John Wimber vylučuje torontský sbor ze svazku Vinice
Sbor Toronto Airport Vineyard Church (TAV), původce tzv. torontského požehnání, byl vyloučen ze své mateřské organizace sborů Association of Vinevard Churches (AVC). Počátkem prosince jel John Wimber, mezinárodní ředitel AVC, do Toronta, aby sdělil vedoucímu pastoru Johnu Arnottovi rozhodnutí představenstva AVC.
Topic má k dispozici průvodní korespondenci. Wimber píše, že AVC (dále jen Vinice) prý nemůže „nikdy podporovat nějaké exotické praktiky, které jsou mimobiblické, nemůže k nim pobízet ani pro ně poskytovat teologické zdůvodnění nebo biblické důkazní texty, ať už pro praktiky v Torontu nebo jinde… Chápeme sice, že když se mezi námi manifestuje Království, může docházet k jevům, kterým nerozumíme; ale jsme přesvědčeni, že tyto důkazy by neměly být ani požadovány ani nepatří na jeviště, ani by neměly být využívány jako příklad pro teologizování, které vede k nové nauce“. Wimber zdůrazňuje, že toto prý v žádném případě není nějaký nový postoj, nýbrž že tento postoj již byl vyjádřen v jedné zprávě předsednictva Vinice ze září 1994. „Myslíme, že vůdcové torontského sboru Vinice směrnice z této zprávy opakovaně porušili, a to jak svým jednáním, tak tištěným slovem, i když tu byla mnohá vyjádření, která vyjadřovala znepokojení.
„Národní koordinátor Vinice Todd Hunter se vyjadřuje ve svém dopise pastorům sborů Vinice ještě důrazněji: Uvedená zpráva prý vznikla na mimořádném zasedání a „obsahovala různé korekce a doporučení pro vůdce Obnovy. Vůdcové TAV (dále torontského sboru Vinice) s touto zprávou souhlasili. „Podle Huntera byla po 15 měsíců k těmto otázkám řada osobních rozhovorů a také korespondence s vůdci torontského sboru Vinice. Členové představenstva Vinice, jichž se to týká, prý shledali „pozoruhodný nedostatek porozumění pro své znepokojení“. Bylo prý „veskrze jasné, že vůdcové torontského sboru Vinice zastávají hluboká přesvědčení, která… nelze uvést v soulad s hodnotami Vinice“.
Hunter zdůrazňuje, že podstatné body tohoto rozhodnutí prý nemají nic společného s osobami nebo osobními konflikty. Filosofie a způsob, jakým sbor v Torontu postupuje, však nejsou slučitelné s filosofií a hodnotami Vinice především v těchto bodech (vybíráme): „Významný rozdíl se týká porozumění a užívání exotických, nebiblických manifestací. Předsednictvo Vinice zastává stanovisko, že k tomuto nemá být povzbuzováno, že na tyto manifestace nemá být upřena zvláštní pozornost, nemají být komentovány ani obhajovány, a nemáme se za ně modlit. Nedomníváme se, že jsou podstatnou součástí obnovy nebo dílem Ducha svatého. S touto politikou, která byla zveřejněna v říjnu 1994 ve zprávě předsednictva, vůdci torontského sboru souhlasili. Přesto nadále povzbuzovali k těmto manifestacím, zvláště je vyzvedávali a obhajovali. Na základě obrazného jazyka Písma se pro to pokoušeli vytvořit biblické precedentní případy; nepovažujeme to na přiměřené použití Písma. Pokusili se dát těmto manifestacím profetický a eschatologický význam, což rovněž neakceptujeme jako přiměřené“.
„…ze strany torontského sboru Vinice se uznává, že každá obnova obsahuje směs z ducha a těla, avšak toto přiznání nejde ruku v ruce s ochotou veřejně a v pastoraci zkoumat duchy či manifestace anebo oddělovat dobré od zlého. „Je tu přesvědčení, že by je jejich dobré úmysly a mnohé dobré výsledky vyvažovaly ze zodpovědnosti muset se zabývat nešvary a výstřelky. My máme za to, že se nešvary a výstřelky zabývat musíme, chceme-li, aby obnova probíhala zdravou cestou a splnila svůj účel“.
„Znepokojuje nás, že zdůrazňují exotickou a mimobiblickou zkušenost jako nutnou součást služby a obnovy. Náš pohled je ten, že neobvyklé zkušenosti také nemusejí být a nejsou nutnou součástí obnovy. Torontský sbor to obrátil: pro ně je zkušenost doprovázená dramatickými manifestacemi v ohnisku obnovy, zatímco vyzbrojování se spíše přenechává náhodě. To odhaluje výrazný rozdíl v chápání toho, co je obnova a jak obnova v církvi působí“.
„Je rozdílný názor v tom, jak ve službě využívat očekávání mas. Vždy a všude jsme snižovali význam toho, co by mohlo být použito k roznícení nebo vybičování davu, vždy jsme se tomu vyhýbali a vždy jsme si byli vědomi toho, že pomocí různých narážek a emocí mohou být lidé a masy zmanipulovány. Příklady toho jsou vyzvedávání manifestací na svědectví, používáni lepicího pásu na zemi a zachytávači za osobami, za něž se modlí, což musí vyvolat silné očekávání, že dotyčná osoba spadne nebo bude mít manifestace, má-li být služba úspěšná. Co se týče důležitosti těchto věcí, je tu třeba vytknout nesvědomitost a nesprávná chápání“. Dalším bodem je „akceptace proroctví, jež vytvářejí elitářskou mentalitu mezi sbory a vyvolávají dělení na ty, kteří „maji“, a kteří „nemají“…
„Je tu rozdíl v eschatologii. Vedení torontského sboru má tendenci spojovat současné vylévání Ducha svatého s očekáváním probuzení posledních dnů, které se vyznačuje znameními a zázraky, extatickými zkušenostmi a jinými manifestacemi moci, jež překračují normální průběh evangelizace, uzdravování, misie a zakládání sborů. Vinice neshledává, že tento pohled je biblický anebo představuje pomoc“. „Jsme znepokojeni tím, že u některých z vedení torontského sboru se objevuje, profetická teologie". Točí se kolem vzniku nového druhu extatického proroctví, které má zvěstovat druhé Letnice, druhé Skutky apoštolské a probuzení posledních dnů. Domníváme se, že takovéto chápání podstaty proroctví a jeho role v církvi vede ke značným problémům“.
Hunter však upozorňuje, že Vinice svým jednáním nikterak neodmítá současnou obnovu. Mnoho sborů prý z tohoto mělo užitek a zahrnulo obnovu uvnitř zdravých, biblických hranic do sborového života. John Arnott, vedoucí pastor torontského sboru, v otevřenému dopise na jednotlivé výtky nereagoval. Sdělil však, že oddělení od Vinice se uskuteční 20. ledna 1996. V této chvíli si chce sbor dát nové jméno. Arnott projevil překvapení nad „definitivností rozhodnuti představenstva Vinice“, které podle jeho názoru nebylo „ve správném obraze“ o tom, „co se během shromáždění k obnově dělo“. On různé vůdce z celého světa prosil o pomoc. Byl tu úmysl založit „International Renewal Network“ (Mezinárodní sít obnovy), která měla skrze Torontské požehnání řídit obnovu.
Arnott potvrdil, že vůdcové Vinice nepožadovali zastaveni akci obnovy, nýbrž „propustili nás, abychom mohli pokračovat tak, jak si myslime, že nás vede Bůh“. Konečně Arnott Johnu Wimberovi a předsednictvu Vinice poděkoval a vyjádřil svou naději, že dalši diskuse v této věci bude odrážet existující vůli mezi torontským sborem a Vinicí. V osobním dopise Johnu Wimberovi se Arnott omluvil „za stres a zranění, která jsme Ti způsobili… nepochopili jsme zcela, jakým výzvám Tě vystavilo působení Ducha Božího v Torontu… Uznáváme, že něco z toho, co se v Torontu děje, je mimo model Vinice“. Rozkol se začíná promítat do charismatického křestanstva: Vineyard Christian Fellowship v Pasadeně chce v důsledku vyloučení torontského sboru rovněž opustit Vinici. Association of Vineyard Churches (AVC) má 200 000 členů v 600 sborech. Zdroj: John Wimber, Todd Hunter, John Arnott.
Převzato z periodika TOPIC, č. l, 1996, str. 5–6