Proč jsem -anem, -istou i - antem, věřím -ismům a -ciím a proč mám rád nálepky

Když lékárník pracuje v laboratoři, obvykle je rád, když má suroviny jasně označeny. Když sáhne po barbitalu, může si být jist, že nesahá po atropinu. Nenapadlo by ho, že musí všechny suroviny rozeznat podle barvy nebo čichu nebo že v každé lahvičce najde stejnou substanci. Podobně být křesťanem neznamená věřit všemu úplně stejně a proto i my máme různé konfesní nálepky. Již apoštolové měli rozdílné pohledy na misii, na ospravedlnění pohanů apod. Proto se radili a hledali společná stanoviska. Např. ve Sk 15 nebylo dovoleno požívat maso obětované modlám, ale později Pavel ukazuje, že jde o věc víry. Podobně je to se slavením svátků, dnů apod.
Nikdy nebudeme věřit stejně a historie církve to dosvědčuje. Princip Sola Scriptura neznamená, že budeme mít stejné přesvědčení, ale že naše přesvědčení má vycházet z Písma resp. z učení, které lze biblicky zdůvodnit. Ne tradicí, zjevením, svědomím nebo rozumem nebo z příkazu autorit, ale jednoduše Písmem. Během celé historie církve vznikaly různé školy a již v Písmu vidíme proudy blízké judaismu (okolo Jakuba), které našly průsečík s Pavlovou teologií. Tak vedle listu Galatským máme i epištolu Judovu. Každá cesta má proto dva příkopy a každá řeka má dva břehy. Pokud jdete po cestě a vidíte jen jeden příkop, pak jste nejspíše v tom druhém.
Uvedu příklad. Kdysi se mladý student ptal jednoho veleváženého biblického exegety: „Pane profesore, jak je to se spásou? Záleží vše jenom na Bohu anebo jenom na člověku?“ Stařičký profesor odpověděl: „Ano.“ A to je podle mne i jediná možná odpověď. Pokud věříte, že by vše záleželo jenom na Bohu, jste v levém příkopu a pokud naopak uvěříte, že by to záleželo jenom na člověku, jste v pravém příkopu. Oba extrémy se musí protnout. Člověk nebyl stvořen jako loutka a není ani nezávislý, neboť Bůh zná předem každý náš pohyb a každou naši myšlenku. Jednoduše Bůh nás vybízí k volbě, protože máme svobodu volby: „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo… zvol si život“ a jednak na Bohu v důsledku závisí, jak se rozhodneme „Člověku je dáno pořádat, co má na srdci, ale na Hospodinu záleží, co odpoví jazyk.“ Že je to nelogické? Ano, pro člověka jistě, ale Bohu to smysl dává.
Přesto si nedělám patent na porozumění hlubinám Božím a Božím tajemstvím. Moc nevěřím těm, kteří jsou přesvědčeni, že vše vyčetli jen a jen z Bible a nejsou nikým ovlivněni. Spíše bych řekl, že si toho jen nejsou vědomi. Ale dříve jsem si to myslel též, ačkoliv jsem někdy opakoval jen to, co jsem slyšel z kazatelny. Dnes už ale nemám problém si to přiznat. Vědom si dobře své bídy, tělesnosti a nedostatku poznání, jsem za názory učitelů, teologů a kazatelů nesmírně vděčný a nijak nezastírám, že z nich vycházím, pokud je shledám v souladu s Písmem. Nijak se nestydím, že jsem -„ista“, věřím –„ismům“, jsem „-án“ a věřím i „-ánstvím“.
