu jako štít proti oprávněným výtkám, je to důkaz, že pro svou službu ještě není zralý. Každý, kdo tvrdí, že zná Boha, musí toto poznání prokázat svou láskou k Bohu i k lidem. (viz. 1.Janův dopis 4:20—21)
Byl bych velmi nerad, kdyby jste z tohoto článku nabyli dojmu, že lidé s darem vést jsou automaticky podezřelí. Člověk, který je v čele, prožívá tlaky, o kterých se nám ostatním ani nesní. Proto potřebuje naše vroucí modlitby, náš zájem o jejich službu, třeba i praktickou pomoc – a hlavně povzbuzení. Co naopak nepotřebuje, je naše servilnost, naše pokrytectví, náš strach. Takto si budují svou autoritu lidé ve světě. U Ježíše se však takovým věcem nikdo z vedoucích neučil. Ježíš – nejvyšší autorita – si pozornost nevynucoval a trpělivě sloužil. Evangelia o tom hovoří více než jasně.
Na úplný závěr bych chtěl ještě zdůraznit: Každý z nás je osobně zodpovědný za to, zda věnoval čas Božímu slovu a byl schopen rozpoznat bludné učení od pravdy a špatné rady od dobrých. Nikdo z lidí nemá patent na pravdu. Zvláště ne ti, kteří se sami staví do role „neomylných“. Jednou se nebudeme moci před Bohem vymluvit na to, že jsme „nevěděli“. Máme Bibli a Ducha svatého. Boží slovo jasně říká, abychom vše zkoumali a dobrého se drželi. Je to tedy naše zodpovědnost, kterou nemůžeme na nikoho přenést. Máme tak ovšem činit bez pýchy, v pokoře a v úctě ke druhým lidem, zvláště k těm, kteří věrně nesou tíhu pastýřské služby a kázání Božího slova.
Cestou k dospělosti
V závěrečném díle našeho seriálu bych se chtěl pokusit otevřeně popsat chyby naší křesťanské minulosti, abychom se z nich mohli poučit. Není totiž moudré lít nové víno do starých měchů. To špatné, co patří k minulosti, v ní už musí navždy zůstat.
Každý z nás prochází ve svém životě obdobími, kdy je dítětem, mladíkem a nakonec dospělým člověkem. Také v duchovním životě existují etapy, které by se daly popsat podle věku člověka. Děti poznávají tátu, mladíci se učí bojovat a používat Boží slovo a otcové jsou pevnými sloupy církve, protože poznali Boha. Jistě nemá smysl snažit se být hned dospělým. Každé období má něco krásného. Je ale přinejmenším podivné, pokud někdo ve svém duchovním vývoji na dlouhá léta ustrnul v pozici dítěte, které stále něco požaduje, a přitom není ochotné poslouchat, ačkoli věk už by na to dávno mělo. Jak se tedy stát dospělým křesťanem? U každého je to trochu jiný příběh. Univerzálně ale platí, že zkušenosti a duchovní růst se většinou nezískávají v horizontální poloze na válendě – v čase, kdy se člověku všechno daří a každá jeho modlitba je vyslyšena, ale spíše v období pouště, která zdánlivě přináší více neúspěchů, pádů a kolizí s druhými lidmi. Poušť, pokud ji vezmeme jako výzvu, se může stát místem naší proměny. Právě jenom zde se totiž ukáže, jak na tom opravdu jsme, co jsme ochotni obětovat, případně zda-li jsme vůbec něco ochotni obětovat. Z takovéto školy se ale vychází s vysvědčením nejcennějším: „schopen nést Boží moc“. Dovolte mi nyní, abych vás pozval do svého příběhu, který doufám ještě není u svého konce, ale přesto už může mít pro některé z vás svou cenu.
Pánu Ježíši Kristu jsem uvěřil na jaře roku 1993. Prakticky ihned jsem začal chodit do Křesťanského společenství. Základy své víry i způsoby jednání jsem si tedy vytvářel výhradně podle vzoru, který jsem viděl v jednání křesťanů okolo sebe. Mělo to své kladné i záporné stránky. V tom pozitivním jsem se naučil svobodně modlit a číst Písmo. „Posvátný“ strach, který jsem před tím zažíval v kostele, nahradila opravdovost, se všemi pocity, radostmi i bolestmi. Také jsem tu poznal fajn lidi, s nimiž mám společnou cestu.
Postupem času jsem ale začal vidět v našem místním charismatickém prostředí také určité temné stránky, které jsem zpočátku ignoroval. Myslím tím například až příliš sebevědomé zacházení s Božím slovem, neuctivé a přezíravé jednání s lidmi, kteří měli na něco jiný názor, nebo byli z jiného křesťanského sboru. Mnohokrát jsem byl varován, abych někam nechodil a s určitými lidmi se nebavil, protože jsou mimo. Podivný vztah projevovali někteří moji sourozenci také k nevěřícím lidem a to i v případě, kdy se jednalo o členy vlastní rodiny. V této oblasti jsme si jako mladý křesťanský sbor nevytvořili v Hradci Králové zrovna dobrou pověst.
Sebekriticky musím přiznat, že ani já jsem nebyl jiný. Snažil jsem se doma propagovat křesťanství takovým způsobem, až se mi téměř podařil efekt opačný. Stále jsem chtěl mluvit jen o tom, co zajímalo mne, takže jsem si s rodinou po čase neměl téměř co říci. Hříchy jsem potíral tak horlivě, že jsem málem úplně „potřel“ naše vztahy. V té době jsem u sebe doma hostil nejen skupinku, ale krátký čas také modlitební. Až teprve později jsem si uvědomil, že to ode mě bylo docela sobecké. Jak velkou trpělivost museli prokázat ostatní členové rodiny, když se z mého pokoje ozývaly hlasité chvály, řvaní při duchovním boji, vymýtání všech možných (i nemožných) duchů, pláč, smích a dupání? Navíc při vysoké návštěvnosti se členové skupinky potulovali po celém bytě. Tetu jsem zase ve své horlivosti „obdaroval“ takovými slovy, za která bych si dnes nafackoval. Až později mi došlo, že i když jsem měl možná pravdu, motivem mého jednání nebyla Boží láska, ale obyčejná pýcha.
Díky tomuto chování, kterému se v některých kruzích dodnes mylně říká „radikalita“, jsem málem ztratil kontakt se svými blízkými. Musel jsem jim tehdy připadat jako totální fanatik, který ztratil rozum. Možná se o mě i báli. Dnes vidím, jaká je to škoda, když někteří lidé odmítají Ježíše jenom proto, že Jeho služebníci neumějí zprávu věrohodně předat.. To pokud je pod fasádou zdánlivé neomylnosti a sebejistoty cítit jen špatně skrývaná nejistota a pýcha. Všechny předsudky (které logicky nikdy nevedou k víře, ale k zákonictví), nedostatek lásky a úcty k lidem, to vše snižuje věrohodnost nejdůležitější zprávy, kterou kdy lidstvo dostalo. Způsobujeme tak škodu nejen sobě, ale hlavně Ježíši, protože On s námi spojil své jméno. Lidé se na něho dívají právě skrze nás.
Až s odstupem let jsem poznal, že za mou horlivostí tehdy nestála ani tak pokorná snaha být Božím služebníkem, jako spíše hrdost, že jsem poznal Boha a patřím k „jeho straně“. Duch svatý mne musel vzít do své školy, a věřte mi, že to nebyla procházka růžovou zahradou, ale spíše pouští. Kdybyste jen věděli, kolikrát jsem skládal reparát, kolikrát jsem si musel sáhnout až na dno svých sil, abych konečně pochopil. Až později jsem uviděl, že i když jsem se cítil osamocen, Pán mi byl velice blízko. Někdy mi pomáhal, jindy jakoby nedělal nic a jen se zpovzdálí díval, jak se zachovám. Pochopitelně mě to nebavilo a ani dnes podobné zážitky nevyhledávám. Jenže bez této výchovy by ze mne vyrostl jen rozmazlený křesťánek, který si myslí, že všemu rozumí nejlépe a na Boha si může houknout, kdy se mu zachce. Dnes se už usmívám, protože vím, že mi to bylo nakonec k užitku. Bez této školy bych nejen nepoznal, jak jsem byl egocentrický a náboženský, ale nepochopil bych ani cenu pravého přátelství.
Možná už jste také dostali pozvánku do Boží školy. Nebo máte dokonce některé ročníky úspěšně za sebou? Pokud ano, tak už jste nejspíše zjistili (stejně jako já), že vám „dětské chování“ začíná být cizí. Něco se mění. Každý křesťan si touto školou dříve či později projde a více nebo méně (podle množství chyb) mění své jednání a postoje k Bohu i k druhým lidem. Zde se totiž opravdu pozná, jací jsme. I přesto, že to nejsou vždy příjemné chvíle, chtěl bych vás povzbudit, abyste tento čas přijali ne jako trest, ale jako Boží požehnání a pozvání k cestě dál. Bez pokání a proměny by se totiž náš život s Ježíšem po čase zastavil. Jan Křtitel kdysi o Ježíši řekl: „On musí růst, já však se menšit.“ (J 3:30) To je naše cesta. Jenom ona vede do Boží blízkosti, a jen na ní se stáváme zralými křesťany. Všichni bychom chtěli, aby to byla čtyřproudová dálnice, kde se dá předjíždět, kličkovat, nedávat přednost, jen abychom se dostali první do cíle. Mám ale pocit, že cesta Pána Ježíše je spíše podobná klikaté cestě po vrcholcích skal, kde si musíme vzájemně pomáhat, abychom všichni došli. Pán Bůh nám slíbil, že budeme kráčet po jeho posvátných návrších. To není vždy pohodlná cesta po rovince. Neplatí na ní pravidla, kterými se řídí svět. Ježíšova cesta je především cesta poslušnosti, ale také Abrahamovy víry, Mojžíšovy trpělivosti, Davidovy odvahy, Mariiny vděčnosti a odevzdanosti Ježíšovy matky.
Pokud tedy chceme lidem nabízet něco hlubšího, než jen pozlátko laciných slov, musíme před Bohem i lidmi žít upřímný, pravdivý a čitelný příběh, a pokud možno neopakovat chyby z předešlých let. Mám velkou naději, že to zvládneme a tento sbor se stane místem, kde se lidé budou setkávat naprosto přirozeně s Boží přítomností a lidským přátelstvím. Našlápnuto máme dobře, tak ať nám vydrží tempo.