Budu tedy konkrétní. Nejprve jsem křesťan, chcete-li Kristovec a kdokoliv věří Kristu, je můj bratr. Mám prostě tolik sourozenců, kolik má můj Otec dětí. Na tom nezměním nic a ani měnit nechci. Co do konfesní příslušnosti jsem protestant a hlásím se k myšlenkám reformace z 16. století, které jsou pregnantně shrnuty v pěti „solas“. Protože ovšem vím, že Bible nespadla z nebe, něco málo vím o složitosti utváření SZ i NZ kánonu, pořadí a členění knih a nespočtu majuskulí a minuskulí a omezeného počtu dochovaných kodexů, nebrání mi sdílet se s těmi, kteří mají na inspiraci resp. neomylnost Písma jiný pohled. Osobně věřím ve verbální, tedy doslovnou inspiraci a neomylnost, přičemž je mi známo mnoho chyb opisovačů, které se různě promítají do různých verzí. Pokud bych ale měl vyjádřit osobní názor, pak nejdůvěryhodnější je pro mne Textus Receptus. Přes to ale vím o Erasmově nedostatku a jazykových problémech jeho verze. Nic není černobílé.
Pokud jde o soteriologii, jsem spíše arminiánem. Vidím v Bibli mnoho postav, povolaných Bohem, zmocněných Duchem, které přesto nevešly. Jedním z nich je král Saul, kněží Dátan a Chóre nebo učitelé, kteří popírají svého vykupitele… Jejich otcem se stal Satan, který sám byl určen k věčnému životu, ale propadl věčnému zavržení. Také věřím, že Bůh touží spasit všechny lidi. Proto nesdílím kalvínský pohled, i když jsem si vědom jeho předností v praktické teologii.
Co se týká eschatologie, jsem dispenzacionalista. Věřím, že Bůh znovu skrze víru v Ježíše Krista spasí všechen Izrael, a že ušlechtilé vylomené větve budou znovu naroubovány do ušlechtilé olivy.
Co se týká pneumatologie, jsem letničním. Věřím, že křest Duchem svatým dává, stejně jako apoštolům, Bůh již obráceným, kteří ho prosí, a že toto zaslíbení – jak řekl Petr – platí všem široko daleko, které si Bůh povolá. Nejsem ovšem již charismatikem, protože má misie je zaměřená sekulárně a nemám primárně v úmyslu o „své pravdě“ přesvědčovat ty, kdo věří jinak, natož abych vymýšlel způsoby, jak toto učení šířit do církví, které vyznávají jiné krédo.
Pokud jde o eklesiologii, jsem kongregacionalistou a demokratem. Věřím, že úřady povolává Bůh, ale rozpoznává je celé tělo Kristovo, které to vyjadřuje volbou. Věřím, že autority dal Bůh, ale ty jsou zodpovědné celému Tělu směrem dolů a že jejich pravomoci jsou jasně vymezeny a musí být i kontrolovány. Věřím, že sbor je nejdůležitější jednotkou církve, ale věřím i v důležitost různých církevních odborů a rad. Proto jsem klasickým denominacionalistou. K této poslední věci jsem dospěl vlastní zkušeností s pojetím autorit, které jsou odpovědny jen směrem nahoru, bez odpovědnosti shromáždění.
Takže shrnuto: jsem protestant, pro někoho zřejmě fundamentalista, arminián, dispenzacionalista, letniční a kongregacionalista. Jak vidíte mnoho –ismů a -antů ad. Kdo si toto přečte, může si mne snadno zařadit, oškatulkovat a ocejchovat. Považuji to za správné a chci, aby lidé věděli, na čem jsou. Na druhé straně jsem si dobře vědom, že krom toho prvního, tedy že jsem křesťan a patřím Kristu, se v dalších věcech mohu mýlit. Resp. že se v nich zcela jistě v určitých aspektech mýlím. Vím, jaké velké slabiny má dispenzacionalismus, jaké nebezpečí skýtá kongragacionalismus a jak křehká je demokracie. Přes to tyto věci nejlépe odpovídají tomu, čemu věřím. Pokud cokoliv z toho poznám jako chybné, jsem rozhodnut to opustit, stejně jako jsem opustil učení o poslušnosti autorit v otázce víry a svědomí. Nepodléhám však iluzi, že má omezená kapacita je schopna vše pojmout a detailně pochopit.
Závěrem proto uvedu dva verše:
1 K 8:2 Jestliže si někdo myslí, že něco už plně poznal, ten ještě nepoznal tak, jak je třeba.
1 K 13:9 Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné.